ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.609.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 609/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. Ž. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 7 To 135/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 73/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 20 T 73/2016, byl obviněný D. Ž. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Těchto činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný dopustil tím, že
„dne 19. 12. 2015 ve večerních hodinách před 21.26 hod. v B., na ulici O. na společné chodbě ubytovny před bytem poškozeného M. K. tohoto fyzicky napadl, a to nejméně jedním úderem pěstí do obličeje, po kterém poškozený upadl na zem, kde do něj nejméně 5x kopl nohou obutou v přesně nezjištěné, zřejmě sportovní obuvi, přičemž kopy byly vedeny velkou intenzitou síly, a to do oblasti hrudníku a břicha, v důsledku útoku utrpěl poškozený M. K. závažná zranění, a to pravostranný úrazový pneumotorax (proniknutí vzduchu do dutiny pohrudniční vpravo s útlakem plíce) a drobné krvácení do pohrudniční dutiny vpravo a zhmoždění báze pravé plíce, zlomeninu osmého a devátého žebra vlevo ve střední podpažní čáře a zlomeninu sedmého žebra vpravo ve střední čáře, pohmoždění dutiny břišní a podkožní krevní výron nejméně kolem jedné z očnic, což je z lékařského hlediska těžké zranění, ohrožující dýchání vedoucí v případě až k udušení, přičemž zranění si vyžádalo týdenní hospitalizaci v nemocnici a léčbu do 6. 1. 2016 a výrazně omezovalo poškozeného na obvyklém způsobu života,
a jednání se dopustil přesto, že byl v minulosti pro trestný čin výtržnictví 2x odsouzen, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 20 T 51/2013 ze dne 17. 4. 2014 “ .
3. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně částku 30.592,- Kč.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 7 To 135/2017, tak, že byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v napadeném rozsudku celý výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutkové závěry, jak prvostupňového, tak odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry shledal v hodnocení intenzity jeho útoku vůči poškozenému a v hodnocení příčinné souvislosti mezi útokem a způsobeným následkem. Nepopřel, že inkriminovaného dne napadl poškozeného několika ranami pěstí. Nesouhlasil však s tím, že by poškozeného nejméně 5x kopl do oblasti hrudníku a břicha, v důsledku čehož mu měl způsobit těžkou újmu na zdraví. Podle jeho názoru se provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že by k takovému jeho jednání vůči poškozenému skutečně došlo. Napadené rozhodnutí podle něj stojí takřka výlučně na výpovědi poškozeného, která je nesourodá a zmatená. Poškozený má značné problémy s požíváním alkoholu, což má za následek jeho častá zranění, jejichž původ poškozený není schopen vysvětlit či si je vybavit. Požití alkoholu významně ovlivňuje jeho vnímací schopnosti a zejména jeho schopnost zapamatovat si danou událost, což dokládá i tvrzení samotného poškozeného, který se vyjádřil tak, že byl napaden ve svém bytě, když bylo s jistotou prokázáno, že tomu tak nebylo. Otázkou podle obviněného zůstalo, co si skutečně poškozený z incidentu pamatuje. K povaze útoku ve smyslu kopů dále vypovídala svědkyně L., kterou soud prvního stupně označil za nevěrohodnou. Svědkyně L. označila na podporu svého tvrzení další svědky, kteří její výpověď nepotvrdili. Odvolací soud rozpory ve svědeckých výpovědích výslovně připouští. Namísto toho, aby je vyhodnotil ve prospěch obviněného, však rozpory bagatelizuje, když o nich hovoří jako o odchylkách či nepřesnostech. Nejde však o nepřesnost či odchylku, jestliže svědkyně Ž. a S., o jejichž věrohodnosti není žádných pochyb, kopání do poškozeného výslovně vyloučily a soud dospěl k závěru přesně opačnému, aniž by vysvětlil, proč jmenovaným svědkyním nevěří. Rovněž nejde o nepřesnost či odchylku, pokud soud nebral v potaz tvrzení samotného poškozeného, že se pouhý den před útokem obviněného někde zřítil ze schodů ve stavu těžké opilosti, když si nepamatoval, že jej na ulici našla a na ubytovnu přivezla městská policie a že mu po schodech do jeho pokoje pomáhal sám obviněný.
7. Dále obviněný uvedl, že ani znalecký posudek nepřispěl k osvětlení celého incidentu. Je sice pravdou, že znalec uvedl nejpravděpodobnější mechanismus zranění poškozeného útokem třetí osoby, avšak nešlo o závěr kategorický a stejně tak připustil pád. Znalec hovořil o míře pravděpodobnosti, která v sobě obsahuje zřetelnou pochybnost svědčící ve prospěch obviněného. Mimo jiné znalec uvedl, že nelze vyloučit vznik zranění s časovým odstupem. Zranění poškozeného tak podle dovolatele mohla vzniknout i při incidentu, který se odehrál dne 18. 12. 2015, kdy byl poškozený nalezen na ulici značně potlučen v podnapilém stavu a dopraven na ubytovnu městskou policií. Svědkyně S. přitom uvedla, že z doslechu ví, že poškozený byl toho dne zbit. Zranění mohla také vzniknout i po incidentu s obviněným, neboť poškozený žije sám ve svém bytě (s ohledem na jeho životní styl) v takřka permanentní opilosti. Na základě těchto skutečností se dovolateli jevily znalecký posudek a lékařské zprávy jako nedostatečné důkazy. Byl přesvědčen, že nebýt zásadních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, muselo by být jeho jednání kvalifikováno pouze jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
8. Odvolacímu soudu poté vytknul chybné právní posouzení stran zařazení do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně rozhodl o zařazení do věznice s poukazem na §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku účinného jak v době, kdy se měl stát vytýkaný skutek, tak v době jeho rozhodování. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele výhodnější. Pod pojmem trestnost je podle obviněného třeba chápat všechny aspekty viny a trestu, tedy i zařazení do typu věznice. Změna právní úpravy provedená zákonem č. 58/2017 Sb. pro obviněného výhodnější není. Zrušením a novým rozhodnutím o zařazení do typu věznice se tak odvolací soud dopustil jiného chybného hmotně právního posouzení, když rozhodl podle jiného zákona, než byl účinný v době spáchání skutku.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání. Souhlasil s projednáním a rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný ve svém dovolání uplatnil totožné námitky, na kterých stavěl svoji obhajobu v předcházejícím řízení a které byly ze strany soudů ve věci činných náležitým způsobem vypořádány. Námitky podle něj převážně spočívají na prosté polemice s hodnocením důkazního stavu věci a tím i s těmi skutkovými zjištěními soudů, které se staly podkladem výroku o vině a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Poukázal na znalecký posudek Ústavu soudního lékařství a výslech znalce MUDr. Igora Dvořáka, Ph.D. S ohledem na znalecké závěry a s přihlédnutím k důkazům listinné povahy měly soudy důvodně za prokázané, že skutek byl ze strany obviněného spáchán přisouzeným způsobem jeho útoku proti tělu poškozeného a že měl za následek způsobení těžké újmy na zdraví. Tyto závěry nemohly být nikterak ovlivněny vypovídací hodnotou svědectví M. L. Státní zástupce měl za to, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nebyly dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v důsledku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
11. Za jedinou kvalifikovanou námitku státní zástupce považoval výhradu dovolatele ohledně způsobu právního posouzení jeho zařazení do věznice s ostrahou s tím argumentem, že se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž použití pozdější právní úpravy není pro něj příznivější. V daném případě však nešlo o posouzení otázky trestnosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, ale na místě bylo řešení otázky související s výkonem již uloženého trestu (srov. přiměř. ÚS 132/2003). Odvolací soud nemohl potvrdit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zařazení obviněného do určitého typu věznice, pokud toto rozhodnutí v době jeho rozhodování nerespektovalo ustanovení platného a účinného zákona. Změna zákona, ke které v mezidobí rozhodování nalézacího a odvolacího soudu došlo zákonem č. 58/2017 Sb., byla důvodem pro kasaci výroku o způsobu výkonu trestu sama o sobě tak, aby za účinnosti pozdějšího zákona nenabyl právní moci výrok o zařazení obviněného do typu věznice, který v době rozhodování odvolacího soudu účinný zákon neznal. Odvolací soud se v daném případě řídil změnou trestního zákoníku v jeho přechodném ustanovení čl. II bodu 2. K jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení při rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody v případě dovolatele nedošlo.
12. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 7 To 135/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., všechny jeho námitky směřující do výroku o vině jsou výlučně skutkového a procesního charakteru, přičemž obviněný je opřel o tvrzení existence tzv. extrémního nesouladu. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že mu vytýkané jednání v rozsahu vymezeném ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno (zejména nebylo podle jeho názoru prokázáno, že by poškozeného kopal a způsobil mu shora popsané zranění). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
21. Obviněný se tímto způsobem snaží zpochybnit soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a v tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává ohledně výroku o vině výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
24. Pouze stručně lze na tomto místě konstatovat, že skutkové závěry vyjádřené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně mají své obsahové ukotvení ve výpovědi poškozeného (přímém důkazu), které korespondují především se závěry znaleckých posudků, z nichž – zvláště ze znaleckého posudku MUDr. Richarda Váněho – lze vyzdvihnout, že mechanismem vzniku prokázaných poranění byl s největší pravděpodobností až jistotou účinek opakovaných kopů vedených sportovní obuví bez tuhé podešve na oblast obličeje a přední strany hrudníku velkou intenzitou vedeného násilí. Tento znalec zároveň uvedl, že je reálné, že poškozený utrpěl zranění dne 19. 12. 2015 a že mechanismus jeho vzniku odpovídal tvrzení poškozeného. Znalec MUDr. Igor Dvořáček, Ph. D., prezentoval, že ke vzniku daného zranění v oblasti hrudníku a břicha musí působit tupé násilí do oblasti krajiny břišní, na prvém místě úder, kopnutí, nášlap.
25. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
26. V dané souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
27. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že pokud by dovolatel uplatnil pouze shora rozvedené námitky nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by na místě jeho podání odmítnout podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V rámci dovolání však vznesl rovněž námitku, jež formálně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá, jelikož soudu druhého stupně vytknul chybné právní posouzení spočívající v nesprávném rozhodnutí o způsobu výkonu trestu (zařazení do typu věznice) podle trestního zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb.
29. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně rozhodoval o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, který obviněnému uložil, podle §56 tr. zákoníku ve znění účinném do dne 30. 9. 2017. Dne 1. 10. 2017 vstoupil v účinnost zákon č. 58/2017 Sb., který mimo jiné novelizoval uvedený §56 tr. zákoníku. Tento zákon zmenšil počet typů věznic na dva, a to na věznici s ostrahou a věznici se zvýšenou ostrahou, přičemž podle odstavce druhého téhož ustanovení zákona do věznice s ostrahou je třeba zpravidla zařadit odsouzené, u nichž nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. V části první, čl. II, odstavci 2 přitom stanoví, že „při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije §56 trestního zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ .
30. Odvolací soud své rozhodnutí učinil dne 13. 10. 2017, tj. již za účinnosti citovaného zákona. Pokud rozhodl způsobem shora uvedeným, nelze mu činit výtek. Postupoval totiž v souladu se zněním tohoto zákona (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 498/2018). Lze dodat, že na danou situaci nelze aplikovat ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož nešlo o rozhodování o otázce trestnosti, nýbrž o výkonu již uloženého trestu. K jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení při rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody v posuzovaném případě tedy nedošlo.
31. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu