ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.613.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 613/2018- 33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec pod sp. zn. 53 T 3/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. H., nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 53 T 3/2017, byl obviněný P. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (bod 1), zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2) a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku (bod 3). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
ačkoliv byl chronickým nositelem hepatitidy typu B, tedy nakažlivé lidské nemoci uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb., a byl poučen o své nemoci a o povinnostech podle §53 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, tj. podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením, nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožoval zdraví jiných fyzických osob, o nutných hygienických epidemiologických a režimových opatřeních k zabránění dalšího šíření nákazy, mezi které patří mj. pohlavní styk s ochranou,
1. v přesněji nezjištěném období nejméně od února 2012 do 25. 4. 2012 ve svém bytě v O. ulici v L. a na jiných místech L. uskutečnil přesněji nezjištěný počet, nejméně v řádu desítek, nechráněných pohlavních styků, se svojí tehdejší družkou poškozenou M. M., aniž by ji informoval o své nemoci, při kterých poškozenou infikoval hepatitidou typu B, tedy vážným onemocněním, které jí bylo diagnostikováno dne 25. 4. 2012 a v jehož důsledku musela být poškozená ve dnech 25. 4. 2012 až 2. 5. 2012 hospitalizována na infekčním oddělení Krajské nemocnice v Liberci a následně byla omezena v běžném způsobu života do července 2012 jaterní dietou, zákazem konzumace alkoholu, omezením fyzické zátěže a nutností používat bariérovou ochranu při pohlavním styku, přičemž v průběhu léčení onemocnění také trpěla po dobu 4 týdnů nechutenstvím k jídlu, nevolností, po dobu 4-6 týdnů zvýšenou teplotou, únavou a pocitem nemoci a v důsledku průběhu nemoci u ní došlo k úbytku váhy o 4 kg a byla prohlášena vyléčenou od června 2014,
2. v přesněji nezjištěném období od léta 2013 do počátku listopadu 2013 v bytě poškozené v S. ulici v L. uskutečnil nejméně v deseti případech nechráněný pohlavní styk s poškozenou L. Č., při kterých poškozenou infikoval hepatitidou typu B, tedy vážným onemocněním, v jehož důsledku musela být poškozená ve dnech 16. 11. 2013 až 3. 12. 2013 hospitalizována na infekčním oddělení Krajské nemocnice v Liberci a následně byla omezena v běžném způsobu života do února 2014 jaterní dietou, zákazem konzumace alkoholu, omezením fyzické zátěže a nutností používat bariérovou ochranu při pohlavním styku, přičemž v průběhu léčení onemocnění trpěla po dobu 4 týdnů nechutenstvím k jídlu, nadýmáním, tlaky v břiše, zežloutnutím kůže a bělma, zvýšenou teplotou po dobu 2 týdnů a bolestí svalů a kloubů, bolestí hlavy, únavou a pocitem nemoci po dobu nejméně 4 týdnů a byla prohlášena za vyléčenou od října 2014,
3. v přesněji nezjištěném období přibližně od 12. 4. 2015 do 9. 5. 2015 uskutečnil nejméně ve čtyřech případech v bytě poškozené na ulici 5. k. v L. a poté ve svém bytě v H. ulici v L. nechráněný pohlavní styk s poškozenou L. P., při kterých poškozenou infikoval hepatitidou typu B, tedy vážným onemocněním, v jehož důsledku musela být poškozená ve dnech 7. 8. 2015 až 25. 8. 2015 hospitalizována na infekčním oddělení Krajské nemocnice v Liberci a následně byla omezena v běžném způsobu života do listopadu 2015 jaterní dietou, zákazem konzumace alkoholu, omezením fyzické zátěže a nutností používat bariérovou ochranu při pohlavním styku, přičemž v průběhu léčení onemocnění trpěla nechutenstvím k jídlu, zežloutnutím kůže a bělma, zvýšenou teplotou po dobu 2 týdnů a bolestí svalů a kloubů, prchavou vyrážkou na kůži, únavou a pocitem nemoci po dobu nejméně 4 týdnů, dále u ní došlo k poruše jaterních funkcí spojených s tvorbou bílkovin, která byla léčena cíleně antivirotickou léčbou po dobu šesti měsíců, díky níž nedošlo k přechodu do chronické formy onemocnění.
Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, škodu ve výši 29.663 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 17.612 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 51.650 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení a poškozené L. Č. nemajetkovou újmu v částce 30.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. Č. odkázal se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 53 T 3/2017, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání státního zástupce rovněž směřovalo do výroku o vině a trestu a bylo podáno v neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018 tak, že z podnětu podaného odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně ve výroku o vině pod body 1 a 2, ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody vyjma poškozené VZP ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1) a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku (bod 2), kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
ačkoliv byl chronickým nositelem hepatitidy typu B, tedy nakažlivé lidské nemoci uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb., a byl poučen o své nemoci a o povinnostech podle §53 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, tj. podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením, nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožoval zdraví jiných fyzických osob, o nutných hygienických epidemiologických a režimových opatřeních k zabránění dalšího šíření nákazy, mezi které patří mj. pohlavní styk s ochranou,
1. v přesněji nezjištěném období nejméně od února 2012 do 25. 4. 2012 ve svém bytě v O. ulici v L. a na jiných místech L. uskutečnil přesněji nezjištěný počet, nejméně v řádu desítek, nechráněných pohlavních styků, se svojí tehdejší družkou poškozenou M. M., aniž by ji informoval o své nemoci, při kterých poškozenou infikoval hepatitidou typu B, tedy vážným onemocněním, které jí bylo diagnostikováno dne 25. 4. 2012 a v jehož důsledku musela být poškozená ve dnech 25. 4. 2012 až 2. 5. 2012 hospitalizována na infekčním oddělení Krajské nemocnice v Liberci a následně byla omezena v běžném způsobu života do července 2012 jaterní dietou, zákazem konzumace alkoholu, omezením fyzické zátěže a nutností používat bariérovou ochranu při pohlavním styku, přičemž v průběhu léčení onemocnění také trpěla po dobu 4 týdnů nechutenstvím k jídlu, nevolností, po dobu 4-6 týdnů zvýšenou teplotou, únavou a pocitem nemoci a v důsledku průběhu nemoci u ní došlo k úbytku váhy o 4 kg a byla prohlášena vyléčenou od června 2014,
2. v přesněji nezjištěném období od léta 2013 do počátku listopadu 2013 v bytě poškozené v S. ulici v L. uskutečnil nejméně v deseti případech nechráněný pohlavní styk s poškozenou L. Č., při kterých poškozenou infikoval hepatitidou typu B, tedy vážným onemocněním, v jehož důsledku musela být poškozená ve dnech 16. 11. 2013 až 3. 12. 2013 hospitalizována na infekčním oddělení Krajské nemocnice v Liberci a následně byla omezena v běžném způsobu života do února 2014 jaterní dietou, zákazem konzumace alkoholu, omezením fyzické zátěže a nutností používat bariérovou ochranu při pohlavním styku, přičemž v průběhu léčení onemocnění trpěla po dobu 4 týdnů nechutenstvím k jídlu, nadýmáním, tlaky v břiše, zežloutnutím kůže a bělma, zvýšenou teplotou po dobu 2 týdnů a bolestí svalů a kloubů, bolestí hlavy, únavou a pocitem nemoci po dobu nejméně 4 týdnů a byla prohlášena za vyléčenou od října 2014.
Za uvedené trestné činy a za zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3 napadeného rozsudku soudu prvního stupně, uložil soud druhého stupně obviněnému podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, škodu ve výši 29.663 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 17.612 Kč a poškozené L. Č. nemajetkovou újmu v částce 30.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. Č. odkázal se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá, že soud druhého stupně nesprávně hodnotil přítomnost subjektivní stránky jak u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tak i u zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na svoji obhajobu, kdy od počátku zahájení trestního stíhání uvádí, že neměl v úmyslu poškozené nakazit, když se vždy jednalo o jeho dlouhodobé partnerky, ke kterým měl hluboký citový vztah. Zdůrazňuje, že zejména o poškozenou M. M. se pečlivě staral v průběhu její nemoci, přičemž i následně udržovali vztah, včetně vztahu intimního. Současně obviněný namítá, že o své nemoci nebyl dostatečně informován, nepociťoval prakticky žádné účinky nemoci, což nakonec vyplývá i ze znaleckého posudku soudní znalkyně MUDr. S. Rafčíkové, MBA. Pokud mu bylo dáno poučení ohledně nutnosti dodržování určitých opatření, tak se v roce 2009 léčil s jinou pohlavní chorobou, tak toto poučení se podle jeho názoru vztahovalo na pohlavní nemoc, se kterou se v daném období léčil a nikoliv na hepatitidu typu B. Zdůrazňuje, že následně nastoupil do vazby, své onemocnění řádně nahlásil, přičemž jeho onemocnění nebylo po dobu výkonu vazby nijak řešeno. Navíc mu ošetřující lékař MUDr. Aster v rámci jeho léčby sděloval, že může mít pohlavní styk se svými partnerkami.
Protože absolvoval léčení hepatitidy typu B tak si myslel, že není již pro své okolí infekční, o čemž ho přesvědčila i skutečnost, že nikdo jeho nemoc v době vazby neřešil. Nikdo z ošetřujících lékařů mu nedal dostatečné poučení ohledně bariérového styku. Proto se domníval, že pro své okolí není nebezpečný.
Současně dovolatel zdůrazňuje, že např. u poškozené P. se nemoc projevila až půl roku po ukončení jejich vztahu, přičemž v meziobdobí se poškozená stýkala s dalším přítelem a tento nebyl nikdy vyslechnut a ani nebylo zjišťováno, zda tento netrpěl hepatitidou typu B. Podle jeho názoru provedeným dokazováním nebyl prokázán jeho úmysl šířit hepatitidu typu B a nakazit poškozené a způsobit jim těžkou újmu. Pokud by i toliko hypoteticky mohl připustit nějakou formu uvedené trestné činnosti, tak je přesvědčen, že mohl jednat toliko v nedbalostní formě. Soud druhého stupně tedy dospěl k závěru o nesprávné formě trestné činnosti, jestliže shledal, že jednal úmyslně.
Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že újma na zdraví, která byla způsobena poškozeným, nepředstavuje těžkou újmu. Jak vyplývá z výpovědí poškozených, ale i závěrů znaleckého posudku znalkyně MUDr. S. Rafčíkové, MBA, tak tyto byly v nemocnici hospitalizovány pouze několik dnů, nejvýše týdnů, byly toliko sledovány, byly jim podávány podpůrné látky. Jejich zdravotní potíže spočívaly pouze v tom, že byly jen unavené. Takové potíže nelze považovat za potíže závažnějšího charakteru, které by je limitovaly v běžném způsobu života. Předmětné zdravotní potíže poškozené omezovaly po dobu 2-3 týdnů, včetně hospitalizace. Je také otázkou, zda předmětná únava souvisela s onemocněním poškozených, neboť běžnou únavu ovlivňuje i konkrétní způsob života lidí. Skutečnost, že poškozené musely po nějakou dobu držet dietu nelze považovat za podstatné omezení obvyklého způsobu života. Navíc pokud některá z poškozených měla horší průběh uvedené nemoci, tak to bývá často spojeno s dalším faktorem, např. když u poškozené M. byla zjištěna v průběhu léčby porucha štítné žlázy. Znalkyně se ke způsobení těžké újmy nedokázala kvalifikovaně vyjádřit, čerpala pouze z literatury, popř. z konzultací s kolegy, přičemž neuvedla jejich specializaci. Znalkyně má specializaci dermatovenerologie, do které onemocnění hepatitidou typu B patří pouze okrajově, když vlastní léčbu provádí lékař infektolog.
Namítá, že nebylo tedy prokázáno, že poškozeným způsobil těžkou újmu na zdraví, takže jeho jednání nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud by bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, tak jednal nedbalostně.
Obviněný dále uvádí, že i pokud by byly shledány skutkové a právní závěry soudu druhého stupně za správné, tak uložený trest je nepřiměřeně přísný. Poukazuje na skutečnost, že od počátku zahájení trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nad svým jednáním projevil lítost, poškozeným nebyla způsobena dlouhodobá a závažná újma trvalého charakteru. Před spácháním trestné činnosti žil řádným životem, pečoval o nezletilého syna, na kterého hradil řádně výživné. Uložený trest ve výměře 6 let je likvidačního charakteru, nepřiměřený povaze a závažnosti spáchaného činu. Podle jeho názoru mu mohl být uložen ještě podmíněný trest odnětí svobody s dohledem.
Současně má za to, že soudy nesprávně zhodnotily nároky poškozených v adhezním řízení. Přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené L. Č. není namístě, když poškozená i po vyléčení s ním udržovala intimní vztahy. Vyhovění nároku poškozené na přiznání nemajetkové újmy považuje za v rozporu s dobrými mravy.
V závěru podaného dovolání vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno toliko jako přečin šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti podle §153 odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, popř. i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 53 T 3/2017, a buď jej změnil dle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej obžaloby zprostí, popř. ho uznal vinným toliko ze spáchání přečinu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti podle §153 odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a uložil mu přiměřený trest v podobě podmíněného trestu, nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 484/2018 zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a z jakých skutečností dovozuje jeho naplnění. Podle státního zástupce pouze část námitek lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, když část dovolací argumentace je založena na jiných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Jedná se o námitky, které se vztahují k vědomosti obviněného o tom, že může při nechráněném pohlavním styku nakazit svoji partnerku, tak o rizicích, které takové onemocnění sebou nese a o omezeních v běžném způsobu života. Stejně tak nemůže obstát jeho tvrzení o jeho údajné nižší virulenci.
Rovněž nemohou obstát námitky obviněného, že neměl v úmyslu poškozené nakazit, neboť k nim měl blízký vztah. K této argumentaci státní zástupce uvádí, že zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno na složce vědění a vůle, na které se usuzuje zpravidla nepřímo, z okolností objektivní povahy (blíže viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). U obviněného byl shledán nepřímý úmysl, když podle státního zástupce obviněný věděl a znal možnosti přenosu hepatitidy typu B při nechráněném pohlavním styku a s tímto vědomím realizoval s poškozenými nechráněný pohlavní styk. Obviněný tímto jednáním sice nechtěl poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, ale pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Rovněž námitky obviněného týkající se způsobení těžké újmy na zdraví nepovažuje státní zástupce za důvodné. Podle jeho názoru obviněný nemístně bagatelizuje povahu zdravotních potíží poškozených, když ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozené byly ve všech případech podstatným způsobem omezeny v obvyklém způsobu života po delší dobu, což bylo vyjádřeno i ve skutkové větě. Navíc vzhledem ke specifickému působení viru hepatitidy na játra je možno uvažovat v případě poškozených i o poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle státního zástupce jednání obviněného naplnilo všechny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Stejně tak je odpovídající právní kvalifikace jeho jednání podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku ve vztahu k jednání pod bodem 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně. Současně poukazuje na skutečnost, že obviněný stejné námitky uplatnil jak v řízení před soudem prvního, tak i druhého stupně, přičemž tyto se s nimi řádně vypořádaly. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které je na danou situaci zcela použitelné.
Jiná je situace podle státního zástupce v případě právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce připouští, že obviněný naplnění této právní kvalifikace zpochybňuje toliko z hlediska subjektivní stránky, kdy v tomto směru je jeho uplatněná argumentace zjevně neopodstatněná. Lze ovšem mít za to, že tím, že obecně správnost této právní kvalifikace zpochybnil, tak si vytvořil prostor pro přezkum této právní kvalifikace z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně ve vztahu k této zvolené právní kvalifikaci odkazuje státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017, ze kterého vyplývá, že v případě této právní kvalifikace musí dojít k ohrožení množiny osob, tedy více než jedné osoby. V dané věci jednání obviněného bylo správně posouzeno jako tři samostatné skutky, když každým skutkem obviněný způsobil nákazu jen jedné poškozené, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, že by ohrozil nakažením hepatitidou typu B též další osoby. Proto nemůže zvolená právní kvalifikace obstát.
Proto v závěru vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že u něho není dána subjektivní stránka ve vztahu ke zvoleným skutkovým podstatám, že svým jednáním nezpůsobil poškozeným těžkou újmu na zdraví a že jeho jednání bylo možno kvalifikovat toliko jako přečin šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti podle §153 odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a v nepřiměřenosti uloženého trestu.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uzavřít, že převážnou část uplatněných námitek lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Za námitky, které lze považovat za uplatněné právně relevantním způsobem je možno považovat námitky, týkající se naplnění subjektivní stránky žalovaných skutků a způsobení těžké újmy na zdraví poškozeným, byť část použité argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod.
Za námitky, které nejsou uplatněné právně relevantním způsobem lze považovat námitky obviněného, které se týkají závěrů soudů nižších stupňů, že byl o své nemoci řádně informován a že byl řádně poučen od lékaře ohledně omezení a opatření, které musí dodržovat ve vztahu k hepatitidě typu B. Takto formulované námitky ve své podstatě směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, provádění důkazů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy, které dospěly k závěru, že věděl o své nemoci a byl dostatečným způsobem informován o tom, jaké musí dodržovat opatření. Jinak řečeno, obviněný předestírá vlastní verzi události, na základě které dospívá k závěru, že nevěděl, jak se musí chovat jako osoba, která je nositelem hepatitidy typu B. Jedná se tedy o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, jež směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž ani není v dané věci namítán, je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů věnovaly řádnému objasnění věci náležitou pozornost a to zejména z pohledu námitek obviněného, že si nebyl vědom závažnosti svého onemocnění a že nebyl náležitě poučen ze strany lékařů o tom, jak se má chovat a jaké musí dodržovat opatření. Soud prvního stupně se předmětnou obhajobou obviněného řádně zabýval, když v tomto směru provedl rozsáhlé dokazování, zejména listinnými důkazy. Uvedený soud poukazuje na předložené lékařské zprávy, ze kterých vyplývá, že u obviněného byla diagnostikována hepatitida typu B již v roce 2007, když hodnotí tvrzení obviněného i z pohledu dalších listinných důkazů. Následně dospívá k závěru, že obhajoba obviněného, že nevěděl, jaké musí dodržovat opatření ve vztahu k uvedené nemoci, je vyvrácena provedenými důkazy (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně se námitkami obviněného zabýval, když tento uplatnil shodné námitky v rámci podaného odvolání jako v rámci podaného dovolání, přičemž se s těmito nevypořádal jen odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy rozvedl z pohledu právě uplatněných námitek (viz str. 5, body 16-23 rozsudku soudu druhého stupně).
Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba uvést, že z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný věděl o tom, že má hepatitidu typu B již od roku 2007, když samotný obviněný připouští, že mu tato skutečnost byla známa od roku 2009. Je tedy nezpochybnitelné, že obviněnému bylo známo, že trpí hepatitidou typu B, když je také třeba zdůraznit, že je také všeobecně známo, že se jedná o závažné infekční onemocnění. Z lékařské zprávy ze dne 25. 2. 2009 (viz č. l. 38) vyplývá, že obviněný navštívil infekční oddělení Krajské nemocnice v Liberci, konkrétně ambulanci MUDr. Astera, přičemž důvodem návštěvy bylo právě onemocnění hepatitidou typu B, nikoliv syfilida, jak namítá obviněný, když tento pouze uvedl, že se pro syfilis v dané době léčil, když ze zprávy i vyplývá, že tato měla být v dané době latentní. Důvodem návštěvy v předmětné ambulanci byla tedy hepatitida typu B, nikoliv jiné onemocnění. Obviněnému pak bylo poskytnuto poučení o tom, jak se má chovat. Obviněnému bylo především sděleno, že se má objednat na infekční oddělení do jednoho měsíce, měl se podrobit určitým vyšetřením, což neučinil, přičemž již samotná tato skutečnost svědčí o jeho laxním přístupu k jeho onemocnění. Obviněnému také bylo ošetřujícím lékařem sděleno, že nesmí požívat alkohol a musí praktikovat bezbariérový sex. Je nepochybné, že obviněný věděl, jakého jednání se musí vyvarovat, a přesto pokyny ošetřujícího lékaře prokazatelně nedodržel, když se jednak neobjednal na infekčním oddělení, neprodělal uvedené vyšetření, a jednak nepraktikoval bariérový sex. O tom, že obviněný si byl vědom závažnosti svého onemocnění, svědčí i skutečnost, že při nástupu do vazby dne 27. 11. 2009 oznámil, že má hepatitidu typu B, což by jistě neučinil, pokud by si nebyl vědom toho, že se jedná o vážné onemocnění. Pokud obviněný namítá, že ve věznici nebyl nijak léčen, tak toto tvrzení není pro posouzení vědomosti obviněného o tom, že musí kvůli uvedené nemoci dodržovat určitá omezení rozhodující, navíc je třeba uvést, že ze zprávy věznice vyplývá, že byl právě proto sledován a držel dietu, když byla zjištěna i přítomnost hepatitidy typu C. Rovněž skutečnost, že obviněný subjektivně žádné příznaky nemoci nevnímal, není pro posouzení věci rozhodující, když jak již bylo naznačeno, obviněný si byl vědom svého onemocnění, přičemž i tuto skutečnost oznámil vězeňské službě, takže i z tohoto vyplývá, že si byl vědom závažnosti tohoto onemocnění a logicky ani nemohl předpokládat, že nemoc tzv. „zmizne sama od sebe“. Navíc přes poučení lékaře nezahájil v roce 2009 léčbu, přestože si byl vědom, že má závažnou infekční nemoc.
Rovněž námitka obviněného, že u poškozené L. P. byla diagnostikována hepatitida typu B až za půl roku poté, co ukončili svůj intimní vztah, a že nebyl vyslechnut její přítel, má procesní charakter. Obviněný totiž zpochybňuje rozsah dokazování. Obecně je třeba uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané souvislosti nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu nebo judikatury Nejvyššího soudu, když obviněný doplnění dokazování v tomto směru v řízení před soudy nižších stupňů nenavrhoval. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Své rozhodnutí i náležitě odůvodnily v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Z pohledu námitek obviněného je také třeba uvést, že se jedná o jeho tvrzení, které nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů je totiž nepochybné, že k poslednímu nechráněnému styku mezi poškozenou a obviněným došlo dne 9. 5. 2015, přičemž tato již prvotní příznaky pociťovala koncem července 2015 před odjezdem do Německa. K její hospitalizaci pak došlo dne 7. 8. 2015. Již z tohoto uvedeného je zřejmé, že k propuknutí onemocnění u poškozené došlo k inkubační době, která činí 50 až 180 dní.
Pokud se týká otázky způsobení těžké újmy poškozeným, tak je třeba uvést, že obviněný ve vztahu k této námitce zvolil právně relevantní argumentaci. Obviněný totiž namítá, že zdravotní komplikace, které utrpěly poškozené, nemají charakter těžké újmy, který je znakem skutkové podstaty podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, obviněný zpochybňuje závěr, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. V dané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný poškozeným způsobil delší dobu trvající poruchu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. ř. Pro naplnění znaku těžké újmy ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku ovšem nestačí jakákoliv újma na zdraví, musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, a porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi se za hranici těžké újmy na zdraví považuje lhůta asi 6 týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Platí, že trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv právní závěr o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
Z pohledu těchto východisek bylo přistoupeno k námitkám obviněného. Obviněný v podstatě zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, že újma na zdraví, kterou poškozené utrpěly, naplňuje znaky těžké újmy ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Konkrétně namítá, že se nejednalo o podstatné omezení v tom směru, že by se jednalo o citelnou újmu v obvyklém způsobu jejich života, když současně i zpochybňuje dobu trvání jejich zdravotních potíží. Obecně v souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného je třeba uvést, že tento především určitým způsobem bagatelizuje zdravotní obtíže poškozených a dobu jejich trvání. Hepatitida typu B je zařazována mezi nakažlivé lidské nemoci, kdy se jedná o závažné onemocnění, u kterého zákon předpokládá řadu opatření, které musí být ze strany příslušných orgánů přijaty k zabránění šíření tohoto onemocnění včetně uložení určitých povinností nositelům této lidské nakažlivé nemoci (blíže viz zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v platném znění). V dané věci byly poškozené prokazatelně léčeny po dobu několika měsíců, když poškozená M. M. byla léčena od 25. 4. 2012, když za vyléčenou byla prohlášena až v červnu 2014, poškozená L. Č. od 16. 11. 2013, když za vyléčenou byla prohlášena až v říjnu 2014 a poškozená L. P. od 7. 8. 2015 po dobu šesti měsíců, když v době rozhodování soudů dosud nebyla prohlášena za vyléčenou. Samotná bezprostřední léčba trvala v případě poškozené M. M. 6 týdnů, v případě poškozené L. Č. od 16. 11. 2013 do února 2014, což je více než šest týdnů a u poškozené L. P. šest měsíců. Z uvedeného je tedy nepochybné, že bezprostřední zdravotní potíže všech poškozených trvaly nejméně šest týdnů, takže z tohoto pohledu se jednalo o delší dobu trvající poruchu na zdraví. Nejvyšší soud má stejně jako soudy nižších stupňů za to, že u poškozených se jednalo po uvedenou dobu o citelnou újmu v běžném způsobu života. Nelze totiž pominout, že poškozené byly po určitou dobu hospitalizovány v nemocnici, když u všech hrozilo, že nemoc se stane chronickou, nemohly pracovat, trpěly zvýšenou únavou, nechutenstvím k jídlu, nevolností, zvýšenou teplotou, došlo u nich k úbytku váhy a poškozené L. Č. a L. P. navíc zežloutly, trpěly bolestí kloubů. Současně musely všechny držet jaterní dietu, měly zákaz alkoholu, zákaz fyzické zátěže a musely používat bariérovou ochranu při pohlavním styku. Navíc nelze pominout, že zdravotní problémy poškozené L. P. byly takového rázu, že u ní došlo k poruše jaterních funkcí spojených s tvorbou bílkovin, takže se musela podrobit cílené antivirotické léčbě trvající šest měsíců, kdy právě tato léčba zabránila tomu, aby u ní nedošlo k přechodu do chronické fáze onemocnění, což představuje trvalé onemocnění, při kterém jsou pacienti ve zvýšené míře ohroženi cirhózou jater, přičemž i reálně ve zvýšené míře hrozí vznik zhoubného nádoru jater. Současně je třeba zdůraznit, že faktická léčba poškozených trvala déle, když za vyléčené byly prohlášeny později, než trvalo akutní léčení, přičemž i přestože byla léčba úspěšná, tak u poškozených nadále hrozí v případě porušení jejich imunity opětovně vznik hepatitidy typu B. Vzhledem k těmto zjištěným skutečnostem lze uzavřít, že v případě poškozených se jejich nakažením hepatitidou typu B jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Pokud obviněný dále namítá, že snad horší průběh nemoci mohly ovlivnit další faktory, když poukazuje na skutečnost, že u poškozené M. byla zjištěna v průběhu léčby porucha štítné žlázy, tak je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozená onemocněla hepatitidou typu B, když její zdravotní potíže odpovídaly typicky hepatitidě typu B. Navíc i pokud by průběh nemoci ovlivnily další zdravotní problémy poškozené, tak je třeba zdůraznit, že příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného), působila i další příčina, za předpokladu, že jednání pachatele je jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 590/2015). Není tedy rozhodující, jaký byl zdravotní stav poškozené osoby před spácháním protiprávního činu pachatele, nýbrž jen to, že z trestného činu pachatele došlo ke zhoršení jejího celkového zdravotního stavu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1445/2014). Navíc je třeba uvést, že z výpovědi poškozené nevyplývá, že by se před onemocněním hepatitidou typu B léčila pro nějaké závažné onemocnění a to nevyplývá ani z předložených lékařských zpráv a její zdravotní obtíže odpovídají typickým příznakům hepatitidy typu B. Rovněž námitka případného nedostatku odborné způsobilosti ustanovené znalkyně je rovněž nepřípadná. Znalkyně se toliko vyjádřila, že vlastní léčbu hepatitidy typu B provádí infekční lékař, když ovšem zdravotní problémy poškozených zjistila z předložených lékařských zpráv, což nakonec odpovídá lékařským zprávám ve spise, ale i výpovědím poškozených o jejich zdravotních problémech. Pokud znalkyně neuvedla, zda se jedná o těžkou újmu na zdraví, tak je třeba zdůraznit, že se jedná o otázku právní, kterou posuzuje soud, nikoliv znalec. Úkolem znalce je se vyjádřit k zdravotním problémům poškozených, projevům nemoci a době léčení, kdy zda se jedná o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku posuzuje soud jako otázku právní na základě provedeného dokazování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 642/2017).
Argumentace obviněného, že u něho nebyl prokázán úmysl spáchat těžkou újmu zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje, jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá nedostatek subjektivní stránky, která se vztahuje k předpokladům odpovědnosti fyzické osoby. Obecně lze uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy. Nevyžaduje se ovšem úmysl přímý [§15 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§15 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy nižších stupňů otázku subjektivní stránky nepominuly a touto se řádně zabývaly. Soud prvního stupně ve vztahu k bodu 2, 3 shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), když jednání obviněného ve vztahu k bodu 1 nekvalifikoval jako zločin těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Soud druhého se s tímto závěrem ve vztahu k bodu 2, 3 ztotožnil (viz str. 6, bod 23. rozsudku soudu druhého stupně), když jednání pod bodem 1 na základě podaného odvolání státního zástupce právně kvalifikoval jako zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když ve vztahu k tomuto zločinu dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz str. 6, bod 24. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatná především povaha a způsob jednání, kterým se pachatel měl dopustit uvedené trestné činnosti, event. další okolnosti, za nichž ke spáchání došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku v případě způsobení těžké újmy na zdraví vyvoláním závažného nakažlivého onemocnění zejména z jeho provedení a okolností, za kterých byl spáchán, popř. z pohnutky činu.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že v podstatě totožnou argumentaci uplatnil obviněný v rámci řízení před soudem prvního a druhého stupně, a soudy se s ní řádně a náležitě vypořádaly, když s výjimkou právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 1 dospěly ohledně subjektivní stránky k totožným závěrům. Nejvyšší soud pro stručnost považuje za vhodné na jejich odůvodnění odkázat (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6, body 23-24 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto je vhodné z pohledu obhajoby obviněného, že neměl v úmyslu způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, konstatovat následující. Především je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že obviněný věděl, že trpí hepatitidou typu B přinejmenším od února 2009, přičemž se prokazatelně nedostavil k zahájení léčení na infekčním oddělení a při pohlavním styku nedodržoval požadavek bariérové ochrany. Přestože je všeobecně známo, že se jedná o závažné nakažlivé lidské onemocnění, tak měl opakovaně pohlavní styk s poškozenou M. M., přičemž vzhledem k četnosti pohlavním styků a skutečnosti, že nepoužíval bariérovou ochranu, si nepochybně musel být vědom skutečnosti, že může dojít k přenosu hepatitidy typu B na poškozenou, což se také stalo a byl s tím, že se tak může stát, fakticky srozuměn. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ještě markantnější je situace v případě poškozené L. Č., se kterou měl obviněný opakovaně nechráněný pohlavní styk, ačkoliv již předtím prokazatelně nakazil poškozenou M. M., přičemž se již sám podroboval léčení hepatitidy typu B. Pokud obviněný uvádí, že v té době mu ošetřující lékař sdělil, že již není infekční, tak toto jeho tvrzení odporuje provedeným důkazům, když z lékařských zpráv je zřejmé, že byl v uvedené době vysoce virémní a že léčba byla ukončena, protože nevedla k očekávaným výsledkům a čekalo se na zahájení nové léčby jinými léky, kdy bylo potřeba, aby mezi jednotlivými léčbami uplynul určitý čas. K námitce obviněného, že se domníval, že je vyléčen, když mohl mít nechráněný pohlavní styk s poškozenou M. M., je třeba konstatovat, že se jedná o jeho tvrzení, které je v rozporu s jeho vlastní výpovědí, když vypověděl, že nechráněný pohlavní styk mohl mít s touto poškozenou proto, že byla přeléčena, nikoliv proto, že by mu ošetřující lékař sdělil, že je vyléčen. Obviněný výslovně uvedl, že ve vztahu k dalším partnerkám mu sdělil, že by musel použít ochranu. Obdobná je situace u poškozené L. P., se kterou měl obviněný nechráněný pohlavní styk za situace, kdy mu bylo prokazatelně známo, že nakazil předchozí dvě poškozené, když této poškozené dokonce na její výslovný dotaz řekl, že je vyléčený. Skutečnost, že obviněný měl k poškozeným kladný vztah, jak tvrdí, a že citový vztah k poškozeným vylučuje, že by měl v úmyslu jim způsobit těžkou újmu na zdraví, nemůže vést k závěru o nedostatku subjektivní stránky. Především je třeba zdůraznit, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Lze připustit, že obviněný nepochybně určitý citový vztah k poškozeným mohl mít, a to především k poškozené M. M., se kterou žil dlouhodobě. Tato skutečnost mu ovšem nebránila v tom, aby s poškozenými měl opakovaně nechráněné pohlavní styky při vědomí svého nakažlivého onemocnění. Obviněný sice nechtěl poškozené nakazit a způsobit jim tak těžkou újmu, ovšem protiprávního jednání, při kterém hrozilo způsobení těžké újmy, se dopouštěl opakovaně a pro případ jejího vzniku s tím byl srozuměn. Obviněný ani důvodně nemohl předpokládat žádnou okolnost, která by vzniku těžké újmy na zdraví u poškozených mohla zabránit, toliko spoléhal na náhodu, že se tak nestane. Proto lze námitky obviněného považovat za uplatněné sice právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněné.
Jiná je situace v případě právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když obviněný v případě této zvolené právní kvalifikace rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, tedy nesouhlasí s tím, že měl v úmyslu rozšířit nakažlivou lidskou nemoc podle §152 tr. zákoníku. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný směřuje dovolací argumentaci toliko do subjektivní stránky a nikoliv do objektivní stránky daného trestného činu, je třeba mít za to, že námitky obviněného fakticky směřují i do naplnění objektivní stránky. Je tomu tak proto, že úmysl obviněného v případě naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské choroby podle §152 tr. zákoníku musí zahrnovat jednak úmysl rozšiřovat nakažlivou lidskou chorobu, jednak úmysl rozšířit nakažlivou lidskou chorobu na lidi. V tomto směru je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, podle něhož je „ povinností Nejvyššího soudu je vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu tak, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy ČR)“. I z tohoto pohledu je třeba hodnotit dovolací argumentaci obviněného a její naplnění.
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci byl prokázán úmysl obviněného rozšiřovat nakažlivou chorobu, když v tomto směru odkazuje na předchozí úvahy ohledně vědomosti obviněného o tom, že trpí nakažlivou lidskou chorobou a jeho vědomost o tom, že musí dodržet určité omezení ve vztahu k zamezení přenosu této nakažlivé lidské choroby na další osoby. Nejvyšší soud ovšem shledal, že u obviněného nelze dovodit úmysl šířit tuto nakažlivou lidskou chorobu na další lidi. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že obviněný se dopustil třech samostatných skutků, které z hlediska časového nepochybně představují tři samostatné skutky. Současně z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný v případě každého skutku ohrozil a fakticky nakazil toliko jednu jedinou osobu, když ze skutkových zjištění nevyplývá, že by ohrozil nějaké další osoby. Jak již bylo naznačeno, u trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel úmyslně způsobil nebo zvýšil nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. Pokud uvedená skutková podstata obsahuje znak lidí, tak se tímto nepochybně nerozumí jedna osoba, ale určitá množina lidí, u kterých hrozí, že budou nakažlivou chorobou nakaženi. Takto tomu v dané věci nebylo, když u každého skutku hrozilo nakažení jediné konkrétní osoby, nikoliv většího počtu lidí. Jinak vyjádřeno, pokud se v předmětné skutkové podstatě používá termín lidí, musí se vždy jednat minimálně o několik osob, u kterých hrozí rozšíření nakažlivé choroby předmětným skutkem (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017). Proto lze uzavřít, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný měl v úmyslu ohrozit rozšířením nakažlivé lidské nemoci lidi.
Námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Obecně platí, že k nápravě vad týkajících se uloženého trestu primárně slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit.
K námitce porušení dobrých mravů přiznáním náhrady nemajetkové újmy poškozené L. Č. je třeba uvést, že uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný namítá nesprávné právní posouzení jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně občanského zákoníku. Ve vztahu k uplatněné argumentaci obviněného je možno konstatovat, že tento obecně odkazuje na rozpor s dobrými mravy, když poškozená i po vyléčení s ním nadále udržovala intimní kontakt. Protože argumentace obviněného je velmi kusá, nemohla být tato předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s ní vypořádá jen v obecné rovině (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Podle §8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Jedná se o vyjádření rozporu s dobrými mravy. Obviněný spatřuje rozpor s dobrými mravy při přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v tom, že poškozená poté, co byla vyléčena, s ním udržovala intimní kontakty. Nejvyšší soud v této skutečnosti, stejně jako soudy nižších stupňů, nespatřuje důvod pro nepřiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy. Především je třeba uvést, že obviněný poškozenou nakazil, když v té době poškozená nevěděla, že tento je nositelem hepatitidy typu B, což jí obviněný prokazatelně zatajil. Z provedeného dokazování je také nepochybné, že mezi poškozenou a obviněným byl určitý citový vztah, což nepochybně mělo vliv na jejich vzájemné vztahy, když také nelze pominout, že podle lékařů poté, co se poškozená podrobila léčení hepatitidy typu B, mohla s obviněným udržovat intimní vztahy. Navíc tvrzené skutečnosti dal soud prvního stupně výraz ve výši přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, když poškozená požadovala částku vyšší a uvedený soud právě z důvodu jejich následných vzájemných vztahů náhradu nemajetkové újmy nepřiznal v uplatněné výši (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Proto považuje Nejvyšší soud uplatněné námitky za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly částečně naplněny. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 133/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V novém řízení nemůže rozhodnout v neprospěch obviněného proti svému původnímu rozhodnutí, když dovolání bylo podáno toliko obviněným.
Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného nejsou dány důvody pro jeho vzetí do vazby, když u obviněného nejsou dány vazební důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová