ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2660.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2660/2017-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B. L., zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Wüstenrot – stavební spořitelně a. s. se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, identifikační číslo 47115289, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, o určení, že právní poměr založený smlouvou o stavebním spoření trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 388/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 11. 2016, č. j. 21 Co 417/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Roberta Němce, LL.M., advokáta se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 21 Co 417/2016-92, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2016, č. j. 19 C 388/2015-53, ve výroku I. „ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou, založený smlouvou o stavebním spoření č. 24750172 ze dne 4. 12. 2003, trvá“, a ve výroku II. o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se oproti přesvědčení žalobkyně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 340/2015) v řešení otázky procesního práva, a to (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení, že právní poměr založený smlouvou o stavebním spoření trvá (§80 o. s. ř.).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015).
V rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008, pak Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že za situace, kdy v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla), nemůže určovací žaloba eliminovat stav ohrožení práva žalobce. Takový stav totiž již nastal a nelze ho řešit jinak než žalobou na plnění ze smlouvy. Splnění smluvního závazku se lze domáhat pouze žalobou na plnění. Pouze v řízení o splnění smluvních povinností žalované je pak namístě prejudiciálně posoudit, zda vypovězení smlouvy žalovanou je platným a účinným právním úkonem či nikoli. Jinak řečeno, žalobcem požadované určení nemůže posílit či upevnit jeho právní postavení a není zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Odvolací soud věc posuzoval v souladu se shora uvedenými právní názory dovolacího soudu. V situaci, kdy žalovaná ke dni 7. 6. 2015 vypověděla účastnicemi uzavřenou smlouvu o stavebním spoření (a žalobkyně si je tedy vědoma toho, že žalovaná nemíní nadále plnit své závazky ze smlouvy o stavebním spoření), nemůže žaloba na určení z povahy věci plnit svou preventivní povahu - nezabránila by dalším sporům mezi smluvními stranami, které by s velkou pravděpodobností následovaly, a jejichž předmětem by bylo plnění smluvních závazků žalované ve vztahu k žalobkyni. Argumentace žalobkyně, že žalovaná podala výpověď neoprávněně, nemůže zvrátit správnost právního závěru, že nemá na určení trvání smluvního vztahu naléhavý právní zájem. Odkaz žalobkyně na rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 340/2015 není přiléhavý, jelikož v tomto případě nebyla otázka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nastolena k dovolacímu přezkumu a dovolací soud se proto jejím posouzením nezabýval.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a upřel jí tak právo na spravedlivý proces, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) učinil skutková zjištění, aniž provedl jakékoliv důkazy, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Současně se sluší připomenout, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně tomuto požadavku nedostála.
Výtky, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nebyla mezi účastnicemi nesporná (že smlouva o stavebním spoření zanikla výpovědí žalované) a že oproti soudu prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení trvání smluvního vztahu není dán (ačkoliv soud prvního stupně ze stejného důvodu žalobu zamítl), jsou vnitřně rozporné a není z nich patrné, jaký právní závěr odvolacího soudu žalobkyně napadá; dovolací soud se jimi proto nezabýval.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu