ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1456.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1456/2017 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovoláních obviněných V. T. , a M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 4 To 148/2017-446, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 25/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. T. a M. Z. odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 11. 2016 č. j. 3 T 25/2011-397 v trestní věci obviněných P. K., V. T. a M. Z. byl obviněný V. T. uznán vinným účastenstvím na trestných činech přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) a zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a obviněný M. Z. trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na skutkovém základě, že
„P. K., jako příslušník Policie ČR, zařazen na SKPV v L., činil úkony trestního řízení v níže uvedené věci, mimo jiné v rozporu se služebním slibem uvedeným v §17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., měl v měsíci listopadu 2009, na různých místech v okrese L., zejména v R. n. L., požadovat prostřednictvím V. T., po M. Z., úplatek ve výši 20.000 Kč za to, že je schopen zařídit, aby trestní věc vedená na OOP R. n. L. pod č. j. KRPU-23327/TČ-2009-040614 spočívající ve vloupání do domu v obci V., ul. N. P., jehož uživatelem je M. Z., byla odložena podle §159a odst. 4 tr. řádu a ve věci tak neprobíhalo další prověřování, kdy V. T., který byl prostředníkem v komunikaci mezi P. K. a M. Z., předání úplatku zejména formou telefonických hovorů a SMS zprostředkoval tak, že úplatek bude předán na Obvodním oddělení Policie ČR v R. n. L. dne 19. 11. 2009 při dodatečném podání vysvětlení M. Z. P. K., přičemž požadované peníze M. Z. P. K. za shora uvedeným účelem předal, a tohoto jednání se všichni obžalovaní měli dopustit proto, aby mohlo být na základě shora uvedeného usnesení vydaného podle §159a odst. 4 tr. řádu, pod č. j. KRPU-23327-22/TČ-2009-040614 ze dne 23. 11. 2009 vyplaceno společností Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistné plnění za pojistnou událost spočívající v odcizení věcí z uvedeného domu ve výši 335.277 Kč“.
Obviněný V. T. byl za shora uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému M. Z. soud podle §161 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině obviněného P. K., kdy byl uznán vinným trestnými činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, který je zaměřil v neprospěch obviněného P. K. do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 4 To 148/2017-446 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného P. K. a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak tomuto obviněnému podle §160 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu též uložil peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců.
Odvolání obviněných P. K., V. T. a M. Z. pak byla samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Předmětný rozsudek odvolacího soudu napadli následně obvinění V. T. a M. Z. dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. T. v dovolání namítl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. V řízení se podle jeho názoru nepodařilo prokázat ani to, že by spoluobviněný M. Z. skutečně předal dne 19. 11. 2009 K. úplatek ve výši 20.000 Kč. Poté, co byli všichni obvinění pro nedostatek důkazů hned dvakrát zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., soudy nakonec rekonstruovaly skutkový stav na podkladě tendenční a nesprávné interpretace obsahu telefonních hovorů a SMS zpráv mezi nimi, z nichž ovšem žádná trestná činnost nevyplývá. Důkaz zmíněnými odposlechy a záznamem telekomunikačního provozu navíc nebyl procesně použitelný pro absenci podmínek stanovených v §88 odst. 6 tr. ř. Soudkyní Okresního soudu v Litoměřicích byl totiž nařízen v rámci akce „B.“, týkající se podezření ze zvlášť závažných úmyslných trestných činů krádeže a legalizace výnosů z trestné činnosti, kterých se měla dopouštět skupina pachatelů, včetně dovolatele. V nynější trestní věci však řízení o zvlášť závažných zločinech, tj. úmyslných trestných činech, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, vedeno nebylo.
Dovolatel tudíž trvá na tom, že soudy neměly k dispozici dostatek zákonných podkladů pro závěr o jeho vině a proto měl být obžaloby pro stíhaný skutek zproštěn. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 4 To 148/2017-446 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 11. 2016 č. j. 3 T 25/2011-397 zrušil, a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, nebo postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. Z. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval návrhem spoluobviněného P. K. na doplnění dokazování o výslech svědka M. H., který se jako policista podílel na provádění odposlechů, jež byly použity jako důkaz v nynější trestní věci. Svědek měl přitom podrobně objasnit postup při jejich realizaci, který byl v rozporu se zákonem a obsahem soudního příkazu. Pokud ho krajský soud bez řádného zdůvodnění nevyslechl, porušil ústavně garantované právo obviněných na spravedlivý proces. Dovolatel navíc označil důkazy předmětnými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu za nezákonné, a to ze stejných důvodů, jako spoluobviněný V. T. (viz shora). Zdůraznil, že nejpřísněji postižitelnými trestnými činy, pro které se vedlo trestní stíhání, byly v projednávané věci trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit spoluobviněný K., a trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán on sám, na něž zákon v obou případech stanoví horní hranici trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nejednalo se tedy o zvlášť závažné úmyslné trestné činy a zároveň ani o trestné činy, k jejichž stíhání by zavazovala vyhlášená mezinárodní smlouva, jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., u nichž lze odposlechy provádět a použít jako důkaz. Soudy kromě toho podle názoru dovolatele hodnotily ve věci provedené důkazy zcela svévolně. Nevzaly v úvahu, že se spoluobviněným V. T. byli dlouholetými kamarády a obchodovali spolu bez písemných smluv „tzv. na dobré slovo“. Právě tomu nasvědčovala i jejich vzájemná telefonická komunikace, která však byla nesprávně vyhodnocena jako důkaz svědčící o jejich údajné trestné činnosti.
Dovolatel je přesvědčen, že jeho vina stíhaným skutkem nebyla prokázána zákonným způsobem a bez důvodných pochybností. I on proto navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 4 To 148/2017-446 zrušen a věc byla odvolacímu soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem zdůraznila, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko právní vady rozhodnutí spočívající v nesprávné kvalifikaci soudy zjištěného skutkového stavu. Jiného hodnocení důkazů a tím i změny ve skutkových zjištěních se jeho prostřednictvím naopak obecně domáhat nelze. Nejvyšší soud může do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech, jestliže to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v posuzované trestní věci dán není. Soudy podle mínění státní zástupkyně nepochybily, jestliže do svých hodnotících úvah zahrnuly i důkaz z jiné trestní věci v podobě záznamu telekomunikačního provozu, kdy odposlech byl nařízen soudkyní Okresního soudu v Litoměřicích v rámci akce „B.“, týkající se řízení ve věci podezření ze zvlášť závažných úmyslných trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jichž se měla dopouštět skupina pachatelů včetně obviněného V. T. Předmětný soudní příkaz byl vydán v řízení o trestných činech uvedených §88 odst. 1 tr. ř., splňoval všechny náležitosti ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. a byla splněna i podmínka pro použití záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu v nynější trestní věci podle §88 odst. 6 věty třetí tr. ř. V souvislosti s výše uvedeným státní zástupkyně připomněla právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, podle nějž se zákonnost úkonů trestního řízení posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl tedy odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z toho důvodu nelze provést v řízení před soudem. Pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §88 tr. ř. Pro posuzovanou trestní věc je pak dle poukazu státní zástupkyně stěžejní, že spoluobviněný P. K. byl stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., tedy pro trestný čin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. U trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl pachatel ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let nebo peněžitým trestem. Není přitom důležité, že podle současné právní úpravy se nejedná o zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 věty druhé trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., tedy úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Trestný čin podplácení podle §161 tr. zák. pak spadá do kategorie trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, konkrétně Trestněprávní úmluva o korupci č. 70/2002 Sb.m.s. (čl. 2 a 7).
Při hodnocení důkazů se soudy podle státní zástupkyně žádné jejich nepřípustné deformace nedopustily. Bylo prokázáno, že obviněný K. jako příslušník Policie ČR zařazený na SKPV v L., tedy v postavení veřejného činitele, v souvislosti s prověřováním vloupání do domu v obci V., jehož uživatelem je M. Z., požadoval prostřednictvím obviněného V. T. po M. Z. úplatek za to, že ovlivní trestní řízení v této věci tak, aby věc byla odložena, přestože vzniklo podezření, že vloupání bylo fingované, což mělo přinést obviněnému M. Z. prospěch spočívající v poskytnutí pojistného plnění ze strany Kooperativa pojišťovny, a. s. Uvedený skutkový stav jednoznačně vyplynul z provedených důkazů, především ze zpochybňovaných odposlechů a také výpovědí kolegů obviněného K. To, že obvinění nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů, a neztotožňují se s jejich skutkovými zjištěními, samo o sobě dovolacím důvodem není. Z napadených rozhodnutí zároveň není patrné, že by soudy některý z důkazů relevantních pro posouzení věci opomenuly. Pokud odvolací soud nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného K. na výslech svědka H., svůj postup řádně zdůvodnil.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. T. a M. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obvinění V. T. a M. Z. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřují proti výroku pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných proti rozsudku, kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Oba obvinění ve svých dovoláních sice formálně namítli nesprávnost právního posouzení jejich jednání, ovšem tuto obecně hmotněprávní výtku fakticky opřeli výlučně o výhrady zaměřené vůči důkaznímu řízení a hodnocení jeho výsledků soudy obou stupňů. Své mimořádné opravné prostředky tak založili primárně na zpochybnění skutkových závěrů soudů, domáhali se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítali existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tedy fakticky uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi ně Ústavní soud řadí zejména opomenutí důkazů obecnými soudy a existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných procesních vad netrpí .
K námitce obviněného M. Z., že v odvolacím řízení nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědka M. H., je třeba v obecné rovině zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. nejsou stanovena žádná pravidla určující množství důkazů, které je nutno provést k objasnění určité okolnosti významné pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Do výlučné kompetence soudu tak vedle rozsahu dokazování spadá i posouzení, zda je nezbytné dosavadní stav dokazování rozšiřovat, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Je pravdou, že trestní řízení ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces, které je třeba vykládat mimo jiné i tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá a contrario povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Této povinnosti Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení dostál. Jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 6. 2017, o shora uvedeném důkazním návrhu na výslech svědka H. rozhodl procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 443 verte). Důvody, pro které k provedení tohoto důkazu nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 17 písemného odůvodnění napadeného rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
Nejvyšší soud zároveň nezjistil , že by byl v posuzované trestní věci skutkový stav zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle, jak se snaží prosazovat dovolatelé.
Předně jim nelze přisvědčit v tvrzení, že byli odsouzeni na podkladě procesně nepoužitelného důkazu, a sice vyhodnocených odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, pořízených v rámci akce „B.“. Dovolatelé zjevně ignorují fakt, že v dané trestní věci byl spoluobviněný P. K. stíhán mimo jiné pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., konkrétně pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, na nějž zákon stanovil trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let a nikoli pěti let, jak v dovolání mylně uvádí obviněný M. Z. Již proto soudy důvodně dovodily, že jde o trestný čin předpokládaný v §88 odst. 1 tr. ř. a že jsou tudíž splněny i podmínky pro použití shora zmíněných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu i v nynější trestní věci (viz §88 odst. 6 tr. ř.). Správně však trestnou činnost obviněných podřadily i pod kategorii „jiných úmyslných trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva“, jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. Takovými trestnými činy jsou podle Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb.m.s. i trestné činy spočívající v korupčním jednání veřejných činitelů (resp. úředních osob) a v jejich podplácení jinými osobami. Přitom není rozhodné, zda byly spáchány třeba jen v základní skutkové podstatě a jsou proto mírněji postižitelné. Potud se znění §88 odst. 1 tr. ř. nikterak nedotkla ani změna v klasifikaci trestných činů, kterou s účinností od 1. 1. 2010 přinesl trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a o níž svou dovolací argumentaci opíral obviněný V. T.
Z poměrně obsáhlých a dostatečně podrobných odůvodnění obou napadených rozsudků, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., současně nelze dovodit, že by soudy dospěly k zpochybňovaným skutkovým závěrům stran jejich rolí v projednávané trestné činnosti po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádaly s obhajobou dovolatelů, spočívající v popírání své trestné činnosti (viz str. 14-19 rozsudku okresního soudu a str. 17-20 krajského soudu), nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a)- l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných V. T. a M. Z. byla ve svém celkovém pojetí opřena o námitky, které nerespektovaly věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., byla jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu