ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1251.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1251/2018-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 9 To 120/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 73/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 8 T 73/2017, byl obviněný M. T. (dále jen „obviněný“) shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutky pod body 2. - 11.) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 4.), jichž se dopustil způsobem popsaným ve výroku daného rozsudku.
2. Za tyto trestné činy a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 2 T 34/2016, byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 2 T 34/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit škodu specifikovanou ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli zde jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 9 To 120/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V úvodu odůvodnění svého dovolání předeslal, že soudy nižších stupňů nepřihlédly ke všem podstatným skutečnostem, které z provedených důkazů vyšly najevo, nerespektovaly zásady trestního řízení, zejména zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, nýbrž přitakaly obžalobě bez řádného důkazu a v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Namítl rovněž nesprávné právní posouzení věci v tom směru, že jeho vztah s jednotlivými poškozenými je ryze občanskoprávní a nezakládá jeho trestní odpovědnost v souvislosti s neplněním jeho občanskoprávních závazků. Vzhledem k tomu soudům vytknul porušení jeho práva na spravedlivý proces, načež zmínil judikaturu Ústavního soudu, podle níž musejí být základní práva chráněna cestou všech opravných prostředků.
6. Dále brojil proti postupu soudů obou stupňů v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. s tím, že nebyly řádně objasněny a se stejnou pečlivostí zohledněny okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch. K tomu uvedl, že v řízení před soudy nižších stupňů stála proti sobě toliko jeho tvrzení a tvrzení jednotlivých poškozených. Připomněl, že se opakovaně vyjádřil k vzájemným dohodám s poškozenými tak, jak jej vnímal, přičemž část prostředků, jakož i zakoupené mobilní telefony vnímal jako dar, a byť částečně bylo hovořeno o půjčkách, tyto neměly pevně stanovenou splatnost, úrok z půjčky, splátkový kalendář atd. S poukazem na to, že půjčky (s jedinou výjimkou) nebyly uzavřeny písemně, konstatoval, že jejich obsah měl být zjištěn z provedeného dokazování, aby soud mohl uzavřít, že nešlo o otázku občanskoprávní, jelikož nehrazení závazku z důvodu aktuální nemožnosti plnění nemůže být trestné. V návaznosti na to namítl, že v daném směru nebyl proveden žádný důkaz svědčící v jeho neprospěch kromě svědeckých výpovědí a že byla bagatelizována jeho obhajoba, podle níž počítal s tím, že v budoucnu půjčky podle svých možností vrátí, v čemž mu však zabránil nástup do výkonu trestu. Dodal, že ani poškození nebyli schopni sdělit přesný obsah dohod, když se vyjadřovali pouze o tom, kde si prostředky půjčili a že je poskytli obviněnému, aniž by byl zjištěn přesný obsah daných smluvních ujednání, takže nemohlo být prokázáno jeho pokračující podvodné jednání.
7. V další části dovolání připomněl, že v rámci své obhajoby soudy upozorňoval na významné skutečnosti týkající se poškozené K. V., která podle něj nemůže být považována za poškozenou, jelikož řadu jednání sama zosnovala. K tomu uvedl, že v době páchání souzeného jednání s ním jmenovaná měla ne zcela standardní vztah, věděla o poskytnutých půjčkách a dokonce mu radila, jak postupovat. Poté se ohradil proti hodnocení svědkyně K. V. jako věrohodné ve vztahu k posouzení jeho výpovědi s tím, že nebylo stejným způsobem přihlédnuto k výpovědi této svědkyně ve vztahu k posouzení její věrohodnosti, když při konfrontaci s vyjádřením svědka T. P. reagovala značně podrážděně. Posouzení role svědkyně K. V. shledal zásadním rovněž při ukládání trestu, kdy soud uzavřel, že mu nesvědčí žádná polehčující okolnost. V dané souvislosti namítl, že takovou okolnost by soud zjistil, pokud by ozřejmil skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a to právě se zohledněním účasti jmenované svědkyně a okolností, za jakých byl vmanipulován do jednání, které je mu kladeno za vinu. Vzhledem k tomu, že soud nehodnotil účast K. V. na jeho jednání, a to ani při ukládání trestu, který se mu jeví nepřiměřeně přísným, označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V neposlední řadě namítl, že postupem soudů byla porušena zásada zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř.
8. Obviněný ze shora uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudů obou stupňů a „napadené rozhodnutí“ podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve připomněl, že dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění či hodnocení důkazů, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. V návaznosti na to konstatoval, že obviněný se daným vymezením označeného dovolacího důvodu neřídí, když uplatněné námitky směřuje zejména proti vyhodnocení provedených důkazů a dovozuje porušení několika zásad trestního řízení. Všechny jeho výhrady tak označil za ryze procesní a nepodřaditelné pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Poznamenal rovněž, že obviněný uplatňoval námitky obsažené v dovolání již v předchozím průběhu trestního řízení, o čemž svědčí i obsah dovolání, které v podstatě kopíruje obsah odvolání obviněného ze dne 6. 3. 2018. V této souvislosti podotkl, že soudy obou stupňů se danými výtkami zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry odpovídající obsahu skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dále konstatoval, že v daném případě se o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci nejedná, že nedošlo k porušení zásady stanovené v §2 odst. 5 tr. ř., jelikož nalézací soud provedl všechny pro věc podstatné důkazy a obviněný ani v dovolání neoznačil, který důkaz měl zůstat opomenut, a že nedošlo ani k porušení zásady volného hodnocení důkazů, za něž nelze označovat situaci, kdy soud po vyhodnocení všech provedených důkazů nepřisvědčí verzi obviněného, která stojí navíc osamoceně a nekoresponduje s množstvím dalších důkazů svědčících proti němu. V návaznosti na to zdůraznil, že v posuzované věci se rozhodně nejedná o případ tvrzení proti tvrzení, když proti obviněnému svědčili v podstatě všichni poškození, jejichž výpovědi byly podloženy množstvím listinných důkazů, které dosvědčovaly tok peněz nejprve od úvěrujících společností směrem k poškozeným a posléze do rukou obviněného, načež dodal, že listinné důkazy o převzetí peněz obviněným nebyly opatřeny a provedeny pouze k jedinému dílčímu útoku jeho trestné činnosti, jak naznačuje v dovolání. V daném kontextu rozvedl, že přesné neobjasnění obsahu jednotlivých smluvních ujednání není rozhodující, neboť součástí úmyslu obviněného nebyl záměr vylákané prostředky poškozeným vrátit, ale naopak jednoznačně peníze vylákat, použít pro vlastní potřeby a nevrátit. Existenci ústních smluv o půjčce (výpůjčce apod.) tak označil za pouhou zástěrku a součást podvodného plánu, který se postupně s nepatrnými modifikacemi opakoval u dalších a dalších poškozených, přičemž obviněnému bylo lhostejné, jaký konkrétní obsah bude dohoda mít, když podstatné bylo zinkasování peněz. I námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo , považoval za směřující výlučně do skutkových zjištění, potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
10. Pod uplatněný dovolací důvod, jakož ani pod žádný jiný důvod dovolání, nelze podle státního zástupce podřadit ani námitku, že jako k polehčující okolnosti nebylo v případě obviněného přihlédnuto k roli poškozené K. V. ve věci. Připomněl, že námitka nesprávného posouzení polehčujících okolností a navazujícího uložení nepřiměřeně vysokého trestu odnětí svobody je výlučně námitkou směřující do druhu a výměry uloženého trestu, avšak výrok o trestu lze dovoláním napadat zásadně pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto podotkl, že obviněný se v závěru o úloze poškozené K. V. ve věci rozchází se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jakož i s obsahem provedených důkazů (vyjma výpovědi obviněného a zprostředkovanou výpovědí jeho příbuzných). Zosnování trestné činnosti K. V. podle státního zástupce nevyplývá z žádného důkazu a vůbec neodpovídá obsahu svědeckých výpovědí poškozených, pouze s výjimkou pochybností, které však mají svůj původ v tvrzení, postupu a postoji samotného obviněného vůči poškozeným a z faktu, že v předmětné době s K. V. žil, pročež se tato mohla podílet na zužitkování podvodně vylákaných peněz, o jejichž podvodném způsobu nabytí původně nevěděla. V dané souvislosti dodal, že K. V. se následně naopak aktivně angažovala v zájmu zjištění pravdy kontaktováním dalších poškozených, přičemž charakter jednání obviněného vůči poškozeným, suverenita jeho vystupování a předchozí trestní zkušenosti rozhodně nesvědčí verzi, že byl jen loutkou v rukou o více jak deset let mladší partnerky, která sotva ukončila školní docházku.
11. Po zvážení všech skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 9 To 120/2018 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. S přihlédnutím k dovolací argumentaci obviněného však nutno uvést, že jeho námitky (směřující především do výroku o vině zločiny podvodu a okrajově též do výroku o trestu) jsou primárně skutkového a procesního charakteru. Soudům obou stupňů totiž fakticky vytýká nesprávné, jednostranné hodnocení důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo ) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, na jejímž základě dovozuje závěr, že mezi ním a poškozenými se jednalo toliko o občanskoprávní vztahy, potažmo bagatelizuje svou účast na souzeném jednání, když tvrdí, že do něj byl vmanipulován poškozenou K. V. Výlučně na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) namítá nesprávné právní posouzení věci, popř. nepřiměřenou přísnost trestu.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. V nyní posuzované věci se však o žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu nejedná. Soudy nižších stupňů opřely své skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu zejména o výpovědi jednotlivých poškozených, jež svědčí mj. o zásadně stejném modu operandi obviněného a které korespondují rovněž s dalšími, v rozhodnutích soudů nižších stupňů specifikovanými důkazy. Nejednalo se tedy o důkazní situaci pouhého „tvrzení (obviněného) proti tvrzení (poškozených)“, jak je naznačováno v podaném dovolání. Nadto je namístě podotknout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědí poškozených jakožto přímých usvědčujících důkazů , podpořených dalšími (byť nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
22. Co se týče obhajoby obviněného, kterou uplatňoval (jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření) i v předchozích fázích tohoto řízení, tak je zapotřebí předně konstatovat, že s touto se pečlivě vypořádaly již soudy nižších stupňů, na odůvodnění jejichž rozhodnutí lze v daném směru odkázat (viz zejména str. 17-18 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 usnesení odvolacího soudu). Pouze ve stručnosti lze v této souvislosti zmínit, že skutková verze obviněného o tom, že finanční prostředky získané od poškozených vnímal jako dary bez nutnosti jejich vrácení, popř. že mu v řádném splacení půjček zabránil toliko následný výkon trestu odnětí svobody, byla shora zmíněnými důkazy bez důvodných pochybností vyvrácena. Obviněný totiž jednotlivé poškozené uváděl v omyl tím, že jim sliboval vrácení poskytnutých půjček (po získání peněz z dědictví, po prodeji bytu po rodičích, po výplatním termínu atp.), přičemž obratně a promyšleně využíval jejich náklonnosti či aktuální životní situace a současně jim prezentoval vlastní závažné důvody, pro něž postrádal peníze (vyhrožování jemu či jeho rodině ze strany lichvářů, dluhy vůči rodičům, hladovění jeho dětí apod.), aby je za účelem získání peněz psychicky zmanipuloval. Popsané, poměrně sofistikované podvodné jednání obviněného tak výrazně překročilo rámec pouhých občanskoprávních závazků a beze zbytku naplnilo znaky příslušných skutkových podstat zločinů podvodu, jimiž byl uznán vinným. Pokud se pak obviněný snaží snížit svůj podíl viny tvrzením, že byl do předmětného podvodného jednání „vmanipulován“ poškozenou K. V., tak nutno především podotknout, že takové verzi skutkového děje soudy nižších stupňů (s oporou o provedené důkazy) neuvěřily. Zároveň je však potřeba zmínit, že i touto částí jeho obhajoby se soudy obou stupňů náležitě zabývaly, když svědeckou výpověď K. V. hodnotily i s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům, přičemž nevyloučily, že jakožto partnerka obviněného o jeho jednání alespoň částečně věděla. Současně však přiléhavě zdůraznily, že ani eventuální prokázání její participace např. na zprostředkování schůzek s některými poškozenými není způsobilé jakkoliv zvrátit závěr o jeho vině či snížit následky jeho souzeného podvodného jednání.
23. V daném kontextu je zapotřebí uvést, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. V těchto souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
26. Nad rámec shora rozvedených skutečností lze k námitkám vůči uloženému (podle obviněného nepřiměřeně přísnému) trestu – které však mají rovněž skutkový základ – pro úplnost uvést, že výhrady vůči přiměřenosti trestu nelze v dovolacím řízení uplatnit relevantně s oporou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani o žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu