ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.764.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 764/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 6. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 6 To 61/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 43 T 12/2013-1559, byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání strážníka či čekatele u obecní policie na dobu čtyř let.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že
ad 1) dne 18. 12. 2012 ve večerních hodinách v P. poté, co se dozvěděl od svého vedoucího, že se dne 19. 12. 2012 plánuje realizace pachatelů v Pardubickém kraji, kdy mají být zadrženy dvě podezřelé osoby v konkrétní věci, tuto interní informaci sdělil N. H., obviněnému v předmětné věci, který k dané informaci neměl bez přispění obviněného žádný přístup, a který ji následně předal M. L. Následně dne 19. 12. 2012 poté, co se dozvěděl, že realizace v této věci neproběhne, tuto interní informaci opět sdělil N. H., který k ní neměl bez přispění obviněného žádný přístup, a který ji dál předal M. L. Poté dne 20. 12. 2012 obviněný od N. H. obdržel nejméně částku ve výši 15 000 Kč, kterou převzal v motorestu Stará Hospoda v obci H. od tchýně N. H.;
ad 2) v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2013 neoprávněně předal N. H. interní informaci o tom, že v konkrétní trestní věci je nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu M. B., přičemž tuto skutečnost se obviněný dozvěděl v souvislosti se svojí služební činností a N. H., jenž M. B., která byla o nařízeném odposlechu bez vědomí policejního orgánu obratem informována, znal, neměl bez přispění obviněného k této interní informaci žádný přístup,
přičemž jednáním v bodech 1) a 2) obviněný porušil §115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, v platném znění, kterým je policistovi uložena povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, a ustanovení §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, kterým je stanovena povinnost dodržovat služební kázeň ve smyslu §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2017, č. j. 6 To 61/2017-1605, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu názoru na základě výhradně nepřímých důkazů zcela vytržených z kontextu skutečného skutkového děje, kdy soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Ve spise nejsou žádné přímé důkazy a naopak odposlechy jsou neúplné, nebyly dodány s autorizací, a tudíž neměly být použity jako důkaz. Z procesního hlediska namítl, že hlavní líčení nebylo vedeno současně se všemi obviněnými pro bod 1) obžaloby (trestný čin podvodu), což vedlo k tomu, že nemohl okamžitě reagovat na výpovědi ostatních obviněných. Nebyl mu dostatečně a spolehlivě prokázán úmysl skutky spáchat, ani úmysl způsobit jinému škodu či jinou závažnou újmu, ani opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. N. H. podával zcela obecné informace jako svému informátorovi, a pokud by se soudu podařilo prokázat mu porušení závazného pokynu Policejního prezidenta o využívání informátora, jedná se o porušení interního předpisu a nikoliv o trestný čin. Absentuje i jakýkoli následek, když žádná škoda nikomu nevznikla. Kromě toho obviněný odkázal na podrobnosti uvedené v jeho původním dovolání, neboť žádný ze soudů se s tam vznesenými námitkami dosud nevypořádal.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že dovolací soud již ve věci obviněného rozhodoval, a to usnesením ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 800/2016, kdy částečně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podle státního zástupce soudy dostály svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu napravily veškeré vytýkané vady, v důsledku toho je nyní přezkoumávané rozhodnutí bezvadné.
Závěrem státní zástupce navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného stran dokazování, jakož i hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný v dovolání mj. namítl, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl, a že by v případě prokázání jeho verze o využití informátora mělo být jeho jednání kvalifikováno jako porušení interního předpisu a nikoli jako trestný čin. Tyto námitky by sice mohly uplatněný dovolací důvod naplnit, avšak obviněný je staví výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která ale byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Ačkoli by tedy bylo možné tyto námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, materiálně se s jeho obsahem zcela míjí. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi svědků M. L. (nyní M. A.), K. S., H. M. a obsahem zvukových záznamů telekomunikačního provozu a videozáznamů pořízených při sledování obviněného. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Obiter dictum je rovněž vhodné uvést, že Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodoval usnesením ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 800/2016, kterým zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, přičemž soud prvního stupně následně napravil veškeré vady, které byly Nejvyšším soudem shledány. Je dále namístě zdůraznit, že obviněný se nemůže v dovolání úspěšně opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008). Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obsaženými v odvolání či předchozím dovolání, na které obviněný odkazoval.
Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.