ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3193.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3193/2017-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému V. P. , zastoupenému Mgr. Klárou Francovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Nerudova 866, o 1.054.300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 19/2012, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-306, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-313, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-306, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-313, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-306, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-313, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2012 do 24. 4. 2014, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-306, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-313, se ve výroku II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1.054.300 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny za prodané nemovitosti.
Okresní v Liberci rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 24 C 19/2012-103, zamítl žalobu o zaplacení 1.054.300 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 10. 2015, č. j. 36 Co 159/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 24 C 19/2012-241, zamítl žalobu o zaplacení 1.054.300 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 112.198 Kč za řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a částku 68.251 Kč za odvolací řízení (výrok III.), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-306, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 1.054.300 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 25. 4. 2014 do zaplacení (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 115.489,27 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 50.714,50 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.), a ve výroku III. jej zrušil (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 36 Co 333/2016-313, zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2012 do 24. 4. 2014.
Odvolací soud po zopakovaní důkazů vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 7. 2011 kupní smlouvu, jíž žalobce (prodávající) převedl na žalovaného (kupujícího) vlastnické právo k nemovitostem - pozemkům a spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/8 k pozemkům, zapsaným na LV pro obec L., katastrální území V. n. N. (dále jen „nemovitosti“) za celkovou kupní cenu 2.108.600 Kč zahrnující nejen cenu převáděných pozemků, ale i cenu inženýrských sítí a komunikace, jejichž vybudování se zavázal zajistit žalobce. Účastníci smlouvy si sjednali, že žalovaný složí kupní cenu na depozitní účet advokáta Mgr. Douska, s tím, že jedna polovina kupní ceny ve výši 1.054.300 Kč bude vyplacena žalobci po předložení originálu či úředně ověřeného opisu výpisu z katastru nemovitostí, v němž bude žalovaný veden jako vlastník převáděných nemovitostí, a druhá polovina kupní ceny bude žalobci vyplacena poté, co žalovaný zajistí na převáděných pozemcích vybudování příjezdové komunikace, inženýrských sítí a předloží příslušné kolaudační souhlasy; tuto povinnost se žalovaný zavázal splnit do 15. 10. 2011. Účastníci tím vyjádřili vůli ochránit žalovaného blokací výplaty druhé poloviny kupní ceny do doby, než žalobce splní svou povinnost. Pro případ, že žalobce svůj závazek včas nesplní, si dohodli, že zbývající polovina kupní ceny bude z depozitního účtu advokátu vrácena žalovanému. Tímto ujednáním účastníci neměli v úmyslu sjednat slevu z kupní ceny, případně zánik závazku žalovaného uhradit kupní cenu; o tom nikdy nejednali. Pro případ nesplnění povinnosti žalobce včas se účastníci v článku IV. bodu 6 kupní smlouvy dohodli, že žalovaný má právo od kupní smlouvy odstoupit. Žalovaný složil celou kupní cenu na depozitní účet advokáta a žalobci byla vyplacena její jedna polovina po zápisu vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí. Žalobce ve sjednaném termínu nesplnil svou povinnost zajistit vybudování příjezdové komunikace, inženýrských sítí a příslušné kolaudační souhlasy. Mgr. Dousek proto vrátil zbývající jednu polovinu kupní ceny z depozitního účtu žalovanému, který svého práva odstoupit od kupní smlouvy nevyužil. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení zbylé části kupní ceny dne 24. 1. 2012 a následně podal dne 21. 2. 2012 žalobu u soudu. Svou povinnost zajistit kolaudační souhlasy však splnil až 27. 3. 2012 a předložil je až v průběhu řízení dne 23. 4. 2014. Žalovaný mu zbylou jednu polovinu kupní ceny neuhradil.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu ve smyslu §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Jelikož ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by včasné nesplnění povinností žalobce bylo spojeno se vznikem nároku žalovaného na slevu z kupní ceny, a žalovaný nevyužil svého práva od kupní smlouvy odstoupit z důvodu prodlení žalobce se splněním závazku, odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení druhé části kupní ceny, neboť v průběhu řízení splnil podmínku, na níž byla vázána její výplata. Splatnost žalované částky nastala ve smyslu §563 obč. zák. až dnem 24. 4. 2014, jelikož se žalovaný měl možnost dozvědět o vydání všech kolaudačních souhlasů dne 23. 4. 2014, kdy byly předloženy a provedeny k důkazům při jednání soudu prvního stupně. Teprve následujícího dne 25. 4. 2014 se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky (§517 odst. 2 obč. zák.). O náhradě nákladů řízení pak rozhodl za použití §150 o. s. ř. a zčásti - v rozsahu jedné poloviny - náhradu nákladů úspěšnému žalobci nepřiznal. Za důvod zvláštního zřetele hodný považoval okolnost, že žalobce podal žalobu předčasně a že žalovaný teprve při jednání soudu dne 23. 4. 2014 byl seznámen s tím, že kolaudační souhlasy byly vydány.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalovaný směřuje své dovolání proti výrokům I. a II. napadeného rozhodnutí. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3768/2014, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1164/2014) při řešení otázky posouzení zániku závazku k zaplacení kupní ceny v případě, kdy se depozitní účet stal místem plnění kupní ceny. Má za to, že složením celé částky kupní ceny na depozitní účet advokáta Mgr. Douska splnil svou povinnost zaplatit kupní cenu a jeho závazek tím zanikl bez zřetele na to, zda se peněžní prostředky dostaly do dispozice žalobce. Dovolání proti nákladovému výroku má za přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení procesní otázky práva na náhradu nákladů řízení v případě předčasně podané žaloby odchýlil od nálezů ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16. V nich Ústavní soud vyjádřil názor, že v případě žalob podaných před splatností dluhu žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalobce podle jeho mínění nemá právo na náhradu ani poloviny nákladů řízení přiznaných mu odvolacím soudem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. a ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2012 do 24. 4. 2014. Přípustnost dovolání zdůvodňuje tím, že odvolací soud mu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, nevytvořil procesní prostor pro vyjádření se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. a tím porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí proto považuje za nepředvídatelné. Přípustnost dovolání spojuje též s otázkou výkladu a aplikace §150 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu (konkrétně jeho nálezu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 3125/16) a Nejvyššího soudu (konkrétně jeho usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3169/2016). Upozorňuje na to, že odvolací soud pominul, že k aplikaci §150 o. s. ř., coby výjimky z obecného pravidla, je nutno přistupovat restriktivně, a že rezignoval na posouzení všech relevantních okolností dané věci. Připomíná, že komunikace a inženýrské sítě budoval a dokončil s mírným zpožděním, že kolaudační souhlasy byly celkem 4, přičemž až poslední z nich předložil přibližně měsíc po podání žaloby, a že žalovaný byl se situací obeznámen. Odvolací soud nezohlednil chování a postoj žalovaného v průběhu řízení, jeho nečinnost a uplatňování neoprávněných požadavků podmiňujících zaplacení dluhu, zpeněžení nemovitostí obratem po jejich převodu, odmítání svůj závazek splnit i po předložení posledního z kolaudačních souhlasů, že kupní cena odpovídala snížení jeho majetku, resp. zvýšení majetku žalovaného, že žalovaná částka vícenásobně převyšovala náhradu nákladů řízení, že přisouzení plné náhrady by na majetkovou sféru žalovaného nemělo výrazný vliv a že náhrada nákladů řízení v poloviční výši sestává ze 60% zaplacených soudních poplatků. Za dovolacím soudem dosud neřešenou pokládá otázku, zda předčasnost žaloby zhojené v průběhu řízení je vždy důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §150 o. s. ř. bez ohledu na ostatní okolnosti věci. Konečně dovolání otevírá k posouzení otázky splatnosti druhé části kupní ceny, resp. počátku prodlení žalovaného, kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, a ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 235/2013. Uvádí, že kupní smlouva sice vázala vyplacení kupní ceny z depozitního účtu na předložení kolaudačních souhlasů do 15. 10. 2011, po jejím vrácení z úschovy žalovanému však nebylo zaplacení kupní ceny již ničím podmíněno. Z toho dovozuje, že ve smyslu §563 obč. zák. splatnost závazku žalovaného nastala na základě výzvy ze dne 24. 1. 2012, nikoliv až den poté, co předložil poslední kolaudační souhlas, jak uzavřel odvolací soud. Žalovaný byl o vydání kolaudačních souhlasů několikrát informován jeho právním zástupcem. Připouští, že svůj závazek nesplnil ve sjednané lhůtě, ale učinil tak nedlouho poté. Kolaudační souhlasy byly čtyři (30. 9. 2011, 6. 1. 2012, 21. 2. 2012 a 27. 3. 2012), přičemž tři z nich byly vydány před podáním žaloby, a protože žalobu lze považovat za kvalifikovanou výzvu k plnění, jejím doručením žalovanému se pohledávka stala následujícího dne splatnou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že mu přizná plnou náhradu nákladů řízení a uloží žalovanému zaplatit mu úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2014 do 24. 4. 2014.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání obou účastníků řízení bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Dovolání žalovaného, jímž napadl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť jeho odkazy na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení právní otázky zániku závazku kupujícího zaplatit dohodnutou kupní cenu, nejsou pro odlišné skutkové poměry případné. Zatímco v odkazovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vymezoval k situaci, kdy depozitní účet advokáta (svěřeneckého správce) byl podle dohody smluvních stran místem plnění - platebním místem (§567 odst. 1 obč. zák.), a závazek kupujícího zaplatit cenu předmětu koupě zanikl složením předmětné částky na tento účet, v posuzovaném případě součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci (a který je pro dovolací soud závazný), takové zjištění není a nejde tedy o srovnatelnou situaci. Zpochybňuje-li žalovaný právní závěr odvolacího soudu, že nesplnil svůj závazek zaplatit druhou polovinu kupní ceny, činí tak procesně neregulérním způsobem. Na základě vlastního výkladu smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě dospívá k vlastní verzi skutku, podle níž si účastníci v kupní smlouvě dohodli, že platebním místem k úhradě kupní ceny je depozitní účet advokáta Mgr. Douska. Teprve na základě této odlišné skutkové verze buduje odlišný právní závěr, že složením celé kupní ceny na účet advokáta splnil svou povinnost zaplatit kupní cenu, neboli že jeho závazek zanikl splněním. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali, je skutkovým zjištěním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Dovolací námitky žalovaného tudíž primárně nezpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž směřují proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že žalobci náleží právo na doplacení kupní ceny.
Přípustnost dovolání žalovaného proti nákladovému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá jeho odkaz na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, neboť v ní byla řešena otázka výkladu §146 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti se zpětvzetím „předčasně“ podané žaloby; závěry z nich se podávající proto na posuzovaný případ, kdy bylo rozhodnuto o věci samé, nedopadají.
Avizuje-li žalovaný, že dovoláním napadá rovněž výrok III. rozhodnutí odvolacího soudu, ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) žádné výhrady vůči němu nevznáší.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem ke způsobu vyřízení dovolání žalovaného bylo již bezpředmětné rozhodovat o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání žalobce směřující proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2012 do 24. 4. 2014, není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Jeho námitky se odvíjí od nesouhlasu se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud vyšel, a nenaplňují tak jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud založil svůj právní závěr o splatnosti žalované částky a prodlení žalovaného s její úhradou, na zjištění, že úhrada kupní ceny byla ve smlouvě podmíněna splněním závazku žalobce zajistit vybudování příjezdové komunikace a inženýrských sítí a předložit příslušné kolaudační souhlasy. Naproti tomu žalobce prosazuje vlastní skutkovou verzi, že úhrada kupní ceny byla vázána na splnění jeho smluvních povinností jen do 15. 10. 2011 a po (marném) uplynutí sjednaného termínu nebylo doplacení kupní ceny podmíněno ničím. Teprve na tomto odlišném skutkovém podkladu dovozuje právní závěr, že ke splatnosti závazku žalovaného postačovala jeho výzva ve smyslu §563 obč. zák. Přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací soud proto nemohl přisvědčit námitce, že splatnost závazku nastala již výzvou z 24. 1. 2012, a že odvolací soud tak posoudil počátek prodlení žalovaného nesprávně. Námitka, že jeho právní zástupce několikrát informoval žalovaného o vydaných kolaudačních souhlasech, je rovněž skutkového charakteru, a tedy bezcenná. Za této situace - z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. - jsou bezvýznamné odkazy žalobce na rozsudky ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, a ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 235/2013, v nichž Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že doručení žaloby (podané u soudu) žalovanému je kvalifikovanou výzvou věřitele o plnění. Ostatně žalobce ani netvrdí, že při podání žaloby byla splněna podmínka zajištění všech kolaudačních souhlasů a že v žalobě je tato skutečnost v rámci skutkového děje vylíčena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části, jíž se domáhá změny výroku rozhodnutí, kterým odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.054.300 Kč za období od 14. 2. 2012 do 24. 4. 2014, odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti výroku II. napadeného rozsudku je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva - výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, zdůraznil, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Tím občanský soudní řád vytvořil podmínky k tomu, aby byly v tomto (dovolacím) řízení uplatnitelné i jakékoliv námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13, Ústavní soud vázán právním názorem Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ve věci Č. proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, uvedl, že právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§1, 5, 6, §18 odst. 1, §123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, má-li být použito výjimečné ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání (srovnej obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5263/2015, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1183/2017).
V projednávaném případě se při jednání před odvolacím soudem dne 6. 4. 2017, přítomným právním zástupcům účastníků, nedostalo žádaného procesního prostoru k vyjádření se k možné aplikaci §150 o. s. ř. Je třeba přisvědčit námitkám žalobce, že odvolací soud porušil základní právo účastníků řízení na spravedlivý proces, když bez zohlednění výjimečnosti a ojedinělosti postupu podle §150 o. s. ř., toto ustanovení aplikoval a moderoval náhradu nákladů řízení, aniž by je o svém záměru informoval a poskytl jim příležitost ve vztahu k zamýšlenému postupu vznášet argumenty.
Žalobce napadl výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu i z pohledu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že jsou dány podmínky pro moderaci náhrady nákladů řízení.
K výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení moderovat, se důsledně nezabýval okolnostmi pro věc významnými, a aplikaci §150 o. s. ř. zdůvodnil pouze tím, že žalobce podal žalobu předčasně. Ačkoliv tato okolnost může mít význam z hlediska aplikace §150 o. s. ř., nemůže sama o sobě bez zhodnocení všech ostatních najevo vyšlých skutečností obstát.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu