ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1349.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1349/2018- 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného M. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 6 To 389/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 2 T 120/2016, byl obviněný M. O. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a dále byl uznán vinným společně se spoluobviněným T. L. přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem II.). Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:
I. Obviněný M. O. sám
v úmyslu opatřit své družce E. H., nar. XY, neoprávněný prospěch spočívající v neoprávněném vylákání pojistného plnění od pojišťovny Kooperativa, a. s. z pojistné události týkající se proplacení poškozené navigace z jejího osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1Z, reg. zn. XY, ke kterému mělo dojít dne 15. 6. 2011 v P., XY ulici, dne 22. 8. 2011 v 17.51 hodin, na svém pracovišti, v budově PČR, MOP XY, ul. XY, P., vědomě porušil ust. čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „dotazy do informačních systémů“, dále §45 odst. 1 písm. b), písm. c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a provedl, bez řádného služebního důvodu, v informačních systémech PČR, pod svým loginem XY a jedinečným heslem, lustraci osoby J. D., nar. XY, když osobní údaje takto získané použil sám či je poskytl E. H., a to za účelem vytvoření fiktivní kupní smlouvy o prodeji a montáži navigace mezi E. H. a J. D., datovanou dnem 19. 8. 2011, která byla dne 22. 8. 2011 ve 22.30 hodin zaslána elektronicky pojišťovně Kooperativa, a. s. k pojistné události č. 2110047564, a to za účelem vyplacení pojistného plnění za poškození navigace z osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1Z, reg. zn. XY majitelky E. H.,
II. obviněný M. O. a obviněný T. L. společně
v blíže nezjištěné době na blíže nezjištěném místě, v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění od společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČ 47115971 sepsali záznam o dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 20. 10. 2015 v 10.20 hodin v Praze 4, v ulici XY, a to mezi vozidly Citroen C8 reg. zn. XY, řízeným obv. M. O. a vozidlem Škoda Octavia reg. zn. XY, řízeným obv. T. L., přičemž dne 20. 10. 2015 v 11.19 hodin, resp. 20. 10. 2015 v 18.07 hodin, telefonicky oznámili pojistnou událost poškozené pojišťovně, včetně toho, že předložili výše uvedený záznam o dopravní nehodě, která byla poškozenou pojišťovnou zaevidována jako škodní událost č. 2015158441, kdy na základě této bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 62.022,- Kč majiteli vozidla Škoda Octavia, a to společnosti Premio Invest, s. r. o., se sídlem Na Jezerce 1458, Praha 4, IČ 26746590, ačkoliv k poškození uvedeného vozidla došlo zjevně jindy a za jiných okolností.
Za uvedené přečiny uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému M. O. podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, Vojenské policie Armády ČR, Městské policie hl. m. Prahy a obecní policie na dobu 18 měsíců.
Spoluobviněnému T. L. uložil podle §210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu tomuto obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 100 Kč, tedy v celkové výši 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., způsobenou škodu ve výši 62.022 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 2 T 120/2016, podali oba obvinění odvolání směřující do výroků o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 6 To 389/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného T. L. napadený rozsudek v celém rozsahu a ohledně obviněného M. O. ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obou obviněných ohledně jednání pod bodem II. vrátil soudu prvního stupně, neboť je nutno ve věci učinit rozhodnutí nové (výrok I. rozsudku). Dále při nezměněném výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011 a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 5. 2015 pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, uložil obviněnému M. O. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, Vojenské policie Armády ČR, Městské policie hl. m. Prahy a obecní policie na dobu 1 roku (výrok II. rozsudku).
Proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 6 To 389/2017 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 2 T 120/2016, podal obviněný M. O. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatele je zároveň naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť, byť formálně jeho odvolání do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně soud druhého stupně nezamítl ani neodmítl, tak fakticky ho posoudil „jako zcela nedůvodné“.
Ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky zavinění, jakožto pojmového znaku trestného činu, nesprávné hodnocení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících porušení práva na spravedlivý proces a existenci nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Následně uvádí, že soudy nižších stupňů porušily jeho právo na obhajobu a nestranné posouzení věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly jím navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k náležitému objasnění věci. Konkrétně namítá neprovedení důkazů výslechem svědkyně M. P. a svědka J. D. Podle jeho názoru se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17.
Vyjadřuje přesvědčení, že soudy bez dostatečných důvodů odmítly navrhovaný výslech svědkyně M. P., která dne 22. 8. 2011 s ním vykonávala službu a která by se tedy jako jediná mohla vyjádřit k jeho obraně, že se v době nezákonné lustrace nenacházeli na pracovišti. Odůvodnění soudů ohledně odmítnutí provedení tohoto důkazu nelze akceptovat, když soudy fakticky předjímají obsah výpovědi této svědkyně. Ve vztahu k výpovědi svědka J. D. zdůrazňuje, že z jeho výpovědi vyplývá, že vícekrát ztratil občanský průkaz, takže není vyloučeno, že osoba podepisující předmětnou kupní smlouvu nemusela být osobou svědka J. D.
Dále zpochybňuje obsah výpovědi svědka M. P., na jehož téměř výlučné výpovědi je postaven závěr o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Upozorňuje na skutečnost, že soudy ve vztahu k výpovědi tohoto svědka nesdílejí stejné obavy jako ve vztahu k výpovědi navrhované svědkyně M. P., přičemž soudy pomíjí, že uvedený svědek po 16:00 hodině nebyl již na pracovišti a k věci se nemohl objektivně vyjádřit. Současně namítá, že výpověď tohoto svědka trpí řadou nepřesností, přičemž zdůrazňuje, že tento svědek potvrdil, že v jednom případě došlo k přihlášení do informačních systémů Policie ČR pod loginem jiného spolupracovníka, což je v souladu s jeho obhajobou. Namítá porušení zásady in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání konstatuje, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 6 To 389/2017 a výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 2 T 120/2016, zrušil a sám rozhodl tak, že se obžaloby zprošťuje, evet. aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 156/2018, nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů včetně toho, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých konkrétních skutečnostech jejich naplnění spatřuje. Poté ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůrazňuje, že tento je naplněn v případě, že skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Nejvyšší soud tedy může z pohledu tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat otázky hmotněprávní, nikoliv procesní. Proto nelze v zásadě napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ani rozporovat skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů.
Podle státního zástupce výhrady obviněného pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit nelze. Obviněný totiž své výhrady směřuje do nerespektování zásady in dubio pro reo, do rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto formulované dovolací výhrady se zcela míjí se zvoleným dovolacím důvodem.
Pokud obviněný vytýká soudům nižších stupňů porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, tak ačkoliv se nejedná o dovolací důvod, pochybení založené na některé z těchto vad by výjimečně zásah Nejvyšším soudem do skutkových zjištění soudů nižších stupňů odůvodňovalo. Jednalo by se o situaci, že by skutková zjištění soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru se ovšem o takový případ nejedná, když soud prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem I. náležitému objasnění věci věnoval řádnou pozornost a dokazování provedl v potřebném rozsahu, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje jakékoliv známky deformace. Obdobně postupoval soud druhého stupně, který jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč je na místě odvolání ve vztahu k tomuto skutku zamítnout. Skutečnost, že obviněný není spokojen se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ještě automaticky neznamená porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
Státní zástupce konstatuje, že obviněný porušení práva na spravedlivý proces dovozuje ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů neprovedly některé jím navrhované důkazy. K této námitce uvádí, že soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, ale musí zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Této povinnosti soudy v dané věci dostály, když k náležitému objasnění věci provedly dostatek důkazních prostředků a tyto hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Současně řádně zdůvodnily, z jakých důvodů některé z požadovaných důkazů neprovedly. Státní zástupce v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodu neprovedení požadovaného výslechu svědkyně M. P., když ve vztahu k navrhovanému výslechu svědka D. uvádí, že pokud je mu známo, jeho výslech u hlavního líčení navrhován nebyl a obviněný ani jeho obhájce nevznesli žádné námitky v souvislosti s jeho výpovědí z přípravného řízení. Požadavek na výslech tohoto svědka sice byl zmíněn v rámci podaného odvolání, aniž by ovšem bylo uvedeno, k čemu by měl být tento svědek opětovně vyslýchán.
K námitce obviněného ve vztahu k výpovědi svědka M. P. uvádí, že závěr o vině není založen na toliko výpovědi tohoto svědka, ale i na dalších listinných důkazech, včetně úvah o časových souvislostech.
Pokud obviněný zmiňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak uvádí, že obviněný ho fakticky uplatnil v druhé variantě, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože ovšem nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně spatřuje v hodnocení otázky zavinění, v nesprávném hodnocení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, v porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly všechny požadované důkazy, v existenci nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi a v porušení zásady in dubio pro reo.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů (nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka P.) a vadná skutková zjištění a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Pokud obviněný namítá otázku zavinění, neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, tak je třeba uvést, že následně žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., jehož se dovolává, jednak musí uvést právně fundovanou argumentaci, která zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá, nestačí pouhý odkaz na určitý hmotněprávní institut trestního práva bez jakékoliv právní argumentace. Je tomu tak proto, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, kdy není úkolem Nejvyššího soudu si domýšlet právní argumentaci dovolatele, toto je povinností dovolatele, přičemž právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). V případě, že obviněný sice označí určitý institut trestního práva, aniž by ovšem uvedl nějakou právní argumentaci, nelze proto dovodit, že se dovolání opírá o důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v dovolání na ně formálně odkazováno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).
Obdobná je situace v případě námitky obviněného, že je dán nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, když následně obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Z pohledu další dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že obviněný pochybení soudů nižších stupňů spatřuje ve skutečnosti, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy, a dovolává se existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně v souvislosti s rozsahem dokazování je možno konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V dané věci namítá obviněný, že soudy neprovedly řadu důkazů, které navrhoval provést, konkrétně nevyslechly navrhovanou svědkyni M. P. a svědka J. D. Zde se sluší podotknout, že soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné (viz str. 10-11). Rovněž soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, když v případě návrhu na výslech svědkyně M. P. dospěl k závěru, že její výslech nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a zároveň ho považuje za nadbytečný (viz str. 12 rozsudku). Ve vztahu k návrhu na výslech svědka J. D. je třeba uvést, že důkaz výpovědí tohoto svědka byl v hlavním líčení proveden, když jeho výpověď byla za souhlasu obviněného a státního zástupce přečtena u hlavního líčení konaného dne 13. 7. 2017 postupem podle §211 odst. 1 tr. ř. Nad rámec těchto úvah je třeba podotknout, že skutečnost, že tento svědek ztratil v minulosti občanský průkaz, z jeho výpovědi z přípravného řízení vyplývá, takže z pohledu argumentace obviněného není zřejmé, co by mělo být jeho výslechem objasněno nově, co soudům nižších stupňů nebylo v době jejich rozhodování známo. Soud druhého stupně pak sám i dokazování ohledně tohoto skutku doplnil o konstatování zpráv pojišťovny Kooperativa.
Bez ohledu na shora uvedené přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že výslech požadované svědkyně M. P. nemá skutečně potřebnou vypovídající tendenci, když nelze pominout odstup času. Svědkyně měla být vyslechnuta k událostem, které se měly stát před 6 lety. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit reálnou možnost svědkyně si pamatovat přesně určité časové souvislosti týkající se konkrétního dne, který, jak vyplývá z výpovědi samotného obviněného, nebyl nijak výjimečný. Pokud obviněný v souvislosti s neprovedením tohoto požadovaného důkazu namítá, že stejný přístup soudy nezaujaly k výpovědi svědka P., tak je třeba zdůraznit, že tento svědek se toliko vyjadřoval ke způsobu výkonu autohlídky, k možnosti této hlídky být na pracovišti a ke skutečnostem, které objektivně vyplývaly ze záznamu systému elektronického trestního řízení. Zároveň se vyjádřil k možnosti přihlášení se jiné osoby pod loginem někoho jiného a k tomu, jaké měli policisté povinnosti ve vztahu k tomuto loginu včetně přihlašování se při práci s počítačem. Zde je třeba uvést, že výpověď tohoto svědka nepředstavovala „téměř výlučný důkaz o vině obviněného“, jak je obviněným namítáno, když soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného založily na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, včetně listinné povahy v jejich vzájemných souvislostech. Nejvyšší soud na tato jejich odůvodnění pro stručnost odkazuje (viz str. 12-13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-7 rozsudku soudu druhého stupně), když s jejich odůvodněním se zcela ztotožnil. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněného hodnotily provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Pokud obviněný zdůrazňuje, že uvedený svědek potvrdil, že v jednom případě došlo k přihlášení se do systému lustrací pod loginem jiného spolupracovníka, jedná se ze strany obviněného o jeho interpretaci výpovědi tohoto svědka, který vypověděl, že jednou se stalo, že kolegyně na chvíli odešla a nějaký kolega jí tam z legrace něco napsal, tedy svědek nepotvrdil, že se jiný policista přihlásil pod loginem jiného policisty do systému policejních lustrací, nýbrž pouze že tam něco dopsal neboť systém byl již otevřen. Nad rámec těchto úvah je třeba konstatovat, že skutečně nelze pominout časové okolnosti, na které poukazují soudy nižších stupňů, když v podstatě bezprostředně po provedení nezákonné lustrace svědka J. D. v informačních systémech Policie ČR prostřednictvím loginu obviněného byla elektronicky zaslána pojišťovně Kooperativa smlouva mezi tímto svědkem a družkou obviněného, podle níž měla družka obviněného zakoupit od tohoto svědka navigaci, když doklad o zakoupení a montáži navigace byl předpokladem pro to, aby došlo k proplacení poškozené navigace ze strany pojišťovny (viz č. l. 95).
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a obhajobu. Lze připustit, že porušení práva na spravedlivý proces a s tím souvisejícího práva na obhajobu by mohlo zakládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 699/05, nález ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04). V praxi se považuje za porušení práva na spravedlivý proces zpravidla situace, kdy je zjištěn extremní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Zároveň ovšem platí, že nestačí tvrzení porušení práva na spravedlivý proces, toto musí být v řízení prokázáno, aby byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016). Pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a obviněný neuvedl žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba mít za to,že obviněný své dovolání opřel o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený §265b tr. ř., a v takovém případě Nejvyšší soud podané dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017). V předmětné věci sice obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces a s tím související právo na obhajobu, ovšem fakticky porušení tohoto práva dovozuje jednak ze způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů (viz hodnocení výpovědi svědka P.) a v neprovedení všech požadovaných důkazů. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na své předchozí úvahy ohledně existence či neexistence tzv. opomenutých důkazů a významu svědecké výpovědi svědka P. při formulování skutkového stavu.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že obviněný ji opětovně v podstatě formuluje pouze obecně ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka P. Předmětná námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci, jak již bylo naznačeno, se v dané věci nejednalo.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová