ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1134.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1134/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 7 To 374/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 158/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 3 T 158/2015, byl obviněný A. Z. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 7 To 374/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil uvedené rozhodnutí nalézacího soudu a obviněného nově uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §205 odst. 3 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 279 004 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že v době od 10. 4. 2013 do 23. 10. 2014 v P. u K., jako uživatel rodinného domu, ač věděl, že je v něm zapojena elektrická energie mimo elektroměr, a to v hlavní domovní skříni umístěné ze zadní strany zděného pilíře na hranici pozemku kabelem na přívody pojistkových spodků, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, ji v uvedeném období odebíral bez měření a tímto jednáním způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, škodu ve výši 279 004 Kč.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítal nedostatečné dokazování a rozpory v provedených důkazech. Uvedl, že oba soudy zcela pominuly skutečnost, že on není vlastníkem uvedeného domu, že řádně hradil zálohy na spotřebu elektrické energie a vůbec nebylo zjištěno, kdo a kdy provedl zásah do elektrického zařízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů založena na domněnkách, že on snad měl vědět o neoprávněném odběru energie a tuto odbírat. Dále bylo podle obviněného rozhodnuto o náhradě škody, přičemž její výši považuje za zcela nepřiměřenou možné spotřebě v rodinném domě. Dále je obviněný přesvědčen, že věc měla být řešena v rovině obchodně právní a nikoli trestní. Obviněný si je vědom toho, že dovolací soud neslouží k dalšímu přezkumu skutkových zjištění, ale je přesvědčen, že v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces byly existující důkazy nesprávně vyhodnoceny a stalo se tak v rozporu se skutečným stavem věci. Nebyla tak podle obviněného nade vší pochybnost prokázána jeho vina.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Karviné a věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 171 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají.
Obviněný se především i nadále domnívá, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina prokázána. Má za to, že dokazování je nedostatečné a stávající důkazy byly soudy hodnoceny nesprávně, v rozporu se skutečným stavem věci. Konkrétně pak namítl, že soudy zcela pominuly, že nebyl vlastníkem nemovitosti, platil zálohy, nebylo zjištěno, kdo a kdy provedl zásah do energetického zařízení, nebylo podle něj prokázáno, že by měl o neoprávněném odběru vědět. V neposlední řadě zjištěnou výši škody považuje za zcela nepřiměřenou možné spotřebě v rodinném domě.
Se zřetelem ke shora uvedenému by bylo možné bez dalšího dovodit, že tyto výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v podstatě ztotožnil také krajský soud (který dokazování doplnil o výpověď svědka J. F. a upravil skutkovou větu) a provedenými důkazy, neshledal rozpor (existenci extrémního rozporu obviněný výslovně nenamítal). Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem v podstatě ztotožnil. Oba soudy svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Verzi obviněného, jíž se od trestného jednání distancoval, soudy po pečlivém hodnocení všech okolností případu shledaly nevěrohodnou, když se s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy zcela přiklonily k výpovědím svědků (R. K., J. F., M. Š., P. Š., J. M., M. A., jakož i Ing. S. Miky., který upřesnil své odborné vyjádření). Z výpovědí uvedených svědků, dalších provedených důkazů a všech okolností případu bylo možné zrekonstruovat průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině soudu druhého stupně. Z provedeného dokazování je především nepochybné, že v domě, který (dlouhodobě) obýval obviněný se svou rodinou, docházelo k odebírání elektrické energie bez měření, byl tedy zadokumentován průtok proudu, který odcházel do objektu a elektroměr neregistroval žádnou spotřebu; byl zjištěn neoprávněný odběr elektřiny, a to neměřený kabel vedoucí z domovní skříně umístěný na zdi pilíře do objektu mimo instalovaný elektroměr. Soudy nepominuly (jak namítá obviněný) skutečnost, že obviněný nebyl v době, po kterou je mu kladený za vinu neoprávněný odběr elektrické energie, vlastníkem nemovitosti. V uvedené věci je totiž podstatné, že odběr neměřené energie přinesl nepochybný prospěch osobě, která byla plátcem odebrané energie v daném odběrném místě, což byl v tomto případě obviněný. Pokud obviněný namítá, že se nepodařilo zjistit osobu, která odbočku elektrické energie zřídila, je nutné akcentovat, že obviněný nebyl krajským soudem uznán vinným, že odbočku elektrické energie zřídil, ale věděl o tom a neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy prostřednictvím neměřeného kabelového přívodu. Identifikace osoby, která provedla zásah do energetického zařízení, nebyla předmětem tohoto trestního řízení a není ani podstatná. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by jiné osoby než obviněný měly zájem na snížení spotřeby elektřiny v rodinném domě.
Pokud obviněný namítá, že soudy založily závěr, že o neoprávněném odběru věděl a tuto odebíral, pouze na domněnkách, je nutno konstatovat, že ačkoliv jde o otázku existence subjektivní stránky na straně obviněného, jde o námitku skutkovou, kterou obviněný popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a prosazuje i nadále svou verzi průběhu skutkového děje. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z avinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že si soudy pro svůj závěr o vině obviněného opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a posuzovaly je správně a logicky ve vztahu k subjektivní stránce. Z provedeného dokazování především plyne, že obviněný (s rodinou) dům dlouhodobě užíval a bydlel v něm i poté, co jej daroval synovi. Pokud jde o manžele Š., tito platili obviněnému nájem za pronajatý byt v domě, v nájmu již byla započtena částka za elektřinu a o způsob vytápění domu se nezajímali. Obviněný, ačkoli v rozhodné době již nebyl sám vlastníkem nemovitosti, byl plátcem odebrané elektrické energie. Prospěch z existence neměřeného kabelu, jež umožňoval odběr elektrické energie bez možnosti kontroly jeho množství dodavatelem, tak měl výlučně obviněný. Ze skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, je také zřejmé, že obviněný věděl o existenci kabelu umožňujícího neoprávněný odběr energie do domu, který obýval a že elektrickou energii také neoprávněně odebíral. V tomto směru je podstatná výpověď svědka J. F., který prováděl kontrolu elektroměru v domě, zjistil existenci neměřeného kabelu, přivádějícího proud do objektu, ačkoli elektroměr žádný průtok nezaznamenával. Snažil se kontaktovat odběratele, ale tento s ním odmítl komunikovat, přičemž to byl právě obviněný A. Z., kdo se svědkem komunikoval. Z výpovědi svědka bylo navíc zjištěno, že během prováděné kontroly (nepochybně v souvislosti s ní) se průběh proudu měřeného v kabelu ztratil, tedy ho musel někdo v objektu vypnout (č. l. 87 a 189 tr. spisu). Na základě provedeného dokazování tak soudy opodstatněně vyvodily, že obviněný, který neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, čímž dodavateli elektřiny způsobil škodu, se tohoto jednání dopustil úmyslně. Nelze proto než uzavřít, že se činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §205 tr. zákoníku. Namítané placení záloh dodavateli energie tomuto závěru neodporuje, zvlášť když je zřejmé, že zálohy jsou placeny nezávisle na odběru a jednou za rok pak proběhne vyúčtování, podle odběru naměřeného na elektroměru. V případě obviněného však elektroměr žádný průtok nezaznamenával, ačkoli obviněný energii odebíral.
Pokud obviněný namítal, že výši škody považuje za nepřiměřenou možné spotřebě v domácnosti (aniž by blíže tuto svou domněnku odůvodnil), namítal v podstatě nedostatečné prokázání výše škody, přičemž jde o námitku skutkovou. Námitka proti výši škody má obecně hmotněprávní povahu, a spadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítáno nesprávné zjištění výše škody v rozporu s hledisky rozhodnými pro určení výše škody podle §137 tr. zákoníku. Obviněný v dovolání však neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by výrokem o náhradě škody bylo porušeno nějaké hmotně právní ustanovení, jímž se řídí náhrada škody. Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázkou výše způsobené škody důkladně zabývaly. Pokud jde o určení výše majetkové škody v případech, kdy nejde o škodu na věci či na majetkových hodnotách (věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla - §134 odst. 1 tr. zákoníku), výše plnění se stanoví podle příslušných ustanovení hmotně právních předpisů, které tyto nároky upravují. Poškozená organizace při stanovení výše škody vycházela z platných právních předpisů a stanovení výše škody podle vyhlášky číslo 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, dosáhla výše 539 600 Kč (č. l. 43 a násl. tr. spisu). Nalézací i odvolací soud při určení výše škody vycházely v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, z odborného vyjádření (č. l. 62 a násl. tr. spisu) znalce Ing. S. Miky a jeho výpovědi u hlavního líčení (č. l. 131 a násl. tr. spisu). Pokud jde o určení výše škody, postupoval znalec podle spotřebičů, jimiž byl dům vybaven. Výpočet škody znalcem je podstatně nižší, než vyčíslení škody poškozenou organizací.
Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Jedinou námitkou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je tedy námitkou hmotněprávní, je námitka obviněného, kterou pouze obecně vznesl, že celá věc měla být řešena v rovině obchodně právní nikoli v rovině trestní.
Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je v případech méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Z toho plyne, že pojem společenské škodlivosti není složkou trestného činu. Ten se uplatňuje při úvahách o vině, resp. při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, která je využívána ve dvojím smyslu. Jako pravidla pro interpretaci se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebo kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy (poskytující ve výkladu určitý prostor). Jako korektiv je tato zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí.
Úvahy o subsidiaritě trestní represe se však v projednávaném případě nemohou uplatnit, protože v těchto souvislostech se nejedná o případ minimální společenské škodlivosti, ale přečin, spáchaný za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu