ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.642.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 642/2018- 72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 To 43/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 4 To 43/2017 ve výroku o uložení souhrnného trestu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve výměře 2 léta a ve výroku o uložení úhrnného trestu odnětí svobody za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 3 léta, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušenou část rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný D. K., bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř.
IV. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se písemný slib obviněného D. K. nepřijímá jako náhrada za jeho vazbu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 T 1/2017, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body 1-2), přečinem podvodu dle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (body 3-4), zločinem podvodu dle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (body 5-10), a přečinem vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 11). Dále byl tímto rozsudkem spoluobviněný T. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 12-13. Uvedených trestných činů se obviněný D. K. dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tím, že:
1) v přesně nezjištěné době v roce 2009 v H. v úmyslu se na jeho úkor obohatit, sdělil M. Š., že má možnost výhodně prodat dům v Ch. H. a ze získané částky umoří dluh ve výši 200.000,- Kč, který měl poškozený M. Š. v zastavárně v D., přestože věděl, že žádný takový obchod neuskuteční, požadoval po M. Š., pod nepravdivou záminkou, že se jedná o investici do dalších obchodů s nemovitostmi, finanční částku 300.000,- Kč, kterou mu M. Š. v hotovosti předal, a následně obžalovaný K. požadoval další, různě vysoké, finanční částky, jejichž potřebu odůvodňoval nepravdivými tvrzeními o tom, že je musí poskytnout různým osobám k zajištění výhodných obchodů a takto získané finanční prostředky používal pro vlastní potřebu, přestože věděl, že nebude mít možnost je vrátit a způsobil tím poškozenému M. Š. škodu ve výši nejméně 800.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěný den v prosinci 2009 v T., v úmyslu se na jeho úkor obohatit, vylákal, s příslibem peníze vrátit, pod nepravdivou záminkou, že může peníze použít na výhodný obchod s nemovitostí poblíž P., přestože věděl, že peníze nebude moci vrátit a žádný takový obchod neuskuteční, z J. K., finanční částku 200.000,- Kč a tuto částku mu nevrátil a použil ji pro svou potřebu, čímž J. K. způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč,
3) v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce dubna 2013 do 25. 11. 2013, v H. K. a v M., v úmyslu se na jeho úkor obohatit, nepravdivě přislíbil M. V., že mu může zajistit vymožení jeho pohledávky a pro údajné náklady s touto činností od něho vyžádal finanční částky, které mu poškozený zaslal na účet, vedený pro V. K. dne 21. 5. 2013 ve výši 23.000,- Kč, dne 30. 5. 2013 ve výši 17.000,- Kč a dne 31. 5. 2013 ve výši 25.000,- Kč a tyto peníze do současné doby nevrátil a použil je pro vlastní potřebu aniž by učinil jakékoliv kroky k vymožení pohledávek poškozeného a způsobil M. V. škodu v celkové výši 65.000,-Kč,
4) v přesně nezjištěné dny v období od léta 2013 do 25. 11. 2013, po vzájemné dohodě s obžalovaným T. S., v úmyslu obohatit se na úkor B. L., v B., okr. Š., a v H. K., s nepravdivým příslibem, že vymohou jeho neuhrazené pohledávky a s nepravdivou nabídkou zhodnocení peněz, které by vložil do neexistujících obchodů s NC stroji vylákal od B. L. postupně finanční částky 13.000,- Kč, 50.000,- Kč, 180.000,- Kč a 55.000,- Kč, které jim dílem předal osobně a dílem zaslal na označený účet a tyto částky převzal a využil je pro svoji potřebu, přičemž žádné kroky k vymožení jeho pohledávek nepodnikl, obchody s NC stroji nerealizoval a neměl ani možnost tak učinit a peníze získané od poškozeného nevrátili a D. K. tím způsobil B. L. škodu ve výši 298.000,- Kč,
a těchto skutků se dílem dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 40/2013, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2013 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 12. 7. 2016,
5) v době od 25. 11. 2013 do konce roku 2015, poté, co proti němu bylo usnesením policejního orgánu sp. zn. KRPH-43881/TČ-2012-050080 ze dne 25. 11. 2013 podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, v H. K. a v M., v úmyslu se na jeho úkor obohatit, pod nepravdivou záminkou, že vymůže jeho neuhrazené pohledávky, vylákal, s nepravdivým tvrzením, že peníze použije pro zajištění úkonů spojených s vymáháním pohledávek, od M. V., finanční částky, které mu poškozený zaslal jednak na účet, vedený pro V. K. dne 29. 11. 2013 ve výši 90.000,- Kč, jednak na účet vedený pro F. J. dne 16. 1. 2014 ve výši 14.000,- Kč, dne 6. 3. 2014 ve výši 12.000,- Kč, dne 2. 5. 2014 ve výši 15.000,- Kč, dne 28. 11. 2014 ve výši 4.500,- Kč a jednak mu další finanční částky předával osobně a obžalovaný D. K. všechny tyto částky použil pro svoji potřebu aniž by učinil nějaké kroky k vymožení pohledávek poškozeného a způsobil tím M. V. škodu v celkové výši 1.535.000,- Kč,
6) v přesně nezjištěné době v období od měsíce května 2014 do měsíce ledna 2015 v N. M. n. M. a v N., v úmyslu se na jeho úkor obohatit, lživým příslibem, že vymůže jeho nesplacené pohledávky, nepravdivým tvrzením, že peníze potřebuje na koupi domu pro dceru a slibem vrácení peněz nejpozději počátkem roku 2015, vylákal od A. V.., finanční částku 1.386.500,- Kč, kterou mu poškozený poskytl v několika platbách a tyto peníze převzal, přestože věděl, že žádný dům kupovat nebude a peníze nebude moci vrátit a neměl to ani v úmyslu a do současné doby tak neučinil a použil peníze pro vlastní potřebu a tímto jednáním obžalovaný D. K. způsobil A. V. škodu ve výši 1.356.500,- Kč
7) v přesně nezjištěné době v období od měsíce srpna 2015 do měsíce dubna 2016 v H. K., v úmyslu se na jeho úkor obohatit, lživým příslibem, že vymůže jeho dosud neuspokojené pohledávky, pod záminkou, že potřebuje peníze na úkony s vymáháním pohledávek spojené, vylákal od J. S., postupně finanční částku ve výši 90.000,- Kč, kterou mu poškozený v několika dílčích částkách poskytl a obžalovaný D. K. peníze přijal, přestože věděl, že je nebude moci vrátit a neměl to ani v úmyslu, žádné úkony vedoucí k vymožení pohledávek poškozeného neučinil a peníze užil pro svou potřebu a způsobil tím J. S. škodu ve výši 90.000,- Kč,
8) v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce října 2015 do měsíce listopadu 2015 v P., v úmyslu se na její úkor obohatit, pod záminkou výhodných investic a velkého zhodnocení vložených prostředků vylákal od M. R., finanční částku 330.000,- Kč, kterou přijal přestože věděl, že nemá možnost uskutečnit slibované finanční transakce a nebude moci zapůjčené peníze vrátit, což ani neměl v úmyslu a takto získané peníze použil pro svoji potřebu a způsobil tím M. R. škodu ve výši 330.000,- Kč,
9) v přesně nezjištěné dny v období od 25. 11. 2013 do 18. 2. 2014, společně s obžalovaným T. S., po vzájemné dohodě a v úmyslu se na jeho úkor obohatit, v B., okr. Š., a v H. K., s nepravdivým příslibem, že vymohou jeho dosud neuspokojené pohledávky a s nepravdivou nabídkou zhodnocení peněz, které by vložil do neexistujících obchodů s NC stroji vylákal od B. L., postupně finanční částky 50.000,- Kč, 85.000,- Kč, 20.000,- Kč dne 23. 1. 2014 na účet vedený na D. K. a dne 18. 2. 2014 částku 10.000,- Kč na stejný účet D. K., tyto částky převzal a využil pro svou potřebu, přičemž žádné kroky k vymožení jeho pohledávek nepodnikl, obchody s NC stroji nerealizoval a neměl ani možnost tak učinit a peníze získané od poškozeného nevrátil a obžalovaný D. K. tím způsobil B. L. škodu ve výši 165.000,- Kč,
10) dne 1. 11. 2014 v B. v OC O., když se jí předtím představili jako firma zabývající se vymáháním pohledávek, po vzájemné dohodě s obžalovaným T. S., v úmyslu se na její úkor obohatit, uzavřel s M. M., smlouvu, ve které se s obžalovaným T. S. zavázali její pohledávky vymoci, přestože neměli v úmyslu takovou věc udělat, a vyžadovali si od ní zálohu ve výši 30.000,- Kč na údajné náklady potřebné pro realizaci takové činnosti a následně poškozenou znovu kontaktoval a s nepravdivým tvrzením, že s vymáháním její pohledávky úspěšně pokračují, si od ní vyžádal další finanční částku ve výši 27.000,- Kč a obě tyto částky, které poškozená zaslala na účet obžalovaného K., použil pro svoji potřebu, žádnou činnost ve smyslu uzavřené smlouvy neodvedl a peníze nevrátil, když to od počátku ani neměl v úmyslu a způsobil tím M. M. škodu ve výši 57.000,- Kč
a těchto skutků se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 40/2013, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2013 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 12. 7. 2016,
11) v přesně nezjištěné dny na konci roku 2015, v úmyslu odradit B. L., od toho, aby na něho podal trestní oznámení a vypovídal před orgány činnými v trestním řízení o tom, že poskytl D. K. jako zálohu na úkony spojené s nepravdivým příslibem vymáháním jeho pohledávek a údajně výhodnou transakcí s NC stroji finanční částku 463.000,- Kč, kterou obžalovaný K. použil pro svoji potřebu, aniž by ve prospěch L. cokoliv vykonal, vyhrožoval telefonicky B. L., že ho obviní z páchání trestné činnosti související s distribucí drog, nebo, že na něho vymyslí něco jiného co by mu mohlo přivodit trestní stíhání a tím dosáhl toho, že poškozený B. L., který K. výhrůžky pociťoval jako své ohrožení, podvodné jednání K. vůči své osobě neoznámil.
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl obviněný D. K. odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body 1-2) podle §250 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (body 3-4), zločin podvodu dle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (body 5-10) a přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 11) a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 3 T 40/2013, byl obviněnému D. K. uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 3 T 40/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byla obviněnému uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu a to J. K. v částce 200.000 Kč, B. L. v částce 400.000 Kč, M. M. v částce 27.000 Kč, M. R. v částce 330.000 Kč, J. S. v částce 86.000 Kč, M. Š. v částce 800.000 Kč, A. V. v částce 1.356.500 Kč a M. V. v částce 1.600.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla tomuto obviněnému společně se spoluobviněným T. S. uložena povinnost nahradit poškozené M. M. škodu v částce 30.000 Kč a poškozenému B. L. v částce 13.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. Š. a M. R. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný D. K. byl tímto rozsudkem zároveň podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutky, popsané pod bodem 6, 10 obžaloby, ve kterých bylo spatřováno spáchání dílčích útoků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený T. S. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
U obviněného T. S. pak bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem byl dostatečný.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 T 1/2017, podal obviněný D. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 To 43/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině obviněného pod body 1) a 2), dále ve výrocích o uložených trestech u tohoto obviněného, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému B. L. škodu ve výši 400.000 Kč a poškozenému M. Š. škodu ve výši 800.000 Kč, ve výroku, jímž byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné době v roce 2009 v H. v úmyslu se na jeho úkor obohatit sdělil M. Š., že má možnost výhodně prodat dům v Ch. H. a ze získané částky umoří dluh ve výši 200.000,- Kč, který měl mít poškozený M. Š. v zastavárně v D., přestože věděl, že žádný takový obchod neuskuteční, a za tím účelem po něm požadoval částku 300.000,- Kč, a následně další různě vysoké finanční částky, jejichž potřebu odůvodňoval nepravdivými tvrzeními o zajištění dalších výhodných obchodů, přestože věděl, že žádný takový obchod neuskuteční, přičemž poškozený M. Š. mu v hotovosti postupně předal nejméně 300.000,- Kč, které obžalovaný použil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozenému M. Š. škodu ve výši nejméně 300.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěný den v prosinci 2009 v T. v úmyslu se na jeho úkor obohatit vylákal s příslibem vrácení peněz pod nepravdivou záminkou, že může peníze použít na výhodný obchod s nemovitostí poblíž P., přestože věděl, že peníze nebude moci vrátit a žádný takový obchod neuskuteční, z J. K., finanční částku 200.000,- Kč a tuto částku mu nevrátil a použil ji pro svou potřebu, čímž J. K. způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč,
čímž uvedeným poškozeným způsobil škodu celkem nejméně 500.000,- Kč.
Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný D. K. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 3 T 40/2013, uložil Vrchní soud v Praze obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na 2 (dvě) léta. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. a čl. II. odst. 2 zák. č. 58/2017 Sb. ve znění účinném od 1. 10. 2017 pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. dále zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 3 T 40/2013 jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále obviněnému uložil za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (body 3-4 rozsudku soudu prvního stupně), za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (body 5-10 rozsudku soudu prvního stupně) a za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně), které zůstaly nedotčeny, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) léta. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Současně rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému B. L., bytem K., B., částku 387.000 Kč a M. Š., bytem H., H., částku 300.000 Kč, s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený M. Š. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 To 43/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ve vztahu k těm částem rozsudku soudu druhého stupně, ve kterých rozhodl tento soud sám po částečném zrušení rozsudku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že mu byl uložen souhrnný trest, ačkoliv pro uložení takového trestu nebyly splněny zákonné podmínky. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vztahuje k té časti rozsudku soudu prvního stupně, která zůstala nedotčena rozsudkem soudu druhého stupně.
Dovolatel konkrétně namítá, že u skutku pod bodem 1 jsou skutkové závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže Nejvyšší soud může v souladu s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu přehodnotit skutkové závěry. Podle jeho názoru hodnocení důkazů soudem druhého stupně, konkrétně výpovědi poškozeného M. Š. a svědkyně L. Š. neodpovídá realitě a toto hodnocení je v extrémním rozporu se svědeckými výpověďmi. Zdůrazňuje, že poškozený vypovídal rozdílně ohledně částek, které měl na něm podvodně vylákat, když tvrdil, že finanční prostředky měl získat prodejem bytu, ale dle stíhání v jiné trestní věci je měl předat jiným osobám. Poukazuje na skutečnost, že poškozený je osobou po mozkové mrtvici, v současné době je omezen ve svéprávnosti, takže jeho výpověď je nutno hodnotit s velkou rezervou. Rovněž svědkyně L. Š. vypovídala rozporuplně ohledně částky, která měla být podvodně vylákána, navíc výslovně uvedla, že nemůže potvrdit žádnou půjčku. Závěr o půjčení předmětné částky je založen na rozporuplných výpovědích, když výše způsobené škody je zásadní, neboť v součtu škoda, kterou měl způsobit poškozenému M. Š. a J. K., činí částku 500.000 Kč. Pokud by byla výše způsobené škody jen o jednu korunu nižší, tak by to mělo dopad na právní kvalifikaci. Soud ani nevzal v úvahu, že poškozený sdělil, že mu bylo vráceno asi 50 Kč, takže o tuto částku by měla být škoda nižší.
Ohledně skutku pod bodem 2 zdůrazňuje, že soud druhého stupně se snaží bagatelizovat rozpory mezi výpovědí poškozeného J. K. z přípravného řízení a u hlavního líčení, když tento si nebyl schopen vzpomenout na jméno dcery. Nebylo vzato v úvahu, že poškozený tvrdil, že skutek se stal před 3 lety, ačkoliv se fakticky měl stát před 8 lety. Nebyl proveden důkaz úředními záznamy, které byly provedeny ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2015 a kde uváděli poškozený a jeho dcera jiné skutečnosti.
Dále obviněný dovozuje, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou naplněny tím, že mu byl uložen souhrnný trest za trestnou činnost pod body 1 a 2 rozsudku soudu druhého stupně k rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 40/2013. Poukazuje na skutečnost, že ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě mu byl uložen podmíněný trest, přičemž zkušební doba uplynula dne 12. 7. 2016. Odkazuje na znění ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého se souhrnný trest neuloží, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. O takovou situaci se v dané věci jedná, když 1 roční doba, ve které bylo možno po uplynutí zkušební doby rozhodnout o tom, zda se osvědčil či nikoliv, již uplynula dne 12. 7. 2017. Po uplynutí této jednoroční lhůty nastala fikce osvědčení a k předmětnému odsouzení nelze přihlížet. Tvrzení soudu druhého stupně, že v jednoroční lhůtě nemohlo být rozhodnuto jeho vinou, je nesmyslné. Okresnímu soudu v Náchodě nic nebránilo v tom, aby rozhodl, když se kontaktům se soudy nevyhýbal, trestní stíhání nemařil, neboť byl ve vazbě a tudíž k dispozici.
K bodům 3-10 rozsudku soudu prvního stupně namítá, že i zde jsou některé závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jedná se zejména o osobu poškozeného M. V., kdy jeho výpověď u soudu je v rozporu s jeho výpovědí z přípravného řízení, kde uvedl, že žádnou pohledávku vůči jeho osobě nemá. Navíc je podivné, že svědek ve své výpovědi řekl, že se jedná o dluh asi 1,6 miliónu, když následně uvedl, že to bylo přesně 1,6 miliónu, že si to přepočítával, ačkoliv nevěděl v kolika platbách a v jakých dílčích částkách předával předmětnou finanční hotovost. O podivnosti celé situace svědčí i skutečnost, že byl před vyhlášením rozsudku odvezen k podání vysvětlení (obviněný) ohledně obdobné trestné činnosti, ačkoliv ji nemohl spáchat, neboť v té době byl již ve vazbě. Má tedy za to, že je u něho naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K bodu 11 namítá, že se z jeho strany jednalo o reakci na vyjádření poškozeného, který připustil, že mu vyhrožoval, že chce zpět své peníze. Již z vyjádření poškozeného B. L. je zřejmé, že se ho nebál a že nemohl mít obavu z jeho vyjádření, že řekne, že peníze byly na drogy. Jeho jednání nemohlo být natolik intenzivní, aby bylo kvalifikováno jako vyhrožování, když poškozený nebyl za své jednání stíhán.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 To 43/2017 zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný dále v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 216/2018 nejprve uvedl, jaké uplatnil obviněný konkrétní dovolací důvody, přičemž následně se k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům vyjádřil.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k jednotlivým námitkám zdůraznil, že dovolatel uvádí k jednotlivým skutkům své alternativní postoje, přičemž vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Konstatuje, že soud prvního stupně se zabýval i tvrzeným zpochybněním věrohodnosti slyšených svědků, stejně jako soud druhého stupně. Poukazuje dále na skutečnost, že ačkoliv obviněný hovoří o extrémním rozporu, tak fakticky jeho námitky mají povahu domáhání se principu in dubio pro reo, neboť dovolatel neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že se jedná o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Zdůrazňuje, že obviněný neuvedl, v čem by bylo hodnocení jednotlivých důkazů zcela nesmyslné a v čem konkrétně spočívá tvrzený extrémní nesoulad. Pokud se obsahově spíše jedná o námitku, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, tak se jedná o námitku procesní, nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby dodržení této zásady bylo přezkoumáváno v rámci dovolacího řízení, když i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že toliko extrémní porušení této zásady má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Proto nelze uplatněné námitky pod zvolený dovolací důvod podřadit.
Pod zvolený dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku týkající se právního posouzení skutku pod bodem 11 jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný namítá, že i poškozený vyhrožoval zabitím někomu z jeho rodiny a jeho jednání bylo proto závažnější. Státní zástupce v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 34) a rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 11-12), když s argumentací soudů se zcela ztotožňuje. Zdůrazňuje, že samotné jednání poškozeného by mohlo zbavit obviněného trestní odpovědnosti jen tehdy, pokud by jednal v krajní nouzi či nutné obraně, což ani dovolatel netvrdí a nic tomu nenasvědčuje. Má tedy za to, že v této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle státního zástupce byl ovšem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ve vztahu k námitce nesprávně uloženého souhrnného trestu, když ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Státní zástupce vyjadřuje souhlas s námitkami dovolatele obsaženými na str. 5, 6 dovolání, přičemž odkazuje na platnou judikaturu Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 76/2011. Pokud soud druhého stupně na str. 18 svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně nemohl v předmětné jednoroční lhůtě rozhodnout podle §83 odst. 3 tr. zákoníku „vinou obviněného“, tak z ničeho není zřejmé, v čem tato vina dovolatele spočívá.
Přesto by podle státního zástupce rozhodnutí o zrušení souhrnného trestu nemohlo změnit zásadním způsobem postavení dovolatele, když souhrnný trest byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §250 odst. 3 tr. zák., přičemž důvody pro mimořádné snížení trestu u obviněného nejsou dány. V novém projednání věci by pak byl obviněnému uložen stejný trest, když postavení obviněného by se změnilo jen tak, že by byl obnoven výrok o zahlazení trestu, ke kterému byl ukládán trest souhrnný a měly být uloženy dva tresty, jeden zahlazený a jeden dosud nevykonaný. Řešení otázky výkladu podle §83 odst. 3 tr. zákoníku v tomto případě nemá zásadní právní význam, neboť podle judikatury je nesporné, že zavinění obviněného musí spočívat v jeho nedostupnosti pro soud. Proto považuje podané dovolání v této části za neúčelné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je ovšem třeba uvést, že soud druhého stupně řádně podané odvolání projednal ve veřejném zasedání a sám ve věci rozhodl rozsudkem, tedy toto nebylo odmítnuto ani zamítnuto.
Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, v tom, že jeho jednání vůči poškozenému B. L. v poškozeném nevyvolalo žádnou obavu a že mu neměl být uložen souhrnný trest, když ve vztahu k této námitce dovozuje i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje v tom, že výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal částečně rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod je možno podřadit námitky týkající se naplnění všech znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a otázku splnění zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu.
Ohledně zbývající dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný založil dovolací námitky ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, je možno uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze totiž konstatovat, že obviněný sice namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, ovšem fakticky jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně ve vztahu k bodům 1 a 2 rozsudku soudu druhého stupně, když zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených a slyšených svědků a k zbývajícím skutkům pouze obecně namítá, že některé závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, aniž by ovšem alespoň nějak blíže specifikoval, z jakých konkrétních skutečností tento extrémní rozpor vyvozuje. Obviněný takto zvolenou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, když právně relevantním způsobem neodůvodňuje ani tvrzenou existenci extrémního rozporu mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno, obviněný nekonkretizuje žádný případ svévolného hodnocení provedených důkazů bez jakkoliv logického základu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, obdobně rozhodnutí ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Primárně brojí jen proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkové podstaty zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu jednotlivých dovolacích námitek lze uvést následující. Obviněný především brojí proti skutkovým závěrům soudu druhého stupně ve vztahu k bodům 1 a 2 tohoto rozsudku, když namítá věrohodnost poškozených a výši způsobené škody. Byť tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, je třeba uvést, že soudy obou stupňů se otázkou věrohodnosti poškozených řádně zabývaly a tuto hodnotily. Soud prvního stupně tak ve vztahu k poškozenému M. Š. (bod 1) učinil na str. 29 a 30 rozsudku, když je třeba konstatovat, že odsuzující výrok nezaložil toliko na výpovědi poškozeného M. Š., ale i na výpovědi svědkyně L. Š., která potvrdila výpověď poškozeného ohledně důvodů předávání peněz obviněnému. I z její výpovědi vyplývá, že obviněný se představoval pod cizím jménem, když vystupoval jako H. a spolumajitel zastavárny. Již tato skutečnost podporuje věrohodnost výpovědi poškozeného, neboť pokud by obviněný neměl v úmyslu od poškozeného podvodně vylákat finanční prostředky, tak neměl důvod vystupovat pod cizím jménem a předstírat, že je spolumajitel zastavárny. Poškozený pak sice skutečně nebyl schopen upřesnit, jakou částku obviněnému předal, když v přípravném řízení hovořil o částce okolo 1.000.000 Kč a u hlavního líčení pak částku specifikoval na základě upřesňujících dotazů na částku 800.000 Kč. Proto soud prvního stupně, v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, tuto částku stanovil minimálně na částku 800.000 Kč. Rovněž soud druhého stupně se otázkou věrohodnosti poškozeného M. Š. zabýval (viz str. 7-8 rozsudku soudu druhého stupně), když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru rovněž v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, že výši škody je třeba stanovit na částku nižší v souladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi (viz str. 9-10 rozsudku soudu druhého stupně). Z výpovědi poškozeného a jeho dcery bylo nepochybně zjištěno, že poškozený prokazatelně předal obviněnému částku nejméně 200.000 Kč z půjčky 300.000 Kč od společnosti GE Money, a že dalších 100.000 Kč od poškozeného získal tak, že tyto finanční prostředky poškozenému pro obviněného postupně předala jeho dcera, jak vyplývá z její výpovědi z přípravného řízení, když kromě těchto částek poškozený předával obviněnému další finanční hotovost. V dané souvislosti nelze pominout, že půjčka byla skutečně poškozenému poskytnuta, jak vyplývá ze spisového materiálu. Za této situace soud druhého stupně při stanovení výše škody vycházel z minimální částky, když není důvod pochybovat o tom, že podvodně vylákaná částka byla nepochybně vyšší, ale vzhledem ke skutečnosti, že poškozený již pro odstup času, ale také vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, není schopen výši škody přesně stanovit, bylo vycházeno z varianty pro obviněného nejpříznivější, v souladu se zásadou in dubio pro reo. Samotná skutečnost, že poškozený utrpěl mozkovou mrtvici a je v současné době osobou s omezenou svéprávností, nemůže vést k závěru, že z jeho výpovědi vůbec nelze vycházet, když přes svůj jistý hendikep poškozený po celou dobu probíhajícího trestního řízení vypovídá, že obviněný vystupoval pod jiným jménem, uváděl, že je spolumajitelem zastavárny a že tomuto předával peníze, když pouze není schopen přesně specifikovat konečnou výši škody. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že jeho výpověď potvrzuje v rozhodných momentech slyšená svědkyně L. Š., která sice přímo předání nějaké částky obviněnému neviděla, ale potvrzuje jednání obviněného vůči poškozenému spočívající v uvedení nepravdivého jména a požadavků na předání různých částek. Současně je třeba zdůraznit, že jednání obviněného vůči poškozenému zapadá do kontextu další páchané trestné činnosti, kdy pod různými mnohdy velmi naivními záminkami lákal od poškozených osob různé finanční částky, a to i od poškozených, kteří mají vysokoškolské vzdělání. Je nepochybné, že obviněný využil jisté rozumové slabosti poškozeného, který utrpěl v roce 2005 mozkovou mrtvici a jak vyplývá z výpovědi svědkyně L. Š., následně jednal zmatečně, když o jeho duševním stavu svědčí skutečnost, že byl následně omezen ve svéprávnosti. K námitce obviněného, že výše způsobené škody měla být ponížena o částku 50 Kč, kterou měl snad poškozenému vrátit, je třeba uvést, že trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). V okamžiku podvodného vylákání peněz od poškozeného došlo k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a proto představuje způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda obviněný později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). K další námitce je třeba uvést, že poškozený netvrdil nic o prodeji bytu, jak namítá obviněný, takže z tohoto pohledu je jeho námitka bezpředmětná.
Obdobná je situace i u poškozeného J. K. (bod 2). I v tomto případě obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozeného, takže namítá způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů. Proto se jedná o procesní námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze uvést, že skutečnost, že poškozený si již nepamatoval, kdy přesně mělo ke skutku dojít, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, stejně tak, že si nebyl schopen u hlavního líčení vybavit jméno své dcery. V tomto směru je třeba zdůraznit, že od doby spáchání trestné činnosti uplynula dlouhá doba, když také nelze pominout skutečnost, že poškozený je osobou důchodového věku, který v době slyšení u soudu prvního stupně měl 75 let, což nepochybně mohlo mít vliv na jeho schopnost si přesně některé události vybavit zejména z hlediska časového. Současně také nelze pominout obecně známou skutečnost, že pro řadu osob, zejména důchodového věku představuje výslech u soudu silně stresující zážitek. Rozhodující je ovšem skutečnost, že soud prvního stupně přečetl výpověď poškozeného z přípravného řízení postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., a svědek s touto výpovědí souhlasil, přičemž z této výpovědi při formulování skutkového stavu vycházel.
Pokud obviněný namítá, že požadoval doplnění dokazování přečtením úředního záznamu o podaných vysvětleních poškozeného J. K. a jeho dcery, tak je třeba uvést, že se jedná opětovně o procesní námitku, když obviněný zpochybňuje rozsah dokazování. Bez ohledu na tento závěr je nutno zdůraznit, že se jedná o námitku, kterou obviněný uplatnil před soudem druhého stupně, přičemž tento se s tímto požadavkem na doplnění dokazování vypořádal (viz str. 11 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil. V dané souvislosti nad rámec úvah soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. obecně nepředstavuje důkazní prostředek. Úřední záznam primárně slouží soudu k tomu, aby posoudil, zda osobu, se kterou byl sepsán úřední záznam vyslechne jako svědka (viz §158 odst. 6, věta druhá, tr. ř.), když pokud je taková osoba vyslechnuta jako svědek, nelze jí záznam o podaném vysvětlení přečíst nebo jinak konstatovat jeho obsah. Jinak vyjádřeno, jestliže svědek, který dříve podával vysvětlení formou úředního záznamu vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu úředního záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. Úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. nemá v případě, že osoba, která ho podala, byla vyslechnuta v řízení před soudem jako svědek, žádnou důkazní hodnotu a nelze z něho při formulování skutkových závěrů vycházet. Jistou výjimku z tohoto naznačeného pravidla upravuje §158 odst. 6, věta 3 tr. ř., podle kterého úřední záznam lze jako důkaz v řízení před soudem použít pouze za podmínek stanovených zákonem. Trestní řád pak připouští možnost přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby v případě, že ve věci se konalo vyšetřování za podmínek uvedených v §211 odst. 6 tr. ř. v hlavním líčení za souhlasu státního zástupce a obviněného, když jejich souhlas musí být výslovný a musí ho udělit jak státní zástupce, tak i obviněný. Z logiky věci pak lze dovodit, že úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. lze přečíst postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. pouze v té trestní věci, ve které byl pořízen, neboť osoba, která ho podávala, byla poučena, že ho podává v této konkrétní věci, což nepochybně mělo vliv na její postoj ve věci z hlediska poučení podle §158 odst. 8 tr. ř. (např. práva odmítnout vypovídat, zákazu výpovědi apod.). Lze proto dovodit, že soud druhého stupně ani nemohl provést důkaz přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení pořízený v jiné trestní věci, přestože by měl k tomuto postupu souhlas stran podle §211 odst. 6 tr. ř. Nad rámec těchto úvah je také nutno podotknout, že soud druhého stupně si vyžádal zprávu z věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2015, přičemž bylo zjištěno, že poškozený J. K. a jeho dcera v dané věci nejenže nebyli vyslechnuti jako svědci, ale ani s nimi nebyl v této věci sepsán jakýkoliv úřední záznam (viz č. l. 1711). Proto lze uzavřít, že argumentace obviněného je bezpředmětná.
Ve vztahu k dalším námitkám obviněného, které se týkají skutků pod body 3-10 rozsudku soudu prvního stupně je třeba uvést, že obviněný jen v podstatě uvádí, že hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, aniž by ovšem tento extrémní rozpor blíže konkretizoval. Jedná se tedy toliko o obecně uvedené námitky, které nejsou podloženy žádnou právně relevantní argumentací. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedení právně relevantní argumentace je povinností dovolatele, pro kterého je pro dovolací řízení povinné zastupování obhájcem, tak, aby byla zajištěna jeho práva. Pokud dovolatel neuplatní žádnou konkrétní právní argumentaci, nemůže Nejvyšší soud sám dovolací argumentaci doplňovat či si ji snad domýšlet, neboť to není úkolem Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení. Za takové situace se může Nejvyšší soud s těmito námitkami vypořádat jen v obecné rovině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obviněný ve vztahu k poškozenému M. V. jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Zde je třeba pro stručnost odkázat na úvahy soudů nižších stupňů týkající se hodnocení obhajoby obviněného z pohledu dalších provedených důkazů (viz str. 29-30 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 7-9, 11-12 rozsudku soudu druhého stupně), když soud druhého stupně se zabýval i námitkou obviněného ohledně nevěrohodnosti poškozeného z toho důvodu, že původně poškozený tvrdil, že mu obviněný nic nedluží, když jeho vysvětlení, proč to původně uváděl, považoval za přesvědčivé. Uvedený soud se zabýval i skutečností, že většinu finančních částek předal poškozený přímo obviněnému bez jakéhokoliv dokladu, když poukazuje na obdobný způsob páchání trestné činnosti u ostatních poškozených, což nepochybně svědčí o mimořádných přesvědčovacích schopnostech obviněného. Rovněž skutečnost, že snad obviněný podával vysvětlení ohledně trestné činnosti, ze které měl být podezřelý, ačkoliv se v té době nacházel ve vazbě, je pro posouzení věci zcela bezpředmětná. Prověřování určitého podezření ze spáchání trestné činnosti konkrétní osobou ještě neznamená, že se osoba podezřelá ze spáchání určité trestné činnosti této skutečně dopustila. Právě fáze prověřování slouží k tomu, aby toto podezření bylo vyvráceno či potvrzeno. Tak tomu bylo i v dané věci.
Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitku týkající se naplnění všech znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný namítá, že se nemohl dopustit uvedeného přečinu, když poškozený mu sám vyhrožoval, což svědčí o tom, že se ho nebál a že u něho nemohlo prosté tvrzení, že v případě, že poškozený podá trestní oznámení, uvede, na co měly být finance přímo určeny, vyvolat obavu z trestního stíhání. Jinak řečeno, obviněný zpochybňuje, že jím vyslovená slova mohl poškozený vnímat jako pohrůžku jinou těžkou újmou. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání tedy spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.
V dané věci měl obviněný poškozeného pohrůžkou jiné těžké ujmy nutit, aby něco trpěl. Pojem jiné těžké újmy není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Platí, že při posuzování skutečnosti, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Může se přitom jednat i o potenciální pohrůžku zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přičemž je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Podstatné přitom je, aby poškozený cíl pachatele vnímal. Zde je třeba zdůraznit, že samotný poškozený se v řízení před soudem vyjádřil tak, že slova obviněného vnímal jako vyhrůžku, měl strach a nepodal trestní oznámení. Byť skutečně obviněný neuvedl přímo, že podá na poškozeného trestní oznámení, tak je třeba mít za to, že v kontextu situace, za které byla vyhrůžka pronesena, nepochybně musel poškozený vnímat tato slova jako pohrůžku možnosti trestního stíhání jeho osoby, když je všeobecně známou skutečností, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny z úřední povinnosti prověřovat každé podezření z trestné činnosti, o které se při své činnosti dozví. Jednalo se o skrytou pohrůžku trestním stíháním, kterou poškozený jako pohrůžku musel vnímat. Hrozbu případného trestního stíhání lze považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, když každý má sice právo podat trestní oznámení, avšak toto právo nelze chápat neomezeně, neboť upozornění na skutečnost, že trestní oznámení může být podáno, nesmí být použito jako hrozba, která má poškozeného přimět, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, např. aby sám nepodal trestní oznámení (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016). O takovou situaci se v dané věci jednalo, když ze strany obviněného se nepochybně jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy, neboť nepochybně skutečnost, že by obviněný tvrdil, že peníze od poškozeného nezískal na nákup strojů, ale na nákup drog, pro tohoto poškozeného představuje pohrůžku jiné těžké újmy. Poškozený by byl nucen se podrobit úkonům trestního řízení v postavení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, když poškozený měl i důvodně strach, že do celé věci bude zatažena i jeho rodina, když obviněný tuto pohrůžku vztáhl i na rodinu poškozeného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že prověřování skutečností svědčících o tom, že se určitá osoba zapojila do obchodu s drogami, např. tím, že poskytla na jejich nákup peníze, nepochybně znamená obtíže jednak v pracovním, společenském ale i v soukromém životě, když se v obecném povědomí jedná o zavrženíhodnou trestnou činnost. Proto lze považovat vyslovení takové vyhrůžky ze strany obviněného s cílem dosáhnout toho, aby poškozeného odradil od podání trestního oznámení, za vyslovení pohrůžky jiné těžké újmy. Zde je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že samotné oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti určitou osobou není sice jednáním nedovoleným, avšak v předmětné věci cílem uvažovaného jednání ze strany obviněného nemělo být osvětlení případné trestné činnosti poškozeného, ale jeho odrazení poškozeného od podání trestního oznámení na obviněného pro majetkovou trestnou činnost a potencionální znevěrohodnění osoby poškozeného z hlediska jeho věrohodnosti ve vztahu k trestné činnosti obviněného. O tom, jak samotný poškozený celou věc vnímal, svědčí skutečnost, že sám trestní oznámení na obviněného nepodal. Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně znaku „pohrůžky jinou těžkou újmou“. Obecně lze připustit, že popis skutku mohl být přesnější, když lépe by situaci vystihovalo, že slova obviněného důvodně vnímal poškozený jako pohrůžku případným trestním stíháním, avšak i zvolený popis skutku v podstatě vystihuje způsob spáchání trestné činnosti obviněným.
Skutečnost, že samotný poškozený měl vyslovit určité vyhrůžky vůči obviněnému, které doznává, nemůže vést k závěru, že by jednání obviněného nebylo možno posoudit jako trestný čin. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu prvního stupně (viz str. 34 rozsudku) a soudu druhého stupně (viz str. 12-13 rozsudku), když v podstatě totožné námitky uplatnil obviněný před soudy nižších stupňů. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba uvést, že o tom, že vyhrůžky poškozeného byly proneseny ve vzteku, svědčí skutečnost, že žádnou nerealizoval a že v tomto směru neučinil žádné kroky. Byly to naopak vyhrůžky obviněného, které vedly k tomu, že poškozený nepodal trestní oznámení na obviněného. Navíc je třeba zdůraznit, že ani z výpovědi samotného obviněného nevyplývá, že by své vyhrůžky spočívající v tom, že uvede, že peníze od poškozeného byly určeny na obchod s drogami, vyslovil jako bezprostřední reakci na předchozí vyhrůžky poškozeného, nýbrž že je vyslovil proto, že mu poškozený řekl, že už nechce čekat na vrácení peněz a že půjde podat trestní oznámení. Proto lze považovat námitky obviněného za neopodstatněné. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se jedná.
Pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit dále námitky týkající se uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Je tomu tak proto, že v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 3 Tdo 520/2002). Obviněný dále ve vztahu k uložení souhrnného trestu uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecně platí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad týkajících se uloženého trestu, konkrétně byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit, když ovšem jak již bylo naznačeno, zvolenou argumentací obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný konkrétně ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soud druhého stupně pochybil, pokud mu uložil za trestnou činnost pod body 1 a 2 podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 T 40/2013, když k tomuto odsouzení nelze přihlížet. Nejvyšší soud shledal uplatněnou argumentaci důvodnou. V dané věci bylo při ukládání souhrnného trestu postupováno podle tr. zák., konkrétně podle ustanovení §35 tr. zák. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Podle §35 odst. 3 tr. zák. se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Na základě těchto východisek přistoupil k posouzení důvodnosti uplatněných námitek.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 40/2013, byl rozsudkem ze dne 19. 6. 2013 uznán obviněný vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zároveň obviněnému společně se spoluobviněným J. K. uložena povinnost nahradit poškozenému L. S. škodu v částce 80.000 Kč. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 12. 7. 2013, takže zkušební doba uplynula dne 12. 7. 2016. Podle §83 odst. 1, věta první, tr. zákoníku (dříve viz §60 odst. 1 tr. zák.), jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Podle §83 odst. 3 tr. zákoníku (dříve viz §60 odst. 2 tr. zák.) neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
Jak je patrno z předloženého spisového materiálu, soud prvního stupně v nyní projednávané věci rozhodoval dne 26. 6. 2017, tedy po uplynutí zkušební doby ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 40/2013, aniž by ve věci bylo učiněno rozhodnutí o tom, zda se v předmětné věci obviněný osvědčil či nikoliv. V dané souvislosti je ještě nutno zdůraznit, že rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení musí po uplynutí zkušební doby učinit soud prvního stupně, který rozhodl ve věci, ke které má být ukládán souhrnný trest, neboť otázku, zda se obviněný osvědčil, nelze v jiném trestním řízení posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., protože nejde o posouzení viny. Vyvstane-li proto v řízení taková otázka, musí soud vyčkat rozhodnutí příslušného soudu. V závislosti na výsledku takového rozhodnutí pak lze posoudit i otázku podmínek uložení souhrnného trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013). Jinak řečeno, v nyní projednávané věci si soud druhého stupně nemohl po uplynutí zkušební doby ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 40/2013 sám jako předběžnou otázku posoudit, zda se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil či nikoliv, ale měl vyčkat na právní moc rozhodnutí tohoto soudu ve věci, což neučinil. Pokud tedy soud druhého stupně přesto za této situace rozhodl o uložení souhrnného trestu k tomuto odsouzení došlo k porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., když ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 40/2013 nebylo rozhodnuto, zda došlo k osvědčení či nikoliv.
Současně je třeba mít za to, že ani závěr soudu druhého stupně, že v dané věci nemohlo být rozhodnuto v jednoroční lhůtě, protože to obviněný zavinil, a že tedy nemohlo dojít k fikci osvědčení, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně sice rozhodl v jednoroční lhůtě, která skončila až dne 12. 7. 2017, takže v té době ještě nemohla podle §83 odst. 3 tr. zákoníku nastat fikce osvědčení. Soud druhého stupně pak prokazatelně rozhodoval po uplynutí jednoroční lhůty k rozhodnutí o osvědčení, když otázku fikce osvědčení uzavřel se závěrem, že Okresní soud v Náchodě nemohl ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 40/2013 podle §83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout v jednoroční lhůtě z důvodu viny obviněného, když v té době bylo vedeno proti němu trestní stíhání v nyní projednávané věci. Soud druhého stupně tedy zaujal závěr, že pokud proti obviněnému je vedeno další trestní stíhání pro trestnou činnost, které se měl obviněný dopustit ve zkušební době, tak nemůže nastat fikce osvědčení. Tento závěr nemůže sám o sobě obstát, když k prověření skutečnosti, zda Okresní soud v Náchodě nemohl rozhodnout v jednoroční lhůtě z viny obviněného, nebylo provedeno žádné dokazování. V dané věci je třeba zdůraznit, že obviněný byl v nyní projednávané věci ve vazbě již od přípravného řízení, konkrétně od 13. 7. 2016, takže Okresní soud v Náchodě mohl ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 40/2013 učinit konkrétní kroky k rozhodnutí o osvědčení, když obviněný byl tomuto soudu k dispozici. Z předloženého spisového materiálu se ani nepodává, že by tímto soudem bylo zvažováno, zda u obviněného nejsou dány ještě jiné důvody vyžadující nařízení trestu (srov. R 7/1987), např. nebylo zkoumáno, zda obviněný plnil ve zkušební době povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 40/2013 se toliko podává, že byly vyžádány zprávy o chování obviněného, o stavu řízení v nyní projednávané věci, ale že nebyly činěny žádné aktivní kroky k rozhodnutí o případném osvědčení tím, že by soud nařídil veřejné zasedání a pokusil ze zjistit, zda v dané věci nejsou i jiné důvody pro rozhodnutí o neosvědčení ve zkušební době. Navíc dne 30. 1. 2018 byl dán pokyn rejstříku trestů k vyznačení fikce osvědčení podle §83 odst. 3 tr. zákoníku.
Protože soud druhého stupně uložil obviněnému souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. k odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 40/2013 za situace, kdy již uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení včetně jednoroční lhůty k rozhodnutí o osvědčení, a Okresní soud v Náchodě neučinil rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, došlo k porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu. Navíc nebylo ani řádně objasněno, zda v dané věci skutečně nemohlo být rozhodnuto v jednoroční lhůtě podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, protože měl na tom obviněný vinu. Proto byla shledána argumentace obviněného v tomto směru důvodná.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl částečně naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 To 43/2017 ve výroku o uložení souhrnného trestu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve výměře 2 let a ve výroku o uložení úhrnného trestu odnětí svobody za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 3 let, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušenou část rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, neboť podané dovolání bylo shledáno důvodné toliko ve výroku o uložení souhrnného trestu a jedná se o oddělitelné výroky. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného z pohledu uložených trestů a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v dané věci již nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., když Okresním soudem v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 40/2013 nebylo učiněno rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, což obviněný nezavinil, když tento byl orgánům činným v trestním řízení po dobu uvedenou v §83 odst. 3 tr. zákoníku k dispozici. Navíc uvedený soud učinil podle §64 odst. 5 KancŘ záznam do spisu podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, že došlo k fikci osvědčení, s čímž je spojen následek, že tímto dnem se na obviněného v dané věci hledí, jako by nebyl odsouzen (§83 odst. 4 tr.ř.). Za takové situace nelze k odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 40/2013 přihlížet a spojovat s ním žádné trestněprávní důsledky. Proto v dané věci již nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu, nýbrž za veškerou trestnou činnost obviněného projednávanou v dané věci musí být ukládán podle §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest. Proto byl zrušen i výrok o uložení samostatného úhrnného trestu za trestnou činnost pod body 3-11 rozsudku soudu prvního stupně. V novém řízení nemůže být rozhodnuto v neprospěch obviněného proti původnímu rozsudku soudu druhého stupně, když dovolání bylo podáno toliko obviněným.
Protože byly zrušeny výroky o trestech z původního rozsudku, které obviněný vykonával, muselo být zároveň rozhodováno o vazbě podle §265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud musel posoudit, zda v uvedené věci existují důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) až c) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 832/2015). Obviněný byl v dané věci v řízení před soudy nižších stupňů ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že důvod vazby předstižné u obviněného nadále trvá. Nelze totiž pominout, že obviněný se měl předmětné trestné činnosti dopouštět delší dobu, když tuto měl páchat od roku 2009 do dubna 2016, když cílem majetkové trestné činnosti bylo nepochybně získání majetkového prospěchu, když nelze pominout ani skutečnost, že obviněný byl bez pracovního poměru a tudíž bez oficiálního zdroje příjmu. Zároveň nelze také přehlédnout, že proti obviněnému je v současné době vedeno další trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost obdobného charakteru ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2015, takže nyní další trestné činnosti se dopustil za situace, kdy si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno projednávané trestní stíhání. Lze tedy uzavřít, že ani probíhající trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného od pokračování v trestné činnosti zjevně neodradilo, což lze považovat za okolnost odůvodňující vazbu předstižnou.
Obviněný pro případ rozhodování o vazbě vyjádřil přesvědčení, že u něho nejsou dány důvody vazby, když poukázal na svůj zdravotní stav, celkovou délku vazby a dosavadního výkonu trestu a chování ve výkonu trestu. Pro případ shledání vazebních důvodů navrhl vazbu nahradit písemným slibem. Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, dospěl k závěru, že u obviněného jsou dány důvody vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Proto se zabýval tím, zda nabídnutý písemný slib představuje dostačující náhradu za vazbu obviněného. Po zhodnocení všech zjištěných skutečností shledal, že nabídnutý písemný slib nepředstavuje dostačující náhradu za vazbu obviněného. V tomto směru je třeba odkázat na osobu obviněného, který projevuje výrazné sklony k páchání trestné majetkové činnosti, přičemž právě způsob páchání trestné činnosti, četnost útoků, skutečnost, že trestné činnosti se dopouštěl delší dobu, včetně toho, že si obviněný vybíral určitým způsobem zranitelné osoby (osoby staršího věku a s určitým zdravotním hendikepem), vede k závěru, že písemný slib nepředstavuje dostatečnou náhradu za jeho vazbu. Navíc součástí písemného slibu není závazek obviněného, že nebude páchat v případě ponechání na svobodě trestnou činnost, přičemž v tomto směru je třeba zdůraznit, že u obviněného je dán důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., tedy trvá u něho důvodná obava, že v případě ponechání na svobodě bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Pokud obviněný poukazuje na svůj zdravotní stav, tak je třeba zdůraznit, že již v řízení před soudy nižších stupňů v souvislosti s rozhodováním o vazbě obviněný poukazoval na svůj zdravotní stav, přičemž z předložených zdravotních zpráv bylo zjištěno, že jeho zdravotní stav mu umožňuje výkon vazby.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. bere do vazby. Současně podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl, že se písemný slib obviněného nepřijímá jako náhrada za jeho vazbu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová