ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4428.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4428/2016-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nezákonnou vazbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 470/2015-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku neoprávněného výkonu vazby v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, v níž strávil celkem 258 dní. Při předběžném projednání nároku žalovaná poskytla žalobci odškodnění za 236 dní nezákonně vykonané vazby, a to v základní částce 1 000 Kč za den trvání vazby, tedy ve výši 236 000 Kč. Žalobce vzal proto v této části žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 11 C 384/2014-136, uložil žalované zaplatit žalobci částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v převyšující části co do částky 742 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do zaplacení a pokud jde o zákonný úrok z prodlení z částky 236 000 Kč od 14. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 470/2015-201, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 236 000 Kč za dobu od 14. 11. 2014 do 27. 2. 2015, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 20 570 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, a to v části potvrzující zamítavý výrok soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitka, kterou žalobce v různých obměnách vyjádřil ve svém dovolání, spočívající v tom, že délku trestního řízení, respektive časový odstup mezi výkonem vazby a jejím odškodněním, je třeba zohlednit při stanovení výše zadostiučinění za nezákonnou vazbu a je tak důvodem pro přiznání základní částky poskytované za den trvání nezákonné vazby při horní hranici této sazby (tj. 1 500 Kč za den trvání vazby) či spíše nad touto hranicí, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení a odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, skončilo-li trestní stíhání zproštěním obžaloby, je nutno považovat za dva samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Odvolací soud proto nepochybil, když nepřiměřenou délku trestního řízení nezohlednit při odškodnění nezákonné vazby vykonané na žalobci (srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/12).
V otázce, zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, rovněž není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když tento hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť taková konstrukce nevychází z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze. Žalobcem uplatněný nárok tedy neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Vyjádření újmy vzniklé žalobci v důsledku vykonané vazby pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Názor, že na náhradu škody, respektive nemajetkové újmy, nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, nebo usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15). Odvolací soud se přitom při posouzení nároku žalobce od uvedené judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a k její změně nepřiměly Nejvyšší soud ani argumenty žalobce obsažené v dovolání.
Nejvyšší soud nadto podotýká, že při určení přiměřeného zadostiučinění za vazbu neoprávněně vykonanou na žalobci, stejně jako při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno vyvarovat se mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016).
Nejvyšší soud by se zabýval výší zadostičinění jen v případě, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není, zejména spadá-li do rozmezí předvídaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu