ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.6001.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 6001/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně GEOSAN STAVEBNÍ a. s. , se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, proti žalovanému městu Zásmuky , se sídlem v Zásmucích, Komenského nám. 133, identifikační číslo osoby 00235954, zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, o zaplacení částky 4 960 332,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 216/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 21 Co 121/2017-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 461 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 31. 10. 2016, č. j. 15 C 216/2016-87, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4 960 332,93 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá „na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ale i z důvodu, že právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel výše uvedenému požadavku nedostál, neboť co do přípustnosti dovolání toliko opakovaně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ale i z důvodu, že právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatel v projednávané věci neučinil) více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 4/2014“). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že argumentace předložená dovolatelem výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. To, že dovolatel má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu a s těmito závěry polemizuje, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení.
Čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., tedy „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se patrně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Pokud by dovolatel zamýšlel uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání, musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Jestliže dovolatel neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, ani tomuto požadavku nedostál.
Z obsahu dovolací argumentace se podává, že dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1762/2006, při posouzení úplnosti a projednatelnosti žaloby a vhodnosti použití výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Tomuto názoru však nelze přisvědčit, neboť v dovolatelem citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil zcela jinou procesní otázku, a to otázku aplikace ustanovení §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř., připadl-li poslední den lhůty k vyjádření se na výzvu soudu na sobotu. Otázkou náležitostí žaloby podle ustanovení §79 o. s. ř. a vhodnosti použití kvalifikované výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud v této jiné věci nezabýval. V projednávané věci nejde o aplikaci ustanovení §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř., protože odvolací soud uzavřel, že poslední den lhůty pro podání vyjádření žalovaného připadl na čtvrtek 29. 9. 2016.
Dovolatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Aniž by formuloval jakoukoli otázku procesního práva, vytýká soudům obou stupňů, že nevyužily možnosti rozsudek pro uznání nevydat, „a to zejména v případě, pokud neměla žaloba veškeré náležitosti a nebyly splněny podmínky pro využití kvalifikované výzvy“. Nejvyšší soud - aby dostál požadavkům formulovaným ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - uvádí, že Ústavní soud v dovolatelem citovaném nálezu vycházel ze zcela odlišné procesní situace. Ústavní soud v tomto rozhodnutí akcentoval tu skutečnost, že v řízení šlo o stanovení výživného zletilé osobě a že v těchto řízeních obvykle povaha věci a okolnosti případu nevedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku s tím, že okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že důvody vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. spočívají v povaze věci, neboť jde o skutkově složitou věc, kdy lze předpokládat velké množství odlišných tvrzení účastníků, a proto bez znalosti stanoviska žalovaného nebylo možno zjistit okruh skutečností, které budou předmětem dokazování, a tudíž připravit jednání ve věci. Současně podaná žaloba byla podle názoru odvolacího soudu úplná a projednatelná, měla všechny náležitosti podle ustanovení §79 o. s. ř. a nebyl důvod odstraňovat vady tohoto podání postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. Právo žalovaného na spravedlivý proces tak nebylo porušeno ani s ohledem na závěry vyjádřené v citovaném nálezu Ústavního soudu.
Vytýká-li dovolatel soudu, že nevyhověl návrhu na přerušení řízení za účelem jednání se žalobkyní o smírném vyřešení sporu, který učinil ve vyjádření ke kvalifikované výzvě, a za dosud neřešenou považuje otázku, zda tomuto návrhu je soud povinen před vydáním rozsudku pro uznání vyhovět, nejde o otázku, jejíž řešení by založilo přípustnost dovolání. Odvolací soud ohledně této otázky správně poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, podle nichž fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává marným uplynutím soudem stanovené lhůty a její účinky nemůže zvrátit ani okolnost, že žalovaný se opožděně ve věci písemně vyjádřil. Tento závěr platí i pro návrhy, které jsou součástí vyjádření.
Má-li dovolatel za to, že řízení je postiženo vadami, „které nejen mohly, ale měly za následek nesprávné rozhodnutí věci“, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu spočívajících v nevyzvání žalobkyně k doplnění či ujasnění jejích tvrzení, neprovedení dovolatelem navržených důkazů, neúplném zjištění skutkového stavu odvolacím soudem a neumožnění žalovanému „aby se účastnil a vyjádřil k tvrzením žalobce i k případným důkazům“ nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Je ostatně namístě dodat, že dovolatel napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud měl posoudit věc podle zásad a hodnot vyjádřených v hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), jež je třeba aplikovat i na vztahy vzniklé před účinností tohoto zákona, jak vyplývá z ustanovení §3030 o. z. K otázce použití zákona č. 89/2012 Sb. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu