ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1438.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1438/2018- 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 13 To 347/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 18/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 T 18/2017 uznal obviněného D. P. vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit poškozenému I. Š., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 7 750 Kč.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Na základě tohoto odvolání Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. P. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu odvolací soud uložil podle §230 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému I. Š., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 7 750 Kč.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněného, a to z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 4 Tdo 456/2018 zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, stejně jako i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pak rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 13 To 347/2017 uznal obviněného D. P. vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od ledna 2016 do 21. 4. 2016 v bytě poškozeného I. Š., nar. XY, na adrese XY, ve kterém v této době s poškozeným bydlel, si bez vědomí poškozeného opatřil číslo jeho bankovního účtu vedeného u UniCredit Bank (č. XY), heslo a přístupový kód do internetového bankovnictví a zároveň si půjčil do užívání jeho mobilní telefon (č. XY), který byl svázán s výše uvedeným účtem pro příjem ověřovacího hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, posléze za užití výše uvedených prostředků dne 21. 4. 2016 za součinnosti své družky P. B. prostřednictvím veřejného počítače v Městské knihovně v Chrudimi vstoupili do internetového bankovnictví k výše uvedenému účtu, v němž zadal příkaz k platbě ve výši 7 000 Kč ve prospěch účtu č. XY, který je veden u Komerční banky, a. s., ve prospěch V. P., jejímž jediným disponentem je O. P., nar. XY, se kterou byl předem domluven, že peníze po připsání na účet vybere a předá mu je, k čemuž došlo dne 23. 4. 2016; dále stejným způsobem zadal tři bezhotovostní platby ve prospěch společnosti Vodafone vždy ve výši 250 Kč, na dobití kreditu mobilních telefonů (č. XY a č. XY), čímž způsobil poškozenému I. Š. škodu v celkové výši 7 750 Kč.
Za to odvolací soud uložil obviněnému podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému I. Š., nar. XY, bytem XY na náhradě škody částku 7 750 Kč.
Obviněný proti cit. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 13 To 347/2017 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V odůvodnění poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které následně odvolací soud napadeným rozhodnutím ve výroku o vině v zásadě potvrdil, učinil předseda senátu R. T., u něhož lze mít za to, že je pro svůj poměr k osobě poškozeného z rozhodování v této věci podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen, neboť nemohl podle názoru obviněného ve věci nestranně rozhodovat. Ze shodného důvodu měl být z vykonávání úkonů přípravného řízení vyloučen i policejní orgán, přičemž úkony tímto orgánem učiněné, neměly být použity jako podklad pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podjatost výše uvedených subjektů spatřuje obviněný v tom, že vyšetřováním věci byl v přípravném řízení pověřen policista T., který byl v té době životním partnerem dcery poškozeného. Předseda senátu soudu prvního stupně R. T. je otec uvedeného policejního vyšetřovatele a tedy i u něho lze shledat důvody podjatosti pro poměr k osobě poškozeného.
Obviněný podle svého tvrzení vznesl z výše uvedených důvodů námitku podjatosti již v řízení u soudu prvního stupně, avšak této námitce nebylo vyhověno. Podjatost předsedy senátu se pak projevila i ve způsobu vedení hlavního líčení, kdy obviněnému ani jeho obhájkyni nebylo umožněno se řádně vyjádřit ke všem skutečnostem a zejména k provedeným důkazům, čímž bylo narušeno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se rovněž nevypořádal s důkazním návrhem obviněného na provedení výslechu svědka J. M. Tímto postupem bylo rovněž zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.
V další části dovolání obviněný též namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, v důsledku čehož vznikl mezi právními závěry soudu a skutkovým stavem extrémní nesoulad.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 13 To 347/2017, tak rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 T 18/2017 a aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů.
Podle státního zástupce námitka o podjatosti předsedy senátu soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, sice odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze jí však přisvědčit. V daném případě totiž nelze potvrdit, že by tvrzení dovolatele ohledně údajné podjatosti soudce Okresního soudu v Chrudimi a ohledně uplatnění námitky podjatosti soudce v řízení před nalézacím soudem odpovídala skutečnosti. V dostupných podkladech nelze dohledat, že by obviněný vznesl námitku podjatosti k osobě předsedy senátu R. T.
Pokud pak dovolatel pod dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil svou nespokojenost s tím, jak odvolací soud a před tím soud nalézací hodnotily výpověď poškozeného a výpověď jedné ze svědkyň, přičemž argumentuje údajnými vnitřními rozpory v těchto výpovědích, aniž by je však blíže konkretizoval, jestliže nesouhlasil se závěry soudů zaujatými k otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného a pakliže poukázal rovněž na to, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na opětovný výslech O. P., jedná se vesměs o námitky procesní vztahující se k provádění dokazování, jež zásadně pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 13 To 347/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněným uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítá nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného I. Š. a svědkyně O. P.), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, případně přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené námitky tudíž nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 , 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , sp. zn. III. ÚS 732/02 , sp. zn. III. ÚS 282/03 , sp. zn. II. ÚS 651/02 , a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení ( §277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona ( §266 a násl. tr. ř.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 , I. ÚS 55/04 , I. ÚS 554/04 ). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 , IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou obviněného.
Pro úplnost je možno doplnit, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně jasně vysvětlil, z jakých důvodů učinil závěr o pravdivosti výpovědi poškozeného, kdy zhodnotil i jeho psychický stav, na který upozorňuje obviněný ve svém dovolání. Odvolací soud se poté příhodně vypořádal s tím, proč nevyhověl návrhu obviněného na opakování důkazu výslechem svědkyně O. P. Svědkyně v otázce předání peněz vypovídala opakovaně konzistentně a beze změn. Z dovolání není v této otázce zřejmé, jaké nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně P. má obviněný na mysli, i když tuto námitku vznáší.
Nelze taktéž přisvědčit námitce obviněného, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, kdy namítá, že jemu ani jeho obhájkyni nebylo umožněno se vyjádřit ke všem skutečnostem a k provedeným důkazům. Ze spisového materiálu vyplývá přesný opak, kdy ve skutečnosti obviněnému i jeho obhájkyni bylo umožněno vyjadřovat se ke všem skutečnostem a provedeným důkazům, čehož bylo i využíváno, zejména pak u svědeckých výpovědí. Obhajoba byla po skončení dokazování při hlavním líčení dne 11. 5. 2017 dotázána na další důkazní návrhy, přičemž žádné nevznesla.
Lze tedy shrnout, že námitky obsažené v dovolání nebyly způsobilé zpochybnit závěr soudů, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkových podstat zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a Nejvyšší soud neměl žádného důvodu se neztotožnit s jejich konečným názorem. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém důsledku jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá též logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Dovolací soud mezi nimi žádný rozpor neshledal, natožpak extrémní.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , ten je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán za současného splnění podmínky, že tato okolnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo byla namítnuta již před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání.
Obviněný ve svém dovolání uvádí, že podjatost spatřuje v tom, že vyšetřováním věci byl v přípravném řízení pověřen policista T., který byl v době, kdy probíhalo vyšetřování obviněného, životním partnerem dcery poškozeného, a navíc předseda senátu soudu prvního stupně R. T. je jeho otcem. Obviněný sděluje, že tuto námitku podjatosti vznesl již v řízení u soudu prvního stupně, avšak nebylo jí vyhověno.
S ohledem na dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud zkoumal, zda byla obviněným tvrzená námitka podjatosti skutečně vznesena. Po důkladném prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že takovou námitku vznesl obviněný poprvé až v podaném dovolání. Během řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti směřovanou proti předsedovi senátu či vyšetřujícímu policistovi T. žádným způsobem neuplatnil. Stejně tak ji nevznesl ani v podaném odvolání či ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
Lze sice připustit, že s argumentem příbuzenského vztahu orgánu činného v trestním řízení s poškozeným Š. obviněný v řízení před soudem vystoupil, tento ovšem vztáhl k osobě státního zástupce, nikoli soudce. Z předloženého spisového materiálu nelze dohledat, že by obviněný vznesl stejnou námitku podjatosti k osobě předsedy senátu R. T. Lze si pouze jen těžko představit, že by obviněný stejnou námitku podjatosti z důvodu příbuzenského vztahu k poškozenému uplatnil jak k osobě státního zástupce, tak k osobě soudce.
Zde je možné též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění dovolacího důvodu zde nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Nepostačuje rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel a tento dovolací důvod není tedy možno uplatnit ani v souvislosti s případným vyloučením policejního orgánu činného ve fázi přípravného řízení, neboť tento se nepodílel na vlastním rozhodnutí ve věci samé, tj. na vydání rozhodnutí, jímž se v konkrétním trestním řízení konečným způsobem meritorně rozhoduje.
Je tak zřejmé, že se jedná o účelové tvrzení obviněného, jenž se v průběhu celého trestního řízení snažil upozornit na smyšlenou podjatost různých osob, které nějakým způsobem vedly či zasahovaly do trestního řízení proti němu. Veškeré podněty v otázce podjatosti v průběhu celého trestního řízení byly vyhodnoceny negativně, a žádným způsobem nebylo prokázáno, že by tyto osoby byly nějakým způsobem zaujaty vůči obviněnému. Námitky uvedené v dovolání tak jsou pouze pokračováním konstantního způsobu obhajoby obviněného, v němž pokračuje po celé trestní řízení, které se ovšem nezakládají na reálných skutečnostech.
Taktéž námitce obviněného ohledně neprovedení výslechu svědka J. M. není možné přisvědčit, jelikož z obsahu protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by takový důkazní návrh byl ze strany obviněného či jeho obhájkyně v celém trestním řízení vznesen.
Ze všeho co bylo výše uvedeno je tak zřejmé, že námitky obviněného nemohly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplnit a nelze než konstatovat, že jsou v konečném výsledku zjevně neopodstatněné.
S ohledem na veškerá učiněná zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného D. P., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu