ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.726.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 726/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 50 To 48/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 22/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 2 T 22/2016, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil způsobem popsaným ve výroku citovaného rozhodnutí.
2. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí zde uvedených věcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 20 650 Kč, přičemž se zbytkem jejího nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 50 To 48/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí zde uvedených věcí.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že hmotně právní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, o němž nelze mít důvodné pochybnosti, jelikož skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů nemají relevantní oporu v provedeném dokazování.
5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku soudům obou stupňů vytknul vadné hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky a preferování určité verze skutkového děje za současného vyloučení ostatních stejně důkazně přijatelných alternativ. K tomu uvedl, že bylo vyslechnuto značné množství svědků, jejichž výpovědi se zásadním způsobem rozcházejí, a to i ohledně skutečností podstatných pro posouzení jeho viny. Zdůraznil, že neexistují výpovědi dvou svědků, kteří by popisovali skutkový děj shodně, a že žádný svědek nebyl schopen uvést, jak došlo ke zranění poškozené J. B. (dále jen „poškozená“) v obličeji a kdo jí zranění způsobil, což je dáno jednak časovým odstupem a jednak jejich silným ovlivněním alkoholem, byť podstatné rozpory existují i ve výpovědích svědků, jež pod vlivem alkoholu nebyli (zasahujících policistů a zdravotníků). V návaznosti na to popřel svou vinu stran zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že ve vztahu k němu nebyl proveden žádný přímý usvědčující důkaz. Podotkl, že jej neusvědčuje ani poškozená, která sice připouští jejich verbální a fyzický konflikt v baru I., nicméně v souvislosti s napadením sklenicí se o něm nezmiňuje jako o pachateli. Dále uvedl, že jeho vina nevyplývá ani ze znaleckých posudků a odborných vyjádření, jejichž předmětem bylo vyhodnocení stop zajištěných na místě činu, které podle něj prokazují pouze to, že ke zranění poškozené došlo v důsledku jednání jiné osoby. Krevní stopy zjištěné na jeho oděvu jsou podle něj logicky vysvětlitelné tím, že s poškozenou byl v těsném fyzickém kontaktu, když již měla krvácivé zranění, případně se pohyboval v místech, kde byly krevní stopy posléze zadokumentovány. V dané souvislosti ještě připomněl, že hodnocením důkazní situace s akcentem na rozpory ve výpovědích svědků se obhajoba podrobně zabývala ve svých předchozích podáních (zejména v odůvodnění jeho odvolání ze dne 9. 9. 2016 a ze dne 30. 11. 2017), na která v rámci stručnosti odkázal.
6. Poté obviněný zmínil, že odvolací soud rozhodoval v tomto řízení podruhé, přičemž v rámci svého prvního (kasačního) rozhodnutí uložil soudu prvního stupně povinnost doplnit dokazování a nalézací soud následně dospěl ke shodným skutkovým i právním závěrům. Podle jeho názoru však ani po doplnění dokazování nedošlo k takové změně důkazní situace, aby byly rozptýleny pochybnosti, které ve svém zrušovacím usnesení shledal odvolací soud. V této souvislosti uvedl, že on i svědek T. V. pouze zopakovali svá tvrzení, jež byla soudu druhého stupně známá již před zrušením prvního odsuzujícího rozsudku, a že svědek L. H. nesdělil téměř žádné podstatné skutečnosti. Nesouhlasil proto s názorem odvolacího soudu, že po doplnění dokazování byla vyloučena alternativa, že by pachatelem předmětného jednání mohla být jiná osoba než obviněný, konkrétně svědek T. V. V návaznosti na to označil „obhajobu“ tohoto svědka za pochybnou s tím, že pokud by se násilného jednání vůči poškozené dopustil, jen stěží by se dobrovolně přiznal, k čemuž ještě poznamenal, že v blízkosti poškozené se v danou dobu vyskytoval i svědek P. M. a že se nepodařilo spolehlivě identifikovat osoby, které se v baru I. pohybovaly.
7. Soudu druhého stupně dále vytknul nesprávnou interpretaci výpovědi poškozené, pokud ji označuje za přímý usvědčující důkaz, a to ve spojení s výpověďmi svědků M. B. a M. V., podle nichž se poškozená údajně vyjádřila, že pachatelem násilného jednání byl její přítel. K tomu předně zdůraznil, že poškozená jej ve svých výpovědích jako pachatele nikdy neoznačila a že ani jmenovaní svědci se tímto způsobem ve skutečnosti nevyjádřili, když svědek M. B. opakovaně uvedl, že si vyjádření poškozené vůbec nevybavuje a svědek M. V. uvedl, že poškozená takové tvrzení vzápětí negovala. Navíc podotkl, že poškozená jej vnímala pouze jako kamaráda, načež opětovně zmínil, že v baru I. byl v rozhodnou dobu i svědek P. M., jenž byl jejím přítelem a měl s ní intimní styk dokonce krátce předtím, než byla napadena. S poukazem na tyto okolnosti konstatoval, že není zřejmé, koho poškozená pod označením přítele vlastně mínila. V závěru dovolání dodal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou in dubio pro reo z důvodu existence vážných pochybnosti o jeho vině za fyzické napadení poškozené skleněným půllitrem a že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je výrazný rozpor.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., a vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat, přičemž z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 50 To 48/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za nutné zdůraznit, že se může při posuzování opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. §265b tr. ř.). Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Skutečnostmi obsaženými v řádném opraveném prostředku, na něj obviněný odkazuje v dovolání, se proto Nejvyšší soud nemohl zabývat.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Se zřetelem k charakteru dovolací argumentace obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům nižších stupňů totiž vytýká nesprávné hodnocení důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo ) a vadné skutkové zjištění, podle něhož měl poškozenou napadnout sklenicí do obličeje. Naproti tomu prosazuje vlastní hodnocení důkazů, předkládá vlastní alternativní verze skutkového děje (že zranění na obličeji poškozené mohl způsobit svědek P. M., svědek T. V. či jiná osoba) a vyvozuje svůj skutkový závěr, že se napadení poškozené skleněným půllitrem nedopustil. Výhradně na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném hmotně právním posouzení skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví.
18. Obviněný tudíž nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje toliko v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
19. Nejvyšší soud zde (opětovně) připomíná, že v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případ tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. V nyní posuzované věci však není dán žádný ze shora uvedených případů extrémního nesouladu. Nejvyšší soud přesto alespoň ve stručnosti připomene některé podstatné okolnosti týkající té části skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, kterou obviněný rozporuje (tj. poranění obličeje poškozené skleněným půllitrem). Soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, vzal na podkladě výpovědi poškozené coby přímého usvědčujícího důkazu (byť samotné zranění obličeje nebyla schopna popsat zcela přesně) za prokázané, že šla na záchod se známým, políbila se s ním, načež na záchod přišel obviněný, začal jí nadávat a následně zaregistrovala letící sklenici do nosu. Závěr soudů o zranění obličeje poškozené obviněným je pak v souladu s výpověďmi svědků M. B. a M. V. (k čemuž lze poznamenat, že z hlediska teorie trestního práva procesního se s ohledem na jejich přímý vztah k prokazované skutečnosti jedná skutečně o důkazy přímé , byť „pouze“ odvozené), jimž poškozená sdělila, že jí to udělal přítel ze žárlivosti (byť to podle M. V. posléze popřela). Pokud obviněný v dovolání spekuluje nad označením „přítel“ a na podkladě toho přichází s novou verzí skutkového děje, podle níž mohl zranění obličeje poškozené způsobit svědek P. M., tak postačí připomenout, že sám obviněný se ve své výpovědi označoval za přítele poškozené. Nalézací soud se v této souvislosti zabýval i motivem obviněného, kterým shledal jeho žárlivost, což koresponduje nejen s výše uvedenými výpověďmi, ale i s průběhem předchozích událostí daného večera. V neposlední řadě nutno zmínit, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že zranění obličeje poškozené způsobil právě obviněný a nikoliv svědek P. M., svědek T. V. či jiná osoba, jenž je obsahově ukotven ve výpovědi poškozené, podporují i další důkazy (podrobně rozvedené v rozsudku nalézacího soudu), které ve svém souhrnu tvoří uzavřený kruh vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného.
21. V daném kontextu lze shrnout, že soud prvního stupně si byl dobře vědom důkazní situace a v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyložil, jak hodnotil provedené důkazy, vypořádal se s relevantními rozpory mezi jednotlivými důkazy a vysvětlil, k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno zdůraznit, že pokud soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze zmínit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. V těchto souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. Činí-li obviněný za dané situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k závěru, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
25. K žádosti obviněného o odložení výkonu dovoláním napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však se zřetelem ke shora rozvedeným skutečnostem důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý v. r.
předseda senátu