ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1487.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1487/2017 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 12 To 40/2017 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 2/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 12 To 40/2017 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. P. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 40 T 2/2017 byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„jako jediný jednatel společnosti MERONE, s. r. o., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, kterým se stal dne 14. 5. 2009 a jejíž jediná podnikatelská aktivita vyplývala ze smlouvy, kterou společnost uzavřela v zastoupení tehdejšího jednatele s E. V., dne 10. 9. 2007, a to smlouvy o zajištění služeb, v níž se spol. MERONE, s. r. o., zavázala zajistit dosažení vzájemného majetkového vypořádání mezi klientem V. a R. V. v rámci rozvodu jejich manželství uzavřením příslušné dohody, případně dosažení adekvátního rozhodnutí o vypořádání a zajištění zastoupení v řízeních o rozvod, úpravě poměrů nezletilého syna a návrhu majetkového vypořádání včetně opatření podkladů o majetku manželů V., kdy odměna byla sjednána ve výši ¼ hodnoty plnění poskytnutého R. V. E. V. v rámci majetkového vypořádání, a to i v případě, že by ho bylo dosaženo bez účasti spol. MERONE, s. r. o., k zajištění zaplacení odměny E. V. tato vystavila blankosměnku „na řad“ společnosti MERONE, s. r. o., s doložkou „bez protestu“, v níž byla dle dohody o vyplňovacím právu, uzavřené téhož dne, spol. MERONE, s. r. o., oprávněna vyplnit datum splatnosti a výši směnečné sumy, odpovídající dlužné částce, pokud se E. V. dostane do prodlení s úhradou plateb ze smlouvy o zajištění služeb, v úmyslu využít situace poškozené V. a vylákat od ní finanční prostředky formou odměny, aniž by obžalovaný jako jednatel spol. MERONE, s. r. o., zajistil či zásadně přispěl k uzavření dohody o vypořádání společného jmění mezi manžely V. ze dne 29. 9. 2010, dle níž E. V. obdržela vypořádací podíl ve výši 50.000.000 Kč, zaslal obžalovaný R. P. V. fakturu ze dne 2. 11. 2010, znějící na částku 906.306.115 Kč, kterou poškozená neuhradila, následně vyplnil blankosměnku vystavenou dne 10. 9. 2007 v P. V. na řad spol. MERONE, s. r. o., Janáčkovo n. 39/51, Praha 5, IČ: 27620042, s doložkou „bez protestu“ tím způsobem, že ručním písmem vyplnil v části „směnečná suma“ částku „=906 306 115=“ Kč, v části „datum splatnosti“ vyplnil datum „13. 12. 2010“ a v části „směnečná suma slovy“ vyplnil „devět set šest milionů tři sta šest tisíc jedno sto patnáct“, ačkoli věděl, že dle smlouvy o zajištění služeb ze dne 10. 9. 2007 a dohody o vyplňovacím právu ke směnce z téhož dne může na blankosměnce vyplnit směnečnou sumu odpovídající ¼ hodnoty dosažené vzájemným vypořádáním mezi manžely V., a to na základě uzavření příslušného smluvního instrumentu, učiněného projevu vůle jednoho z manželů směřujícího k vzájemnému majetkovému vypořádání či dosažení vydání příslušného pravomocného veřejnoprávního či obdobného rozhodnutí, a jemuž v té době nebyla známa skutečnost o uzavření dohody o vypořádání SJM ze dne 29. 9. 2010 a výše dohodnuté částky, načež směnku s neoprávněně vyplněnými údaji dne 9. 12. 2010 v úmyslu zmařit obranu poškozené tím, že nebude moci činit námitky proti majiteli směnky, převedl dne 8. 12. 2010 ještě před její splatností za částku 1.000.000 Kč na spol. SUMMERTIME CO, reg. č. 77287, se sídlem Capital City, Independence Avenue, P.O.BOX 1312, Mahé, Seychelles, přičemž i po převodu směnky se obžalovaný aktivně zapojoval do jejího prodeje dalším osobám, spol. SUMMERTIME CO obratem dne 15. 12. 2010 podala k Městskému soudu v Praze návrh na vydání směněčného platebního rozkazu znějícího na částku 906.306.115 Kč, načež Městský soud v Praze vydal dne 17. 1. 2011 směnečný platební rozkaz, jímž bylo E. V. uloženo zaplatit spol. SUMMERTIME CO směnečný peníz ve výši 906.306.115 včetně 6% úroku, směnečné odměny a nákladů, k námitkám E. V. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 24 Cm 449/2010 a pod bodem I. výroku směnečný platební rozkaz vydaný v dané věci zrušil, kdy výrok pod bodem I. nabyl právní moci dne 23. 9. 2016, přičemž pro případ dokonání záměru obžalovaného hrozilo způsobení škody E. V. ve výši 906.306.115 Kč“.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti na dobu osmi let.
Poškozená E. V. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 12 To 40/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na to i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel předně namítl, že již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl zcela nepřezkoumatelný, když jeho odůvodnění představovalo pouze zestručnělé shrnutí jednotlivých důkazních prostředků, včetně svědeckých výpovědí, aniž by z něj bylo zároveň patrno, co na jejich základě soud vzal za prokázané. Dovolatel proto následně provedl vlastní rozbor ve věci provedených důkazů, zejména pak výpovědí svědků M., Š., K., E. a W., z nichž podle jeho názoru nijak nevyplynulo, že by právě on byl tou osobou, která vyvíjela aktivní činnost vztahující se k prodeji inkriminované směnky po její indosaci na společnost SUMMERTIME CO. Podobně nepřezkoumatelné byly podle jeho názoru i závěry soudu k otázce přispění společnosti MERONE, s. r. o., k uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů V. V uvedené souvislosti zdůraznil, že konstatování, podle nějž jako jednatel uvedené společnosti zaslal V. fakturu, aniž by zajistil či zásadně přispěl k uzavření dohody o vypořádání společného jmění mezi manžely V., je pro právní posouzení věci zcela irelevantní. Jako fyzická osoba totiž neměl s V. uzavřenu žádnou smlouvu, která by mu takovou povinnost ukládala. Tu V. uzavřela se společností MERONE, s. r. o., za kterou v té době jednal P. K. Společnost MERONE, s. r. o., přitom zajistila pro potřeby vypořádání společného jmění manželů V. obsáhlou dokumentaci, a to ještě dříve, než do ní jako jednatel vstoupil namísto P. K. Existenci této rozsáhlé dokumentace však soud při hodnocení důkazů zcela ignoroval. Namísto toho vycházel z výpovědi svědka R., který jako právní zástupce poškozené předmětné materiály skartoval s tím, že byly údajně pro účely řízení nepotřebné a že společnost MERONE, s. r. o., tak svým závazkům vůči jeho klientce nedostála. Tím však svědek znemožnil posouzení skutečného významu těchto materiálů pro podání žaloby a následné uzavření dohody mezi manžely V. Z dokazování vyplynulo, že k jiným podkladovým materiálům, než které obstarala společnost MERONE, s. r. o., se R. sám dostat nemohl. Společnost tedy naopak splnila svůj smluvní závazek vůči V. řádně. Podle smluvního ujednání následně postupovala i při uplatnění nároku na odpovídající protiplnění z její strany.
Za podstatnou vadu řízení zasahující do jeho práva na spravedlivý proces považuje dovolatel skutečnost, že soudy obou stupňů odmítly řadu jeho návrhů na doplnění dokazování. Za zcela nepřijatelnou v tomto směru označil argumentaci Městského soudu v Praze, který tento postup zdůvodnil poukazem na zásadu rychlosti řízení. Pokud bylo řízení ve věci zdlouhavé, je to nutno přičíst na vrub orgánům činným v trestním řízení, zejména pak policii. Ta způsobila zbytečné průtahy například zbytečným pořizováním úředních záznamů o podání vysvětlení s řadou osob pracujících v devadesátých letech minulého století ve firmách, v nichž nějakým způsobem figurovali dovolatel a svědek P. K., nebo vyžadováním a shromažďováním podkladů ke společnosti SUMMERTIME CO ze zahraničí, aniž by tyto jakkoli souvisely s meritem věci. Na straně druhé se orgány činné v trestním řízení nikdy nepokusily vyslechnout T. či případně další osoby působící ve zmíněné společnosti, přestože se tato cesta nabízela jako jediná možná k prověření jejího případného personálního propojení se společností MERONE, s. r. o. Dokazování tak zůstalo neúplné a pro řádné zjištění skutkového stavu zcela nedostatečné.
V další části dovolání obviněný namítl, že skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a vyjádřen ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, v sobě nenese všechny obligatorní znaky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku ale ani z jeho odůvodnění především nelze dovodit základní pojmový znak podvodu, a sice koho a čím v rámci žalovaného jednání uvedl v omyl. Podle dovolatele se v tomto směru naskýtaly pouze dvě možnosti. Buď mohla být osobou uvedenou v omyl V., nebo soud v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Ani jedna z těchto variant však podle ustálené soudní judikatury v úvahu nepřicházela. Soud rozhodující v civilním řízení ovládaném zásadou projednací uvést v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku nelze. V. pak rovněž k žádné majetkové dispozici, která by byla učiněna v omylu vyvolaném dovolatelem, nepřistoupila. Znala obsah smlouvy o poskytování služeb, kterou zavřela se společností MERONE, s. r. o., a to včetně výše odměny a způsobu jejího vypořádání prostřednictvím vystavené blankosměnky. Tato odměna jí byla posléze řádně fakturována a teprve poté, co na předmětný daňový doklad nikterak nereagovala, jí dovolatel zaslal oznámení o realizaci vyplňovacího práva ke směnce ze dne 23. 11. 2010. Že s fakturovanou částkou nesouhlasila a považovala ji za bezpředmětnou, rozhodně neznamená, že by byla jakkoli uvedena v omyl. Svědkyně naopak měla jasnou představu o tom, jakou částku by po ní společnost MERONE, s. r. o., po vypořádání společného jmění manželů mohla požadovat. Podle dovolatele zároveň není pravdou, že by se dopustil excesivního vyplnění směnky o částku, která neměla reálný podklad. I kdyby tak učinil, nešlo svou povahou o jednání, z nějž by bylo možno vyvozovat trestněprávní odpovědnost. Směnečnou sumu však vypsal v dobré víře, že takovou výši odměny může společnost MERONE, s. r. o., od své klientky za poskytnuté služby legitimně požadovat. Jeho přesvědčení se odvíjelo od obsahu žaloby na vypořádání společného jmění manželů V., která zněla na cca 3,6 miliardy korun. Z částky vyčíslené na směnce pak společnost vycházela i při podání daňového přiznání příslušnému finančnímu úřadu, který vyměřil daň ve výši 172.425.950 Kč. Z žádného důkazu tedy nevyplynulo, že by nesprávnou částku na směnce vyplnil úmyslně. Za protiprávní nelze podle dovolatele považovat ani jeho další postup, kdy směnku rubopisoval na nového majitele pět dní před její splatností, neboť žádný právní předpis takovou dispozici nezakazuje. Závěr odvolacího soudu, podle nějž tak učinil „ve zjevném úmyslu zmařit obranu V. spočívající v uplatnění kauzálních námitek“, nemá oporu v provedených důkazech. V tomto směru nebyla ničím vyvrácena jeho obhajoba, že směnku převedl na společnost SUMMERTIME CO proto, že společnost MERONE, s. r. o., neměla finanční prostředky na podání žaloby na vydání směnečného platebního rozkazu. V omyl neuvedl ani svědky L., E. ani žádnou další osobu. Formální znaky přisouzeného trestného činu tedy nenaplnil. Soudům současně vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ a svou povahou civilněprávní spor nedůvodně kriminalizovaly.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 12 To 40/2017 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017 (správně 29. 3. 2017) č. j. 40 T 2/2017-2220 a věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání se závazným právním názorem. Součástí dovolání učinil i podnět k rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadeného pravomocného rozsudku postupem podle §265h odst. 3 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že obviněný je z valné části opřel v zásadě o stejnou argumentaci, kterou uplatnil již v předchozích fázích řízení, včetně podaného odvolání. V jejím rámci mimo jiné vytýkal porušení jeho práva na spravedlivý proces, což ovšem fakticky odůvodnil pouze výhradami vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pak jeho vlastní výpověď a výpovědi svědků L., M., Š., V., R., V. a dalších. Přitom předložil své vlastní hodnocení důkazů, z nějž dovozuje odlišnou a pro něho příznivější verzi skutkového děje, než ke které dospěly soudy obou stupňů. V tomto směru je podle názoru státního zástupce třeba argumentaci dovolatele odmítnout. Soudy totiž v napadených rozhodnutích jednotlivé důkazy náležitě rozvedly a dostatečně vysvětlily, které z nich považují za věrohodné a které nikoliv. Hodnocení důkazů zdůvodnily logickými úvahami a dospěly přitom ke skutkovým závěrům, které nejsou v extrémním nesouladu s jejich obsahem, jenž by odůvodňoval mimořádný zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci. Důsledně se zabývaly i trestněprávními aspekty jednání dovolatele, spočívajícími v jeho postupu při excesivním využití vyplňovacího práva k tíži poškozené, včetně otázky jeho společenské škodlivosti a možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V uvedených souvislostech státní zástupce připomněl, že dovolací řízení zásadně neslouží k všeobecnému a komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Bez existence dovolacího důvodu nelze přezkum napadeného rozhodnutí vůbec provést. Pokud obviněný v nynější trestní věci pouze rozporuje proces provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy, takové jeho námitky pod uplatněný hmotněprávní důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Za relevantní je proto podle mínění státního zástupce možno považovat pouze námitky dovolatele, podle nichž jednak nikoho neuvedl v omyl (tedy ani soud, ani poškozenou a ani další osoby, s nimiž jednal o odkupu směnky) a svým jednáním tak nenaplnil tento obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, dále že nejednal úmyslně v tom smyslu, že by na směnce vědomě a bez právního titulu vyplnil nesprávnou částku, a konečně že takové excesivní vyplnění směnky samo o sobě není trestným činem. K těmto pak konstatoval, že odvolací soud dal obviněnému za pravdu pouze částečně, když oproti soudu prvního stupně přijal jiné závěry ohledně osoby uvedené ve věci v omyl, aniž by však zároveň shledal nutnost zasáhnout do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Takový postup lze podle přesvědčení státního zástupce považovat za správný a odpovídající i soudní rozhodovací praxi, podle níž lze jako trestný čin podvodu nebo jeho pokus posoudit jednání majitele blankosměnky, který po excesivním využití svého vyplňovacího práva prodal takto vzniklou zajišťovací směnku třetí osobě se záměrem, aby dosáhl prospěch z jejího prodeje, přičemž jejímu nabyvateli (dalším nabyvatelům či zájemcům o směnku) zamlčel, že neměl oprávnění a důvod k využití vyplňovacího práva. Odvolací soud na str. 8 odůvodnění napadeného usnesení zároveň dostatečně srozumitelně vysvětlil, co měl na mysli, když konstatoval, že obviněný jednal bez náležitého titulu. Oba soudy ve svých rozhodnutích také přesně popsaly, v čem shledaly u obviněného zjevný přímý podvodný úmysl. Obviněný, aniž by měl informace, které by jej podle smluvního ujednání s E. V. opravňovaly k vyplnění blankosměnky a především dávaly podklad k určení výše směnečné sumy, směnku vyplnil absolutně mimořádnou částkou a následně s ní nakládal v úmyslu dosáhnout majetkového prospěchu a způsobit jinému majetkovou škodu. Státní zástupce připustil, že samotné excesivní vyplnění směnky jejím majitelem skutečně nenaplňuje znaky některého z trestných činů. Připomněl však, že dovolatel přistoupil k vyplnění blankosměnky v rozporu s obsahem původních dohod o vyplňovacím oprávnění, a proto není vyloučeno, aby takové jeho jednání bylo posouzeno jako trestné, když jednal cíleně ve snaze dosáhnout prospěchu. Vydání blankosměnky totiž předpokládá, že existuje ujednání (třeba i konkludentní) o tom, jak má být později doplněna. V případech, kdy je dohoda o vyplnění zahrnuta do jiného smluvního textu, se stále jedná o samostatnou smlouvu o vyplnění, pouze technicky vloženou do jiné, zpravidla související smlouvy, aniž by s ní ale splývala. Udělit toto právo pak může pouze ten, kdo uvádí tuto listinu do oběhu. Majitel blankosměnky může jednat jen v rámci jemu uděleného vyplňovacího práva. Je-li blankosměnka vydána jako zajišťovací instrument, lze považovat za excesivní využití vyplňovacího práva, jestliže ji majitel doplnil za situace, kdy již byl splněn závazek, který měla zajišťovat, nebo když se směnečná suma a údaj o splatnosti evidentně rozchází s původním závazkem. V tomto ohledu byla pro dovolatele závazná Smlouva o zajištění služeb a Dohoda o vyplňovacím právu ke směnce, které uzavřela společnost MERONE, s. r. o., s E. V. Dovolatel tedy rozhodně nejednal v dobré víře. Ačkoli věděl, že společnost, za kterou jednal, nemá za poškozenou pohledávku v takové výši a jeho určení směnečné sumy tak nemá podklad v uzavřeném smluvním ujednání, vyplnil zajišťovací blankosměnku závratnou směnečnou sumou v rozporu se směnečným vyplňovacím právem a směnku poté převedl na třetí osobu, která ji následně vymáhala po poškozené. Přitom za tuto třetí osobu vystupoval i v dalších jednáních se zájemci o odkoupení směnky. Pokud tedy dovolatel s takovou excesivně vyplněnou směnkou dále nakládal a sděloval k ní nepravdivé údaje, respektive podstatné údaje zamlčoval, dopustil se pokusu trestného činu podvodu.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska k hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídá jednak námitka obviněného směřující vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování, založená na tvrzení o údajnému opomenutí jím navržených důkazů ze strany soudů v rozporu s principy spravedlivého procesu, a dále ta část jeho argumentace, jejíž podstatou bylo prosazení vlastní verze skutkového děje, podle níž směnečnou sumu ve výši 906.306.115 Kč vyplnil na blankosměnce podle svého nejlepšího svědomí a v dobré víře, že taková částka odpovídá smluvně sjednané odměně společnosti MERONE, s. r. o., za služby poskytnuté E. V. pro účely řízení o vypořádání společného jmění manželů, a následně směnku ještě před její splatností převedl rubopisem na společnost SUMMERTIME CO za 1.000.000 Kč pouze proto, že společnost MERONE, s. r. o., sama neměla potřebné finanční prostředky na iniciaci řízení o vydání směnečného platebního rozkazu proti žalované V. Jedná se o výtky procesního charakteru, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Dovolatel se jimi fakticky domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání ve smyslu použitého dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud dospěl ke shora uvedenému závěru při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, je vhodné v obecné rovině připomenout, že zákon nestanoví žádná pravidla pro určení množství důkazů, které je nutno provést k objasnění určité okolnosti významné pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Do výlučné kompetence soudu tak vedle rozsahu dokazování spadá i posouzení, zda je nezbytné dosavadní stav dokazování rozšiřovat, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Je pravdou, že trestní řízení ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces, které je třeba vykládat mimo jiné i tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá a contrario povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Této povinnosti soudy obou stupňů dostály. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 3. 2017 (č. l. 2199 a násl. spisu), Městský soud v Praze o návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodl procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k provedení těchto důkazů nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem rozvedl na str. 22 písemného odůvodnění rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). V rámci veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze procesní strany uvedly, že žádné další důkazní návrhy pro odvolací řízení nemají (viz protokol na č. l. 2260 a násl. spisu). Vrchní soud přesto také zaujal stanovisko k nutnosti dalšího doplnění dokazování, a to na str. 5/6 odůvodnění napadeného usnesení. Námitka obhajoby, že soudy v řízení některé důkazy opomněly, je tak zcela lichá.
Pokud jde o dovolatelem zpochybňované skutkové závěry, podle nichž na směnce vědomě vyplnil směnečnou sumu ve výši téměř 1 miliardy korun v rozporu s realitou a bez právního důvodu, aby následně směnku účelově prodal společnosti SUMMERTIME CO v úmyslu znemožnit V. jako dlužníkovi účinnou obranu prostřednictvím kauzálních námitek, Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byly založeny na tendenčním a neobjektivním hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se s důkazy k dané otázce vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně a v souladu s pravidly formální logiky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal k této fázi jednání obviněného za prokázané. Z odůvodnění rozsudku přitom dostatečně zřetelně vyplývá, proč v tomto směru jeho shora popsané obhajobě neuvěřil (k tomu viz str. 25 až 27 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval mimo jiné totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči předmětným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, tak své dílčí závěry zdůvodnil na str. 8 a 9 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitku dovolatele ohledně excesivního vyplnění směnky a jejího následného uplatnění před soudem prostřednictvím návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, což podle něj není trestné, tak tuto pokládá Nejvyšší soud za zcela bezpředmětnou, neboť soudy obou stupňů dílčí úkon dovolatele spočívající ve zneužití jeho vyplňovacího oprávnění za trestný čin podvodu nepovažovaly. Totéž pak platí i pro poukaz obhajoby na skutečnost, že podle platné judikatury nelze trestný čin podvodu naplnit podáním návrhu (žaloby) ve sporném civilním řízení, byť by se opíral o vědomě uvedené nepravdivé údaje. Tato argumentace však nemá na soudy učiněné skutkové a právní závěry v nynější trestní věci žádnou návaznost. Dovolateli není kladeno za vinu, že by uvedl v omyl soud v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ale třeba pohlížet na dovolatelovu námitku, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku chybí jasné označení osoby, kterou měl uvést v omyl podle skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je skutečností, že skutková věta výroku pravomocného rozsudku soudu prvního stupně odpovídajícím způsobem nevyjadřuje, jakým způsobem a vůči komu dovolatel svým pokusným jednáním naplnil znak objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v „uvedení jiného v omyl“. Na tomto místě je třeba připomenout, že Městský soud v Praze naplnění předmětného obligatorního znaku spatřoval v tom, že obviněný „jako směnečnou sumu vyplnil na inkriminované směnce částku neodpovídající smluvním ujednáním mezi společností MERONE, s. r. o., a V. a jednal tak se záměrem zavázat V. jako dlužníka k úhradě vysoké částky, o níž věděl, že je v rozporu se smluvním ujednáním, dle kterého mohl směnku vyplnit, a uvedl tímto vědomým a chtěným jednáním poškozenou v omyl se záměrem způsobit jí škodu ve výši 906.306.115 Kč…“. Se závěrem, že osobou uvedenou v omyl byla v daném případě poškozená V., se však Vrchní soud v Praze po provedeném odvolacím přezkumu neztotožnil. Poté, co v potřebném rozsahu sám ve veřejném zasedání doplnil dokazování k dokreslení dispozice obviněného se směnkou po jejím excesivním vyplnění, dospěl ke zcela odlišnému stanovisku, a sice že obviněný naplnil zákonný znak „uvedení v omyl“ ve vztahu k osobám, jimž nabízel k prodeji směnku znějící na částku, která neměla oporu v realitě. Při těchto obchodech měl přitom předstírat, že V. je dlužníkem extrémně vysoké směnečné sumy, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Přes tento významný posun v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností však odvolací soud neshledal důvod k modifikaci popisu skutku, z nějž při právním posouzení vycházel soud prvního stupně, jakkoli připustil, že skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku je „poněkud nepřehledná“ a zároveň obsahuje některé formulace, které jsou zavádějící.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový zjednodušující postup odvolacího soudu akceptovat nelze. Problém výroku rozsudku soudu prvního stupně netkvěl pouze v nepřesném popisu skutkových okolností, z nichž by přesto bylo možno dovodit naplnění všech formálních znaků trestného činu podvodu (resp. jeho pokusu) v jednání dovolatele, jímž byl uznán vinným. Ve skutečnosti ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku není vůbec patrné, jakou konkrétní osobu (či osoby) a čím měl obviněný uvádět v omyl a kdo konkrétně případně měl v důsledku jím úmyslně vyvolaného omylu (resp. v příčinné souvislosti s ním) provést majetkovou dispozici a v čem tato měla spočívat. Tyto základní atributy podvodného jednání z vágní formulace, s níž se spokojil odvolací soud a podle níž se obviněný „i po převodu směnky aktivně zapojoval do jejího prodeje dalším osobám..“ , v žádném případě dostatečně zřetelně nevyplývají.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 12 To 40/2017 zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného R. P. a rozhodnout o něm po úplném a řádně provedeném přezkumu. Jde v podstatě o to, aby při respektu k limitům pro vlastní meritorní rozhodování ve věci (§259 odst. 3 tr. ř.) v novém řízení, v němž bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), jednak zopakoval ve věci provedené podstatné důkazy, dosavadní stav dokazování doplnil, shledá-li to nezbytným, a své případné vlastní skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, co nejsrozumitelněji vyjádřil ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z něj by mělo být jednoznačně patrné, v jakém úkonu nebo řetězu na sebe navazujících úkonů vrchní soud přesně spatřuje naplňování podvodného záměru obviněného, kdo byl jeho jednáním uváděn v omyl, kdo měl provést majetkovou dispozici učiněnou v jím vyvolaném omylu, v čem měla spočívat a konečně, k čí škodě se dovolatel pokusil neoprávněně obohatit sebe nebo jiného. To ze současného meritorního rozhodnutí, pokud jde o vyjádření způsobu jednání obviněného ohledně naplnění všech zmíněných zákonných znaků trestného činu podvodu, ukončeného ve stadiu pokusu, zřetelně nevyplývalo. V rámci opětovného právního posouzení skutkových zjištění se vrchní soud samozřejmě zaměří i na nové hodnocení společenské škodlivosti činu a zváží tak možnost či nemožnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ. V tomto směru se Nejvyšší soud prozatím dovolacími argumenty obviněného nezabýval, neboť v dané fázi řízení to pokládá za předčasné.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbylo dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně právní moci a tedy i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu uloženého obviněnému v projednávané trestní věci nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň dospěl ke zjištění, že z předloženého trestního spisu nevyplývají žádné aktuálně významné skutečnosti, jež by u obviněného v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby uvedených v §67 a)˗c) tr. ř. a proto rozhodl, že se podle §265 l odst. 4 tr. ř. obviněný R. P. do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu