ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.872.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 872/2018- 39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 3 To 11/2017 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2017 sp. zn. 4 T 1/2015 byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že:
v období od 25. 7. 2011 do 25. 1. 2012 v H. K. jako jednatel a společník v obchodní společnosti Foto Eda, s. r. o., v likvidaci, IČ: 25973860, se sídlem Hradec Králové, Modřínová 1811 (od 16. 5. 2013 se sídlem Praha 4 – Michle, Jaurisova 515/4), registrované jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, územní pracoviště Hradec Králové, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) podal prostřednictvím daňového poradce a likvidátora Mgr. Vítězslava Javůrka nepravdivá daňová přiznání k DPH, dne 25. 7. 2011 za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2011, dne 25. 10. 2011 za 3. čtvrtletí roku 2011 a dne 25. 1. 2012 za 4. čtvrtletí roku 2011, do kterých úmyslně nebyla zahrnuta plnění za dovozy a následné prodeje ojetých osobních motorových vozidel pořízených z jiných členských států EU, zejména Spolkové republiky Německo, které sám nebo s pomocí dalších osob přepravil do České republiky a zde prodal právnickým a fyzickým osobám, účetní doklady o provedených obchodních transakcích úmyslně nepředal do firemního účetnictví, které zpracovával likvidátor Mgr. Vítězslav Javůrek a jeho daňová a účetní kancelář ESOF, s. r. o., přičemž správce daně v rámci vyhledávací činnosti z databáze VIES (mezinárodní elektronická výměna informací o dodávkách zboží a služeb mezi plátci DPH v rámci EU) z dokladů opatřených v rámci mezinárodních dožádání a na základě vlastního šetření zjistil, že firma Foto Eda, s. r. o., nezahrnula do daňových přiznání k DPH nejméně ve třiceti případech jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku prodej ojetých motorových vozidel dovezených na území České republiky ze zemí EU v minimální prodejní ceně v celkové výši 25.001.167 Kč, a po zjištění, že předmětné obchody nejsou vykázány v účetnictví firmy a platby za nákup a prodej motorových vozidel s výjimkou jednoho případu nebyly realizovány přes firemní účet společnosti Foto Eda, s. r. o., ale přes soukromé účty M. B., vyzval správce daně likvidátora Mgr. Javůrka k podání dodatečných daňových přiznání k DPH, která po zajištění dalších dokladů likvidátor podal dne 13. 2. 2013, za 2. čtvrtletí roku 2011 v částce 1.555.000 Kč, za 3. čtvrtletí roku 2011 v částce 1.412.000 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2011 v částce 2.179.333 Kč, poté dne 16. 5. 2013 M. B. obchodní podíl ve společnosti Foto Eda, s. r. o., převedl na firmu EUROPEAN BUSINESS OPORTUNITY CO, jednající prostřednictvím statutárního orgánu - ředitele společnosti, kterým je obchodní firma TERITORIAL INVESTMENTS LIMITED Seychelská republika, následkem čehož se pokusil zkrátit daň z přidané hodnoty ve výši 1.865.608 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, územní pracoviště pro Prahu 4; dne 21. 3. 2014 uhradil M. B. na účet správce daně částku 200.000 Kč.
Za to byl obviněný podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce ve všech druzích obchodních korporací na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku soud obviněnému uložil také peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výši 300.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 3 To 11/2017, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný M. B. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl nesprávně posouzen jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ačkoli se o trestný čin nejednalo. Svou daňovou povinnost totiž snižoval řádnými odpočty. V dodatečném daňovém řízení činila její výše 200.000 Kč, které zaplatil a daň v předepsané výši odvedl. Nejednal tedy v úmyslu daň zkrátit. Dovolatel v uvedené souvislosti připomněl, že nejprve podnikal ve fotografických službách, posléze si z našetřených peněz zakoupil penzion a provozoval hostinskou činnost a poté, co zjistil, že tento druh podnikání již provozovat nechce, rozhodl se prodávat automobily. Tuto výdělečnou činnost začal vykonávat ještě před prodejem penzionu a tím došlo v období druhého až čtvrtého čtvrtletí roku 2011 k souběhu podnikatelských aktivit v rámci jedné společnosti. Jeho úmyslem pak bylo splnit všechny daňové povinnosti vzniklé souběhem podnikání až při likvidaci společnosti, kterou objednal u účetní společnosti ESOF, s. r. o., hned v měsíci lednu 2012, tj. v zákonné tříleté lhůtě pro možnost podání dodatečných daňových přiznání. Soudy po výtce dovolatele nesprávně posoudily rovněž otázku, zda svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu. K tomu uvedl, že již orgány činné v přípravném řízení nepostupovaly při shromažďování důkazů v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy, když nezjistily skutečnou výši jeho daňové povinnosti, tedy nejen příjmy, ale i výdaje společnosti Foto Eda, s. r. o., v rozhodném zdaňovacím období. V průběhu hlavního líčení tak musel sám zjišťovat a dokládat skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Přitom objasnil, že společnost logicky musela mít a také měla při své podnikatelské činnosti výdaje. Ty pak doložil daňovými doklady, které dohledal u svých bývalých obchodních partnerů a které v průběhu odvolacího řízení poskytl soudnímu znalci Ing. Josefu Michálkovi. Znalec měl k dispozici i předchozí řádná daňová přiznání k DPH, včetně příslušných dokladů. Díky nim znalec zjistil, že společnost Foto Eda, s. r. o., měla nárok na odpočet daně v celkové výši 3.134.725 Kč a neodvedená daň tak eventuelně mohla činit 1.865.608 Kč, resp. po odečtení zaplacené částky 200.000 Kč pouze 1.665.608 Kč. Ani to však podle dovolatele neměla být výsledná suma. Vlastními silami se mu však již nepodařilo dohledat další relevantní doklady, z nichž by bylo možno zjistit nároky společnosti Foto Eda, s. r. o., na odpočty DPH. Existence těchto dokladů nicméně byla v řízení potvrzena výpověďmi svědků V. J., L. T. a I. C., která připravovala podklady pro dodatečná daňová přiznání. Ta také potvrdila, že výsledná daňová povinnost plátce činila oněch zaplacených 200.000 Kč a nikoli 1.865.600 Kč, jak mylně dovodily soudy obou stupňů. Svědectví I. C. bylo klíčovým důkazem potvrzujícím existenci dokladů zákládajících nárok plátce na další odpočty daně. Podle mínění dovolatele není rozhodující, že si již svědkyně s odstupem několika let nevzpomněla na to, o jaké konkrétní doklady šlo. Povinností orgánů činných v trestním řízení bylo tyto doklady opatřit nebo se o to alespoň pokusit z moci úřední, což se nestalo, přestože jedině tímto způsobem bylo možno přesně určit výši zdanitelného plnění na vstupu a porovnat ji s daňovou povinností společnosti na výstupu. Šlo o klíčové zjištění pro závěr, zda byla daň vůbec zkrácena a případně v jaké výši. Tedy jestli byl vůbec spáchán trestný čin. Pokud se dovolatel příslušné doklady snažil opatřovat a předkládat sám, prokazoval fakticky v rozporu s elementární zásadou trestního řízení svou nevinu. I v tom mu však soudy nakonec zabránily, když svorně dospěly k závěru, že nelze stále pokračovat v předkládání dalších „údajně nalézaných“ dokladů, které se navíc podle jejich názoru nevztahovaly k meritu věci.
Závěrem dovolatel znovu zdůraznil, že krácení daně způsobem, jaký je mu kladen za vinu, by z jeho strany postrádalo jakoukoli logiku. Byť v inkriminovaných čtvrtletích roku 2011 neodvedl DPH z uskutečněných prodejů automobilů, neuplatnil na straně druhé ani nároky na odpočty daně v řádu milionů Kč. Tato skutečnost pak jen podporuje jeho obhajobu, že měl v plánu změnit své podnikání a v souvislosti s tím vyřídit všechny daňové povinnosti společnosti Foto Eda, s. r. o., vzniklé dočasným souběhem jejích podnikatelských aktivit až při její likvidaci, kterou objednal u účetní společnosti v lednu 2012. Kromě toho, i kdyby svým jednáním naplnil formální znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dopočtenou daň doplatil podle dodatečných daňových přiznání v celém rozsahu. V daném případě tak měl být uplatněn institut zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí podle §33 tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 3 To 11/2017 zrušil a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně neslouží k revizi skutkových zjištění soudů a v jeho rámci se nelze domáhat přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva a nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, které upravují předpisy práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda ve věci byl naplněn důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto Nejvyšší soud v zásadě vázán konečnými skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Do nich lze v rámci dovolacího řízení zasáhnout pouze výjimečně, existuje-li mezi nimi a obsahem provedených důkazů tzv. extrémní nesoulad, kterým však podle názoru státního zástupce napadená rozhodnutí zatížena nejsou. Soudy naopak v dané trestní věci provedly důkazy v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř. a hodnotily je způsobem předpokládaným v §2 odst. 6 tr. ř. Učiněná skutková zjištění mají vazbu na obsah provedených důkazů a žádné vážné (natož pak extrémní) rozpory nevykazují. Rozhodnutí netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy uvedly, proč další důkazní návrhy obviněného zamítly. Pokud již v procesu dokazování k nějakému pochybení došlo, pak podle mínění státního zástupce spíše ve prospěch obviněného, a to co do podstatného snížení výše škody, kterou měl činem způsobit. Po stránce hmotněprávní pak soudy zjištěný skutkový stav sice také kvalifikovaly nesprávně, ovšem znovu nikoliv k tíži dovolatele, nýbrž v jeho prospěch. Jestliže ten v pozici jednatele společnosti s ručením omezeným v likvidaci s cílem zkrátit DPH podal prostřednictvím daňového poradce nepravdivá daňová přiznání, do kterých záměrně nebyla zahrnuta plnění za dovozy a následné prodeje ojetých osobních motorových vozidel, když účetní doklady o těchto provedených obchodních transakcích cíleně nepředal do účetnictví společnosti, a takto způsobil České republice škodu ve výši 1.865.608 Kč, neslo jeho jednání spíše charakteristiky dokonaného trestného činu a nikoli pouhého pokusu. V každém případě v něm byly zahrnuty veškeré znaky zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. zkrácení daně, značný rozsah i zjevný úmysl obviněného.
Podle státního zástupce pak nemůže obstát ani námitka obhajoby, že trestnost činu zanikla z důvodu účinné lítosti, neboť z provedeného dokazování nelze dovodit, že by byly splněny byť i jen základní zákonné podmínky pro uplatnění tohoto institutu. Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splnilo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení svého jednání jako pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v rozporu s jeho věcným zaměřením uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu krajského soudu ani vrchního soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
K námitce obhajoby, že soudy neprovedly veškeré dostupné důkazy k řádnému zjištění, v jakém rozsahu se měl obviněný svým protiprávním jednáním pokusit zkrátit daň, je v obecné rovině vhodné připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na jejich doplnění důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na rozhodnutí soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení bezesporu ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je odmítl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci Krajský soud v Hradci Králové ani Vrchní soud v Praze důkazní návrhy obviněného neopomněly. Jestliže soud prvního stupně některým z nich nevyhověl, rozhodl tak přímo při jednání dne 13. 1. 2017, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1247 spisu). Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vysvětlil i v písemném vyhotovení rozsudku na str. 21 a 33/34 (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). K nutnosti dalšího rozšiřování objemu provedených důkazů pak zaujal transparentní stanovisko i odvolací soud na str. 5 napadeného usnesení.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež splňují kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. zároveň nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěly na základě selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a poté přesvědčivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Jestliže odmítl jeho obhajobu spočívající v prosazování vlastní varianty skutkového děje, podle níž chtěl daňovou povinnost, vyplývající z uskutečněných obchodů s ojetými automobily ze zahraničí, splnit dodatečně při likvidaci společnosti Foto Eda, s. r. o., a v úmyslu zkrátit daň tedy nejednal, nelze jeho úvahám obsaženým na str. 22-26 písemného vyhotovení rozsudku z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Podrobně se vypořádal i s otázkou, jaká byla skutečná daňová povinnost společnosti v rozhodném období, do níž v duchu dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu promítl všechny zjistitelné slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž bylo možno legálně daňový základ snížit. Závěr o rozsahu zkrácení daně založil na rozsáhlém dokazování a jeho pečlivém hodnocení v souladu se zásadou in dubio pro reo. Totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval také odvolací soud. Pokud vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona odůvodnil na str. 5 napadeného usnesení. Nejvyšší soud tedy nezjistil , že by byl v namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno podřadit ani námitku obviněného, že jeho trestní odpovědnost za případný daňový delikt zanikla z důvodů obecné účinné lítosti upravené v §33 tr. zákoníku, jestliže dne 21. 3. 2014 uhradil na účet správce daně částku 200.000 Kč. I v tomto bodě totiž dovolatel založil svou obhajobu na vlastní interpretaci obsahu provedených důkazů, podle níž v rozporu se svou povinností původně nepřiznal a neodvedl finančnímu úřadu DPH právě jen v této výši a nikoli v rozsahu, jak jej zjistily soudy obou stupňů.
Nad rámec uvedeného je vhodné doplnit, že institut účinné lítosti lze z povahy věci uplatnit pouze u těch trestných činů vyjmenovaných v §33 tr. zákoníku, které již byly dokonány a nikoli ukončeny toliko ve stadiu pokusu, jak je kladeno za vinu dovolateli. Podmínkou účinné lítosti je navíc mimo jiné i dobrovolnost jednání pachatele spočívajícího v zamezení nebo napravení škodlivého následku trestného činu, nebo jeho oznámení o trestném činu. Ani ta však zjevně naplněna nebyla, neboť dovolatel přistoupil k úhradě zmíněných 200.000 Kč teprve v době, kdy prokazatelně věděl, že o inkriminované „nepřiznané“ obchody s ojetými vozidly se vehementně zajímá finanční úřad, jehož šetření nevyhnutelně směřuje k odhalení jeho trestné činnosti. Dobrovolnost při odstranění či nápravě škodlivého trestně relevantního následku obecně nelze dovodit tehdy, jestliže pachatel s odstraněním či nápravou škodlivého následku vyčkává do doby, než příslušný orgán jeho trestný čin (zde daňový únik) odhalí a případně jej oznámí orgánu činnému v trestním řízení. Právě tak lze ovšem charakterizovat postup dovolatele, který nejprve nikomu, tedy ani svému daňovému účetnímu Mgr. Javůrkovi nesdělil, že obchoduje s ojetými automobily, právě proto, aby se o těchto obchodech finanční úřad pokud možno vůbec nedozvěděl. Když tyto jeho aktivity přesto vyšly najevo, odmítl příslušné účetní doklady o nich Mgr. Javůrkovi předat a posléze se jich zbavil v rámci převodu obchodních podílů do rukou (pro české úřady) nekontaktovatelných podnikatelských struktur. Dodatečné přiznání k DPH na částku 200.000 Kč pak podal teprve ve fázi, kdy mohl reálně očekávat zahájení trestního stíhání své osoby. Usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. si ostatně osobně převzal záhy poté (dne 4. 4. 2014). Souhrnně je tedy nutno plně přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci v názoru, že o případné aplikaci ustanovení §33 tr. zákoníku v projednávané trestní věci uvažovat nelze, a to pro nesplnění obligatorních zákonných podmínek.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) ˗ l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože ve věci obviněného M. B. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za dodržení podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu