ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.963.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 963/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání podaném R. H., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 12 To 59/2017-2619, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 16/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 1 T 16/2017-2504, byl R. H. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným pod body ad 1) - 7) zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, 4) písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, (ad 2), 4), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pod body ad 1) - 4), 6), 7) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, (ad 2), 4), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pod body ad 5), 7) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pod body ad 1) - 4) přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči dat podle §230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
2. Za tyto trestné činy a dále za provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30.03.2016, a dále provinění maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 09.06.2016, byl odsouzen podle §234 odst. 4, §58 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky nepodmíněné. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 09.06.2016 a v rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30.03.2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o náhradě škody tak, že R. H. spolu s V. K. byl zavázán společně a nerozdílně zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. jako náhradu škody poškozeným D. F. 56.415,90 Kč, M. Š. 22.500 Kč, K. H. 64.000 Kč, V. H. 340.000 Kč, České spořitelně, a.s. 447.084 Kč a mBank S.A. 300.000 Kč. Dále podle stejného ustanovení byli obvinění R. H. a P. B. spolu s V. K. zavázáni společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody poškozené České spořitelně, a.s. částku 1.478.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození D. F., M. S., K. H. a mBank S.A. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. R. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný R. H. (spolu s V. K.) částečně zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího zločinu podle §234 odst. 3, 4 písm. b), d) tr. zákoníku a další (viz rozsudek soudu prvního stupně), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění, a současně byl poškozený M. A. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tato část (zprošťující výrok) rozsudku nebyla napadena odvoláním.
4. Z podnětu odvolání obviněného a spoluobviněného P. B. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j . 12 To 59/2017-2619, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části celý napadený rozsudek [ohledně spoluobviněného K. zrušil v celé odsuzující části podle §261 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 1 T 16/2017-2504] a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že
spolu s V. K.
1)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně dne 01.12.2015, v Benešově i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, nejprve obž. R. H. s pomocí „phishingových“ internetových stránek neoprávněně opatřil přístupové údaje k profilu poškozeného J. Š., nar. XY, na internetové sociální síti Facebook, do kterého se pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásil v přesně nezjištěnou dobu z přesně nezjištěné IP adresy a jeho jménem oslovil z přátel nejméně poškozenou D. F., nar. XY, kterou požádali o zaslání částky 126,- Kč přes falešnou platební bránu, kterou vydávali za bránu PayU na adrese XY , prostřednictvím které od D. F. získali přihlašovací údaje k jejímu internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu XY, do kterého se potom pomocí těchto přístupových údajů obž. R. H. neoprávněně přihlásil dne 1.12.2015 z IP adresy XY a podvodně sjednal jménem D. F. bez jejího vědomí s Českou spořitelnou, a.s., úvěr číslo XY ve výši 200.000,- Kč a poté pod smyšlenými legendami od D. F. vylákali autorizační SMS kód potvrzující schválení úvěru, následně částku 200.000,- Kč elektronickým platebním příkazem z jejího bankovního účtu neoprávněně přeposlali na bankovní účet číslo XY, jehož majitelem je D. D., nar. XY, který si účet zřídil na žádost obž. V. K., kterému po založení účtu předal od něj veškeré přístupové údaje, platební kartu a na jeho podnět zvýšil limit pro výběry z bankomatu, od D. F. pod smyšlenými legendami vylákali autorizační SMS kód potvrzující předmětný elektronický platební příkaz, přičemž dne 01.12.2015 tuto částku ve třech obnosech vybral z bankomatu v Benešově, XY, V. K., tuto předal obž. R. H., který rozhodl o rozdělení peněz mezi oba obviněné a D. D., čímž způsobili poškozené České spořitelně, a.s., sídlem XY, Praha 4, IČ: XY, škodu ve výši 200.000,- Kč,
spolu s V. K.
2)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně 01.12.2015 v Benešově, i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, si nejprve dosud přesně nezjištěným způsobem neoprávněně opatřili přístupové údaje k profilu poškozené M. K., nar. XY, na internetové sociální síti Facebook, do kterého se pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásili nejméně dne 01.12.2015 z IP adresy XY a jejím jménem oslovili z přátel nejméně poškozenou M. Š., nar. XY, kterou požádali o zaslání částky 126,- Kč přes falešnou platební bránu, kterou vydávali za bránu PayU na adrese XY , zřízenou obž. R. H., prostřednictvím které od M. Š., získali přihlašovací údaje k internetovému bankovnictví k jejímu bankovnímu účtu XY, do kterého se poté pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásil obž. R. H. dne 01.12.2015 z IP adresy XY a podvodně sjednali jménem M. Š. bez jejího vědomí s Českou spořitelnou, a. s., IČ: XY, úvěr číslo XY ve výši 324.000,- Kč, pod smyšlenými legendami od M. Š. vylákali autorizační SMS kód potvrzující schválení úvěru, poté částku 200.000,- Kč elektronickým platebním příkazem z jejího bankovního účtu neoprávněně přeposlali na bankovní účet číslo XY, jehož majitelem je D. D., nar. XY, který si účet zřídil na žádost obž. V. K., kterému po založení účtu předal od něj veškeré přístupové údaje, platební kartu a na jeho podnět zvýšil limit pro výběry z bankomatu, od M. Š. pod smyšlenými legendami vylákali autorizační SMS kód potvrzující předmětný elektronický platební příkaz, částku z úvěru 124.000,- Kč se jim nepodařilo převést a byla vrácena České spořitelně, a.s., sídlem XY, Praha 4, IČ: XY, které způsobili škodu ve výši 200.000,- Kč a o způsobení další škody ve výši 124.000, Kč se pokusili, avšak k jejímu dokonání nedošlo,
spolu s V. K. a P. B.
3)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně 30.12.2015, v Benešově i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, společně se samostatně prověřovaným J. Š., nar. XY, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, nejprve opatřili přístupové údaje k profilu poškozené L. V., nar. XY, na internetové sociální síti Facebook, do kterého se pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásili nejméně dne 30.12.2015 z IP adresy XY a jejím jménem oslovili z přátel nejméně M. R., nar. XY, kterého požádali o zaslání částky 30,-Kč přes falešnou platební bránu XY, kterou vytvářeli R. H. a J. Š., prostřednictvím které od poškozeného M. R. vylákali přihlašovací údaje k jeho internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu číslo XY vedeného u České spořitelny, a. s., do kterého se poté pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásili dne 30.12.2015 z IP adresy XY a prostřednictvím internetového bankovnictví podvodně sjednali jménem M. R. bez jeho vědomí s Českou spořitelnou, a. s., IČ: XY, úvěr číslo XY na částku ve výši 200.000,-Kč a úvěr číslo XY na částku ve výši 478.000,-Kč, pod smyšlenými legendami, od M. R. vylákali autorizační SMS kódy potvrzující schválení úvěrů, poté částku 678.000,-Kč prostřednictvím tří elektronických platebních příkazů z jeho bankovního účtu neoprávněně přeposlali na bankovní účet XY majitelky M. Z., přičemž dispoziční oprávnění a platební kartu k tomuto účtu opatřil obž. P. B., následně opět od M. R. pod smyšlenými legendami vylákali autorizační SMS kódy potvrzující předmětné elektronické platební příkazy, téhož dne finanční částku ve výši 677.000,- Kč v devíti případech vybral V. K. z bankomatů v Benešově a v Praze dle pokynů obž. R. H., přičemž k bankomatům v Praze ho za úplatu vozil P. B., následně vybrané peníze předal J. Š. a tímto jednáním způsobili poškozené České spořitelně, a. s., sídlem XY, Praha 4, IČ: XY, škodu ve výši 678.000,- Kč,
spolu s V. K.
4)
v dosud přesně nezjištěné době, po předchozí vzájemné domluvě, spolu se samostatně prověřovaným L. B., nar. XY, dne 15.01.2016, v Benešově i jinde, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, nejprve obž. R. H. opatřil přístupové údaje k profilu poškozené K. H., nar. XY, na sociální síti Facebook, do kterého se pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásil nejméně dne 15.01.2016 z přesně nezjištěného místa, a jejím jménem téhož dne oslovili z přátel K. H., nar. XY, kterou požádal o zaslání částky 40,- Kč, přes falešnou platební bránu XY , prostřednictvím které od poškozené K. H. získali přihlašovací údaje do jejího internetového bankovnictví u bankovního účtu číslo XY, do kterého se poté pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásil dne 15.1.2016 a prostřednictví internetového bankovnictví podvodně sjednal jménem K. H. bez jejího vědomí s Českou spořitelnou, a. s., úvěr číslo XY na částku ve výši 565.000,-Kč, pod smyšlenými legendami od K. H. vylákal autorizační SMS kódy potvrzující schválení úvěru, z tohoto úvěru poté elektronickým platebním příkazem z jejího bankovního účtu neoprávněně přeposlal na bankovní účet XY částku 190.000,-Kč, jehož majitelem je J. V., kterého o založení bankovního účtu požádal obž. V. K. a L. B. a kterému také po založení předal k tomuto bankovnímu účtu veškeré přístupové údaje a platební kartu, od K. H. pod smyšlenými legendami vylákali autorizační SMS kód potvrzující předmětný elektronický platební příkaz, téhož dne byla podvodně získaná částka 190.000,-Kč obž. V. K. ve třech případech dle pokynu R. H. osobně vybrána z bankomatu v Benešově, a předána R. H., který rozhodl o rozdělení peněz mezi obžalované a J. V., zbývající finanční prostředky 375.000,-Kč se jim již nepodařilo převést, neboť byly zaslány zpět na účet České spořitelny, a. s., čímž poškozené České spořitelně, a. s., sídlem XY, Praha 4, IČ: XY, způsobili škodu ve výši 190.000,- Kč a o způsobení další škody ve výši 375.000,- Kč se pokusili, avšak ke způsobení této škody nedošlo,
spolu s V. K.
5)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně 08.02.2016 v Benešově i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, nejprve vytvořili profil na internetové sociální síti Facebook, v kterém se vydávali za osobu poškozené P. B., nar. XY, přičemž k oklamání jejich přátel z Facebooku využili fotky, které byly použity z jejího pravého profilu pod jménem "P. B. ", do tohoto profilu se v přesně nezjištěnou dobu z přesně nezjištěné IP adresy přihlásili, oslovili z okruhu facebookových přátel skutečného profilu P. B. nejméně poškozenou V. H., nar. XY (sic, pozn. Nejvyššího soudu) s žádostí o přátelství, tato žádost o přátelství akceptovala a pak jménem P. B., nar. XY oslovili V. H., od které vylákali přihlašovací údaje k jejímu internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu XY, z IP adresy XY a IP adresy 1XY v době od 8. 2. 2016 do 9.2.2016 se obž. R. H. neoprávněně přihlásil do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu XY, poté pod smyšlenými legendami vylákal autorizační SMS kódy potvrzující předmětné elektronické platební příkazy, odčerpal částku 340.000,- Kč a to ve dvou převodech 290.000,- Kč a 50.000,- Kč, tyto prostředky z jejího bankovního účtu neoprávněně přeposlal na bankovní účet XY, jehož majitelem je D. R., nar. XY, který předal od účtu platební kartu i s PINem třetím osobám a tato se následně nezjištěným způsobem dostala do rukou obž. K., který dne 08.02.2016 v Benešově v 6 případech vybral částku 340.000,- Kč a tu předal obviněnému R. H., který rozhodl o rozdělení peněz mezi obviněné a D. R. a tímto jednáním způsobili poškozené mBank S.A., organizační složka, IČ XY, sídlem XY, Praha 8, škodu ve výši 340.000,- Kč,
spolu s V. K.
6)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně od 08.02.2016 v Benešově, i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, si nejprve vytvořili facebookový profil "N. N. " vydávájící se za skutečný profil poškozené N. N., nar. XY, přičemž k oklamání jejich přátel z Facebooku využili fotky, které byly použity z jejího pravého profilu pod jménem "N. N. ", do tohoto profilu se v přesně nezjištěnou dobu z přesně nezjištěné IP adresy přihlásili, oslovili z okruhu facebookových přátel skutečného profilu N. N. nejméně poškozenou J. J., nar. XY, která s nimi komunikovala v domnění, že jde o kamarádku N. N., od J. J. obž. R. H. získal přihlašovací údaje k jejímu internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu XY vedenému u mBank S.A., organizační složka, XY, Praha 8, který jí dala k užívání její matka, poškozená J. U., nar. XY, z IP adresy XY a IP adresy XY se v době od 08.02.2016 do 09.02.2016 neoprávněně přihlásil do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu XY a sjednal jménem J. U. bez jejího vědomí i bez vědomí majitelky účtu, J. U., s mBank S.A., organizační složka, sídlem XY, Praha 8, úvěr číslo XY ve výši 300.000,- Kč, poté pod smyšlenými legendami od J. J. vylákal autorizační SMS kódy potvrzující schválení úvěru, následně tyto finanční prostředky převedl na účet číslo XY, jehož majitelem je D. R., nar. XY, který předal od účtu platební kartu i s PINem třetím osobám a tato se následně nezjištěným způsobem dostala do rukou obž. V. K. a opět od J. J. pod smyšlenými legendami vylákal autorizační SMS kód potvrzující předmětný elektronický platební příkaz, následně dne 09.02.2016 obž. V. K. vybral ve čtyřech částkách odčerpanou finanční hotovost ve výši 298.000,- Kč z bankomatu v Benešově, tu předal R. H., který rozhodl o rozdělení peněz mezi obviněné a D. R. a tímto svým společným jednáním způsobili poškozené mBank S.A., organizační složka, IČ XY, sídlem XY, Praha 8, škodu ve výši 298.000,- Kč,
spolu s V. K. a P. B.
7)
v dosud přesně nezjištěné době, nejméně 17.2.2016, v Benešově i jinde, společně, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, si nejprve přesně nezjištěným způsobem neoprávněně opatřili přístupové údaje k profilu poškozené J. I., nar. XY, na internetové sociální síti Facebook, do kterého se pomocí těchto údajů neoprávněně přihlásili nejméně v době od 17.02.2016 do 23.2.2016 a jejím jménem oslovili z přátel I. S., nar. XY, od které přes falešnou platební bránu XY vylákali přístupové údaje k jejímu internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu číslo XY vedenému u České spořitelny, a. s., do kterého se pomocí těchto přístupových údajů neoprávněně přihlásil v době od 17.02.2016 do 23.02.2016 obž. R. H. a sjednal jménem poškozené I. S. bez jejího vědomí s Českou spořitelnou, a. s., úvěry číslo XY ve výši 200.000,-Kč a číslo XY ve výši 400.000,-Kč s Českou spořitelnou, a.s., IČ: XY a poté pod smyšlenými legendami od I. S. vylákal autorizační SMS kódy potvrzující schválení úvěrů, následně tyto finanční prostředky a prostředky, které měla I. S. na svém účtu, převedl na účet číslo XY, jehož majitelkou je B. K., nar. XY, kterou o založení bankovního účtu za tímto účelem požádal obž. P. B. a kterému také po založení předala k tomuto bankovnímu účtu veškeré přístupové údaje a platební kartu, od I. S. pod smyšlenými legendami vylákal autorizační SMS kódy potvrzující předmětné elektronické platební příkazy, peníze prostřednictvím bankomatu z účtu B. K. vybral obž. V. K. a předal je obž. P. B. a R. H., který rozhodl o rozdělení peněz mezi obžalované a B. K., čímž způsobili České spořitelně, a. s., sídlem XY, Praha 4, IČ:XY, škodu ve výši 800.000,-Kč.
5. Tato jednání popsaná pod body 1) - 7) kvalifikoval odvolací soud jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, 4 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, (ad 2), 4), dále pod body ad 1)-4), 6), 7) jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, pod body (ad 2), 4), dále ad 5), 7) jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku, a pod body ad 1) - 4) jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči dat podle §230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
6. Za shora uvedené trestné činy a dále za provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30.03.2016, a dále za provinění maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 11.05.2016, byl odsouzen podle §234 odst. 4, §58 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 11.05.2016 a v rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30.03.2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněnému V. K. a R. H. byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody poškozeným: České spořitelně, a. s., IČO: XY, XY, Praha 4, částku 447.084 Kč a mBank S.A., IČO: XY, XY, 186 00 Praha 8, částku 298.000 Kč. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost obviněným R. H. a P. B. spolu s obžalovaným V. K. společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody České spořitelně, a. s., IČO: XY, XY, Praha 4, částku 1.478.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená mBank S.A., IČO: XY, XY, 186 00 Praha 8, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. F., nar. XY, XY, XY, M. Š. nar. XY, XY, XY, K. H., nar. XY, XY, XY, V. H., nar. XY, XY, XYa M. R., nar. XY, XY, odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j . 12 To 59/2017-2619, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že byl dne 20. 10. 2017 večer v Benešově napaden strážníky městské policie, kdy mu byly způsobeny mnohočetné bolestivé podlitiny a zhmožděniny. Z toho důvodu vyhledal lékařské ošetření, a byl mu doporučen klidový režim, krční límec a medikace proti bolesti. Den před konáním veřejného zasedání, tj. první pracovní den po události, kdy byl napaden, byl s ohledem na svůj zdravotní stav shledán práce neschopným. Tyto skutečnosti a nemožnost účastnit se veřejného zasedání včetně omluvy doručil odvolacímu soudu obratem prostřednictvím svého obhájce, a to den před konáním veřejného zasedání. Současně požádal o odročení termínu veřejného zasedání. Jeho omluva představovala dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně znemožňují účast u soudu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 28/2004, 8 Tdo 32/2007 či 7 Tdo 527/2016, přesto bylo ve věci jednáno v jeho přítomnosti. Lékařskou zprávou i fotodokumentací doložil, že měl zdravotní problémy způsobené úrazem a nebylo nijak prokázáno, že jde jen o účelovou snahu vyhnout se projednání věci před soudem. Ostatně k tomu nebyl z jeho strany ani důvod, neboť sám ve věci aktivně prokazoval svoji nevinu. Nebyl tak odvolacím soudem vyslechnut a nebyla mu dána možnost se k věci ve veřejném zasedání vyjádřit, což považuje za porušení svých práv.
10. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání popsaného ad 1) až 7) jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, 4 písm. a) tr. zákoníku. V posuzovaném případě se podle obviněného nemohlo jednat o padělání platebního prostředku, neboť autorizační SMS zprávy byly ve všech případech vylákány pod smyšleními legendami od poškozených osob, nešlo však o padělané kódy, na jejichž základě byly platby provedeny. V těchto případech se mohlo jednat toliko o trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §209 tr. zákoníku, jehož skutková podstata předmětné skutky vystihuje. Stejná situace by byla, kdyby poškozená osoba poskytla plnění přes platební bránu na základě smyšlených legend přímo. Dále namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání pod body ad 1) - 4), 6) a 7) jako úvěrového podvodu, neboť v daném případě nebyly uzavřeny smlouvy o úvěru, neboť jednání spočívalo toliko v čerpání již poskytnutých finančních prostředků. Má za to, že by se v tomto případě mělo jednat toliko o trestný čin podvodu, neboť v případě těchto skutků šlo o pouhé čerpání již schválených úvěrů. Objasnění mechanismu poskytování úvěrů mělo přinést doplnění dokazování o zprávu z poškozených bank, což bylo zamítnuto.
11. Napadl také závěr soudů, že by se trestné činnosti měl dopustit jako člen organizované skupiny. Citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, podle kterého tvoří organizovanou skupinu účastník na trestném činu a dva pachatelé. V řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem a v jakém rozsahu probíhala dělba činnosti a plánovitost a koordinovanost úloh, nebylo objasněno, který z pachatelů měl v rámci skupiny jakou úlohu. Má za to, že pro právní závěr, že došlo ke spáchání skutků jeho osobou jako členem organizované skupiny, nebyly podmínky, a odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci.
12. V souvislosti s rozhodováním o trestu se také domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2015 ze dne 9. 3. 2016. Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 59 /2017 ze dne 24. 10. 2017, se týká trestné činnosti spáchané od 1. 12. 2015 do 17. 2. 2016, tedy zahrnuje i dobu ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně: konkrétně Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2015 ze dne 9. 3. 2016. Vztah souhrnnosti je tak podle dovolatele dán k datu 9. 3. 2016 a nikoli k rozsudku předešlému, který byl zrušen novým rozsudkem Okresního osudu v Benešově ve věci vedené pod spis. zn. 2 Tm 9/2015.
13. V další části svého dovolání rozvinul obviněný svoji argumentaci námitkami vůči spolupracujícímu obviněnému V. K., konkrétně v bodě 3) a 4), kdy k přístupu do profilu poškozené na sociální síti Facebook a do internetového bankovnictví poškozené bylo přistupováno z uvedené IP adresy XY, kdy on byl v Benešově a přístup byl ze Slovenska. U skutku pod bodem 4) obviněný R. H. měl instruovat V. K. k výběru finančních prostředků z bankovního účtu M. Z., což nebylo důkazně podloženo, a proto poukazuje na to, že byl odsouzen v rozporu se zásadou řízení in dubio pro reo, obzvlášť za situace, kdy V. K. uvedl jako pachatele tohoto skutku svědka J. Š. U skutku pod bodem 3) není reálně možné, aby webovou stránku vytvářelo více osob, když jednu pracovní stanici (počítač) může obsluhovat pouze jedna osoba; je nemožné, aby ze stejné pracovní stanice komunikovalo na sociální síti poškozené více osob, stejně jako aby více osob operovalo z jedné pracovní stanice v internetovém bankovnictví poškozené. Na základě shora uvedeného nelze podle mínění obviněného vyslovit jeho vinu, když není možno správně určit, kterých trestných činů se měl dopustit.
14. Skutkový stav v případě jednání bodu 4) je podle dovolatele zcela vadný, jelikož soud na straně 13 rozsudku uvedl „...neboť skutečnost, že se obžalovaný nevyskytoval v místě, odkud došlo k internetovému připojení, neznamená, že na dané věci nebyl účastem, když dle výpovědi K. bylo zjištěno, že obžalovaný H. instruoval výběr finančních prostředků získaných v souvislosti s tímto skutkem". I přesto byl obviněný R. H. uznám vinným z přístupu do facebookového profilu, komunikaci na sociální síti a převodem finančních prostředků z účtu poškozených. Došlo ke zcela nesprávnému právnímu posouzení, a zejména zvýhodňování obviněného V. K., jehož výpověď soud považuje za zcela jedinou a pravdivou a neváhal pouze na jejím základě bez ohledu na důkazy svědčící v jeho prospěch uznat R. H. vinným. Rovněž byly ignorovány nejasnosti a rozpory ve výpovědi V. K., což má význam v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014. Dále poukázal na nevěrohodnost V. K., a nedostatky při jejím posouzení, neboť když nebyly vypracovány žádné znalecké posudky týkající se této osoby z oboru psychologie a psychiatrie k ověření tvrzení o jeho podřízenosti a údajných obavách z obviněného.
15. Dále poukazuje na to, že samotné poskytnutí internetového připojení druhé osobě prostřednictvím takzvaného hotspotu z mobilního zařízení, nemůže být samo o sobě bez podpory dalších důkazů podkladem k uznání obviněného vinným. Samotná jeho přítomnost při páchání trestné činnosti, když nemůže ovlivnit činnost jiné osoby na počítači, který je připojen do internetové sítě prostřednictvím jeho mobilního hotspotu je irelevantní.
16. Soudům rovněž vytýká, že odmítly předvolat D. Š., bratra J. Š., a to z důvodu, že by do případu nevznesl žádné nové světlo, což je vzhledem k tvrzení odsouzeného H., že je D. Š. společně s jeho bratrem spolupachatelem zmíněného skutku 4) zcela nepřípustné. Odsouzený byl tak dotčen ve svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces a právu předvolat a vyslechnout svědky dle Listiny práv a svobod (čl. 6 odst. 3).
17. Rovněž namítá, že došlo ke zcela nesprávnému rozhodnutí ve věci náhrady škody, kdy soud přiznal poškozené České spořitelně, a.s. a poškozené mBank a.s. náhradu škody v plné výši, aniž by zohlednil fakt, že poškozená Česká spořitelna uzavřela dohody o narovnání s poškozenými, resp. majiteli účtu a poškozená mBank zahájila s majiteli účtu exekuční řízení. Přiznáním nároku na náhradu škody tak dochází k dvojímu plnění způsobené škody, a to jak ze strany odsouzených, tak ze strany majitele účtu, s nimiž uzavřeli poškozené finanční instituce dohody o narovnání.
18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil k dovolání obviněného v tom směru, že ohledně námitky účasti na veřejném zasedání platí, že bylo nařízeno na den 24.10.2017 v 9:00 hod., a pokud o něm byl obviněný vyrozuměn, a v době konání veřejného zasedání nebyl ani ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, nebyla tak dána podmínka pro výslovné prohlášení obviněného, že se vzdává účasti při veřejném zasedání, které je stanoveno pro situaci upravenou v §263 odst. 4 tr. ř. Účast obviněného při veřejném zasedání přitom nebyla povinná. Soud mu dal vyrozuměním o konání veřejného zasedání najevo, že jeho přítomnost nepovažuje za nutnou a že lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Právo obviněného zúčastnit se osobně řízení před soudem a právo být slyšen je součástí práva na spravedlivý proces. Na druhou stranu obviněného nelze k účasti na jednání soudu a k uplatňování jeho procesních práv nutit. V předmětném případě byla obviněnému dána plně možnost uplatňovat svá oprávnění v průběhu řízení před nalézacím soudem, v němž se hlavních líčení zúčastňoval, neboť byl ve vazbě. Dále státní zástupce poukazuje na to, že přestože na straně obviněného mělo dojít ke zdravotní újmě, která měla být důvodem jeho neschopnosti se účastnit veřejného zasedání, již v pátek, začal se svým obhájcem komunikovat až v odpoledních hodinách v pondělí, den před konáním veřejného zasedání. Vrchní soud v Praze na základě předložených dokladů posuzoval, zda zdravotní stav obviněnému zamezuje účastnit se veřejného zasedání a dospěl k závěru, že obsah předložených dokladů nijak nenasvědčuje tomu, že by se obviněný nacházel ve stavu fakticky vylučujícím jeho účast při jednání soudu, neboť již ze samotného dokladu o pracovní neschopnosti vyplývá, že i jako práce neschopný se půl dne může pohybovat mimo své bydliště. Obviněnému tak nic nebránilo, aby si nechal předepsat lékařem vycházky na tu denní dobu, kdy mělo následujícího dne proběhnout veřejné zasedání. Podle státního zástupce nejde o situaci, kdy by postup Vrchního soudu v Praze byl v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není v tomto případě opodstatněný.
20. K dovolacím námitkám obviněného, které tento uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tyto již obviněným byly uplatněny v předchozím průběhu trestního řízení, včetně jeho odvolání. Se všemi shora popsanými výtkami se adresně a správně odvolací soud vypořádal. K převodům peněžních prostředků v daném případě docházelo na základě elektronických příkazů k úhradě, resp. k výplatě (k zúčtování), jež patří mezi bezhotovostní platební prostředky. Příkazem k zúčtování je pokyn klienta banky, aby banka provedla bankovní operace (např. příkaz k úhradě konkrétní částky danému subjektu). Pokyn bance přitom může být učiněn různou formou. Souborně se tyto činnosti nazývají platební služba, která je poskytována bankami svým klientům. Odkázal na §3 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Příkaz k úhradě je i v případě jeho zadání v elektronické formě platebním prostředkem, neboť na jeho základě dochází k realizaci peněžní transakce – platby, za platební prostředek je považován příkaz k zúčtování nejen v listinné podobě, ale také v podobě elektronických dat. Pokud je bez pochybností podle §234 odst. 3 tr. zákoníku poskytována ochrana příkazům k zúčtování v listinné podobě, bylo by při zohlednění změn způsobených celkovou elektronizací veškerých stránek lidské činnosti neopodstatněné a nelogické činit rozdíl mezi různými formami téhož platebního prostředku. Zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska jejich pravosti) hotovostních a bezhotovostních platebních prostředků (peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů) jako základu bezpečného peněžního styku je chráněn ustanovením §234 tr. zákoníku. Nelze přistoupit závěr, podle něhož by ochrana bezhotovostních platebních prostředků měla být okleštěná jen z důvodu změny formy platebního prostředku, která spočívá v zadávání příkazů k úhradě za užití elektronických dat a nikoli v listinné podobě. Paděláním platebního prostředku se mimo jiné rozumí rovněž vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. Pakliže pachatel vyplní v internetovém bankovnictví formulář platebního příkazu (vyplní číslo protiúčtu, částku atd.), a příkaz následně po překonání bezpečnostních mechanismů banky odešle, vytvoří naoko bezvadný platební prostředek. Učiní tak ovšem bez oprávnění, neboť není disponentem předmětného bankovního účtu, není oprávněn platební příkaz vytvořit a zadat, nemá podpisové právo k tomuto platebnímu prostředku. Tím fakticky dojde k padělání platebního příkazu, když za zcela příhodné lze pro daný případ označit závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2012 sp. zn. 6 Tdo 1677/2011.
21. Opodstatněná není podle státního zástupce ani další námitka obviněného, že skutky pod body 1) - 4), 6) a 7) výroku rozsudku byly chybně posouzeny jako trestný čin úvěrového podvodu. Obviněný při této výtce vychází z jiného skutkového zjištění, když tvrdí, že jeho jednání spočívalo toliko v čerpání již poskytnutých finančních prostředků. Takové tvrzení vůbec neodpovídá skutku, pro nějž byl uznán vinným a který našel svůj odraz v popisu skutku ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze. Každý jednotlivý úvěr, který byl poškozenými bankami vyplacen, byl jedinečně identifikován číslem, částkou, datem poukázání. Jestliže trestně závadnému jednání obviněného předcházela nějaká komunikace mezi bankou a klientem o možnosti poskytnutí úvěrových prostředků, mohlo jít jen o předsmluvní ujednání, prezentované bankou jako předschválení úvěru (takto je posouzeno odvolacím soudem), které bylo vázané na další krok klienta, popř. i navazující úkon banky. Proces uzavírání úvěrové smlouvy nebyl rozhodně ukončen. Za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Právní posouzení skutků pod body 1) - 4), 6) a 7) výroku odsuzujícího rozsudku Vrchním soudem v Praze tudíž nebylo podle státního zástupce nesprávné.
22. V části dovolání, kde obviněný namítl nesprávné posouzení skutečnosti, že se měl trestné činnosti dopustit jako člen organizované skupiny, se podle státního zástupce o uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jedná jen zdánlivě. Spáchání trestného činu členem organizované skupiny je sice objektivním znakem kvalifikovaných skutkových podstat všech čtyř trestných činů, pro něž byl obviněný uznán rozsudkem Vrchního soudu v Praze vinným, ovšem obviněný při zpochybnění správnosti právního posouzení odvolacím soudem v tomto směru netvrdí chybné použití vlastního hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku, ale pochybení procesního charakteru. Obviněný namítá, že nebyl prokázán způsob a rozsah dělby činnosti, plánovitost, koordinovanost, úloha obviněného ve skupině. Obviněný tak napadá postup soudů v procesu dokazování, což ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Nadto obviněný takto činí s tvrzením zcela jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl odvolací soud, který dospěl k závěru o účastenství obviněného v organizované skupině minimálně v případech skutků pod body 3), 4) a 7), přičemž ze samotné formulace těchto skutků, ve všech jednotlivých skutkových okolnostech důkazně prokázaných, vyplývá dělba činností, role jednotlivých spoluobviněných, nutnost naplánování a koordinace postupu.
23. Dále státní zástupce v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že vytýkat lze i nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, tedy i to, že odvolací soud v odsuzujícím rozsudku obviněnému neuložil souhrnný trest také ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 9.3.2016 sp. zn. 2 Tm 9/2015. Odvolací soud svůj postup odůvodnil tím, že v daném případě není dán vztah souhrnnosti a poukazuje na to, že souhrnný trest se neuloží v případě, kdy pachatel spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku nebo doručením dalšího trestního příkazu, kterým byl důvodně uložen souhrnný trest k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. V takovém případě je nutné uložit pachateli další trest, protože vztah souběhu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vynesením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků, respektive před doručením prvního z trestních příkazů. A právě takový případ nastal v trestní věci obviněného R. H., proto v této části považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
24. S ohledem na skutečnosti uvedené ve svém vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.] a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
26. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, došlo-li k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto právo je v soudním stadiu řízení zabezpečeno povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej o konání veřejného zasedání (§198, §233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení může založit posuzovaný dovolací důvod. Zákon současně stanoví podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (§202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1 tr. ř.).
27. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
29. Nedůvodná je argumentace obviněného týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ke které se vyjádřil odvolací soud zcela dostatečně ve svém rozsudku a správně uzavřel, že byly splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání o jeho odvolání. Stručně lze zrekapitulovat, že pozdě odpoledne den před veřejným zasedáním bylo doručeno do datové schránky vrchního soudu dovoláním citované podání, které obsahovalo jak vyjádření obviněného, že není schopen účasti u jednání odvolacího soudu, tak současně žádost o odročení jednání. V příloze byla lékařská zpráva, pracovní neschopenka, fotografie, podle kterých se jednalo o modřiny. Pokud vrchní soud následujícího dne po doručení uvedených písemností jednal v nepřítomnosti obviněného, nepochybil a správně zdůraznil, že objektivně obviněnému existující modřiny nebránily v účasti na jednání, pokud by se ho chtěl zúčastnit. Vrchní soud se snažil zjistit před svým rozhodnutím o procesním postupu bližší informace od obhájce, byl však neúspěšný, neboť obhájce nedisponoval bližšími a aktuálnějšími informacemi od obviněného. Obviněný vyjma shora uvedené argumentace ani dodatečně nedoložil nic, z čeho by šlo dovodit, že jeho stav mu objektivně znemožňoval účast u soudu [srovnej - rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (NS 17/2002-T 419.)].
30. V souvislosti s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je vhodné dále uvést, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, nikoli k němu předvolán. Řádově šlo o týdny dopředu (po jeho propuštění z vazby). Ve veřejném zasedání nebyly prováděny důkazy (viz protokol o veřejném zasedání). Rovněž tak nelze přehlédnout, že zdravotní stav obviněného nevylučoval dostavit se k soudu, neboť obviněnému byly v dostatečném rozsahu povoleny vycházky, a za takto popsaného stavu je pak nutno konstatovat, že pracovní neschopnost se stala pro obviněného pouze záminkou, pro kterou se nedostavil k veřejnému zasedání.
31 . V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. většina námitek, které obviněný v dovolání uplatnil směřuje zejména proti způsobu hodnocení důkazů, porušení procesních ustanovení a následně z toho obviněný dovozuje a zpochybňuje skutkový stav věci, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že obsahově shodné námitky byly obviněným již dříve, v řízení před soudy nižších stupňů uplatněny, a to ať již jde např. o otázku věrohodnosti spolupracujícího obviněného, jež byla (stejně jako i další námitky obviněného) na straně 14-16 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu velmi podrobně rozebrána. I přes výše uvedené je nutno zdůraznit, že v rámci pravidel spravedlivého procesu je nutno zvýšenou pozornost věnovat osobě spolupracujícího obviněného, ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu III. ÚS 859/13 („aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci, otázce případné motivace takové osoby.“) V dovolacím řízení jde pak o přezkoumání toho, zda tuto povinnost nižší soudy splnily, na což lze zodpovědět kladně, když se této okolnosti náležitě věnovaly. Bylo správně poukázáno na skutečnost, že spoluobviněný V. K. od počátku trestního řízení vypovídal, přičemž po získání statutu spolupracujícího obviněného doplnil svou výpověď tak významným způsobem, že se plně doznal a oznámil skutečnosti, které byly způsobilé významně přispět k objasnění předmětné trestné činnosti v rámci organizované skupiny, čímž současně splnil všechny podmínky pro existenci a trvání statutu spolupracujícího obviněného. Jeho motivace však nebyla pomsta obviněnému a ani další důvody, jež by svědčily o jeho snaze obviněnému uškodit. Opakovaně namítaná potřeba znaleckého zkoumání věrohodnosti spolupracujícího obviněného právem nebyla shledána důvodnou, když jeho výpověď byla shledána jako konzistentní a věrohodná. Nutno podotknout, že vina obviněného nebyla prokázána pouze výpovědí spoluobviněného K., jak se mylně obviněný domnívá, ale celou řadou důkazů, které v odůvodnění svého rozsudku mj. zmiňuje také soud prvního stupně (str. 29-35).
32. Z pohledu porušení práva na spravedlivý proces není opomenutým důkazem ani skutečnost, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na výslech bratra spoluobviněného Š., jestliže soudy odůvodnily svůj závěr, proč takový důkaz považují za nadbytečný.
33. Zcela skutkového charakteru jsou pak námitky obviněného ohledně údajné nemožnosti spáchání trestné činnosti způsobem popsaným v bodech 3) a 4), kterou obviněný zcela popírá. Jde o skutkovou otázku, kdy současně ani není namítán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že v daném případě lze na základě provedených důkazů uzavřít, že tyto nebyly dezinterpretovány v neprospěch obviněného. Na straně 13 rozsudku odvolacího soudu je i vysvětleno, proč i tyto skutky spáchal obviněný (připojení Praha a Slovensko). Je potřebné uvést, že obviněný vytváří účelovou konstrukci mající svůj základ v tom, že současně není možné, aby do aplikace facebook a internetového bankovnictví vstupovalo více osob. Zcela však pomíjí dělbu činností, která má základ v tom, že jde o členy organizované skupiny, kdy jeden z pachatelů vyvíjí jednu činnost a jiný odlišnou. Rozhodně neobstojí námitka, že nemůže ovlivnit činnost jiné osoby na počítači, který je připojen do internetové sítě prostřednictvím jeho mobilního hotspotu, když právě jeho pokyny jsou jasně popsané i v namítaných bodech 3) a 4) výroku rozsudku vrchního soudu, stejně jako jeho další účast. Současně není pravdou, že by se jednalo o odlišný modus operandi (jde o výši vylákávaných částek od majitelů účtů přes facebook), když jde o zcela shodně páchané dílčí útoky. Způsob hodnocení důkazů tak nevybočuje z hledisek §2 odst. 6 tr. ř.
34. Skutkový základ má i zdánlivě hmotněprávní námitka týkající se neprokázání jednání obviněného jako člena organizované skupiny, tedy že akce snad měla probíhat spontánně z vlastní iniciativy jednotlivých obviněných. Ačkoli sice deklaruje hmotněprávní argumentaci, tak její základ spočívá ve zpochybnění skutkových závěrů nižších soudů vyplývajících z provedeného dokazování. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, proč bylo jednání obviněného v bodech 3), 4) a 7) takto posouzeno. Odvolací soud shledal za splněnou podmínku tří trestně odpovědných osob, jako členů organizované skupiny ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku, která je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Je však nutno uvést, že podstatou dovolací argumentace obviněného k pojmu „organizovaná skupina“ není počet jejich členů, ale tvrzení obviněného zpochybňující dělbu činnosti, koordinovanost a plánovitost. Odvolací soud k tomu uvedl, že samotná existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Mohou to být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné. Současně je v příslušných pasážích rozhodnutí popsáno, že došlo k součinnosti osob na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Ze skutkových zjištění a popisu skutku jasně vyplývá dělba činností, role jednotlivých spoluobviněných, nutnost naplánování a koordinace postupu v rámci dílčích úkolů, když se jednalo o vysoce sofistikovanou trestnou činnost. Sama okolnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, když byla prokázána součinnost mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími (zde jde mj. dále o obviněného K. a B.) a vzájemně spolupracujícími. Obvinění se fakticky a neformálně včlenili do skupiny a aktivně se podíleli na její činnosti. Nepochybně existovaly i další osoby, bylo však evidentně objasněno, jakou roli měl obviněný v rámci skupiny těchto obviněných, když současně mají soudy za to, že “hlavou“ celé skupiny byla osoba či osoby odlišné od osob obviněných.
35. K námitce ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu je vhodné uvést, že tento je definován jako trestný čin, jehož o bjektem je cizí majetek , ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Nelze akceptovat výhradu obviněného, že by v bodech 1) -4), 6) a 7) nedošlo k uzavření úvěrových smluv, které pak byly podřazeny pod kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí k těmto bodům 1) - 4), 6) a 7) jasně popsal, že v daném případě obviněný a jeho spolupachatelé „uzavřeli za poškozené, bez jejich vědomí, smlouvy o úvěru, tedy zamlčeli podstatné údaje pro uzavření smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy spočívající v tom, že nebyli osobami oprávněnými uzavřít smlouvy o úvěru a čerpat takto poskytnuté finanční prostředky, neboť nebylo vůlí disponentů s bankovními účty uzavřít předmětné úvěrové smlouvy a čerpat poskytnuté finanční prostředky, když je nutno konstatovat, že pro posouzení jednání, kterého se obžalovaní dopouštěli, je lhostejno, jestli byly úvěry před schválené, či nikoliv, nicméně neoprávněné uzavření úvěrové smlouvy a čerpání úvěrované částky bylo pro pachatele v případě před schváleného úvěru podstatně snazší.“ Tyto smlouvy jsou jasným způsobem v příslušných bodech dovoláním napadeného rozsudku (a předtím v rozsudku soudu prvního stupně) definovány a označeny nezaměnitelnými a specifickými údaji, tudíž ani tato námitka není opodstatněná.
36. Jiná je situace ohledně odčerpání peněz na běžném účtu poškozených, jež byly prostřednictvím přístupu neoprávněné osoby převedeny na jiné účty. Zde se jedná o podvod ke škodě stejného poškozeného, tedy banky, když však nejde o uzavírání úvěrových smluv s majiteli účtů – takto částečně bod 3) a celý bod 5), ale o odčerpání prostředků – peněz z běžných účtů konkrétních dvou majitelů účtů. K této situaci ve vztahu k osobě poškozeného je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 812/2013 bod „II. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, ale v majetku peněžního ústavu. Pokud tedy pachatel neoprávněně odčerpal peněžní prostředky z účtu, škoda vznikla peněžnímu ústavu, nikoli majiteli účtu. Poškozeným je proto peněžní ústav.“
37. Stěžejní námitkou, jež je navíc podřaditelná pod dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je námitka nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spočívající v tvrzení obviněného, že nešlo o padělání platebního prostředku (stručně řečeno). V souvislosti s uvedeným zákonným ustanovením je nezbytné v obecné rovině zdůraznit význam chráněného zájmu ustanovením §234 tr. zákoníku, kde předmětem ochrany jsou mj. české i jiné tuzemské platební prostředky (elektronické peníze, příkazy k zúčtování apod.). Za elektronické peníze se považuje i tzv. home banking (domácí či internetové bankovnictví), kdy majitel účtu v bance může prostřednictvím domácího terminálu (počítače) provádět některé peněžní transakce, jako je převod ve prospěch jiného účtu apod.
38. Z definice uvedené v zák. č. 284/2009 Sb., tehdy účinného, o platebním styku, vyplývá, že pod pojmem platební styk se rozumí ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) platební transakcí vložení peněžních prostředků na platební účet, výběr peněžních prostředků z platebního účtu nebo převod peněžních prostředků, ledaže se nejedná o platební službu (§3 odst. 3 to nepřipadá v úvahu – tam jde o výběr hotovosti atp.),.., c) peněžními prostředky bankovky, mince, bezhotovostní peněžní prostředky a elektronické peníze, d) platebním prostředkem zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz, … g) úhradou převod peněžních prostředků z platebního účtu plátce na platební účet příjemce na základě platebního příkazu, který dává plátce přímo svému poskytovateli. Dále byl definován v §2 odst. 3 písm. c) platební příkaz jako pokyn poskytovateli, jímž plátce nebo příjemce žádá o provedení platební transakce, … g) jedinečný identifikátor kombinace písmen, číslic nebo symbolů, kterými se podle určení poskytovatele identifikuje uživatel nebo jeho účet při provádění platebních transakcí. Podle §3 téhož zákona je definována platební služba, jež je podle odstavce (1) Platební službou je …písm. c) provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz, …bod 3. plátce prostřednictvím příjemce, jestliže poskytovatel neposkytuje uživateli převáděné peněžní prostředky jako úvěr, d) provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz…, bod 3. plátce prostřednictvím příjemce, jestliže poskytovatel poskytuje uživateli převáděné peněžní prostředky jako úvěr (převod peněžních prostředků z platebního účtu).
39. Zde odvolací soud v napadeném rozhodnutí na straně 14 uzavřel, že šlo o padělání souboru postupů pro platební služby mezi klientem a bankou, když považoval i vylákání a použití pravého autorizačního SMS kódu pro ověření platby, který je nezbytný pro provedení transakce, za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, 4) písm. a) tr. zákoníku, neboť došlo k vyplnění autorizačního kódu, jakož i vstupu do internetového bankovnictví bez oprávnění, když paděláním platebního prostředku se rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění k autorizaci a provedení platby. Padělkem je i vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění k autorizaci (stěžejní je shora uvedený pojem platební prostředek a platební příkaz – ten je v elektronické formě internetovým bankovnictvím). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, kde se hovoří o tom, že v případě elektronického bankovnictví jsou znaky podpisu příkazce nahrazeny utajovanými přihlašovacími údaji a jejich zneužití je rovno úspěšnému zfalšování podpisu příkazce, je možno uzavřít, že k tomuto v dané věci došlo. Ani v této věci se nemá Nejvyšší soud důvod od závěrů uvedeného rozhodnutí odchylovat. V současné době dynamicky se měnících společenských podmínek je zcela zjevné, že takových případů přibývá, když se platební styk mění z hmotně doložitelného a uchopitelného („papírového“) či fyzického platebního styku na platební styk elektronický, kde jsou podpisy na transakcích nahrazovány shora uvedenými postupy definovanými v zákoně o platebním styku, jež jsou však postaveny zcela na roveň postupům tradičním. Není důvod pro privilegování postupu při zfalšování fyzicky existujícího příkazu k úhradě od vyhotovení elektronického příkazu neoprávněným uživatelem internetového (domácího) bankovnictví. Naopak je takové chování o to škodlivější, že s sebou nese nutnost překonat ony definované soubory zabezpečení mezi klientem a bankou spočívající v jedinečných číselných identifikátorech. Přestože shora uvedená námitka byla shledána z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, z pohledu svého obsahu byla shledána zjevně neopodstatněnou.
40. Další námitkou obviněného byla podle něj nutnost zvážení otázky uzavírání dohody o narovnání včetně splátkového kalendáře s klienty banky a následné rozhodnutí soudu o náhradě škody vůči poškozeným. Z jejího obsahu vyplývá, že nejde o hmotněprávní námitku, kdy se dovolatel nedovolává konkrétního porušení ustanovení trestního zákona či jiného hmotněprávního předpisu. V předmětné trestní věci bylo rozhodnuto zcela v souladu se zákonem o povinnosti obviněného (a dalších spoluobviněných) k náhradě škody způsobené trestným činem. Pokud by snad bylo hrazeno něco mezi majiteli účtů a bankou, tak jde o otázku vypořádání mezi bankovním ústavem a jeho klientem, to však nemá vliv na deliktní odpovědnost obviněných, když dohoda mezi bankou a klientem vychází z jiného skutkového základu.
41. Poslední, a to podřaditelnou námitkou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak námitka ohledně neuložení souhrnného trestu i k dalším odsouzením obviněného. Konkrétně se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu i k odsouzení uloženého mu Okresním soudem v Benešově ze dne 9.3.2016 pod sp. zn. 2 Tm 9/2015 (pro skutek spáchaný již z 17.10.2013), k tomu však správně vrchní soud na straně 18 uvedl, že byť odsouzení je ze dne 9.3.2016, tak toto datum samo o sobě není rozhodné, jestliže jde o odsouzení, kterým byl uložen souhrnný trest, konkrétně k rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 18.6.2015 sp. zn. 2 Tm 17/2014. Právě datum prvého odsuzujícího rozhodnutí (18. 6. 2015) je rozhodným datem pro vymezení souběhu. Nyní projednávaná (a současně i sbíhající se trestná činnost) tak byla spáchána až po vyhlášení uvedeného odsuzujícího rozsudku ve věci Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 17/2014 ze dne 18.6.2015, a proto je na místě ukládat trest souhrnný k rozsudkům Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 11. 5. 2016 a k rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30.3.2016 sp. zn. 2 Tm 4/2016, kde jde o skutek ze dne 26.6.2015 a v této věci jde o skutky páchané až do počátku roku 2016. V souvislosti s výše uvedenou námitkou obviněného je nutno zmínit také rozhodnutí č. 8/1974-II., ze kterého mj. vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin (přečin).
42. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal