ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1584.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1584/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného O. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 9 To 261/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 T 27/2017, byl obviněný O. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
1) dne 14. 3. 2012 v Brně uzavřel se společností Damira Drinks, s. r. o., sídlem Palackého třída 200/77, Brno, (dále „společnost Damira Drinks“), zastoupenou M. M. a D. H., Smlouvu o poskytnutí úvěru č. 120314105 na částku 1.000.000 Kč, za účelem dostavby nemovitosti v M., včetně podpisu Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, s popisem nemovitosti jeho manželky, určené k zajištění úvěru, a proto mu byla dne 14. 3. 2012 oproti podpisu předána v hotovosti částka 100.000 Kč, dne 16. 3. 2012 mu byla na účet vedený u Komerční banky, a. s., na manželku L. P. zaslána částka 900.000 Kč, avšak až po předložení notářsky ověřené Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 15. 3. 2012 k nemovitostem; rozestavěnému rodinnému domu v M. u B. a ke dvěma pozemkům p. č. … a p. č. …, vše v k. ú. M. u B., vedené na manželku obviněného L. P., tuto smlouvu obviněný při uzavírání úvěru od zástupců poškozeného převzal a slíbil ověření podpisu manželky zajistit, přičemž tak činil s vědomím, že ve Smlouvě o zřízení zástavního práva je padělaný podpis jeho manželky jako majitelky nemovitosti, obviněný však k dohodnutému termínu 14. 7. 2012, ani dosud úvěr nesplatil, neboť uhradil řádně pouze část úroků z úvěru, úvěr ani nepoužil na jím tvrzený účel, ale spolu s manželkou ho spotřebovali,
přičemž úvěrovou smlouvu podepsal v situaci, kdy neměl žádné oficiální příjmy a měl jako spoludlužník společně se svojí manželkou závazek u České spořitelny, a. s., hypoteční úvěr č. 343714179 na částku 7.500.000 Kč, který z důvodu nesplácení byl ke dni 30. 10. 2011 zesplatněn a aktuálně dlužná částka ke dni 15. 3. 2012 činila 7.209.826,13 Kč, na manželku L. P. měli dále sjednanou americkou hypotéku č. 3860059823 na částku 2.000.000 Kč, úvěr z důvodu nesplácení byl ke dni 1. 1. 2012 zesplatněn a aktuálně dlužná částka ke dni 15. 3. 2012 byla u této hypotéky ve výši 1.727.248,58 Kč, dále měla L. P. ke dni 15. 3. 2012 dluh u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši 360.068,30 Kč, z úvěru č. 51-1003520233/8060 na částku 400.000 Kč; celkově tak nesplacené a již nehrazené dluhy manželů P. ke dni 15. 3. 2012 činily 9.297.143,01 Kč, a obviněný si tudíž byl již v době podpisu úvěrové smlouvy vědom, že sjednaný úvěr nebude mít z čeho uhradit, přičemž společnosti Damira Drinks svým podvodným jednáním způsobil přímou škodu ve výši nejméně 859.200 Kč,
2) dne 28. 6. 2012 v B. uzavřel s D. H., Smlouvu o poskytnutí úvěru č. 12062702 na částku 600.000 Kč za účelem doplacení leasingu na osobní automobil, včetně podpisu Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, s popisem nemovitosti jeho manželky, určené k zajištění úvěru, kdy dne 28. 6. 2012 mu byla oproti podpisu předána v hotovosti částka 300.000 Kč, dne 11. 7. 2012 mu byla na účet č. … vedený u Komerční banky, a. s., na manželku L. P. zaslána částka 300.000 Kč, a to ihned poté, co obviněný přinesl [stejně jako v bodě 1)] Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem; na rozestavěný rodinný dům v M. u B. a na dva pozemky, p. č. … a p. č. …, vše v k. ú. M. u B., ze dne 28. 6. 2012, kdy nemovitosti jsou vedené na manželku obviněného L. P., a to opět s vědomím, že zástavní smlouva obsahuje padělaný podpis L. P.,
k dohodnutému termínu 30. 10. 2012 ani dosud obviněný úvěr nesplatil, do uvedeného data uhradil řádně pouze část úroků z úvěru, který nevyužil na jím deklarovaný účel, ale s manželkou spotřebovali, následně se poškozeným vyhýbal a odbýval různými výmluvami jejich urgence na splácení úvěrů,
přičemž úvěrovou smlouvu podepsal v situaci, kdy neměl žádné oficiální příjmy ze stejných důvodů a dluhů, jak jsou popsány v bodě 1).
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Současně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 9 To 261/2017, odvolání obviněného a poškozeného D. H. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž konstatoval, že se nemůže ztotožnit s přezkoumávanými rozhodnutími, protože závěr o jeho vině spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť činem mu kladeným za vinu nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
5. Obviněný v dovolání s odkazem na ustanovení §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poukázal na zákonem stanovené podmínky vztahující se k úvěrové smlouvě a zdůraznil, že po uzavření smlouvy nastupuje povinnost věřitele poskytnout dlužníkovi úvěr v dohodnuté výši. Dlužník je oprávněn uvedený úvěr čerpat. S ohledem na obsah v této věci konkrétně sjednaných smluv obviněný podotkl, že v obou nebylo čerpání úvěru omezeno jakoukoli povinností žádat poskytnutí úvěru v celé dohodnuté výši. Proto byli oba poškození jako věřitelé povinni bez dalšího poskytnout úvěr ve výši, na níž byl sjednán. V samotných úvěrových smlouvách totiž není uvedena zmínka o povinnosti uzavřít zástavní smlouvy. Jediná zmínka o zástavě je pouze ve formuláři standardních informací ke spotřebitelskému úvěru, podle níž však povinnost uzavření zástavní smlouvy není vázána na poskytnutí samotného úvěru. S ohledem na to, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, nelze z podmínění čerpání úvěru předložením zástavní smlouvy dovozovat nějakým extrémně extenzivním výkladem učiněným v neprospěch spotřebitele, jako slabší strany. Takové ujednání by muselo být neplatné.
6. S ohledem na uvedené úvahy obviněný předestřel otázku, zda posuzovaným činem došlo k zásahu do majetkové dispozice poškozených a vzniku škody na jejich majetku. K zásahu do majetkové sféry poškozených totiž podle něho došlo již v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv, které vždy časově předcházelo předložení zástavních smluv k nemovitostem. To vychází i z názoru vysloveného v rozhodnutí č. 4498/1932 Sb. rozh. tr., podle něhož není podvodem, vylákal-li věřitel na dlužníku nebo na osobě za dlužníka vystupujícího jen to, čím mu byl dlužník povinen.
7. Na základě těchto úvah obviněný vyjádřil, že v jednání mu kladeném za vinu se nedá hovořit o omylu, neboť se mu poškození zavázali poskytnout úvěr i bez ohledu na následné jednání. Protože na poskytnutí úvěru měl právní nárok, nejednalo se u něj o majetkové zvýhodnění, a tedy ani o přečin podvodu. Samotné jednání obviněného, kdy měl předložit zástavní smlouvy s padělaným podpisem a falzem ověřovacího razítka, by mohlo způsobit neoprávněné majetkové zvýhodnění na straně obviněného pouze v případě, že by čerpání úvěru bylo podmíněno uzavřením těchto zástavních smluv k nemovitostem, což se však nestalo. Z uvedených důvodů, když se nemohlo jednat o přečin podvodu, měly soudy zvažovat případnou možnost jiné právní kvalifikace, např. trestného činu poškozování cizích práv.
8. Kromě těchto námitek se obviněný ohradil i proti skutkovému závěru, že při uzavírání úvěrových smluv neměl dostatek finančních prostředků, protože jednal o prodeji rozestavěné nemovitosti v M. u B., která včetně pozemků představovala hodnotu 10.000.000 Kč, z níž by byl schopen uhradit veškeré své závazky. Rodina obviněného dále disponovala rodinným domem v B., takže nebyl nemajetný, což dokládal předložením dvou smluv s renomovanými realitními kancelářemi, které byly uzavřeny s cílem prodat nemovitost v M. u B., a souhlasem České spořitelny, jakožto zástavního věřitele se zástavou zapsanou na této nemovitosti, s jejím prodejem.
9. Obviněný v dovolání (v jeho doplňku) poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 13 Co 142/2017, který na podkladě prakticky stejné důkazní situace dospěl k opačným závěrům, než trestní soudy učinily v nyní dovoláním napadených rozhodnutích, totiž, že nebylo prokázáno, že by smlouvy s padělanými podpisy předložil poškozeným právě obviněný, nebo že by dokonce on padělal doložky a podpisy. Tato skutečnost potvrzuje jeho názor, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože se o podvod nejedná.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 9 To 261//2017, jakož i jeho předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 T 27/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. K formálním náležitostem dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud podle obsahu dovolání po přezkoumání jeho obsahu shledal, že obviněným uplatněné argumenty splňují zákonné požadavky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dostál zákonné podmínce, že je možné dovolání s odkazem na ně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení.
14. Z obsahu přezkoumávaného dovolání plyne, že obviněný odmítal přijmout za správné právní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť vytýkal výhradně nedostatky shledávané v povaze uzavřených úvěrových smluv, domáhal se neplatnosti zástavních smluv s tvrzením, že nebyly součástí úvěrové smlouvy. Rovněž tvrdil, že se o omyl ve smyslu trestného činu podvodu nemohlo jednat, ale případně měla být zvažovaná jiná právní úprava, např. trestný čin poškozování cizích práv. Těmito výhradami obviněný v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal vady právní, které podle něj vyplývaly z nesprávného právního posouzení skutku, anebo jiného nesprávného právního posouzení u činu, jímž byl uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
15. Nejvyšší soud proto z hlediska všech rozhodných principů na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů zkoumal [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], zda je toto dovolání důvodné.
IV. K výhradám obviněného proti právní kvalifikaci
16. Vzhledem k tomu, že obviněný brojil proti nedostatkům v právní kvalifikaci zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku především tím, že nebyl naplněn znak uvedení v omyl, je vhodné třeba uvést, že soudy obou stupňů již na obdobné námitky obviněného v předchozích stadiích trestního řízení reagovaly, a okolnosti, za kterých došlo k uzavření smluv, na jejichž základě byly úvěry poskytnuty, zkoumaly, hodnotily a posuzovaly. V podrobnostech je možné odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který na závěr o podvodném chování obviněného usuzoval podle obsahu výpovědí M. M. a D. H., z nichž zjistil, že obviněný jim při sjednávání žádosti o úvěr uváděl, že mu mají přijít ze zahraničí peníze, které zatím nedošly, a proto potřebuje půjčit, a to nejméně 1.000.000 Kč. Obviněný poškozené mylně informoval i o tom, kdo je majitelem účtu, kam byly peníze posílány, nesdělil jim, že zástavu na dům manželky ona nepodepsala, a poškození ani nevěděli, že obviněný má mnoho dluhů a že není schopen peníze, které mu půjčili, splácet. Oba poškození dotvrdili, že zástavní smlouvy s údajně notářsky ověřenými podpisy jim přinesl obviněný sám, až když obdržel část hotovosti, neboť teprve poté mu byly v souladu s dohodou doplaceny zbylé částky. Na podkladě těchto zjištění nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a že jednal v přímém úmyslu (strana 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
17. Odvolací soud, jenž na podkladě odvolání obviněného zaměřeném zejména proti skutkovým výhradám, rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, shledal právní závěr soudu prvního stupně o naplnění znaků zločinu podvodu správným a ve stručnosti ohledně právního posouzení pouze na správné pasáže rozsudku soudu prvního stupně odkázal, protože se s jeho úvahami a závěry ztotožnil (strany 5 a 6 napadeného usnesení).
18. Nejvyšší soud v takto uvedených závěrech soudů obou stupňů neshledal pochybení, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že zejména soud prvního stupně se v potřebné míře vypořádal na základě výsledků provedeného dokazování s výhradami obviněného, které v průběhu dokazování vznášel, a že i odvolací soud se jeho námitkám v potřebné míře věnoval.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, nad rámec jimi uvedeného dodává, že posoudí-li se popsaná skutková zjištění, je zřejmé, že obviněný spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
20. Uvedení v omyl je podle právní teorie jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb.).
21. Správně soudy zcela v souladu s těmito kritérii shledaly, že obviněný tím, že vylákal vyplacení peněz na podkladě nepravdivých okolností, zejména zfalšovaných zástavních smluv, a i tím, že zamlčel, že nebyl schopen částky od poškozených půjčené vůbec uhradit, protože neměl finanční zdroje, z nichž by tak mohl učinit, oba poškozené uvedl v omyl.
22. K námitkám obviněného uvedeným v dovolání je též třeba k povaze „úvěrové smlouvy“ a za jakých skutečností je věřitel povinen úvěr poskytnout, uvést, že jím vznášené úvahy jsou jen snahou odvést pozornost od podstaty celé trestní věci, protože se jimi obviněný toliko snažil zastřít povahu svého podvodného jednání, které spočívalo zásadně v tom, že zneužil důvěřivosti poškozených, jež zcela mylně informoval o všech podstatných okolnostech, za nichž byli ochotni mu peníze půjčit. Nepravdivý byl jednak důvod, proč od nich peníze žádal, jakož i to, že i když věděl, že podmínkou toho, aby mu byl celý úvěr poskytnut, je nutnost doložit jistinu, předložil poškozeným namísto pravých, listiny zfalšované. Ze všech prokázaných skutečností tak vyplynulo, že se nejednalo o obvyklý závazkový vztah, za který jej obviněný vydával, ale zásadně o kriminální čin, jehož spácháním zneužil právních vztahů jinak upravených normami občanského nebo obchodního práva.
23. Není totiž pro závěr o vině obviněného důležité, že v záhlaví údajné úvěrové smlouvy je uvedeno ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, kdežto zástava na nemovitosti byla sepsaná na formulářích pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz §1 zákona č. 145/2010 Sb., v době činu platného), což jsou dva rozdílné instituty, které svou povahou spadají každý do jiných smluvních podmínek. Tyto skutečnosti však pro průběh celého podvodného jednání obviněného nemají podstatný význam stejně jako závěry o neplatnosti zástavy učiněné civilními soudy. Nejvyšší soud konstatuje, že pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu, popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva [k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 24/2003 pod č. T-575)]. Z hlediska povahy činu proto soudy nevycházely ze zásad pro uzavírání úvěrové smlouvy, jak je formulář nazván, neboť fakticky o takový druh smluvního ujednání nešlo [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 211/2010 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/2011)]. V této souvislosti lze zmínit, že povaha formulářů, na nichž byly uvedeny podmínky, za nichž poškození obviněnému peníze půjčovali, jsou podstatné nikoli co do jejich názvu nebo formy, ale především má význam jejich obsah, z něhož soudy pro své závěry také správně vycházely, a podle nich své právní závěry učinily. Smlouvy a vedlejší listiny připravovali sami poškození, kteří nemají právní vzdělání, vzory smluv vybrali nepřesně, upravili je poněkud neuměle, a i proto opomněli v písemné podobě zahrnout podmínku zástavy do ujednání, které mělo v zásadě povahu smlouvy o půjčce, kterou v předmětné době upravovalo ustanovení §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
24. Pro správnost závěru soudů o podvodném záměru obviněného a snahy vylákat peníze od poškozených na podkladě nepravdivých údajů svědčí zejména to, že obviněný při sjednávání obou smluv (č. l. 46 až 49 a 74 až 77) věděl, že poškození mu celou částku poskytnou, jen když jim svůj závazek doloží jistinu, kterou předem ústně stanovili, a poté do písemné podoby vložili. Jednalo se o zástavní smlouvy ze dne 15. 3. 2012 (č. l. 54 až 56) a dne 28. 6. 2012 (č. l. 82 až 85), jimiž se zřizovalo zástavní právo k nemovitostem, a to k parcelám č. … a č. …, a rozestavěné budově na parcele č. …, vše v katastrálním území M. u B., zapsané na listu vlastnictví č. … vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B.-v.
25. Jen pro úplnost je k této skutečnosti vhodné z mínit, že z obsahu výpovědí obou poškozených vyplynulo, že zřízení zástavního práva představovalo podmínku, bez níž by úvěr nebyl poskytnut, a proto obviněný poškozeným uvedl a poskytl k předmětné zástavě všechny jimi požadované informace (č. l. 370 a č. l. 407 spisu). Oba poškození také trvali na tom, že si nemovitosti osobně prohlédnou, což jim bylo umožněno. Poškozený D. H. vypracoval dokumentaci k podpisu a předal zástavní smlouvu obviněnému k zajištění podpisu jeho manželky s notářským ověřením, což obviněný včetně razítkem notáře s ověřovací doložkou poškozeným zajistil a poškozeným tyto podklady se zfalšovaným podpisem manželky předal (č. l. 408). Obdobně bylo postupováno při uzavírání smluv jak v bodě 1), tak i v bodě 2), a obviněný u obou tak činil s vědomím, že podpisy na předmětných zástavních listinách nejsou pravým podpisem L. P. (č. l. 99 až 116). Po domluvě, že budou zástavní smlouvy uzavřeny, obviněný poškozenému D. H., který smluvní dokumentaci včetně zástavní smlouvy připravoval, zaslal k zapracování do smlouvy rodné číslo a občanský průkaz své manželky L. P., která byla jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí a obviněný za ní takový úkon učinit nemohl (č. l. 416).
26. Na základě všech těchto skutečností soudy zcela správně na podvodné jednání obviněného usuzovaly především ze způsobu, jakým své požadavky na poskytnutí podložil, tedy že podal falešné podklady na zajištění zástavy, ač věděl, že jde o nemovitosti, k jejichž zástavě nemá souhlas manželky a ona ani tuto zástavu nejenže nepodepsala, ale tento úkon osobně neučinila, a tedy že jde svou povahou již od počátku z hlediska občanského práva o úkon neplatný. Tím jen v poškozených navodil představu neshodující se skutečným stavem věci, a tedy je uvedl v omyl, aby vylákal půjčení peněz. Kromě tohoto podvodného jednání však obviněný uvedl poškozené v omyl i tím, že zamlčel skutečný stav svých financí, a naopak zcela v rozporu s realitou tvrdil, že mu mají být finanční prostředky zaslány ze zahraničí. Obviněný v době, kdy od poškozené společnosti vylákal částku 1.000.000 Kč (dne 15. 3. 2012) s příslibem jejího navrácení do 14. 7. 2012, již věděl o svém předlužení, když jeho závazky přesahovaly částku 9.297.143,01 Kč a neměl žádný pravidelný měsíční příjem, kdežto výše aktuálních splátek v rozhodném období činila 15.903 Kč měsíčně. Ke dni 28. 6. 2012, kdy vylákal od poškozeného částku 600.000 Kč, jeho pasiva činila dokonce 10.428.176 Kč. V daných souvislostech nemá podstatný význam, že některé z uvedených závazků uzavřela pouze manželka obviněného, když se tak stalo za trvání manželství a udržovali spolu domácnost a dluhy šly na úkor jich obou. Rozhodné bylo, že obviněný neměl potřebné finanční zdroje pro to, aby mohl ve smluvené době peníze poškozeným vrátit. Navíc nemovitosti, jež vlastnil, byly již na základě dřívějších úvěrů zastaveny jako jistiny, a tedy neměl možnost s nimi volně disponovat.
27. Obviněným v dovolání tvrzená snaha prodat nemovitost v M. u B., je též nedůvodná, protože ačkoliv jeho manželka uzavřela s realitní kanceláří zprostředkovatelskou smlouvu k prodeji uvedené nemovitosti již 7. 11. 2011 (č. l. 381), Česká spořitelna, a. s., jako zástavní dlužník udělila souhlas s prodejem až dne 3. 6. 2013 (č. l. 348), tedy téměř rok poté, co byly smlouvy v této trestní věci uzavřeny. Smlouva s druhou realitní kanceláří byla sjednávána také až během měsíce září 2013 (č. l. 428 až 426). Ve skutečnosti tak obviněný nemohl se zpeněžením této nemovitosti v čase vylákání finančních prostředků od poškozených počítat a argumentovat jimi pro svou solventnost, neboť žádné kroky, které by vedly k úspěšnému prodeji nemovitostí, v daný čas neučinil. Takový projev obviněného by mohl být považován pouze za snahu o náhradě již vzniklé a způsobené škody. Naopak je z uvedeného zřejmé, že obviněný neměl žádné měsíční příjmy, protože hypoteční úvěr č. 343714179/0800 ze dne 19. 2. 2009 ve výši 7.500.000 Kč sjednaný u České spořitelny nebyl řádně hrazen, a proto byl ke dni 30. 10. 2011 zesplatněn. Obdobně hotovostní úvěr tzv. americká hypotéka č. 3860059823/0800 ze dne 19. 6. 2008 ve výši 2.000.000 Kč, jenž rovněž nebyl sedm let řádně splácen, byl zesplatněn ke dni 1. 1. 2012 (č. l. 162). Také úvěr uzavřený ze stavebního spoření na základě smlouvy ze dne 20. 6. 2008 ve výši 400.000 Kč byl z důvodů neplnění platebních podmínek zesplatněn dne 31. 8. 2011 (č. l. 180). Je tedy zřejmé, že obviněný žádné ze svých závazků neplnil a byl zatížen dluhy v milionových částkách. Navíc neměl ani pravidelný měsíční příjem. Obviněný neprojevil konkrétní snahu po oddlužení tím, že by zvýšil své pracovní úsilí a snažil se větším výdělkem zbavit svých dluhů, ale zcela naopak jen navršil již existující dluhy dalšími za situace, kdy věděl, že není v jeho silách tuto zadluženost zvládnout (přim. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015).
V. Závěr
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného uplatněné v dovolání nejsou důvodné a že soudy se v potřebné míře se všemi znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dostatečně vypořádaly a své závěry v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích uvedly a vysvětlily. V té souvislosti výhrady obviněného o možné jiné právní kvalifikaci nepřicházejí do úvahy (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016).
29. Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání obviněného posouzené jako celek bylo nedůvodné a tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu