ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1006.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1006/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 8 To 20/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 63 T 1/2018, uznán vinným, že
dne 19. 9. 2017 v době kolem 17,30 hod. v P., B. ulici čp., v hotelu H., v hlavní místnosti pokoje …, po předcházející slovní rozepři, přistoupil k poškozenému J. F., který v té době ležel ve své posteli, a napadl ho tak, že se ho pokusil bodnout do krku nožem s čepelí dlouhou 87 mm, kdy poškozený v rámci obrany před tímto útokem instinktivně pohnul hlavou mimo směr vedeného útoku a v důsledku toho nebyl zasažen nožem do krku, ale do místa před levým ušním boltcem, následně obviněný ležícího poškozeného zaklekl a se slovy „vykastruju tě a zabiju“, se jej pokusil opět nožem bodnout do oblasti krku, čemuž poškozený F. zabránil tím, že se mu podařilo zachytit ruku obviněného s nožem a i poté obviněný dále vyhrožoval dalším napadením a požadoval omluvu za údajnou urážku, kterou poškozený pronesl předtím, než na něho zaútočil, načež jej obviněný ještě minimálně jednou udeřil dlaní do obličeje a odstoupil od jeho postele, čehož poškozený využil k tomu, aby utekl z pokoje a prostřednictvím recepční hotelu přivolal lékařskou pomoc a policii, kdy v rámci ošetření poškozeného F. v P. nemocnici bylo zjištěno, že jednáním obviněného mu bylo způsobeno tečné řezné poranění před levým ušním boltcem o celkové délce 1,5 cm zasahující do podkoží, pokud by však čepel nože zasáhla oblast krku poškozeného, mohlo by dojít k zasažení velkých krčních cév, čímž by mohlo dojít k masivnímu život ohrožujícímu krvácení; při zasažení povrchně uložené krční žíly na boční ploše krku by mohlo dojít k průniku vzduchu do této cévy a ke vzniku tzv. vzduchové embolie, což jsou oba stavy bezprostředně život ohrožující; při zasažení obličeje by hrozilo např. závažné poranění oka, obličejových cév, nervů a podobně, přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil poté, co byl mimo jiné i pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2009, č. j. 2 T 173/2008-140, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 11 To 220/2009-174, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal dne 10. 3. 2012.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem regionální pobočky Hradec Králové, pobočky pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, 500 02 Hradec Králové, škodu ve výši 3 304 Kč. Dále podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. F., trvale bytem K., M., S. r., s jeho nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 8 To 20/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Pavla proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyslovil názor, že odvolací soud (a rovněž již soud prvního stupně) nesprávně právně posoudil daný skutek jak pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, když tento měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V podrobnostech rozvedl, že sice nepopírá, že měl s poškozeným J. F. (dále jen „poškozený“) fyzický konflikt a v rámci tohoto použil nůž, avšak zásadně popírá, že by na poškozeného zaútočil s úmyslem jakkoli jej takovým nožem zranit. Zdůraznil, že poté, co měl s poškozeným ústní konflikt, když poškozený jej křivě nařkl z toho, že se mu ztratily peníze, a za viníka označil právě jeho, zaútočil na něho fyzicky s nožem v ruce v úmyslu vymoci si od něho omluvu nejen za toto nařčení, ale i za vyjádření poškozeného ohledně jeho dětí, tj. domáhal se po něm, aby něco učinil, a při tom došlo omylem k jeho zranění, jež je třeba pokládat za exces. Tvrdil, že poškozenému pouze přiložil nůž ke krku a tento se o něj v rámci svého pohybu hlavou vlevo, tj. ve směru k noži (jak sám vypověděl, a nikoliv vpravo, tj. směrem od nože, jak předpokládal znalec MUDr. Radovan Havel), řízl; o takovém průběhu měla svědčit i skutečnost, že poškozený prokazatelně neměl proříznutý nebo probodnutý ušní boltec, což by v případě, že by byl veden útok tak, že by při něm došlo k řeznému zranění před ušním boltcem a proříznutí polštáře pod hlavou poškozeného, tento musel mít. Vyjádřil proto přesvědčení, že intenzita a směr útoku nožem nebyly takové, jak soudy předpokládaly, a shora uvedené skutečnosti svědčí spíše pro závěr, že ač použil nůž, máchl tímto zcela mimo hlavu a krk poškozeného a ten se mu v rámci svého pohybu proti noži do rány připletl, což nebylo možné očekávat. Shrnul, že nesprávný závěr o intenzitě a směru vedení útoku pak měl za následek, že soudy obou stupňů učinily rovněž nesprávný skutkový a na něj navazující právní závěr.
6. Obviněný tudíž konstatoval, že oba soudy nižších instancí nesprávně zhodnotily důkazy, a namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se pokusil poškozenému ublížit na zdraví. Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukazoval na výpověď svědkyně J. R., dodal, že tuto považuje za zcela nevěrohodnou, neboť jmenovaná svědkyně neuvedla pravdivé skutečnosti ohledně doby ukončení jejich soužití.
7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně poukázala na to, že v něm vyjádřené námitky obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, a tedy se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.
9. Státní zástupkyně plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že při posuzování subjektivní stránky není rozhodné, že poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale to, zda k takovému následku jednání pachatele směřovalo. Závěr o zavinění pachatele se v takovém případě odvíjí od zjištění, že jednal v úmyslu těžkou újmu na zdraví způsobit, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým na poškozeného a jeho tělesnou integritu útočil. V daném případě není pochyb o tom, že úmyslné zavinění obviněného pokrývalo všechny trestněprávně relevantní skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznila, že obviněný vědomě zaútočil nožem proti oblasti krku poškozeného, kde se nacházejí velké cévy a jsou povrchově uložené krční žíly, které lze velmi snadno zasáhnout, a způsobit tak masivní, život ohrožující krvácení nebo průnik vzduchu do cévy; jde přitom o obecně známou skutečnost. Poukázala i na to, že obviněný se navíc o zasažení krku nebo hlavy poškozeného pokusil opakovaně, a dále na to, že fakt, že popsaný účinek nenastal, byl zapříčiněn intuitivním pohybem hlavy poškozeného a jeho následnou aktivní obranou, tedy objektivní okolností odvíjející se mimo vůli obviněného. Konstatovala, že závěr soudu prvního stupně o úmyslné formě zavinění je proto správný a odůvodněný, a právní kvalifikace jednání obviněného je zcela přiléhavá.
10. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 9. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací) s tím, že vytkl soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a měl za to, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se pokusil poškozenému ublížit na zdraví, nemohla obstát. Současně na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Radovanem Havlem) předkládal svou verzi skutkového děje spočívající na jeho stěžejním tvrzení, že neútočil nožem na poškozeného takovou intenzitou a takovým směrem, jak shledaly soudy obou stupňů, nýbrž že pouze přiložil nůž poškozenému ke krku, případně máchl nožem zcela mimo hlavu a krk poškozeného, avšak ten se v rámci svého pohybu proti noži do rány připletl a o nůž se řízl, přičemž současně tvrdil, že navíc takto jednal pouze s cílem vymoci si od poškozeného omluvu za nařčení z krádeže a vyjádření poškozeného ohledně jeho dětí.
16. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, tj. domáhal se zejména takových zjištění, že jednak zaútočil na poškozeného proto, že si chtěl od něj vymoci omluvu, a dále, že ke zranění poškozeného při tom došlo omylem, když tento se svým neočekávaným pohybem, řečeno ad absurdum, sám na nůž nabodl a způsobil si utrpěné zranění; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
17. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
18. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud považuje za vhodné ke shora zmíněným výhradám obviněného uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a logicky vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a přesvědčivě vyložil, proč této neuvěřil (srov. zejména strany 9 až 11 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 3 a 4). Ani Nejvyšší soud nemá, co by mohl oběma soudům nižších instancí v tomto směru vytknout.
20. Obviněný ve svém dovolání rovněž vyslovil názor, že odvolací soud (a rovněž již soud prvního stupně) daný skutek nesprávně právně posoudil jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ačkoli bylo namístě jej právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to jednak vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu poškozeného jakkoli zranit, nýbrž měl v úmyslu vymoci si od něj omluvu za to, že jej nařkl z krádeže peněz a svým vyjádřením se rovněž dotkl jeho dětí, a dále s ohledem na to, že závěr o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nelze dovodit ani z intenzity a směru vedení útoku z jeho strany.
21. Takové námitky k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu lze s jistou mírou tolerance (vzhledem k jejich začlenění do argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím napadal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, jak bylo uvedeno výše) považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
22. Nejvyšší soud však současně shledal, že výhrada dovolatele o absenci subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná.
23. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
24. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem - §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
25. Podle ustálené judikatury je právní závěr o tom, zda čin proti zdraví poškozeného byl spáchán úmyslně, zapotřebí v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností činu objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele). K tomu srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, č. j. Tpjf 30/1976, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011.
26. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
27. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, publikovaný pod č. 13/1966 Sb. rozh. tr.).
28. Naproti tomu ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
29. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může sice soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, avšak závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
30. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 7/2001 pod č. T 192).
31. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 51/2009 pod č. T 1148).
32. S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že nejednal v úmyslu poškozeného jakkoli nožem zranit, natož mu tímto útokem způsobit těžkou újmu na zdraví, není opodstatněná. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku a jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo, na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele (postačí i jednal-li v úmyslu eventuálním) způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015).
33. V dané věci se obviněný trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že (zkráceně) po předchozí slovní rozepři ze zcela malicherného důvodu (když neunesl toliko dotaz ohledně ztracených peněz poškozeného, jenž ho však z jejich krádeže nenařkl, stejně jako si u něj v tomto směru nevynucoval jakoukoli přísahu, a již vůbec ne ve vztahu k jeho dětem) napadl poškozeného, který v tu chvíli ležel v posteli, tak, že se ho pokusil bodnout do krku nožem s čepelí dlouhou 87 mm, kdy poškozený v rámci obrany před tímto útokem instinktivně pohnul hlavou mimo směr vedeného útoku a v důsledku toho nebyl zasažen nožem do krku, ale do místa před levým ušním boltcem, následně ležícího poškozeného zaklekl a se slovy „vykastruju tě a zabiju“, se jej pokusil opět nožem bodnout do oblasti krku, čemuž poškozený zabránil tím, že se mu podařilo zachytit ruku obviněného s nožem a i poté obviněný dále vyhrožoval dalším napadením a požadoval omluvu za údajnou urážku, načež poškozeného ještě minimálně jednou udeřil dlaní do obličeje a odstoupil od jeho postele, čehož poškozený využil k tomu, aby utekl z pokoje a prostřednictvím recepční hotelu přivolal lékařskou pomoc a policii, kdy v rámci ošetření poškozeného bylo zjištěno, že jednáním obviněného mu bylo způsobeno tečné řezné poranění před levým ušním boltcem o celkové délce 1,5 cm zasahující do podkoží, pokud by však čepel nože zasáhla oblast krku poškozeného, mohlo by dojít k zasažení velkých krčních cév, čímž by mohlo dojít k masivnímu život ohrožujícímu krvácení; při zasažení povrchně uložené krční žíly na boční ploše krku by mohlo dojít k průniku vzduchu do této cévy a ke vzniku tzv. vzduchové embolie, což jsou oba stavy bezprostředně život ohrožující; při zasažení obličeje by hrozilo např. závažné poranění oka, obličejových cév, nervů a podobně. Soudy všech instancí přitom nemohly ponechat bez povšimnutí fakt, že obviněný se tohoto jednání dopustil poté, co byl odsouzen (mimo jiné) pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 10. 3. 2012.
34. Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména z jeho stran 5 až 6 a 9 až 10) a usnesení odvolacího soudu (z jeho stran 3 a 4), podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Radovanem Havlem a výpovědi tohoto znalce u hlavního líčení, proběhlo napadení nožem tak, jak je demonstroval poškozený, a naopak útok nožem tak, jak jej popsal a demonstroval obviněný, v žádném případě neodpovídá svojí povahou, provedením a lokalizací objektivně zjištěným skutečnostem a nálezům. Jmenovaný znalec jednoznačně vyloučil, že předmětnou ránu by si poškozený mohl způsobit vlastním špatným pohybem proti noži, a zcela vyloučil i variantu, že by byl nůž pouze přiložen na krku poškozeného, natož směrem do polštáře; toto realitě vůbec neodpovídá, neboť se jednalo o tečné řezné poranění, které vzniklo útokem vedeným seshora proti hlavě poškozeného. Dále uvedl, že použitý mechanismus útoku předmětným nástrojem by však byl způsobilý vytvořit za určitých okolností i podstatně závažnější zranění. Pokud by totiž čepel nože zasáhla oblast krku poškozeného, mohlo by dojít k zasažení velkých krčních cév, čímž by mohlo dojít k masivnímu, život ohrožujícímu krvácení, které by mohlo ve velmi krátké době poškozeného usmrtit hypovolemickým šokem; při zasažení povrchně uložené krční žíly na boční ploše krku by pak mohlo dojít k průniku vzduchu do této cévy a ke vzniku tzv. vzduchové embolie, což je rovněž stav bezprostředně život ohrožující; při zasažení obličeje by hrozilo například závažné zasažení oka, obličejových cév, nervů a podobně. Tato závažná poranění přitom nebyla způsobena jen dílem štěstí a náhody a dílem instinktivního úhybného manévru poškozeného (k němuž znalec vysvětlil, že přirozenou reakcí je pohyb hlavy od nože, nikoli směrem k němu, přičemž navíc, pokud by poškozený pohnul hlavou k noži, tj. do směru útoku, došlo by logicky k zasažení obličeje) a poté jeho aktivní obrany spočívající v zachycení ruky obviněného při dalším útoku, tj. okolností odvíjejících se mimo vůli obviněného.
35. Shora popsané jednání obviněného vzhledem k opakovanému provedení útoku nožem, kterého použil ve směru seshora dolů s nápřahem, a zaměření útoků na hlavu a krk poškozeného, kde se nacházejí velké krční cévy a povrchně uložené krční žíly, jež lze velmi snadno zasáhnout a způsobit tak masivní, život ohrožující krvácení a průnik vzduchu do cévy, znamenalo reálnou bezprostřední hrozbu těžké újmy na zdraví poškozeného, přičemž toliko v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých k ní nedošlo. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný na ležícího poškozeného zaútočil, jak již bylo zmíněno výše, aniž by jím k tomu byl jakkoli vyprovokován, tedy ze zcela malicherného důvodu.
36. Bez významu není rovněž ani to, že obviněný je osobou s vznětlivou a agresivní povahou, která se opakovaně dopouští násilné trestné činnosti, a jak již bylo citováno shora, rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2009, č. j. 2 T 173/2008-140, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 11 To 220/2009-174, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 10. 3. 2012, když v tomto případě se dopustil skutku spočívajícího v tom, že též po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného mačetou tak, že jej jedenkrát velkou intenzitou sekl do předloktí levé ruky, kterou si kryl hlavu, a způsobil mu zranění, která mohla vést k závažnějšímu následku ve smyslu těžké újmy na zdraví. I v této věci přitom jeho obhajoba záležela v obdobné argumentaci.
37. Závěr soudů obou stupňů, že obviněný za výše popsané situace (s ohledem na povahu předmětu – nože, jehož k útoku na poškozeného použil, dále na způsob a intenzitu jeho použití – ve směru seshora dolů s nápřahem proti tělu poškozeného, a zejména na místo, kam útok směřoval – proti hlavě a krku poškozeného) věděl, že svým jednáním může těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví způsobit, a byl s tím přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], je správný, a zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Argumentace dovolatele o absenci subjektivní stránky daného trestného činu je navíc opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí podrobně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že obhajoba obviněného neobstojí ani v tom směru, pokud tento tvrdil, že zaútočil na poškozeného v úmyslu vymoci si od něj omluvu; ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný ve své zlobné reakci na předchozí verbální projev poškozeného chtěl tohoto fyzicky potrestat a ublížit mu. Vzhledem k tomu, jakými slovními výhrůžkami obviněný navíc svůj útok na poškozeného doprovázel, by bylo v teoretické rovině možné (jak to naznačil i odvolací soud) uvažovat o tom, zda nejednal dokonce v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Konečně – s ohledem na výše citované dřívější odsouzení obviněného – je zjevné, že v posuzovaném případě byl dán i znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku).
38. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu