ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1107.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1107/2018-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TABOO a. s. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 46708464, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 87 571 Kč a o žalobě na obnovu řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 27 C 85/2013-54, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 68 Co 271/2014-138, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 85/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, č. j. 68 Co 327/2016-278, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 27 C 85/2013-226, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 85 571 Kč (výrok pod bodem I), jakož i žalobu, jíž se žalobkyně domáhala obnovy řízení skončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 27 C 85/2013-54, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 68 Co 271/2014-138 (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 68 Co 327/2016-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení „otázky námitky žalobkyně, že námitka promlčení vznesená v řízení žalovanou proti nároku žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť při akceptaci námitky promlčení se jedná o zneužití práva na úkor žalobkyně“, při jejímž řešení se odvolací soud dle jejího mínění „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když ustálená judikatura vyšších soudů toto řeší ve vztahu k otázce zásadního právního významu, která byla předmětem zákonné dikce o. s. ř. č. 99/1963 Sb., účinného do 31. 12. 2013“. Argumentuje, že „rozdílnost posuzování právní otázky vznesené námitky rozporu s dobrými mravy proti námitce promlčení nároku v rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů je natolik zásadní, že žalobkyně jako dovolatelka se domáhá vůči dovolacímu soudu, aby tento připustil dovolání právě z uplatněného dovolacího důvodu“.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz , a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“).
V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014) pak Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4717/2015).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. již shora citované R 4/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2217/2016, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4000/2016, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 31. 1. 2018. sp. zn. 21 Cdo 4646/2017, či ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4604/2017).
Dovolatelka především ve vztahu k téže otázce hmotného práva (souladu námitky promlčení s dobrými mravy) uplatňuje paralelně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se logicky vylučují; rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). Kromě toho neoznačuje judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky (ne)souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy odchýlit, ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž je podle jejího názoru tato otázka řešena rozdílně.
Dovolatelkou vymezená otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy je otázkou hmotného práva, kterou odvolací soud neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí. Posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení spočívá nikoliv v přezkumu správnosti žalobou napadeného pravomocného rozhodnutí, nýbrž v řešení otázek procesního práva, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení stanovené v §228 odst. 1 o. s. ř., mimo jiné zda nově najevo vyšlé skutečnosti mohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka - bez naznačení vztahu k některému ze zvolených předpokladů přípustnosti dovolání - cituje judikatorní závěry týkající se jednak posouzení zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné pod číslem 19/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jednak požadavku, aby podmínky pro připuštění dovolání byly vykládány ve prospěch dovolatele (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněné pod číslem 100/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud se v souzené věci žádnou z tam řešených otázek procesního práva nezabýval (ani neměl důvod zabývat) a též na řešení těchto otázek jeho rozhodnutí nezávisí.
Rovněž bez jakékoliv identifikace vztahu k některému z předpokladů přípustnosti dovolání se dovolatelka „odvolává“ na judikaturu vztahující se k předpokladům pro povolení obnovy řízení. I kdyby bylo lze usoudit, že tu (implicite) namítá odklon řešení přijatého odvolacím soudem od jí citovaných judikatorních závěrů, nebylo by možno dospět k závěru o přípustnosti dovolání.
Od závěrů rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1949, sp. zn. Rv I 463/48 (které ostatně není rozhodnutím dovolacího soudu), se odvolací soud neodchýlil; otázkou věrohodnosti účastníka řízení se nezabýval a neměl důvod zabývat.
Při argumentaci závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, dovolatelka zřejmě přehlédla, že odvolací soud sice vyjádřil pochybnost, zda se jí podařilo prokázat nezaviněnou nevědomost o skutečnosti, kterou uplatnila jako důvod obnovy řízení, rozhodnutí o věci samé však nezaložil na závěru o absenci tohoto předpokladu pro povolení obnovy řízení, nýbrž na posouzení, že uplatněná nová skutečnost není s to přivodit pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve věci. Citované judikatorní závěry se tak i v tomto případě vztahují k otázce procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odvolací soud se neodchýlil ani od citovaných závěrů bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněného pod číslem 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; otázkou, zda postačí pravděpodobnost, že nové skutečnosti a důkazy mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí, se nezabýval (neřešil ji), neboť dospěl při řešení této otázky ke zcela bezpečnému negativnímu závěru.
Ústavní soud ve Stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16 mimo jiné uzavřel, že ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Vyložil, že v úvahu připadá i situace, kdy na probíranou právní otázku bude dopadat judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel řádně poukáže. Byl by pak podle jeho názoru nadmíru formální postup, pokud by Nejvyšší soud i v takové situaci vyžadoval odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, která např. na předmětné rozhodnutí Ústavního soudu navázala.
Dovolatelka pod bodem XIX dovolání argumentuje, že pokud soudy přijaly námitku promlčení vznesenou státem, pak se jedná o nepřípustné a nezákonné zhojení porušení právní povinnosti státu vůči ní a akceptace námitky promlčení soudem je ve svém důsledku nespravedlivá, což odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (jde o plenární nález ze dne 7. 9. 2010 uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Prosazuje názor, že námitka promlčení uplatněná v původním řízení je v rozporu s dobrými mravy a že soudy měly aplikovat korektiv podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014.
Ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 neumožňuje závěr o přípustnosti dovolání, neboť jak tento odkaz, tak související argumentace jsou nepřiléhavé. Odkazovaný nález Ústavního soudu nedopadá na otázku procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shora citovaný požadavek formulovaný Ústavním soudem ve Stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16), a dovolatelka ve své argumentaci přehlédla, že v tomto řízení jde o to, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení stanovené v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (zda poznatek o odlišném postupu Fondu národního majetku ČR vůči jinému subjektu v prakticky totožné situaci může přivodit závěr o rozporu námitky promlčení uplatněné státem jako právním nástupcem Fondu s dobrými mravy), a s odkazem na povinnost soudů vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu a udělat vše pro spravedlivé řešení, akcentovanou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, zpochybňuje správnost a ústavní konformitu rozhodnutí soudů vydaných v původním, pravomocně skončeném řízení a prosazuje názor, že námitka promlčení v něm uplatněná měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy. Taková argumentace je v řízení o povolení obnovy řízení bezcenná.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu