ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.843.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 843/2018- 42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 To 135/2017-1079 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 124/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 11. 2016 č. j. 4 T 124/2015-1044 byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině. Za něj byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 600.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 To 135/2017-1079 shora citované rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak obviněného na upřesněném skutkovém základě znovu uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který ho podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil i peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v cekové výši 600.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, odvolací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Trestná činnost obviněného podle pravomocného odsuzujícího rozsudku spočívala zkráceně v tom, že v době od ledna 2011 do června 2012 v místě svého tehdejšího zaměstnání v provozovně poškozené společnosti ESO - LAND, s. r. o., IČ 26740214, se sídlem Kostelec č. p. 60, 588 61 Kostelec, v Nových Dvorech č. p. 101, okres Litoměřice, ve funkci výkonného ředitele společnosti s generální plnou mocí a od 24. 11. 2011 rovněž ve funkci jednatele poškozené společnosti bez oprávnění postupně vybral z pokladny společnosti finanční prostředky v hotovosti v celkové výši 2.683.179 Kč, a to pod záminkou údajného proplácení pracovních cest zaměstnanců společnosti, kdy si však tyto finanční prostředky ponechal pro vlastní potřebu a nepoužil je ve prospěch poškozené společnosti, přičemž současně tyto neoprávněné výběry finanční hotovosti z pokladny zakrýval v účetnictví poškozené společnosti tím, že pokladní I. K., dával pokyny k tomu, aby byly jím podepsané výdajové pokladní doklady o výběrech hotovosti z pokladny následně zničeny, a současně jí předkládal falešné cestovní příkazy specifikované ve výroku rozsudku pod body ad 1) až 46) za proplácení údajných pracovních cest tam vyjmenovaných zaměstnanců společnosti, přičemž věděl, že deklarované pracovní cesty zaměstnanci vůbec nevykonaly a částky cestovného uvedené v těchto cestovních příkazech jim tudíž ani nebyly vyplaceny.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy obou stupňů posoudily jeho jednání nesprávně, když své dokazování zaměřily výhradně k prokázání jeho viny, aniž by se stejně pečlivě zabývaly jeho obhajobou. Provedené důkazy hodnotily jednostranně a přitom zcela ignorovaly ty skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Skutkový stav rekonstruovaly prakticky pouze na základě výpovědi svědkyně I. K., která přitom jako jediná osoba disponovala s pokladnou společnosti ESO - LAND, s. r. o., a mohla s ní nakládat bez jakékoli kontroly. Jiný přímý důkaz, který by znevěrohodnil tvrzení dovolatele, že on sám z pokladny fyzicky žádné peněžní prostředky nevybíral, v řízení proveden nebyl. Nikdo ze zaměstnanců nebyl přítomen ani jeho údajnému obstarávání údajů na inkriminované cestovní příkazy. Nebylo prokázáno, že by po nich žádal jakékoli podklady. Dovolatel má navíc zato, že nebyla řádně objasněna ani výše škody, kterou měl údajnou trestnou činností způsobit. Svědkyně K. neupřesnila, kolik finančních prostředků mu takto měla předat. Proto obhajoba navrhovala, aby bylo coby důkaz obstaráno účetnictví poškozené společnosti a dále příjmové doklady, které by prokazovaly toky peněz k jeho osobě. Ve věci nebyl po výtce dovolatele přibrán ani znalec z oboru ekonomika, který by se k výši způsobené škody, jakožto kvalifikačnímu znaku podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, mohl erudovaně vyjádřit. Dohoda o narovnání, kterou dovolatel podepsal, důkazem o jeho trestné činnosti není. Soudy k ní ovšem zaujaly naprosto chybný postoj svědčící o jejich selektivním hodnocení důkazů k jeho tíži, když zároveň pominuly například vyjádření svědka P., podle nějž společnosti ESO - LAND, s. r. o., ve skutečnosti žádná škoda nevznikla. Opatřen pak nebyl ani posudek z oboru písmoznalectví pro účely posouzení autorství podpisů na cestovních příkazech.
Dovolatel nadále trvá na tom, že se trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, nedopustil. Závěrem znovu zopakoval, že jeho vina stíhanými skutky nebyla „mimo rozumnou pochybnost“ prokázána, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 To 135/2017-1079 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k došetření státnímu zástupci.
Opis dovolání byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k případnému vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 22. 6. 2018 pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že tohoto oprávnění využít nehodlá a k dovolání se po stránce věcné vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i v situaci předpokládané v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je vhodné připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splnilo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného jednání jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil primárně na zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v rozporu s jeho věcným zaměřením uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však Nejvyšší soud v napadeném rozsudku krajského soudu ani v řízení, které mu předcházelo, neshledal. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem důkazního postupu, který by jakkoli odporoval zákonu nebo nepřípustně zasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
K námitce dovolatele, že v řízení nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, je v obecné rovině namístě zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná striktní pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na jejich doplnění důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na rozhodnutí soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení bezesporu ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je odmítl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Výše uvedené zásady Krajský soud v Ústí nad Labem při projednání odvolání obviněného neporušil. Předně proto, že obviněný v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku ani ve veřejném zasedání u odvolacího soudu dne 8. 2. 2018 žádné konkrétní důkazní návrhy, o nichž by bylo nutno rozhodnout zvláštním procesním usnesením, nevznesl (viz „doplnění odvolání“ na č. l. 1059 a protokol na č. l. 1071 předloženého spisu). Pouze namítal, že v přípravném řízení nebyly opatřeny důkazy v rozsahu potřebném pro řádné objasnění skutkového stavu, z čehož zároveň dovozoval nutnost vrátit věc k došetření státnímu zástupci. Tento svůj návrh přitom výslovně zdůvodnil tím, že „se jedná o vadu, kterou nelze odstranit ani zhojit v řízení před soudem“. Krajský soud nicméně otázku eventuální potřebnosti dalšího doplňování dokazování zcela bez povšimnutí neponechal. Vyjádřil se k ní alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, když v pasáži na str. 23/24 ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů ve shodě s názorem okresního soudu nepokládal opatřování dalšího důkazního materiálu za nutné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež splňují kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěly na základě jednostranného, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a poté přesvědčivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti a jejímu rozsahu za prokázané a proč jeho obhajobě neuvěřil (viz str. 20 až 22 shora písemného vyhotovení rozsudku). Totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně zabýval také soud odvolací. Jestliže vůči podstatným skutkovým zjištěním okresního soudu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci podrobně odůvodnil na str. 21 dole až 25 napadeného rozsudku, a to způsobem, jemuž z hlediska principů formální logiky nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud tedy nezjistil , že by byl v namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně v dovolání povinen odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože námitky obviněného M. B. obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídaly, Nejvyšší soud rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jeho dovolání, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu