ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1186.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1186/2018- 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněné B. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 125/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 25/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 25/2018, byla obviněná B. Š. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznán vinnou ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)] a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)]. Uvedených trestných činů se podle rozsudku tohoto soudu dopustila tím, že:
1) dne 19. 10. 2017 kolem 16:30 hod. v Praze 4, ul. XY, ze severní terasy Kongresového centra Praha hodila po poškozené E. M., nar. XY, jež stála na travnatém prostoru pod touto terasou a plnila zde služební povinnosti strážníka Městské policie hl. města Praha, betonový ovál o rozměrech 15x15x3 cm a váze 413 gramů, přičemž popsaný předmět minul hlavu poškozené M. zhruba o 30 cm, takže ke zranění poškozené nedošlo, avšak při zasažení hlavy tímto předmětem reálně mohlo dojít ke zlomenině lebky, k pohmoždění či vzniku tržných a tržně zhmožděných ran měkkých pokrývek anebo k otřesu mozku, respektive k difuznímu poranění mozku DAI, či k zhmoždění mozku, přičemž pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 1 T 79/2016, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále byla pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 8 T 89/2016, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obžalovanou,
2) dne 19. 10. 2017 v době od 19:30 hod. do 21:30 hod. v Praze 4, ul. XY, v prostoru severozápadní terasy Kongresového centra Praha poblíž podatelny Magistrátu hl. města Prahy hlasitě pokřikovala a házela kameny směrem do prostoru střeženého Policií ČR, přičemž opakovaně hodila kameny směrem ke zde zaparkovanému služebnímu vozidlu označenému nápisy Policie ČR, zn. Volkswagen, r. z. XY, kdy v jednom případě vozidlo kamenem zasáhla, avšak vozidlo nebylo nijak poškozeno, přičemž pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 1 T 79/2016, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále byla pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 8 T 89/2016, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obžalovanou.
Za uvedené trestné činy uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněné podle §325 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněnou zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněné dále uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 25/2018, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 125/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 125/2018, podala obviněná prostřednictvím ustanovené obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podle dovolatelky skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v popisu skutku absentuje znak užití násilí proti úřední osobě pro výkon pravomoci úřední osoby a naplnění uvedeného znaku nevyplývá ani ze zjištěného skutkového stavu, a to bez ohledu na to, zda poškozená na místě plnila úkoly a povinnosti strážníka městské policie. Zdůrazňuje, že k jejímu protiprávnímu jednání nedošlo kvůli výkonu takové pravomoci poškozenou.
Následně obviněná cituje z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně uplatněné námitky nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem 1) a uvádí, že vyslovený názor je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Poukazuje na skutečnost, že poškozená ji nekontaktovala v rámci plnění svých pracovních povinností, ale z lidského zájmu a že si poškozené neztěžovala na to, že byl její přítel policisty zatčen a uvězněn, což podle soudu měla údajně nést jako křivdu, a proto měla na poškozenou zaútočit. Současně obsáhle cituje z výpovědi poškozené, zdůrazňuje, že její výpověď je v podstatě totožná s její výpovědí. Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že by zaútočila na poškozenou pro výkon její pravomoci. Její jednání tedy nemělo žádnou souvislost s úředním postavením poškozené.
Podle jejího názoru měl být uvedený skutek právně kvalifikován jako pokus ublížení na zdraví, max. jako pokus těžké újmy, když pokud jde o v úvahu připadající následek, je toho názoru, že nelze hovořit o pokusu těžké újmy, neboť její jednání nesměřovalo k uskutečnění tohoto následku a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Ze zjištěného skutkového stavu nelze usuzovat, že by minimálně byla srozuměna s tím, že u poškozené může nastat těžká újma, pokud by došlo k jejímu zasažení. Znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný. Nebylo zjištěno, že by na poškozenou cílila, cílila „pouze“ do prostoru, kde se poškozená nacházela. V popisu skutku není vyjádřená subjektivní stránka.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně namítá, že nenaplnila znaky přečinu výtržnictví, její jednání by mohlo být maximálně posouzeno jako přestupek proti veřejnému pořádku, neboť intenzita jejího jednání nebyla taková, aby se jednalo o trestný čin. Skutek navíc nebyl podroben řádnému dokazování, bylo vycházeno z neprocesních důkazů – úředních záznamů, které mohou sloužit pouze jako podklad k tomu, zda má být vyslechnuta osoba, která záznam sepsala. Odkaz soudu druhého stupně na usnesení MS v Praze ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 18/2000 (PR 9/2001/) považuje za nepřípadný, neboť na tomto úředním záznamu stavěla svůj postup obžaloba, ačkoliv v citovaném rozhodnutí se jednalo o práva obhajoby. Tímto postupem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Pokud je poukazováno na její částečné doznání, jedná se o hodnocení, které je v příkrém rozporu se zákonem. Proto i v případě tohoto skutku došlo k tomu, že výrok rozsudku je v extrémním rozporu s právní větou a provedeným dokazováním.
Pouze okrajově obviněná namítá, že skutky vzhledem k blízké časové souvislosti a dalším okolnostem měly být posouzeny jako jedno pokračující jednání.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 125/2018 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 25/2018 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 769/2018 uvádí, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod, přičemž konstatuje, že obviněná jen opakuje obhajobu, kterou uplatnila v předchozích řízeních, zejména ve svém odvolání. Podle názoru státního zástupce se soud druhého stupně s obhajobou obviněné řádně vypořádal na str. 3-5, odstavce 11.-13. svého rozhodnutí.
Podle státního zástupce je nepochybné, že důvodem komunikace mezi obviněnou a poškozenou v případě skutku 1) byla právě skutečnost, že poškozená vnikla bezděčně do prostoru, který střežila poškozená v rámci výkonu své pravomoci úřední osoby a že k hození kamenu po poškozené došlo právě z důvodu předchozí komunikace mezi obviněnou a poškozenou.
Pouze okrajově pak státní zástupce poznamenává, že soud prvního stupně v právní větě skutku 1) spojil znaky obou skutkových podstat uvedených v §325 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv právní kvalifikaci zcela jednoznačně posoudil podle písm. b) tohoto citovaného ustanovení. Dovolatelka na tuto vadu v rámci dovolání nepoukázala, přičemž i kdyby tak učinila, bylo by nutno dovolání odmítnout pro neúčelnost (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 961/2011).
Státní zástupce posléze uvádí, že obviněná jen opakuje námitky, které uplatnila v předchozích řízeních a soudy se s nimi řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nepoužila násilí proti úřední osobě pro výkon její pravomoci, v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v neexistenci úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví a v nenaplnění všech znaků přečinu výtržnictví v případě skutku pod bodem 2) a v tom, že jednání mělo být posouzeno jako jeden pokračující skutek.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze mít za to, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem a tyto jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výjimkou námitky vztahující se k použití úředního záznamu o zákroku Policie ČR jako důkazního prostředku a existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám je třeba uvést následující.
Obviněná především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže její jednání právně kvalifikovaly jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na poškozenou neútočila pro výkon její pravomoci. Jedná se o námitku, která naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku, byť část uplatněné argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se o námitky, kterými obviněná zpochybňuje skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi poškozené (např. že si ztěžovala na to, že jejího přítele zavřeli) a které jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když mají procesní charakter.
Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že obviněná zpochybňuje, že na poškozenou zaútočila pro výkon její pravomoci. V dané souvislosti je třeba podotknout, že právní věta není zcela odpovídající, když soud prvního stupně spojil do právní věty jak písm. a), tak písm. b) §325 tr. zákoníku, ačkoliv z použité právní kvalifikace je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že obviněná použila násilí vůči poškozené pro její výkon pravomoci úřední osoby, tedy že naplnila písm. b) odst. 1 §325 tr. zákoníku. Tento závěr vyplývá i z odůvodnění rozsudku. Naznačené pochybení ovšem není ze strany obviněné v rámci podaného dovolání namítáno, takže nemůže být předmětem přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud je vázán uplatněnými námitkami. Přesto je třeba uvést, že i pokud by tuto skutečnost obviněná namítala, tak by bylo nutno její dovolání, v případě nezjištění jiných závažných namítaných pochybení, zamítnout pro neúčelnost podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015).
Jak je patrno z právní věty, ale především zvolené právní kvalifikace a zároveň odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněná byla uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zločinu podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby a způsobí tak těžkou újmu na zdraví. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit, když k naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Násilí může být zaměřeno nejen vůči úřední osobě, ale i proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem odplaty, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonávala. Může se jednat ale i o situaci, kdy pachatel útočí na úřední osobu z toho důvodu, že si je vědom skutečnosti, že se jedná o úřední osobu, např. ji zná z dřívějšího jednání nebo má služební stejnokroj a vyjadřuje tak negativní postoj k úředním osobám obecně. Výkonem pravomoci úřední osoby se rozumí oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Pravomoc úředních osob je pak vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem).
Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozená byla předmětného dne oblečena ve služebním stejnokroji příslušnice Městské policie hl. města Prahy a zároveň plnila služební povinnosti jako úřední osoba, když byla ve službě a vykonávala hlídkovou činnost. Tato skutečnost byla obviněné známa, když spolu jednaly. Strážník obecní (městské) policie má při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce podle §1 a §2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění, postavení úřední osoby [§127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Základní předpis upravující pravomoc příslušníků městské policie představuje zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění. Úkoly obecní policie stanoví především §2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění. Poškozená na daném místě a v daném čase realizovala úkoly uvedené v §2 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění, spočívající v ochraně a bezpečnosti osob a majetku, když bezpečností osob se rozumí zájem na ochraně před porušováním celé řady zájmů vztahujících se přímo ke kterékoliv fyzické osobě (např. život, zdraví, svoboda, lidská důstojnost atd.). Tuto bezpečnostní ochranu obecní policie zajišťuje jednak preventivní činností dozorovou, jednak v případě faktického ohrožení i přímou ochranou osob na místě, neboť každý může obecní policii požádat o pomoc a strážníci jsou povinni ji poskytnout v rozsahu svých oprávnění a povinností podle tohoto nebo zvláštního zákona každému, kdo o ni požádá. Z uvedeného je tedy nepochybné, že poškozená měla postavení úřední osoby a vykonávala pravomoc úřední osoby. Poškozená vykonávala preventivní dozorovou činnost, jak vyplývá z její výpovědi a výpovědi svědka L. Z., když vykonávali hlídkovou činnost.
Při tomto výkonu vešla do kontaktu s obviněnou, kdy nepochybně realizovala úkoly uvedené v §2 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, neboť obviněná se nacházela v prostoru, ve kterém vykonávala hlídkovou činnost, a její chování bylo určitým způsobem nestandardní a hrozilo nebezpečí, že u ní může dojít k poškození zdraví či může dojít ke škodě na majetku. Obviněná pak následně poté, co došlo ke kontaktu mezi ní a poškozenou, když již jak bylo naznačeno, si byla vědoma, že poškozená je příslušnicí městské policie a vykonává hlídkovou činnost, v krátkém časovém úseku zaútočila na poškozenou tak, že po ní hodila záměrně betonový ovál. Vzhledem k průběhu skutkového děje lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že na poškozenou zaútočila z toho důvodu, že byla příslušnicí městské policie, tedy z důvodu jejího postavení. Jednalo se tedy o použití násilí vůči poškozené pro výkon její pravomoci. Proto lze považovat uplatněnou námitku za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněné, že její jednání by mohlo být kvalifikováno toliko jako pokus ublížení na zdraví, ovšem nikoliv pokus těžké újmy na zdraví, je třeba uvést, že tato námitka rovněž směřuje do právního posouzení skutku a naplňuje zvolený dovolací důvod. Z pohledu argumentace obviněné je třeba především zdůraznit, že Nejvyšší soud se neztotožnil s jejími námitkami ohledně nesprávné právní kvalifikace jejího jednání jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru odkazuje na své předchozí úvahy. V dané souvislosti je třeba uvést, že z právní věty použité při právní kvalifikaci jednání obviněné je nepochybné, že podle soudu prvního stupně úmyslně použila násilí vůči poškozené pro výkon její pravomoci a měla v úmyslu způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně shledal, že obviněná měla v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví pro výkon její pravomoci úřední osoby, když ovšem k způsobení následku, tj. těžké újmy na zdraví nedošlo. Ve vztahu k naplnění odst. 3 písm. a) §325 tr. zákoníku je třeba uvést, že k naplnění tohoto kvalifikačního znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Není ovšem vyloučeno, aby těžká újma byla způsobená úmyslně ve smyslu §15 tr. zákoníku. Z použité právní věty a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně je patrno, že tyto soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém i ve vztahu k způsobení těžké újmy na zdraví [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že jednání obviněné skončilo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého se vždy vyžaduje úmyslná forma zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 702/2014), neboť v případě pokusu musí být u pachatele vždy dán úmysl spáchat trestný čin.
Z uplatněné argumentace obviněné vyplývá, že konkrétně namítá, že u ní není dáno zavinění, tedy že nejednala v úmyslu nepřímém ve vztahu k způsobení těžké újmy ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněná tedy zpochybňuje úmysl spáchat konkrétní trestný čin, což naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu, musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u pokusu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, tuto nepominuly. Soud prvního stupně shledal, že obviněná jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud považuje jejich závěry za správné a odůvodněné výsledky provedeného dokazování. Bez ohledu na tento závěr je možno uvést, že v rámci úvah, zda úmysl obviněné skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle odst. 3 písm. a) §325 odst. 1 tr. zákoníku, není podstatné, že poškozená fakticky neutrpěla žádná zranění a že u poškozené nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obecně platí, že podstatná je především povaha a způsob jednání, kterým obviněná na poškozenou útočila a další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu bylo možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl obviněné. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 484/2018). Při posuzování úmyslu obviněné způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví nelze pominout skutečnost, že jak vyplývá z výpovědi poškozené, tak obviněná po ní hodila betonový ovál úmyslně (viz její vyjádření po útoku), a skutečnost, že obviněná útočila na poškozenou za situace, kdy tato útok neviděla, takže nemohla na tento nijak reagovat, přičemž betonový ovál prolétl těsně kolem hlavy poškozené. Útok byl prokazatelně veden na tu část těla, která je vždy zranitelnější a hrozí zde zvýšené riziko způsobení těžké újmy na zdraví, neboť útok byl veden na hlavu poškozené, kde je umístěn mozek, jehož poškozením vždy reálně hrozí způsobení těžké újmy na zdraví z hlediska způsobených následků. Současně je třeba vzít v úvahu předmět, kterým byl útok veden, když se jednalo o betonový ovál, přičemž nelze pominout jeho váhu a tvar, když tento vážil přes 400 g. O intenzitě útoku nakonec svědčí i to, že betonový ovál se po pádu na zem rozlomil. Nelze také přehlédnout, že obviněná byla opilá, jednala ve vzteku, takže své jednání neměla pod kontrolou. Proto lze uzavřít, že obviněná si vzhledem ke způsobu útoku a na jakou část těla poškozené útočila (hlava) musela být vědoma skutečnosti, že může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byla s tím srozuměna. Obviněná tedy jednala v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud obviněná namítá, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka, tak je třeba uvést, že přestože v konkrétním slovním vyjádření skutku není výslovně užito slovo „úmyslně“, nelze z toho automaticky dovozovat, že náležitá kvalita subjektivní stránky tak není vyjádřena vůbec. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v popisu skutku je uvedeno, že obviněná po poškozené, která si plnila své služební povinnosti strážníka Městské policie hl. města Prahy, hodila betonový ovál, kdy tento minul hlavu poškozené v určité vzdálenosti včetně toho, k jakému zranění poškozené mohlo reálně dojít, když v právní větě je výslovně uvedeno, že jednala úmyslně. Subjektivní stránka je dále výslovně rozvedena v písemném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec těchto úvah je třeba podotknout, že slovo „hodit“ je synonymem slova mrštit, vrhnout, což vždy představuje úmyslnou činnost (viz Lingea, Slovník českých synonym a antonym, nakladatelství Lingea s. r. o., Brno, 2012, str. 105). Obecně pak lze připustit, že jednání obviněné mohlo být popsáno výstižněji, popř. přesněji. Podstatné však je, že konkrétní popis skutku odpovídá zákonným požadavkům, což se v dané věci stalo, když je třeba zdůraznit, že součástí výrokové části rozsudku je nejen uvedení skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou, ale i použitá právní věta včetně označení, jaký trestný čin či trestné činy jsou ve skutku spatřovány, když právě v právní větě je forma zavinění výslovně uvedena. Proto i tuto námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obviněná především namítá, že skutkové závěry soudů jsou založeny na důkazech, které mají neprocesní povahu. Jedná se o námitku, která má procesní charakter a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze připustit, že pokud by byl skutkový stav formulován v rozhodující míře na základě důkazu, který byl nezákonný, mohlo by to zakládat porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a následně zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejedná.
Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že soud nemohl přečíst úřední záznam o průběhu služebního zákroku Policie ČR z č. l. 106, když podle jejího názoru tento mohl sloužit pouze pro zvážení toho, zda osobu či osoby, které jej sepsaly, lze v dalším řízení vyslechnout jako svědky. Nejvyšší soud z pohledu této argumentace považuje za nutné uvést následující skutečnosti. Úřední záznam o služebním zákroku Policie ČR byl pořízen podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, konkrétně podle §26 tohoto zákona. Předmětný záznam nebyl učiněn podle trestního řádu po zahájení úkonů trestního řízení. Proto nelze na jeho použití v dalším řízení aplikovat ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., upravující zákaz použití úředního záznamu sepsaného podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. v dalším řízení jako důkaz s výjimkou stanovených tr. ř. (§211 odst. 6 tr. ř., §314d odst. 2 tr. ř.). Úřední záznam o průběhu služebního zákroku Policií ČR není úředním záznamem podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a jako takový ho lze v řízení před soudem předložit stranám k nahlédnutí jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. a přečíst postupem podle §213 odst. 2 tr. ř., když samozřejmě není ani vyloučeno následně vyslechnout osoby, které záznam sepsaly, což ovšem žádná ze stran v řízení před soudem nepožadovala. Pokud obviněná namítá, že odkaz na rozhodnutí ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 18/2000 (publikované PR 9/2001/I s. 453) je nepřípadný, když v naznačené věci se jednalo o situaci, kdy osoba obviněná ze spáchání trestného činu chtěla použít předmětný úřední záznam o služebním zákroku na svoji obranu, tak je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí je použitelné obecně ve vztahu k možnosti použití takového úředního záznamu o služebním zákroku jako důkaz bez ohledu na to, zda se jedná o důkaz svědčící ve prospěch či neprospěch obviněné. Proto nelze provedení úředního záznamu o služebním zákroku Policie ČR, který byl proveden jako listinný důkaz, považovat za neprocesní důkaz.
Z pohledu další argumentace týkající se zjištěného skutkového stavu lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto bodu a zvolené právní kvalifikace (viz str. 5-6) a rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 5, body 12., 13.), na které pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje, neboť se s nimi ztotožnil. Jen pro přesnost je třeba konstatovat, že odkaz v bodě 12. rozhodnutí soudu druhého stupně na komentář k trestnímu řádu je nepřípadný, když soud sice odkazuje na trestní řád, ale pak cituje trestní zákoník, (EZJ 1. vydání, 2010, s. 1074-1076), který ovšem řeší zcela jinou problematiku. Zvolený odkaz se týká rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 18/2000, uveřejněného v časopise Právní rozhledy.
K námitce obviněné týkající se skutečnosti, že uvedené skutky svou blízkou souvislostí časovou a dalšími okolnostmi měly být posouzeny jako jedno pokračující jednání, je možno konstatovat, že tato námitka naplňuje zvolený dovolací důvod, když se vztahuje k otázce pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Protože zvolená dovolací argumentace je velmi kusá, může se s ní Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně, neboť obecné námitky obviněné, které uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být předmětem podrobného přezkumu Nejvyšším soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Z ustanovení §116 tr. zákoníku plyne, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pro závěr o tom, že se jedná o pokračování v trestném činu, musí být naplněny čtyři znaky. Těmi je míněna existence dílčích útoků, jež jsou vedeny jednotným záměrem, naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jakož i stejný nebo podobný způsob provedení činu a blízká časová souvislost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 538/2017). V dané souvislosti je třeba uvést, že stejnou námitku uplatnila obviněná v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní vypořádal, přičemž pro stručnost lze na jeho odůvodnění odkázat (viz str. 5, bod. 13.). I Nejvyšší soud má za to, že přes nepochybnou blízkou časovou souvislost předmětné skutky nevykazují podobný způsob provedení a souvislost v předmětu útoku, když v případě skutku pod bodem 1) fyzicky obviněná útočila na poškozenou a v případě skutku pod bodem 2) se jednalo o slovní útoky a útok na věc. Navíc je třeba uvést, že i v případě, že by byla námitka obviněné v tomto směru důvodná, tak případné pochybení soudu při použití ustanovení §116 tr. zákoníku není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku v řízení o dovolání v případě, že ve věci byly jinak splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, který by musel soud uložit pachateli za dva nebo více trestných činů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 846/2011). O takovou situaci by se v dané věci jednalo, když i pokud by se v případě trestného činu výtržnictví jednalo o pokračující trestný čin, bylo by ve věci nutno ukládat úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, lze konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová