ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.701.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 701/2018- 76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2017 č. j. 6 To 78/2017-6704, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 10. 2016 č. j. 61 T 11/2016-6421 v trestní věci obviněných A. A. B., L. G., A. S., M. H., M. S., J. G., V. M., P. O., M. R., L. V. a I. B., byl obviněný M. S. uznán vinným jednak pomocí k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku a dále zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, zde jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodech ad I. 3), 5), 8), 13) výroku o vině.
Podle skutkových zjištění soudu spočívala trestná činnost obviněného zkráceně v tom, že společně s obviněnými A. A. B., L. G. a A. S. nejméně v době od 6. 11. 2013 do 19. 5. 2014 ve Z. kraji a případně na jiných místech, na základě předem daného rozdělení úloh, v úmyslu soustavně získávat neoprávněný majetkový prospěch odčerpáním peněžních prostředků z bankovních účtů přesně nevymezeného okruhu různých osob, nejprve A. A. B. sjednal L. G., M. S. a A. S., aby tito získávali a instruovali další osoby pro zakládání účtů u Československé obchodní banky, a. s., případně u jiných bankovních institucí, přičemž cílem zakládání účtů bylo umožnění inkasa finančních prostředků, k čemuž si A. A. B. nezjištěným způsobem opatřil identifikační údaje k platebním kartám přesně nevymezeného okruhu osob, které byly vydány bankami každá jednotlivě pro přesně specifikovanou osobu pod jedinečným číslem a které sloužily k bezhotovostním platebním transakcím. Ostatní spoluobvinění pak na základě pokynů A. A. B. postupně sjednali další osoby k tomu, aby si založily bankovní účty a konta u Československé obchodní banky, a. s., nebo konta u společností Tipsport, a. s., a Fortuna Game, a. s., sloužící k platbám za zboží a služby prováděným prostřednictvím internetu a k převodům finančních prostředků z jiných účtů, případně jim tato konta sami na jejich osobní údaje založili, a současně od uvedených osob přebírali dokumenty k bankovním účtům a ke kontům PaySec, Tipsportu a Fortuny, a to včetně přístupových hesel. Všechny tyto úkony přitom sloužily k tomu, aby nejprve na účelově zřízená konta byly z pokynu A. A. B. převáděny finanční prostředky z účtů různých osob, a to prostřednictvím platebních karet, jejichž identifikační údaje si A. A. B. neoprávněně opatřil, a následně byly takto získané finanční prostředky opětovně převáděny z kont PaySec, či společností Tipsport a Fortuna Game na s nimi propojené bankovní účty sjednaných osob, které pak bez jakéhokoli právního důvodu převedené finanční prostředky podle pokynů z účtů vybíraly a předávaly A. A. B., M. S., L. G. či A. S. Obviněný M. S. pak konkrétně z pokynu A. A. B. vyhledal a získal k založení kont a bankovních účtů L. M., R. M. a A. M., přičemž věděl, že konta a účty budou sloužit k neoprávněným převodům finančních prostředků z jiných účtů a jejich hotovostním výběrům, výše jmenované osoby následně k jejich hotovostním výběrům úkoloval, získané finanční prostředky v hotovosti přebíral a podílel se tak na způsobení škody ve výši 494.910 Kč, když k další škodě ve výši 1.110.450 Kč již nedošlo, a popsaným způsobem jednal s vědomím, že zaslané finanční prostředky na tato účelově založená konta byly získány neoprávněně a bez jakéhokoli právního důvodu (v podrobnostech viz bod ad I. 3/, 5/, 8/, 13/ výroku o vině).
Za tuto trestnou činnost byl obviněný M. S. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným A. A. B. zaplatil na náhradě škody poškozené Komerční bance, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, částku 65.000 Kč.
O odvolání obviněného M. S., jímž napadl všechny výroky shora citovaného rozsudku týkající se jeho osoby, rozhodl Vrchní soud v Olomouci v rámci rozsudku ze dne 25. 9. 2017 č. j. 6 To 78/2017-6704 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (výrok ad IV).
Proti tomuto výroku rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. S. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že nejednal v úmyslu někoho podvést nebo legalizovat výnosy z trestné činnosti. Výrok o jeho vině vycházel z nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně. Jeho chybné hodnocení důkazů následně nenapravil ani soud odvolací. Dovolatel zdůraznil, že peníze byly vybírány za účelem poskytnutí úvěru R. M. na pořízení hotelu v K. V té době sám působil jako finanční poradce a svědkovi se snažil úvěr zprostředkovat. R. a L. M. od roku 2011 neúspěšně provozovali trafiky v U. B. a v B. V důsledku nízkých tržeb si R. M. od dovolatele často půjčoval peníze na nákup zboží, používal jeho internetové připojení a dokonce i mobilní telefon, protože za tyto služby nebyl schopen platit. Proto se pro něho snažil v letech 2012 a 2013 získat spoluinvestory pro koupi zmíněného hotelu. Nikdo však o takovou akvizici neměl zájem, záměr se nezdařil a R. M. se na dovolatele naštval. Dovolatel odmítá závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Trvá na tom, že nikdy žádné osoby na základě pokynu spoluobviněného B. nehledal, ani je neúkoloval nebo nežádal, aby si zakládaly různá konta a bankovní účty, a už vůbec tak nečinil s vědomím, že tyto účty budou sloužit k neoprávněným převodům finančních prostředků z jiných účtů a jejich hotovostním výběrům. S L. M. nejednal nikdy. Svědkovi A. M. sice úvěr nabídl, ale poté se svědek odmlčel a už s ním svůj další postup nekomunikoval. O tom, že úvěr získal a že ho nesplácí, se dovolatel následně dozvěděl až od spoluobviněného B. Pokud jde o R. M., tomu sice zprostředkoval jednání se spoluobviněným B., ale jejich dalších schůzek se již neúčastnil. O žádných nelegálních finančních transakcích nevěděl. Celé jeho trestní stíhání a odsouzení je pouze důsledkem vykonstruovaného a křivého obvinění ze strany R. M., který byl sám stíhán za zpronevěru peněz společnosti Fortuna, v níž pracoval jako broker. Dovolateli přitom bylo odepřeno právo na spravedlivý proces tím, že tohoto korunního svědka nemohl konfrontovat při jednání soudu. Následně svědek odmítl vypovídat, protože věděl, že dovolatele křivě obvinil. Pokud jde o spoluobviněného B., ten dovolatele vnímal jako znalce regionálního obchodního prostředí a ještě v prosinci 2014 mu nabízel k prodeji určité komodity. Před spácháním údajné trestné činnosti mu nabízel různé zboží cca každé dva až tři měsíce.
Dovolatel znovu zopakoval, že se žádného protiprávního jednání, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil. Na podporu svých tvrzení navrhl provedení výslechů svědka A. M. a své manželky M. S., která by měla osvětlit obsah komunikace mezi ním a svědkem R. M. Soudům obou stupňů konečně vytkl také to, že se dostatečnou měrou nezabývaly „společenskými zárukami“ poskytnutými důvěryhodnými osobami, a to bývalým místopředsedou poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky P. G., jakožto bývalým spolužákem z pedagogické fakulty a zaměstnavatelem jeho syna, ředitelkou školy I. L. a daňovým poradcem J. P., s nimiž je v neustálém kontaktu a informuje je o průběhu řízení.
Z výše rekapitulovaných důvodů tedy obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2017 č. j. 6 To 78/2017-6704 zrušil minimálně v části týkající se jeho osoby a podle §265m odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení ve věci rozhodl sám. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu uloženého trestu až do rozhodnutí o jeho opravném prostředku podle §265o odst. 1 tr. ř., což odůvodnil špatným psychickým stavem a existenční závislostí své manželky na jeho osobě.
Opis dovolání byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k případnému vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 2. 2018 pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu po stránce věcné vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i v situaci předpokládané v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení svého jednání jako účastenství na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v rozporu s jeho věcným zaměřením uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu krajského soudu nebo vrchního soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
K námitce obhajoby, že odvolací soud nevyhověl návrhu na provedení výslechu svědka R. M. a nedal tak obviněnému možnost k přímé konfrontaci s jeho výpovědí, je v obecné rovině vhodné připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je případně nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na jejich doplnění důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení bezesporu ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je odmítl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci Vrchní soud v Olomouci důkazní návrh obviněného, přednesený ve veřejném zasedání o odvolání, neopomněl. Rozhodl o něm přímo při jednání, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 25. 9. 2017 na č. l. 6700 spisu). Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vysvětlil i v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí ve věci (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež splňují kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěly na základě jednostranného, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a poté přesvědčivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Jestliže odmítl jeho obhajobu spočívající v prosazování vlastní varianty skutkového děje, podle níž o svém zapojení do jakékoli trestné činnosti páchané jinými osobami neměl ani tušení, nelze jeho úvahám obsaženým na str. 72-74 písemného vyhotovení rozsudku z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal také odvolací soud. Pokud vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona odůvodnil na str. 27 dole - 31 napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud tedy nezjistil , že by byl v namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí nižších soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá ani stesk dovolatele, že se soudy při úvahách o uložené trestní sankci blíže nezabývaly kladnými vyjádřeními P. G., I. L. a J. P. k jeho osobě a k možnostem jeho nápravy a schopnosti vést v budoucnu řádný život. Tuto výtku lze v zásadě charakterizovat jako námitku směřující proti nepřiměřené přísnosti trestu.
Výhrady vůči druhu a výměře trestu lze ovšem - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadu výroku o trestu však dovolatel nenamítl a ani s úspěchem namítnout nemohl. Úhrnný trest odnětí svobody mu byl totiž uložen mj. za účastenství na zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, čímž tak byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od dvou do osmi let (srov. též §24 odst. 2 tr. zákoníku). Pakliže mu byl uložen tento trest na dobu čtyř let a šesti měsíců, evidentně se jedná o trest zákonný co do druhu i jeho výměry. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jak jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh dovolatele, aby předseda senátu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., tak vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí o podaném dovolání takový postup nepřicházel v úvahu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu