ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.719.2018.3
sp. zn. 32 Cdo 719/2018-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně F.I. Transport SE v likvidaci , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1746/52, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 01950380, zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, proti žalované Zeteon s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Šeberově, Průškova 328, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 24849677, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na bělidle 997/15, PSČ 150 00, o zaplacení částky 343 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 30/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 39 Co 224/2017-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 C 30/2017-21, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 343 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 343 000 Kč od 5. 3. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a nahradit jí náklady řízení v částce 50 020 Kč. Odvolací soud zároveň uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24 200 Kč.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Otázka, „za jakých okolností je soud oprávněn bez dalšího aplikovat vyvratitelnou právní domněnku dle §114b o. s. ř. v případě včas podaného odporu, který byl později (po uplynutí soudem stanovené lhůty) odůvodněn ve smyslu vyjádření ve věci samé“, již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla, a to v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, z jehož závěrů vycházel ve zde souzené věci odvolací soud. Nejvyšší soud vysvětlil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Tyto judikatorní závěry oproti mínění dovolatelky nebyly pozdější judikaturou překonány, naopak, též recentní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu z nich vychází; z mnoha rozhodnutí z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1189/17, usnesení ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2757/2017, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 158/18, a usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4792/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1571/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 967/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5773/2017 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, jímž argumentuje dovolatelka, dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu překonána nebyla a ani být překonána nemohla, neboť by tak nemohl učinit tříčlenný senát Nejvyššího soudu, nýbrž toliko velký senát jeho občanskoprávního a obchodního kolegia. V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2883/2015 Nejvyšší soud řešil otázku jinou, totiž otázku, zda jsou naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže advokátem nezastoupený účastník odpor podaný proti platebnímu rozkazu odůvodnil včas, ještě ve třicetidenní lhůtě (sic!), leč z hlediska požadavků na obsah nikoliv dostatečně. Z téhož důvodu nelze přitakat dovolatelce, že se odvolací soud ve zde souzené věci od závěrů tohoto rozhodnutí odchýlil, jestliže řešil situaci, v níž žalovaná, ač od počátku zastoupena advokátem, jehož prostřednictvím podala nezdůvodněný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, byla ve stanovené třicetidenní lhůtě zcela nečinná (ve věci se vůbec nevyjádřila, ani nekvalifikovaně, ani soudu nesdělila vážný důvod, který jí bránil v podání vyjádření), a podání, v němž vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu, předložila soudu prvního stupně opožděně, po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argument, provázený odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupný na http://www.usoud.cz ), že vydáním rozsudku pro uznání došlo k porušení práva na spravedlivý proces a dalších ústavně zaručených práv dovolatelky. Též Ústavní soud se totiž v tomto svém rozhodnutí vyjadřuje k situaci, v níž se žalovaný k věci vyjádřil ve stanovené lhůtě, leč nikoliv s náležitým obsahem. V souzené věci se uplatní závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod číslem 175, podle nichž byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.
V usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2648/17, ostatně Ústavní soud posuzoval procesní situaci prakticky totožnou s tou, o niž jde v souzené věci, a v usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1167/18, řešil situaci obdobnou, a vydání rozsudku pro uznání ústavně nekonformním neshledal. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 1186/17 pak odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, založeném právě na argumentu, že pokud žalovaná neuznala žalobní nárok směřující vůči ní, měla se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu vyjádřit a ve vyjádření vylíčit rozhodné okolnosti, na nichž staví svoji obranu. Pakliže tak učinila až ve vyjádření po uplynutí lhůty stanovené soudem, mohlo by toto opožděné vyjádření mít význam, jen pokud by měla vážný důvod, proč kvalifikované vyjádření neučinila ve stanovené lhůtě; existenci tohoto důvodu by také musela soudu sdělit a doložit, což se nestalo.
Dovolatelka, ačkoliv napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o nákladech odvolacího řízení, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu