ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4939.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4939/2017-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SANTÉ - zdravotní obuv s.r.o. , se sídlem ve Stehelčevsi, Dřetovice 28, PSČ 273 42, identifikační číslo osoby 25147129, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému P. T. , podnikateli, se sídlem v Litovli, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 389/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 5. 2017, č. j. 75 Co 8/2017-351, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se žalovaným dne 10. 3. 2002.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil zamítavý rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 28 C 389/2014-302, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako zastoupená a žalovaný jako obchodní zástupce dne 10. 3. 2002 uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v jejímž rámci si sjednali konkurenční doložku ve smyslu §672a obch. zák. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že konkurenční doložka byla sjednána absolutně neplatně – konkurenční doložku je podle odvolacího soudu stran rozsahu zákazu činnosti třeba rozdělit na dvě části (první část se vztahuje na podnikání zástupce se zdravotní obuví a jinými výrobky prodávanými pod obchodní značkou Santé, druhá část dopadá obecně na výrobu a prodej zdravotnické obuvi). Konkurenční doložka však postrádá vymezení územního rozsahu a je tedy relativně neplatná. Ačkoli žalovaný vznesl námitku relativní neplatnosti konkurenční doložky, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby a žalobkyně přípustně vznesla námitku promlčení práva vznést námitku relativní neplatnosti.
Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby se zabýval tím, zda žalovaný konkurenční doložku porušil.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, ohledně kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.“ Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho odvolací námitku týkající se alternativního uplatňování žalobního nároku. Žalobkyně byla povinna specifikovat, zda svůj nárok uplatňuje z titulu porušení povinnosti zákazu konkurence podle čl. 6 odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení, nebo povinnosti zachovávat mlčenlivost podle čl. 6 odst. 2 této smlouvy. Odvolací soud se podle dovolatele také nevypořádal s jeho procesní obranou, že žalobkyní vznesená námitka promlčení jeho práva dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky je v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl dostatečný prostor pro vznesení námitky relativní neplatnosti konkurenční doložky, zanedbal ochranu svých práv a že žalobkyní vznesenou námitku promlčení proto nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, maje za to, že promlčecí doba pro vznesení námitky relativní neplatnosti konkurenční doložky „počíná běžet až okamžikem, kdy tato doložka vstoupí v účinnost, tj. okamžikem zániku účinnosti smlouvy o obchodním zastoupení.“
Podle dovolatele odvolací soud rovněž nesprávně vyložil čl. 6 odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení (jeho výklad je v rozporu se zněním tohoto článku i s výkladovými pravidly a s §266 odst. 4 obch. zák.), nesprávně posoudil provedené důkazy a některými důkazy se vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016).
Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť dovolatel u otázek alternativního důvodu žalobního nároku, uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami potivého obchodního styku, a výkladu čl. 6 odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení uplatnil souhrnně předpoklady přípustnosti dovolání, které se navzájem vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z těchto dvou předpokladů zamýšlel dovolatel u té které otázky uplatnit. V této části tedy dovolání trpí vadou.
Z obsahu dovolání se však podává, že u otázky počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění námitky relativní neplatnosti konkurenční doložky spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Tato otázka však přípustnost dovolání neotvírá, neboť Nejvyšší soud neshledal žádný důvod odchýlit se od svého dříve přijatého řešení této otázky, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013. Argumentace dovolatele, že v tomto případě by měla promlčecí doba počínat okamžikem, kdy příslušné smluvní ujednání o konkurenční doložce „vstoupí v účinnost, tj. okamžikem zániku účinnosti smlouvy o obchodním zastoupení“, je s ohledem na znění §391 odst. 2 obch. zák. a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jež se zabývá výkladem tohoto ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009), nepřijatelná.
Ani námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy a nezabýval se vyjádřením patentového zástupce ze dne 2. 4. 2014 nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Zpochybňuje-li dovolatel správnost zjištěného skutkového stavu věci, patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovoláním (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).
Irelevantní jsou rovněž námitky dovolatele týkající se možných vad řízení, neboť, jak bylo již uvedeno shora, podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu