ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1543.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1543/2017-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2018 o dovolání obviněného J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2017, č. j. 9 To 191/2017-346, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 39/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2017, č. j. 9 To 191/2017-346, byl z podnětu odvolání J. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uloženém trestu a výroku o náhradě škody, pokud se tento týkal poškozené J. K. zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 T 39/2016-298, kterým byl obviněný uznán vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně znovu rozhodnuto tak, obviněnému byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody trvání čtyř roků, pro jehož výrok byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2017, č. j. 9 To 191/2017-346, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž spatřuje jeho naplnění v tom, že došlo a) k nesprávnému posouzení věci, b) rozhodnutí jsou vybudována na procesních vadách, c) rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a došlo k porušení základních práv a svobod, zejména k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. V souvislosti s přečinem podvodu poukazuje na to, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Argumentuje tím, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz prokazující subjektivní stránku podvodu, kdy nebylo prokázáno, že by obviněný v době, kdy si půjčoval mobilní telefon, jednal v úmyslu tento nevrátit – nebylo mu prokázáno, že by již v počátku svého jednání měl úmysl obohatit se. Dále také nesouhlasí se zjištěním výše škody, kdy je toho názoru, že rozhodnutí vztahující se k výši škody je nezákonné a nesprávně zjištěné. V této souvislosti poukazuje mj. na to, že požadoval výslech znalkyně, což však soudy odmítly provést, aniž by takový postup odůvodnily. Z „posudku“ znalkyně není podle něj zřejmé, kde a jaký prováděla průzkum trhu, jaké věci srovnávala, jakého stáří a poškození atd., když uvádí, že „obhajoba sama si provedla porovnání cen předmětných věcí srovnáním v bazarech, a zjistila, že znalkyní určená cena neodpovídá skutečnému stavu na trhu těchto věcí“. V případě trestného činu vydírání podle obviněného porušily soudy zásadu in dubio pro reo a zásadu volného hodnocení důkazů, když se nevypořádaly s opakovaně měněnou výpovědí poškozeného, kterého označuje s ohledem na výše uvedenou skutečnost za nedůvěryhodného. Za situace, kdy se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádaly s tím, z jakého důvodu vybudovaly skutkové zjištění na měnící se výpovědi poškozeného, pak jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Za nesprávný rovněž označil závěr soudů, že nekonkrétní pohrůžka mohla vést k důvodným obavám poškozeného. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil také rozhodnutí na ně obsahově navazující a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že toto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., byť převážnou část námitek, které v dovolání obviněný uplatnil, považuje za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Poukazuje např. na to, že existenci podvodného úmyslu lze v případě absence doznání pachatele dovozovat i z okolností, které se seběhly až po dokonání činu. Vedle otázky subjektivní stránky trestného činu (viz shora), lze rovněž s jistou dávkou tolerance za právní námitku považovat i námitku týkající se charakteru pronesené pohrůžky. V předmětné trestní věci je však nutno brát v úvahu skutečnosti, které jednání obviněného předcházely. Za popsaného skutkového stavu je státní zástupce toho názoru, že jednáním obviněného byly znaky uvedených trestných činů naplněny a dovolání je nutno odmítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. K dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že obviněný nejen v přípravném řízení, ale také ve vazebním řízení a následně u hlavního líčení odmítl ve věci vypovídat. V odvolání poukázal např. na to, že mu není známo, z jakého důvodu mu poškozený B. ukazoval občanský průkaz, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestných činů, pro které byl stíhán, že předmětné telefony neměly hodnotu, která jim byla soudy přiřčena, rekognice nebyla provedena podle §104b odst. 3 tr. ř., ale byla provedena podle §104b odst. 4, přičemž z fotografií bylo zřejmé, že nejde o typově shodné osoby, vzhledem k tomu, že byl poškozené mobilní telefon vrácen, jí tedy žádná škoda nevznikla, nebyl vyslechnut svědek B., jehož výslech znovu navrhoval stejně jako výslech svědka Č. . Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 3-5) je zřejmé, že se zmíněný soud uvedenými námitkami obviněného zabýval. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“
9. Nejvyšší soud oproti názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že námitky obviněného ani s „jistou dávkou tolerance“ nelze považovat za námitky právní, naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť v dovolání obviněný zmiňuje hmotně právní instituty, které by mohly (formálně) zmíněný dovolací důvod naplnit, neboť primární námitkou obviněného není argumentace nesprávného hmotněprávního posouzení věci, ale vytvoření skutkového stavu, který by odpovídal představám obviněného, o čemž svědčí argumentace obviněného, že soudy porušily zásadu „in dubio pro reo“ (viz níže) a zásadu volného hodnocení důkazů (viz níže), což jsou instituty procesního práva. V této souvislosti je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Dovolací důvod není naplněn ani odkazem obviněného na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). V tomto směru nemohou obstát ani námitky ohledně nevyslechnutých svědků a tvrzení uplatněná v dovolání, neboť soud druhého stupně na tyto námitky dostatečně reagoval na straně 4 odůvodnění svého rozsudku, kdy se vyjádřil např. k námitce obviněného na provedenou fotorekognici, zjištění výše škody atd. Přehlédnout nelze ani skutečnosti, které v dovolání obviněným v rámci objektivity zmíněny nejsou, jako např. skutečnost, že dne 2. 3. 2017 se u hlavního líčení dovolatel domáhal pouze výslechu svědka B. (viz č. l. 292) s tím, že na dalších dříve učiněných důkazních návrzích netrvá, či u veřejného zasedání před odvolacím soudem obhájce obviněného požádal k vyčíslení škody ustanovit znalce (viz č. l. 341), nikoli vyslechnout zpracovatelku odborného vyjádření. Soud prvního stupně mj. na straně 5 svého rozsudku zmiňuje, proč nepovažuje opětovný výslech svědka za důvodný.
11. K trestnému činu vydírání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný v dovolání argumentuje tím, že se jednalo o nekonkrétní pohrůžku, která nemohla vést k důvodným obavám poškozeného. Ze skutkového zjištění však vyplývá, že na adresu poškozeného obviněný uvedl, že „pokud zavolá policii, že si jej najde a udělá s ním takové věci, které ještě neviděl a nezažil“. Za situace, kdy obviněný podle skutkového zjištění požadoval peníze, mobil, bundu a poškození obviněnému tyto věci vydali ze strachu, nelze akceptovat tuto námitku obviněného, navíc za situace, kdy poškozený musel vydat obviněnému občanský průkaz, ze kterého zjistil obviněný adresu poškozeného. O strachu poškozeného z obviněného bezpochyby svědčí i ta skutečnost, že po pronesení uvedené výhružky poškozený utek a v držení obviněného zůstaly peníze poškozených, mobilní telefony a bunda poškozeného. O tom, že si byl obviněný vědom své fyzické převahy [svědčí např. to, že když nevracel na výzvy poškozeného mobilní telefony, sám jej vyzval „proč do něj nejde“] a shora uvedeným jednáním – pronesením výhružky, že pokud poškozený zavolá policii, že si jej najde a udělá s ním takové věci, které ještě neviděl a nezažil, stupňoval svoji agresivitu vůči poškozenému. V souvislosti s trestným činem násilí je nutno obviněného upozornit na tu skutečnost, že zmíněný trestný čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1572 s.), že výhružka byla poškozeným vnímána je zřejmé z jeho následného jednání (přestože všechny věci zůstaly v držení obviněného, po jejím pronesení, poté co z občanského průkazu obviněný zjistil adresu poškozeného, poškozený utekl). Stav v jakém se poškozený nacházel je dokumentován i výpovědí svědkyně K. (najednou se objevil B. pouze v tričku a oba ze strachu utíkali domů – viz str. 3 rozsudku). Jestliže obviněný v souvislosti s tímto trestným činem zpochybňuje věrohodnost poškozeného a poukazuje na „neustálé měnění jeho výpovědi“, pak je nutno zdůraznit, že ve své podstatě zpochybňuje (opětovně) pouze hodnotící úvahy soudů, neboť z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, proč tento považoval výpověď poškozeného (poškozených) za pravdivou (viz str. 4-5), obdobné hodnotící úvahy zmiňuje rovněž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 4). V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 15/2002 Sb. rozh. tr. (vůči kvalifikované skutkové podstatě nebyly námitky vzneseny).
12. Ani námitky obviněného, kterými se dožaduje překvalifikace svého jednání, které bylo posouzeno jako trestný čin podvodu, ev. na trestný čin krádeže, nelze označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. V této souvislosti zejména zmiňuje, že neexistuje žádný důkaz prokazující subjektivní stránku jeho jednání, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, nebyl prokázán jeho úmysl k obohacení se již v počátcích jeho jednání, a v této souvislosti popisuje situaci, která předcházela předání mobilu. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný „využil aktuálního psychického stavu v úmyslu nevrátit a ponechat si pod záminkou zaslání SMS a následně záminkou telefonního hovoru“ dosáhl cíle svého jednání. Nejvyšší soud se ve vztahu k jednání, které bylo posouzeno soudy nižších stupňů jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ztotožňuje s hodnotícími úvahami zmíněných soudů (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž nelze opomenout tu skutečnost, že na podvodný úmysl lze v případě absence pachatelova doznání usuzovat i z okolností, ke kterým došlo až po dokonání činu. V konkrétním případě po získání prvního mobilu pod nepravdivou záminkou tento vrátit poškozené, vylákal mobilní telefon na poškozeném, následně pod nepravdivou záminkou jejich vrácení vylákal po poškozených peníze, následně i bundu poškozeného (skutečnosti zmíněné soudy nižších stupňů – záměrné protahování hovoru, ignorování výzev k vrácení mobilu atd.), přičemž tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují závěr, že obviněný měl záměr již první mobilní telefon si ponechat v době, kdy žádal o jeho zapůjčení pod nepravdivou záminkou. V souvislosti s námitkou obviněného k výši škody, kterou svým jednáním způsobil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že touto námitkou obviněný zpochybňuje kvalitu odborného vyjádření a taková námitka směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění (poukazuje mj. na to, že odborné vyjádření nebylo provedeno v souladu se zákonem a je nepřezkoumatelné, není z něj zřejmé, kde a jak průzkum trhu zpracovatelka provedla, co zjistila, jaké věci srovnávala, jakého stáří či poškození atd.). Již shora bylo uvedeno, že u veřejného zasedání požadoval obviněný přibrání znalce. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvádí doslovně, proč tento navrhovaný důkaz neprovedl, ale Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na vyjádření odvolacího soudu k námitce obviněného ohledně určení výše škody (viz str. 4 rozsudku), kde mj. uvedl, „znalkyně tedy hodnotu věcí, tak jak ocenila, i vysvětlila a o jejich hodnotě nejsou žádné pochybnosti“, že tímto jednoznačně vyjádřil, že nemá pochybnosti o závěrech odborného vyjádření a vypracování znaleckého posudku považoval za nadbytečné.
13. Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné v souvislosti s argumentací obviněného, že soudy mj. porušily zásadu in dubio pro reo, zásadu volného hodnocení důkazů atd. uvést, že soudy jsou povinny postupovat podle §2 odst. 5 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou (pro orgány činné v trestním řízení) důvodné pochybnosti, důkazy hodnotit podle §2 odst. 6 tr. ř. (jednotlivě i v jejich souhrnu), což soudy nižších stupňů učinily. Vedle toho je však také věcí obviněného jakou zvolí taktiku obhajoby, neboť v případě, že se obviněný rozhodne ve věci nevypovídat, mohou vyvstat skutečnosti, na které je třeba reagovat. V předmětné trestní věci soud prvního stupně již na straně druhé odůvodnění svého rozsudku uvádí, že „obžalovaný v přípravném řízení a po nápadu obžaloby ve vazebním zasedání dne 5. 8. 2016 i v následném hlavním líčení vždy využil svého práva nevypovídat“. Jestliže se obviněný rozhodl v předmětné trestní věci nevypovídat, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zastávající názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet, založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (rozsudek ve věci J. M. proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; A. proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/05). V předmětné trestní věci byla trestná činnost obviněného prokázána uceleným řetězcem důkazů.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (v dovolání nebyla uplatněna žádná právně relevantní námitka z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu