ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1333.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1333/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 10. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. I. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 6 To 29/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 31 T 2/2018-727, byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody na čtrnáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době ve dnech 1. – 2. 6. 2017 v kuchyni bytu č. 7 na ul. M. v R., v průběhu návštěvy u poškozeného Z. R., po společné konzumaci alkoholických nápojů, ve stavu středně těžké opilosti, veden situační nevraživostí a zlobným vyladěním vůči jmenovanému, v rámci vzájemné rozepře, se záměrem poškozeného usmrtit, se chopil kuchyňského nože o délce čepele 15,5 cm, kterým opakovaně vysokou intenzitou síly na poškozeného zaútočil a způsobil mu tak celkem čtyři bodnořezná, bodná a řezná zranění, přičemž poškozený v důsledku bodného poranění srdce během několika málo desítek minut na místě zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 5. 2018, č. j. 6 To 29/2018-770, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin vraždy, ale spíše jako nutná obrana podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že v průběhu řízení předložil verzi skutkového děje, ze kterého je patrné, že čelil trvajícímu útoku poškozeného, ačkoli soudy této jeho verzi neuvěřily. Podle obviněného není skutkový stav, jak jej dovodily soudy, jedinou možnou verzí skutkového děje. Z provedených důkazů vyplývá, že došlo k vzájemnému napadení dvou mužů, u obou na hranici otravy alkoholem, za situace, kdy každý z nich měl v ruce nůž. Na základě dokazování může obstát jeho verze, kdy pochybnosti o průběhu skutkového děje by měly být vyloženy v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a (poněkud nelogicky, ačkoli navrhl zrušení i prvostupňového rozhodnutí) aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že dovolání podle uplatněného důvodu nemůže spočívat na námitkách proti dokazování a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Do skutkových zjištění by mohl Nejvyšší soud zasáhnout pouze v případě nesprávné realizace důkazního řízení, která by měla za následek porušení základních práv a svobod. O takovouto situaci se však v tomto případě nejedná. Obviněný svoji argumentaci založil na prosazení vlastní skutkové verze, nadále setrvává na své obhajobě a po Nejvyšším soudu toliko požaduje revizi skutkových zjištění. Provedená skutková zjištění jsou přitom správná a soudy na ně aplikovaly odpovídající právní kvalifikaci. Nelze vyloučit, že útoku nožem obviněného předcházela hádka s poškozeným, avšak tomu, že by došlo i k útoku poškozeného na obviněného nic nenasvědčuje, s výjimkou tvrzení obviněného. Obhajoba obviněného je přitom nekonzistentní, nepřesvědčivá a soudy v ní vysledovaly zjevnou snahu postupně převést odpovědnost za konflikt na poškozeného. Verze obviněného o vzájemném útoku dvou mužů nožem obdobnou intenzitou byla navíc dokazováním zcela vyloučena. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů vypořádaly s důkazy v souladu se zákonem, své závěry řádně odůvodnily a jejich rozhodnutí nejsou projevem nepřípustné libovůle.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Stěžejní námitkou obviněného je, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana a nikoli jako zločin vraždy. Ačkoli by tato námitka mohla být pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřaditelná, materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť ji obviněný založil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, který je však diametrálně odlišný od toho, jak jej uzavřely soudy obou stupňů. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla vyvrácena závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství stran charakteru zranění poškozeného, a též výpověďmi svědků J. R., M. Č. a R. B. stran charakteru vztahu obviněného a poškozeného i jejich chování. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Z důvodu jisté ústavněprávní roviny námitky obviněného i s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04) Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného doplňuje, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by poškozený na obviněného jakkoli zaútočil. Výpovědi svědků ohledně chování poškozeného a obviněného, i znalecký posudek hodnotící osobnost obviněného potvrzují, že zatímco poškozený nebyl agresivní osobností, obviněný agresivním byl a poškozeného v minulosti již napadl. Charakter zranění poškozeného (včetně bodného zranění zad) rovněž potvrzuje, že tato zranění nemohla být způsobena při obraně obviněného proti údajnému útoku poškozeného a i v případě, že by poškozený na obviněného nějakým způsobem skutečně zaútočil, tento útok nemohl zdaleka dosáhnout takové intenzity, aby mohla být útočná reakce obviněného shledána přiměřenou v intencích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Je rovněž namístě uvést, že s totožnou obhajobou obviněného, kterou uvedl v dovolání, se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil a ve stručnosti na ně lze odkázat (str. 20 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 22 – 24 usnesení odvolacího soudu).
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu