ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1453.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1453/2018- 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného Z. L. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 9 To 174/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 73/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, byl obviněný Z. L. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „dne 25. 9. 2016 v Kladně – XY, ulice XY, v místě společného bydliště fyzicky napadl poškozenou I. R. tím, že do ní strčil tak silně, že spadla hlavou na topení a udeřila se do zad, přitom jí uváděl, že ji zabije, poškozená byla následně převezena rychlou záchrannou službou k ošetření do Oblastní nemocnice Kladno, a. s., kde byla hospitalizována do 27. 9. 2016, z této jeho výhrůžky měla poškozená obavy,
2) dne 26. 11. 2016 ve večerních hodinách v Kladně – XY, ulice XY, požadoval po poškozené I. R. vydání svého občanského průkazu a řidičského průkazu, když mu poškozená řekla, že tyto jeho doklady nemá, hrozil jí, že ji shodí ze schodů, z této jeho výhrůžky měla poškozená obavy, proto odešla z bytu ke své kamarádce I. V., kde setrvala do následujícího dne“.
Za uvedené jednání byl obviněný Z. L. odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 14.047 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. R. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, podali obviněný Z. L., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně a poškozená I. R. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 9 To 174/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 9 To 174/2018, podal následně obviněný Z. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil. Vytkl soudům, že dostatečně nezvážily specifika daného případu, což je v rámci posuzování skutku z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku zásadní, přičemž absence s tím souvisejících právních úvah pak podle jeho názoru způsobuje vadu hmotněprávního posouzení skutku. Specifika daného případu pak obviněný spatřuje v tom, že sama poškozená je labilní, má psychické problémy, její subjektivní cítění neodpovídá běžným standardům a je výrazně ovlivněno strukturou její osobnosti, přičemž uvedená labilita poškozené byla s ohledem na její osobnostní nastavení přítomna ještě v době, než s ní začal sdílet společnou domácnost. Poškozená je tedy výrazně citlivější než běžný jedinec a její vnímání k použití hrubějších výrazů vulgárního charakteru je křehčí. Obviněný dále zdůraznil, že i znalecký posudek z oboru soudního lékařství vyloučil, že by incidenty proběhly tak, jak líčí poškozená. V této situaci podle dovolatele zcela absentuje úvaha o tom, jak posoudit tuto osobnostní charakteristiku poškozené, má-li být současně hodnoceno, zda výroky pronesené obviněným jí mohly způsobit vyšší tísnivý pocit ze zla, kterým bylo vyhrožováno. Obviněný zdůraznil, že uvedené výroky měly být proneseny v obou případech ve vypjatých konfliktních situacích, v nichž se mnohdy užívá silných slov (která sice není možno považovat za adekvátní, ale jejichž užití nemusí automaticky zapříčinit trestní odpovědnost pronášejícího, a to s ohledem na zásadu ultima ratio). Skutková zjištění soudu prvního stupně o specifické věrohodnosti poškozené a její osobnostní charakteristice (zvýšené citlivosti vůči verbálním atakům) proto podle názoru obviněného umožňují po právní stránce s úspěchem pochybovat o tom, že svými izolovanými výroky použitými ve vypjaté konfliktní situaci mohl u poškozené, pokud by nebyla nadána těmito charakteristikami, vyvolat důvodnou obavu, že výhrůžka bude splněna. Poukázal na to, že v prvém případě mělo dojít k danému výroku při použití drobného brachiálního násilí přestupkové intenzity a ve druhém případě při hádce s poškozenou. Sám pak uzavírá, že v obou případech, byla-li by poškozená standardní osobností, ke vzniku důvodné obavy by u adresáta těchto izolovaných a ojedinělých výroků nedošlo. Pokud pak poškozená vypovídala o tom, že u ní obava vznikla a že v důsledku ní odešla z bytu ke kamarádce, pak je třeba vzít v úvahu, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že tato obava nebyla způsobena výhradně výrokem obviněného, ale došlo k významnému spolupůsobení osobnostní charakteristiky poškozené. V takovém případě se pak nemůže jednat o trestný čin.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, a věc přikázal Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný v zásadě namítá, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání komplexně nedosáhlo intenzity trestného činu. Tuto svoji argumentaci postavil na tvrzení o psychické indispozici poškozené, neboť pokud by její osobnost byla standardně strukturovaná, byla by psychicky odolnější a nemohla by se cítit v důsledku jeho výhrůžek v jakémkoliv ohrožení. Vyzdvihl, že výhrůžky byly spjaty pouze s konfliktními vypjatými situacemi, které použití takových výrazů dovolovaly.
Obviněný připouští, že poškozené I. R. vyhrožoval v prvním případě usmrcením a ve druhém případě újmou na zdraví. Je ale přesvědčen, že k tomu nedošlo takovým způsobem, že by to u ní mohlo vzbudit důvodnou obavu. Zlé vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména povaze výhrůžky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu, kdy např. z okolnosti, že výhrůžka byla adresována starší osamělé ženě nebo dítěti, lze usuzovat, že vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Z provedeného dokazování, konkrétně ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie bylo zjištěno, že obviněná od narození trpí defektem intelektu, který dosahuje až úrovně lehké mentální retardace. Bylo rovněž prokázáno, že je psychosomaticky narušená, a to mimo jiné i vzhledem k negativním zážitkům z minulosti. Byla diagnostikována jako osoba labilní, s citlivějším vnímáním než u normálního jedince, kdy např. vulgarismy vnímala s větší intenzitou. Soužití s obviněným uvádělo poškozenou rovněž do psychických problémů, kde roli sehrával i pocit vlastní viny, že to byla chyba, že se zamilovala do o dvacet let mladšího muže, neboť to bylo neadekvátní.
Bylo prokázáno, že obviněný se s poškozenou znal delší dobu, určitou dobu byli i spolupracovníky a v domě poškozené spolu bydleli od září 2015. Obviněný byl po určitou část doby bez práce a pobytem u poškozené zjevně řešil svoji složitou finanční situaci. Za ubytování neplatil žádný nájem a svůj pobyt se snažil saturovat alespoň pracemi na domě. Poškozená však zjevně, a to i pod vlivem naivity způsobené nastavením její osobnosti, si slibovala od pobytu obviněného v její nemovitosti partnerský vztah, a to navzdory dvacetiletému věkovému rozdílu. Obviněný takovému pojetí partnerského spolunažívání zjevně nakloněn nebyl, což poškozené dával najevo. To, že je poškozená omezena intelektem a je přecitlivělá, ale zjevně vnímal, neboť ji hanlivě urážel vulgárními výrazy, které měly vystihovat právě takový její handicap. Obviněný tedy nezacházel s poškozenou způsobem, který si vzhledem ke svému omezení zasloužila, ale naopak tohoto nedostatku zneužíval ve svůj prospěch. Společné bydlení obviněného a poškozené bylo tedy poznamenáno hrubým zacházením obviněného s poškozenou, a to nejprve v rovině verbální, později i v rovině fyzické, kdy obviněný vůči poškozené použil fyzického násilí. Jestliže obviněný v této situaci dne 25. 9. 2016 poškozenou fyzicky napadl a vyhrožoval jí fyzickou likvidací a dne 26. 11. 2016, tedy nedlouho poté, jí vyhrožoval shozením ze schodů, je zjevné, že jeho jednání vybočilo z rámce tolerovatelného v rámci soužití, byť nikoli partnerského, dvou lidí. Obviněný tak totiž vystupoval vůči osamělé ženě s nižším intelektem, která se díky tomuto handicapu složitěji orientovala v sociálních vztazích. I přesto, že odmítal její náklonost, setrvával v její nemovitosti a neurvale s ní zacházel. To, že se poškozená vymykala vnímáním oproti jiným jedincům nepostiženým defektem intelektu, je naopak okolností, která společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšuje, nikoli snižuje. Znovu je třeba akcentovat i to, že zaviněním obviněného byla pokryta i tato okolnost, tedy to, že u poškozené může hrubým zacházením vzbudit důvodnou obavu, neboť to, jakým způsobem vnímá realitu a chová se v ní, každodenně v rámci společného soužití registroval. Jestliže tedy bylo prokázáno, že obviněný proti poškozené užil i fyzického násilí, byť nikoli vysoké intenzity, je třeba uzavřít, že pokud toto násilí doprovázel výhrůžkami zabitím a s odstupem času konfliktní situaci s poškozenou komentářem, že ji shodí ze schodů, pak takové jednání zcela zjevně mohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu. Ta konečně vyplývá i ze způsobu, jakým se poškozená zachovala, když před obviněným utekla.
Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, tedy není v žádné kolizi s §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které dovolily charakterizovat vztah mezi obviněným a poškozenou. Poškozená se totiž mohla cítit ze strany obviněného ohrožená, neboť obviněný se k ní choval takovým způsobem, že to v ní bylo způsobilé vzbudit představu o odhodlání obviněného takové výhrůžky splnit.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze shora uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněného založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat.
Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům. Obhajoba obviněného byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena (str. 3-7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5-6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Dovolací námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a odvolacích námitek, se kterými se již vypořádaly soudy obou stupňů, a to včetně zákonnosti provedeného dokazování. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je přitom zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránka tohoto přečinu spočívá v jednání, kterým je vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Nebezpečné vyhrožování ve smyslu ustanovení §353 tr. zákoníku dále musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Od nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Tedy ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba bedlivě posoudit, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením či těžkou újmou na zdraví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Dále však lze připomenout, že k trestní odpovědnosti pachatele za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby mezi poškozenou a pachatelem již dříve došlo ke konfliktům. Rovněž není podstatné, zda pachatel vyjádřil svůj verbální útok ještě jiným způsobem (např. fyzickým útokem), pokud je důvodnost obavy u poškozené osoby naplněna souhrnem okolností, které svědčí o nutné intenzitě vyhrožování.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku týkající se znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování spočívajícího v takové povaze výhrůžky, že by tato mohla vzbudit u poškozené důvodnou obavu z jejího uskutečnění.
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že dospěly k závěru, že obviněný vyhrožoval poškozené usmrcením, resp. těžkou újmou na zdraví, takovým způsobem, že to mohlo u poškozené vzbudit důvodnou obavu. Jak již bylo výše naznačeno, nikoliv každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Vždy je třeba posuzovat, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že znaky této skutkové podstaty byly naplněny. Vlastní pohrůžka usmrcením spočívala v tom, že obviněný poškozené vyhrožoval fyzickou likvidací, konkrétně uváděl, že „ji zabije“ (v prvním případě). Takto vyslovená vyhrůžka představuje nepochybně pohrůžku usmrcením. Výhrůžky obviněného spočívaly nejen v hrozbě zabití, ale rovněž v hrozbě shození poškozené ze schodů (ve druhém případě), což byla eskalace delší dobu trvající nespokojenosti obviněného s projevy poškozené vůči němu (zejména její důvěrné chování k jeho osobě na veřejnosti).
Vyslovené vyhrůžky nepochybně byly způsobilé vyvolat v poškozené důvodnou obavu. Při posuzování schopnosti vyvolat u poškozené důvodnou obavu, že obviněný své jednání uskuteční, je třeba vzít v úvahu, že poškozená je starší osobou (o 20 let starší než obviněný), jedná se o ženu, která žije osaměle, s nižším intelektem, která se díky tomuto handicapu obtížněji orientovala v sociálních vztazích. Nevhodné jednání obviněného bylo také dlouhodobějšího charakteru, když k nežádoucímu chování vůči poškozené docházelo i před žalovaným obdobím, vyhrůžky byly v žalovaném období vysloveny dvakrát, tedy nejednalo se o ojedinělý slovní projev ze strany obviněného. Nelze také pominout, že obviněný záměrně používal vůči poškozené poměrně hrubý slovník. Obviněný svou nespokojenost se stávající situací dával poškozené nevybíravým způsobem opakovaně najevo. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu byly tedy reálně způsobilé u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její život a zdraví. V daném případě se nejednalo jen o použití tzv. silných slov a lze konstatovat, že soud prvního stupně správně posoudil komplexně celou situaci. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že vyhrožování obviněného bylo v prvním případě doprovázeno i fyzickým útokem vůči poškozené, přičemž tato získala natolik negativní zkušenost s chováním obviněného, že uvedené slovní projevy obviněného rozhodně mohly u poškozené vyvolat (a také vyvolaly) důvodnou obavu z jeho výhrůžek. Použitá právní kvalifikace, včetně naplnění znaku vzbuzení důvodné obavy u poškozeného, že obviněný výhrůžky uskuteční, je i podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá a uplatněná dovolací námitka byla shledána jako zjevně neopodstatněná.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
V ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).
Jednání obviněného Z. L., které soudy posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, spočívalo ve výhrůžkách, které za daných okolností vykazovaly takovou intenzitu, při které byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu a odpovídaly citovanému ustanovení. Podstatou výhrůžky byla hrozba fyzickou likvidací, resp. těžkou újmou na zdraví. S ohledem na to, co předcházelo výhrůžkám obviněného Z. L., se mohla osoba, jíž byla výhrůžka určena, důvodně obávat její reálnosti. Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je totiž na první pohled zřejmé, že jeho jednání dalece překročilo rámec přestupku proti občanskému soužití, a případný postih podle zákona o přestupcích by zcela určitě nebyl adekvátní reakcí na projednávaný čin. Za takových okolností lze sotva uvažovat o aplikaci zásady ultima ratio.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jelikož dovolání obviněného bylo shledáno zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný Z. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu