ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2510.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2510/2017-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo 601 62 694, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo 697 97 111, proti žalovanému NADAČNÍMU FONDU VINCENTINUM se sídlem Praha 6, Radimova 487/4, identifikační číslo 476 10 671, zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného LIMES ROMANUS, SE se sídlem Praha 1, Mostecká 273/21, identifikační číslo 247 99 220, zastoupeného JUDr. Miloslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Praha 1, Ostrovní 126/30, o zaplacení 48.499.576 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 295/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 55 Co 58/2016-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 77.440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Drábka, advokáta se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 77.440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Rychtáře, advokáta se sídlem Praha 1, Ostrovní 126/30.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 55 Co 58/2016-299, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 C 295/2013-222, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 48.499.576 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a změnil jej ve výrocích II. a III. tak, že žalovanému a vedlejšímu účastníku nepřiznal náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud výkladem smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřené účastníky dne 31. 3. 2006 podle §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění jejích dodatků č. 1 a č. 2 dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že účastníci v článku VII. smlouvy sjednali smluvní pokutu pro případ, že žalovaný poruší jeden ze dvou závazků uvedených v článcích V. (po sjednanou dobu od nabytí vlastnictví k nemovitostem v nich zřídit a zajišťovat provozování denního stacionáře pro osoby vyžadující zvláštní péči, ubytovny a výukový prostor pro vysokoškolské studenty se zdravotním postižením a expozituru označené dobročinné společnosti a kanceláře nadačního fondu Vincentum) a VI. (nepřevést nemovitosti po sjednanou dobu od jejich nabytí na třetí osoby, vyjma jejich směny za jiné nemovitosti, jestliže hodnota směnou získaných nemovitostí bude stejná nebo vyšší než hodnota směnou pozbytých nemovitostí). Nepřisvědčil tak soudu prvního stupně, že vznik práva na smluvní pokutu byl vázán na kumulativní porušení obou závazků. Ztotožnil se však se soudem prvního stupně, který obsah ujednání v článku VI. vyložil tak, že porušením smluvního závazku není sama skutečnost, že žalovaný uzavřel s vedlejším účastníkem směnnou smlouvu, ale že k porušení by došlo až tehdy, jestliže by žalovaný vkladem směnné smlouvy do katastru nemovitostí pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem. Jelikož směnná smlouva do katastru nemovitostí vložena nebyla a nemovitosti zůstaly i nadále ve vlastnictví žalovaného, k porušení závazku obsaženého v článku VI. nedošlo. Za situace, kdy žalovaný porušil smluvní pokutou zajištěný závazek uvedený v článku V. smlouvy, oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu sjednanou v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Poté, co zopakoval důkaz znaleckým posudkem ke stavu konstrukcí bezúplatně převedených nemovitostí vypracovaným znalcem Ing. Lubomírem Kubínem, shodl se s právním závěrem soudu prvního stupně (učiněným „obiter dictum“), že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl přitom ke zjištění, že faktický stav nemovitostí byl žalovanému znám až po uzavření smlouvy, kdy mu byly fyzicky předány, že stav nemovitostí byl havarijní a nezpůsobilý k užívání pro účely sjednané v článku V. smlouvy, přičemž náklady na rekonstrukci by mnohonásobně převýšily náklady na nově postavený areál, a že žalovaný se situaci pokusil řešit legitimně formou směny nemovitostí ve smyslu dodatku č. 2 smlouvy. Odvolací soud dovodil, že žalovanému nelze klást k tíži okolnost, že nesplnil závazek uvedený v článku V. smlouvy, jestliže žalobkyně nesouhlasila se směnou a Úřad městské části Prahy 6 mu neposkytl jakoukoli součinnost ve snaze rekonstruovat či zbourat havarijní budovy a nahradit je jinými. Za těchto okolností - konstatoval odvolací soud - je požadavek na úhradu smluvní pokuty v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (a tedy výkonem práva v rozporu s dobrými mravy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které žalovaný i vedlejší účastník navrhli odmítnout pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Za takovou nelze považovat žalobkyní označenou otázku, „zda je v rozporu s dobrými mravy sjednání smluvní pokuty ve výši cca 48 milionů Kč zajišťující smluvní povinnost spočívající v charitativním užívání nemovitostí“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Žalobkyně zjevně směšuje posouzení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. a otázky rozporu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení posléze uvedené otázky, jsou z hlediska závěru o přípustnosti dovolání bez významu odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2247/99, 26 Cdo 2150/2010, sp. zn. 33 Odo 96/2001, sp. zn. 33 Odo 313/2002, sp. zn. 33 Odo 890/2002, sp. zn. 26 Odo 371/2006, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33 Odo 236/2005, sp. zn. 33 Odo 438/2005 a sp. zn. 33 Cdo 4377/2008), od nichž se měl podle jejího mínění odvolací soud odchýlit svým závěrem o neplatnosti sjednání smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. Takový závěr ovšem (jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí) odvolací soud neučinil. Ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 664/2002 není pro skutkovou odlišnost případný a přípustnost dovolání nezakládá.
Námitkami, že nebyly zohledněny veškeré rozhodné okolnosti, které vyšly v řízení najevo, a že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, jimiž - podle jejího přesvědčení - byla prokázána její verze skutku, že žalovanému byl znám stav nemovitostí nejpozději v den uzavření smlouvy, že o užívání nemovitostí nikdy fakticky neusiloval, že mohl plnit charitativní činnost i v jiných převzatých nemovitostech než v budově čp. 487, že žalovaný nemohl legitimně očekávat jakoukoli součinnost Úřadu městské části Prahy 6 při jeho snaze rekonstruovat či zbourat havarijní budovy a nahradit je jinými a že žalovaný porušil i závazek obsažený v čl. VI. smlouvy, žalobkyně neuplatnila jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Pomíjí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrarito ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Zpochybnění právního posouzení věci nepředstavují ani výhrady žalobkyně k výkladu čl. VI. smlouvy. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali, je skutkovým zjištěním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Výhradami proti obsahu ujednání smluvních stran (k čemu směřovala jejich vůle) tak žalobkyně neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; bezcenné jsou proto její citace rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na něž v této souvislosti odkazuje.
Namítá-li žalobkyně, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou neúplné apelace a zákazem novot v odvolacím řízení, umožnil-li žalovanému a vedlejšímu účastníku v odvolacím řízení tvrdit nové skutečnosti a označit nové důkazy, k nimž přihlížel, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Ve vztahu k právní otázce aplikovatelnosti §3 odst. 2 písm. d/ ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., žalobkyně v dovolání nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí kvalifikovanou vadou, kterou žalobkyně včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranila. Totéž platí i o nákladových výrocích; ačkoli žalobkyně v dovolání ohlásila, že jím napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, proti nákladovým výrokům žádné námitky nevznáší.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že již bylo o dovolání rozhodnuto, bylo bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozsudku (§243 písm. b/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaný i vedlejší účastník podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 23. ledna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu