ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.401.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 401/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 370/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 6/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 370/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 2 T 6/2017.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 2 T 6/2017, uznán vinným, že
dne 13. 11. 2013 v B., jako jednatel společnosti F-Financial Consulting, s. r. o., se sídlem Korunní č. p. 810/104, Praha 10 – Vinohrady, IČ: 275 57 511, prodal dům stojící na stavební parcele, zapsané na LV v katastrálním území V. V. u B., obec B., kupujícímu K. F., ačkoliv minimálně od 8. 2. 2013 věděl, že v nemovitosti jsou uložené movité věci ve vlastnictví poškozených H. S. a V. S., neboť část z těchto movitých věcí byla dne 8. 2. 2013 zahrnuta do soupisu exekučně zabaveného movitého majetku na základě exekuce prodejem movitých věcí Exekutorského úřadu v Trutnově, sp. zn. 158 EX 389/12, při jehož soupisu byl obviněný jako zástupce spol. F-Financial Consulting, s. r. o., osobně přítomen, přičemž tyto exekučně zabavené věci, jak byly popsány v rozsudku, v celkové hodnotě nejméně 43 178 Kč, jakož i jejich další, exekučně nepostižené movité věci patřící poškozeným a konkretizované v rozsudku v celkové hodnotě nejméně 301 760 Kč poškozeným znemožnil z domu odnést s odůvodněním, že movité věci zůstanou uschovány v nemovitosti do doby, než bude nařízena a provedena dražba těchto věcí, ačkoliv nebyl Exekutorským úřadem ani jiným oprávněným subjektem pověřen k jakékoliv úschově či jinému zacházení s movitými věcmi poškozených, poškozené z nemovitosti tentýž den, tj. dne 8. 2. 2013 vykázal, neboť společnost F-Financial Consulting, s. r. o., se ke dni 31. 10. 2012 stala vlastníkem domua obviněný se jako představitel této společnosti s poškozenými nedohodl na podmínkách nájmu, po vykázání poškozených z domu vyměnil zámky u vstupních dveří do domu, dům pronajímal 3. osobám, nabízel jej k prodeji, a dne 13. 11. 2013 dům prodal K. F., ačkoliv jednak věděl, že soupisem majetku v exekučním řízení poškození nepozbyli vlastnické právo k těmto věcem, a věděl, že poškození jsou majiteli i movitých věcí, jež se nacházely v uvedené nemovitosti, a které nebyly sepsány v rámci probíhajících exekučních řízení vedených Exekutorským úřadem v Trutnově, přičemž poškozeným jejich movité věci nevrátil ani poté, co bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. KSHK 42 INS 9323/2013-B-9/celk.5, ze dne 20. 1. 2014, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 20. 1. 2014 v 10:42 hod., a které nabylo právní moci dne 10. 2. 2014, povoleno oddlužení poškozeného V. S., a ani poté, co bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. KSHK 35 INS 8781/2013, ze dne 17. 3. 2014, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 17. 3. 2014 v 13:13 hod., a které nabylo právní moci dne 19. 5. 2014, povoleno oddlužení poškozené H. S., ačkoli byla uvedená usnesení doručena zveřejněním uvedených usnesení v insolvenčním rejstříku spol. F-Financial Consulting, s. r. o., která v uvedených insolvenčních řízeních vystupovala jako věřitel, přičemž v odůvodnění těchto usnesení je výslovně uvedeno, že „dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník“, přičemž část věcí poškozeným vrátil teprve dne 15. 9. 2014, jako zmocněnec K. F., a to většinu z nich poškozených nebo v neúplném počtu.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za užití §68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč, tj. 250 denních sazeb po 200 Kč, přičemž pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil zaplatit poškozeným H. S. a V. S., oba bytem B.– V. V., T. O., částku ve výši 344 938 Kč. Konečně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenované poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 370/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Jiřího Špeldy dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
5. V úvodu svého podání dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že jednak pochybil, pokud jeho odvolání označil za nedůvodné a v plném rozsahu převzal závěry z rozsudku soudu prvního stupně, resp. prakticky doslovně „okopíroval“ toto rozhodnutí, a dále, že ponechal zcela bez povšimnutí námitky obsažené v jeho odvolání a nikterak je nevzal v potaz.
6. V dalším textu obviněný namítl, že soudy obou stupňů se dopustily jednak nesprávného právního posouzení skutku, neboť tento zcela nesprávně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoliv se o žádný trestný čin nejedná, a jednak i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když jejich závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy i s právními předpisy soukromoprávními, konkrétně se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem. Poukázal na to, že ze skutkové věty výroku o vině lze usuzovat, že se měl přečinu krádeže dopustit zřejmě „až“ prodejem nemovitosti svědku K. F. dne 13. 11. 2013, přičemž k tomuto okamžiku se váže i zmínka o zavinění. Vytkl však, že právě ani okamžik, ke kterému se měl daného přečinu dopustit, nelze s jistotou určit, když soudy obou stupňů činí ve značné míře skutková zjištění, k nimž mělo dojít ještě před prodejem nemovitosti. Odvolací soud se pak snažil tento nedostatek zhojit v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž (v rozporu s rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho skutkovou větou) uvedl, že se zmocnil věcí poškozených při jejich vykázání z domu a dokonce následným přenecháním domu k užívání třetí osobě a pak prodejem domu třetí osobě vyloučil sám sebe z dispozice s nimi. V této souvislosti upozornil na to, že pokud rozhodným okamžikem spáchání daného přečinu měl být prodej předmětné nemovitosti, pak je v dané věci zásadní výpověď svědka K. F., jenž uvedl, že již při prohlídce jej obviněný upozornil na to, že v domě jsou věci ve vlastnictví poškozených a tyto nejsou předmětem prodeje, a současně jej požádal o ponechání věcí na místě do vyřešení záležitostí mezi ním a poškozenými (z doslechu věděl, že se má jednat o zástavu oproti dluhům poškozených); jmenovaný svědek navíc koupenou nemovitost neužíval a ani do ní nechodil. Jestliže se měl dopustit daného přečinu k dřívějšímu datu, tj. před 13. 11. 2013, není seznatelné, k jakému dni se tak mělo stát, byť zřejmě lze uvažovat o datu 8. 2. 2013; v takovém případě by však bylo nerozhodné, jakým způsobem s věcmi následně nakládal, tj. zda nemovitost pronajal, prodal apod., a byť tyto skutečnosti tvoří převážnou část skutkové věty, nepředstavují naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže. Dále vytkl rozhodnutím soudů obou stupňů, že z nich nevyplývá, jakého konkrétního jednání ve vztahu ke znaku zmocnění se cizí věci s úmyslem si ji přisvojit se měl dopustit a z čeho je dovozována trvalost a z čeho zavinění.
7. Dovolatel vyslovil názor, že výrok je rozsudku neúplný, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze nikterak dovodit, kterou z podmínek pod písm. a) až e) odst. 1 §205 tr. zákoníku měl svým jednáním naplnit. Fakt, že osoba prodá nemovitost, jejímž je výlučným vlastníkem, sama o sobě nepředstavuje žádný ze znaků skutkové podstaty citovaného přečinu, stejně jako skutečnost, že se určitá osoba stala vlastníkem nemovitosti, obdobně to platí ve vztahu k existenci či neexistenci dohody o nájmu s poškozenými, o skutečnosti, že nemovitá věc je pronajímána třetím osobám, či o tom, že vůči poškozeným byla vedena exekuce nebo jim bylo schváleno oddlužení. Přesto veškeré tyto skutečnosti jsou ve skutkové větě výroku o vině obsaženy.
8. Za nesprávné právní posouzení označil obviněný i závěr obou nižších soudů, že neobstojí jeho tvrzení, že poškození užívali nemovitost neoprávněně, s tím, že poukázaly na jejich dobrou víru. Zdůraznil, že jednak podle tehdy platného občanského zákoníku dobrá víra nebyla způsobilá založit užívací právo k nemovitosti, a jednak je takový závěr i v rozporu s výpovědí samotných poškozených, kteří uvedli, že v prosinci roku 2012 jim bylo oznámeno, že nabyl (resp. jeho společnost nabyla) předmětnou nemovitost, a že s nimi bylo jednáno o uzavření nájemní smlouvy, kterou odmítli podepsat, a že věděli, že musí dům opustit. Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit i tam, kde v jeho neprospěch poukázal na neexistenci písemné smlouvy o úschově daných movitých věcí mezi ním a svědkem K. F., neboť povinnost mít takovou smlouvu uzavřenou opět neukládá žádný právní předpis a navíc jmenovaný svědek sám potvrdil, že mu obviněný sdělil, že v nemovitosti jsou věci patřící poškozeným, a požádal jej, zda by tam mohly zůstat.
9. Dovolatel rovněž namítl, že soudy nesprávně posoudily i otázku zadržovacího práva, která je v projednávané věci zásadní. Jeho závěr o tom, že dlužník musí být o zadržení věci ihned písemně informován, pohledávka, pro kterou je zadržovací právo uplatňováno, musí být přesně konkretizována a o zadržené věci musí být řádně pečováno, opět nemá oporu v příslušných právních předpisech, konkrétně v tehdy platném občanském zákoníku, a to v jeho ustanovení §175 a násl., a předpoklady na uplatnění a výkon tohoto práva dovozované odvolacím soudem jdou nad rámec právních předpisů a nesprávně jsou vykládány k jeho tíži. Odvolací soud totiž sám nepopírá, že by zadržovací právo uplatnil, nýbrž mu vytýká, že jej neuplatnil řádně (správně). Tato skutečnost však spolehlivě vyvrací závěr soudů obou stupňů o spáchání přečinu krádeže zejména z hlediska subjektivní stránky, neboť pokud soud uzavřel, že „pouze“ nesprávně uplatnil zadržovací právo, a priori takový závěr vylučuje jeho úmysl přisvojit si věc tím, že se jí zmocní. I pokud by nedostál požadavkům na řádné uplatnění zadržovacího práva, samotný tento fakt není způsobilý založit trestněprávní odpovědnost, nýbrž odpovědnost za škodu podle předpisů práva občanského (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 20/2008), přičemž uvedené obdobně platí též v případě nedodržení oznamovací povinnosti vůči poškozeným, které také nemá vliv na vznik zadržovacího práva (zde citoval z rozhodnutí č. 35/1955 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti opětovně poukázal na to, že společnost, kterou zastupoval, byla v rozhodném okamžiku (a již od října roku 2012) výlučným vlastníkem nemovitosti, což bylo poškozeným známo, tito odmítli podepsat nájemní smlouvu, a tedy užívali nemovitost zcela bez právního titulu. Za těchto okolností způsob, jakým se předmětné věci dostaly do jeho dispozice, dozajista nenaplňuje znaky protiprávnosti či nemravnosti, jak je jednoznačně vyžadováno ustanovením §176 občanského zákoníku. Nadto doplnil, že sami poškození uvedli, že jim o zadržovacím právu neřekl „moc“, nikoli, že jim neřekl nic, jak nesprávně uvádí soudy obou stupňů. Dále zdůraznil, že skutečnost, že dne 8. 2. 2013 uplatnil vůči poškozeným zadržovací právo, potvrdili všichni svědci, konkrétně P. L., J. B., K. F., V. H., M. M., a lze ji vyvodit i ze záznamu Policie ČR ze dne 17. 7. 2014 (existenci pohledávky, pro kterou bylo zadržovací právo uplatněno, potvrdila i samotná poškozená H. S.). Vytkl, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné bližší odůvodnění, z jakého důvodu nebylo k uvedeným svědeckým výpovědím vůbec přihlédnuto, soudy obou stupňů na tyto důkazy svědčící v jeho prospěch zcela rezignovaly, vybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a jejich závěry jsou pouhou spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování a není v souladu se skutečně zjištěným stavem věci; tím soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces. Současně namítl, že činnost soudů vybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., potažmo §134 odst. 2 tr. ř.; jediným, na čem oba soudy zřejmě založily své závěry, jsou tvrzení poškozených, o jejichž věrohodnosti však lze (vzhledem k rozporům v jejich výpovědích, na něž příkladmo poukázal) mít důvodné pochybnosti.
10. Obviněný se dále zaměřil podrobněji na subjektivní stránku přečinu krádeže s tím, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není její naplnění nikterak seznatelné, snad jen ze skutkové věty, kde je však vázána k okamžiku prodeje nemovitosti, který odvolací soud ovšem nepovažuje za okamžik spáchání daného přečinu (za tento považuje okamžik vystěhování poškozených z nemovitosti). Vyjádřil proto přesvědčení, že v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že jednal s úmyslem přisvojit si předmětné movité věci nacházející se v nemovitosti tím, že se jich zmocní, stejně jako ani to, že by tak měl v úmyslu učinit dokonce trvale (v tomto ohledu pak skutková věta neobsahuje vůbec ničeho). Obdobně v napadeném rozhodnutí absentuje jakékoli zjištění ve vztahu ke způsobené škodě na cizím majetku včetně jeho úmyslu ji způsobit (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 289/2015).
11. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že jednak žádným způsobem nepřihlédl k tomu, že vždy upozornil dotčené osoby, že v nemovitosti jsou věci, které patří původním majitelům, a že jim je bude nutno vydat, že měl nad těmito každý okamžik kontrolu a přístup k nim, a dále, že společnost se stala vlastníkem nemovitostí již ke dni 31. 10. 2012 a pokud by tedy skutečně měl v úmyslu věci poškozených odcizit, mohl tak učinit kdykoli před jejich vystěhováním či prodejem nemovitosti. Za zcela zarážející označil přístup poškozených, kteří (když měl jejich věci zadržovat neoprávněně) se nedomáhali vydání věcí soudní cestou.
12. Obviněný vytkl odvolacímu soudu též to, že nezohlednil ani jeho námitky ve vztahu k tvrzené škodě, k jejíž úhradě je povinen, konkrétně se nezabýval tím, z jakého důvodu vypracovaný znalecký posudek vychází z hodnoty věcí k datu 13. 11. 2013, nereflektoval, že od výše škody, jež mu byla uložena nahradit (344 938 Kč), je nutné odečíst minimálně hodnotu věcí, kterou tyto měly v době vrácení poškozeným (znaleckým posudkem byla vyčíslena na částku 80 269 Kč), a bez dalšího konstatoval, že tyto věci měly být neupotřebitelné, a rovněž nereagoval na jeho výhrady k formálním i věcným pochybením znalce (znalec věci nikdy neviděl, nebylo zohledněno jejich stáří, původ a stav, posudek neobsahuje ani jednu fotografii).
13. Konečně dovolatel vyslovil názor, že odvolací soud dostatečně nezohlednil ani zásadu subsidiarity trestní represe. Poukázal na občanskoprávní rozměr dané věci, kdy poškození měli značné množství dluhů v důsledku podnikání poškozené, byla proti nim vedena řada exekucí, a on s jediným cílem – dosáhnout uspokojení svých vykonatelných pohledávek, resp. pohledávek společnosti – vykonával k majetku poškozených zadržovací právo s tím, že nikdy neměl v úmyslu věci poškozeným odcizit, přisvojit si je a nikdy s nimi takto nenakládal. Za situace, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že toto právo uplatnil pouze „neřádně“, mělo být k prostředkům trestního práva přistoupeno velice zdrženlivě a plně v souladu se zásadou ultima ratio s tím, že zde zcela absentuje škodlivost jednání. V daném případě navíc ani nejsou splněny veškeré předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, neboť skutek v podobě formulované v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže.
14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil (bez uvedení, kterému soudu) k dalšímu řízení.
15. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci předně uvedla, že pokud obviněný namítl, že popis skutku neobsahoval všechny zákonné znaky trestného činu krádeže, neboť v něm nebylo uvedeno, kterou z alternativ uvedených v základní skutkové podstatě svým jednáním naplnil, pak i takové námitky je třeba vznášet v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nikoli prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dále vyslovila názor, že z hlediska prvně citovaného dovolacího důvodu podal obviněný dovolání právně relevantně, neboť zpochybnil, že by se přisouzeným jednáním dopustil trestného činu krádeže, jímž byl uznán vinným, a to proto, že nedošlo k naplnění jeho objektivní i subjektivní stránky, a to z toho důvodu, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku zadržovacího práva, se kterou jeho trestná činnost bezprostředně souvisela, přičemž při posuzování případu odhlédly i od zásady subsidiarity trestní represe, jak je definována v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
16. Státní zástupkyně následně s poukazem na zákonnou úpravu a teoretická východiska vztahující se k trestnému činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku přisvědčila obviněnému v tom, že popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho odůvodnění, nesvědčí o tom, že by došlo k naplnění všech zákonných znaků daného trestného činu. Uvedla, že z kontextu skutkové věty je možné se úvahou dobrat ke zjištění, že za přivlastnění si cizí věci bylo považováno jednání obviněného, jímž znemožnil poškozeným odnést si z domu své věci poté, co je dne 8. 2. 2013 z nemovitosti jako její majitel vykázal. Soudy přitom nepřistoupily na obhajobu obviněného o tom, že vůči těmto věcem vykonával jako věřitel zadržovací právo, neboť blíže nekonkretizoval svoji pohledávku, zadržovací právo neuplatnil v rámci insolvenčního řízení, o věci řádně nepečoval, neuzavřel žádnou smlouvu o úschově věcí poškozených s novým majitelem domu, a dále věci byly vráceny obviněným na základě jeho zplnomocnění K. F., přičemž navíc soudy přihlédly k tomu, že užití zadržovacího práva uplatnil teprve v průběhu řízení. Zdůraznila, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný byl majitel nemovitosti, kterou dříve vlastnili poškození (a přišli o ni v souvislosti se svými nesplněnými závazky) a již nabyl od společnosti Teplická investiční společnost (která byla věřitelem poškozených), a navíc byl jménem společnosti F-Financial Consulting, s. r. o., jíž byl jednatelem, i jejich věřitelem, a to proto, že odkoupil pohledávku za poškozenými od pana Z. P. (šlo o pohledávku, která vznikla z podnikání poškozené). Důvodem, proč obviněný zadržoval věci poškozených, tedy spočíval v tom, aby je motivoval k zaplacení dluhu, čili takto je nutil, aby mu zaplatili dlužnou částku. Je tedy otázkou, zda v případě, pokud neuplatnil řádně zadržovací právo, se nedopustil trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této právní kvalifikaci by nebránil ani zákaz reformace in peius a zřejmě by byla zachována i totožnost samotného skutku.
17. Za podstatnou považovala státní zástupkyně skutečnost, že závazkový vztah mezi společností F-Financial Consulting, s. r. o., a poškozenými nebyl blíže zkoumán, což vyplývá i z výpovědi svědkyně B. N., která uvedla, že jednak obviněný nebyl schopen uvést přesnou výši dlužné částky poškozených, jíž se nedobrali ani později, a jednak, že byly pochybnosti o tom, zda jsou všechny požadavky po právu. Státní zástupkyně vyslovila názor, že pokud nebyly vyřešeny otázky související s uplatněním zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku, není možné bez dalšího uzavřít, zda obviněný existenci zadržovacího práva uplatnil pouze jako účelovou obhajobu, neboť ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva, nebylo by možné dospět k závěru o tom, že obviněný spáchal trestný čin krádeže, a to minimálně z toho důvodu, že by skutečně bylo třeba aplikovat princip subsidiarity trestní represe, neboť občanské právo disponuje účinnými prostředky, jak takový spor vyřešit.
18. Státní zástupně zdůraznila, že v posuzované věci je ale jednoznačné, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu krádeže, a nesprávným je i výrok o náhradě škody, a to z důvodů uváděných v dovolání obviněným.
19. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
20. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 23. 4. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
23. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
24. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
25. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je přitom některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z toho důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení). Neúplným výrokem je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem (např. není-li v případě výroku o vině citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu, nerozhodne-li soud v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody o způsobu jeho výkonu, neuloží-li soud v případě peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody); náležitosti výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků jsou upraveny zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř., náležitosti výrokové části usnesení pak zejména v ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
27. V tomto ohledu námitka obviněného, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze nikterak dovodit, kterou z podmínek pod písm. a) až e) odst. 1 §205 tr. zákoníku měl svým jednáním naplnit, v důsledku čehož považoval výrok (zřejmě o vině) za neúplný, nemůže obstát. Jak na to poukázala již státní zástupkyně ve svém přiléhavém vyjádření, taková výhrada vztahující se k výroku o vině a týkající se nedostatků popisu skutku v tzv. skutkové větě ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a soudy použité právní kvalifikaci předmětného skutku jako citovaného přečinu není relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nýbrž námitkou v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který ostatně obviněný rovněž ve svém dovolání citoval, jak bude rozvedeno níže), neboť ve svých důsledcích směřuje proti správnosti právního posouzení skutku. Nadto je třeba uvést, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně co do úplnosti vyhovuje zákonným požadavkům na něj kladeným ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu.
28. Třetím dovolacím důvodem, který dovolatel ve svém podání uplatnil, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
29. Z tohoto pohledu – odhlédne-li se od námitky dovolatele, že v dané věci představují jediný usvědčující důkaz, na základě něhož soudy obou stupňů založily své závěry, tvrzení poškozených, o jejichž věrohodnosti vyjádřil pochybnosti s tím, že poukázal na rozpory v jejich výpovědích – uvedenému důvodu dovolání odpovídají v zásadě všechny jeho námitky, jež s poukazem na něj ve svém podání uplatnil a jejichž prostřednictvím rozhodnutím soudů obou stupňů vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž polemizoval s naplněním zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu po stránce objektivní i subjektivní, a to včetně výhrady, jíž se dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
30. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda relevantně uplatněné námitky dovolatele jsou v uvedených směrech opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
31. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
32. Podle §120 odst. 3 tr. ř. platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
33. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004).
34. Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutečně nevyjadřuje všechny okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci. Daný skutek, jak zde byl formulován (a podrobněji rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), nenaplňuje zákonné znaky přečinu krádeže po stránce objektivní i subjektivní, případně popis skutku ve skutkové větě není v souladu se zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, či dokonce skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nevyplývají z provedeného dokazování. Je tomu tak přesto, že odvolací soud taková pochybení (vytýkaná obviněným již v odvolání) v rámci své přezkumné činnosti neshledal.
35. V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak větší škodu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.
36. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se věci zmocní , jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud by však pachatel chtěl s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli, aby se opětovně ujal výkonu svých práv, nemohlo by se jednat o přisvojení si věci a šlo by o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, případně, jestliže by jej tak chtěl donutit k určitému chování, bylo by možno takové jednání posoudit jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. U trestného činu krádeže je způsobenou škodou celá skutečná hodnota odcizené věci. Při stanovení výše škody je třeba vycházet ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, a ne z výše obohacení pachatele, tedy z přírůstku na majetku pachatele získaného trestným činem. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku), který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Pro přisvojení si věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu (jinak by se jednalo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, anebo by šlo jen o přestupek). Úmysl přisvojit si věc musí mít pachatel v době, kdy se jí zmocnil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983 až 1990).
37. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se podává, že soudy dospěly k závěru, že obviněný se daného trestného činu dopustil tím, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
38. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ani ve spojení s jeho odůvodněním však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky citovaného trestného činu, neobsahuje.
39. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění obou soudů nižších instancí v tom, že (zkráceně) dne 13. 11. 2013 jako jednatel společnosti F-Financial Consulting, s. r. o., prodal dům kupujícímu K. F., ačkoliv minimálně od 8. 2. 2013 věděl, že v nemovitosti jsou uložené movité věci (exekučně zabavené i exekučně nepostižené) ve vlastnictví poškozených H. S. a V. S., přičemž znemožnil poškozeným tyto věci z domu odnést s odůvodněním, že movité věci zůstanou uschovány v nemovitosti do doby, než bude nařízena a provedena dražba těchto věcí, ačkoliv nebyl Exekutorským úřadem ani jiným oprávněným subjektem pověřen k jakékoliv úschově či jinému zacházení s těmito věcmi, poškozené z nemovitosti tentýž den, tj. 8. 2. 2013 vykázal, neboť společnost F-Financial Consulting, s. r. o., se ke dni 31. 10. 2012 stala vlastníkem předmětného domu, přičemž poškozeným jejich movité věci nevrátil ani poté, co bylo povoleno oddlužení obou poškozených, a část věcí poškozeným vrátil teprve dne 15. 9. 2014 jako zmocněnec K. F., a to většinu z nich poškozených nebo v neúplném počtu.
40. Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že z těchto skutkových zjištění formulovaných ve skutkové větě není zcela zřejmé, ke kterému okamžiku se měl dopustit trestněprávně relevantního jednání, tj. přisvojení si předmětných věcí tím, že se jich zmocnil. Z formulace užité soudem prvního stupně lze usuzovat, že se tak mělo stát (zřejmě až) dne 13. 11. 2013 prodejem domu, v němž byly věci poškozených uložené („prodal dům … přičemž tyto věci poškozeným znemožnil z domu odnést“). Současně ovšem v odůvodnění svého rozsudku na straně 12 nalézací soud uvedl, že „…má za prokázané, že se obviněný zmocnil věcí poškozených při jejich vykázání z domu…“, tj. již ke dni 8. 2. 2013. Tomu, že soud (patrně) považoval za okamžik přivlastnění si věcí posledně jmenovaný den, by nasvědčoval i jeho závěr, že toto přivlastnění spatřoval v tom, že poté, co poškozeným znemožnil odnést si jejich věci, tyto „… zadržoval bez právního důvodu, odejmul je z dispozice poškozených, znemožnil poškozeným s věcmi disponovat a dokonce následným přenecháním domu k užívání třetí osobě a pak prodejem domu třetí osobě vyloučil věci S. sám sebe s jejich dispozicí“ (viz strany 12 a 13 tamtéž). Popis skutku v tomto směru tudíž není přesný a výstižný a s ohledem na odůvodnění rozsudku vzbuzuje pochybnosti o okamžiku dokonání daného trestného činu. Uvedené pochybnosti nerozptýlil ani soud odvolací, jenž k této otázce pouze doslova citoval z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a pouze dodal, že „…ze strany obviněného došlo k tomu, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, protože věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odejmul z dispozice vlastníka a zjednal si tak možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám“ (viz stranu 18 odůvodnění jeho usnesení). Na tomto místě Nejvyšší soud (obdobně, jak to učinil dovolatel) nemůže nepoukázat na to, že zmíněná doslovná citace odvolacím soudem z rozsudku soudu prvního stupně byla součástí doslovné citace více než osmi stran z tohoto rozsudku (srov. strany 4 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 9 až 18 usnesení soudu druhého stupně). Takové odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které představuje v podstatě kopii podstatné části odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, doplněnou o přibližně jednu stranu vlastních úvah a závěrů, k nimž v rámci své přezkumné činnosti dospěl, nejenže nevyznívá přesvědčivě, ale je i jemu nedůstojné.
41. Zásadní vadou, kterou trpí rozsudek soudu prvního stupně (a rovněž usnesení odvolacího soudu, jenž se s ním ztotožnil) je skutečnost, že ze skutkových zjištění uvedených jak ve skutkové větě, tak i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze učinit závěr o naplnění subjektivní stránky daného přečinu, tj. že obviněný jednal v době, kdy se měl věcí poškozených zmocnit (ať již při vykázání poškozených z domu, či při prodeji domu), též v úmyslu si je přisvojit, tedy vyloučit poškozené z držení, užívání a nakládání s věcmi, a zároveň získat možnost trvalé dispozice s nimi. Jakékoli úvahy v tomto směru v odůvodněních rozhodnutí obou soudů nižších instancí absentují a lze se pouze domýšlet, že závěr o tom, že obviněný jednal v takovém úmyslu, učinily v důsledku toho, že nepřistoupily na jeho obhajobu o uplatnění zadržovacího práva, a naopak shledaly, že obviněný zadržoval věci poškozených bez právního důvodu.
42. Soud prvního stupně verzi obviněného o uplatnění zadržovacího práva odmítl s tím, že toto neuplatnil řádně (neboť nekonkretizoval, které věci zadržuje, nespecifikoval, že tak činí jako zástupce skutečného věřitele – společnosti F-Financial Consulting, s. r. o., nekonkretizoval nijak svoji pohledávku), neuplatnil zadržovací právo v insolvenčním řízení, neuzavřel žádnou smlouvu o úschově s novým vlastníkem domu K. F., vrátil věci poškozeným na základě zplnomocnění jmenovaného a o věci poškozených se řádně nestaral. Konstatoval rovněž, že poškození popřeli, že by jim obviněný sdělil, že uplatňuje zadržovací právo, a jako nevýznamné hodnotil svědecké výpovědi P. L., J. B. a K. F. k této otázce (srov. stranu 12 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud v tomto ohledu toliko uvedl, že „… je zřejmé, že obviněný nedodržel řádný postup ohledně uplatnění zadržovacího práva … nelze rovněž přehlédnout, že takovýmto způsobem obviněný neargumentoval ihned od počátku tr. řízení“ (viz stranu 18 odůvodnění jeho usnesení).
43. Nejvyšší soud shledal, že takové právní úvahy a závěry nejsou přesvědčivé, a že soudy obou stupňů se s námitkou obviněného, že jeho jednání bylo projevem zadržovacího práva, náležitě nevypořádaly, ba dokonce ji odmítly v rozporu s výpověďmi výše uvedených svědků. Například z výpovědi svědka P. L., jenž byl přítomen vyklízení domu dne 8. 2. 2013, vyplývá, že obviněný uvedl, že „věci uvolní, až paní zaplatí dluh“. Svědek J. B. (exekutor), vypověděl, že o uplatnění zadržovacího práva jej obviněný informoval telefonicky, a on si udělal o tom ve spisu poznámku. Svědek K. F. (nový vlastník domu), uvedl, že obviněný mu o věcech uložených v domě říkal, že jsou poškozených, jsou v domě jen uskladněny, má je jako zástavu oproti nějakým dluhům s tím, že až bude potřeba je vydat, tak je vydá; současně jej požádal, zda by tam věci mohly zůstat. Rovněž svědek V. H. (zájemce o koupi domu) vypověděl, že mu bylo řečeno, že věci v domě, které jej zaujaly, patří bývalým majitelům a nebudou součástí prodeje.
44. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.
45. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
46. Současně Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na to, že zadržovací (retenční) právo podle §175 a násl. platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), platného a účinného v době, kdy se měl obviněný skutku dopustit, slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky tím, že zadržovatel, ačkoliv je povinen věc vydat, odpírá tak učinit, pokud mu vlastník věci neposkytne požadované protiplnění. Na základě jakého právního důvodu peněžitá pohledávka existuje, musí zadržovatel prokázat. Funkce zadržovacího práva je pouze zajišťovací (nikoliv uhrazovací). Ten, kdo věc zadržuje, může sice až do splnění své pohledávky odpírat věc vydat, nemůže ji ale sám zpeněžit, a tak se uspokojit z výtěžku prodeje. Zadržovací právo se uskutečňuje jednostranným aktem zadržovatele spočívajícím v zadržení věci. Zadržovací právo však nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí (§176 odst. 1 občanského zákoníku).
47. Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za „přisvojení si cizí věci“, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, též in Sb. n. u. US Svazek č. 35 Nález č. 196 str. 569, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 38/2007 pod č. T 1019.).
48. Přece však je třeba odlišovat případy existence zadržovacího práva za splnění jeho zákonných předpokladů a domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, že jedná po právu, ač podmínky zadržovacího práva splněny nejsou, na straně jedné a případ, kdy je existence zadržovacího práva toliko předstírána, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku, tj. existovala pohledávka zadržovatele vůči vlastníku věci, s úmyslem přinutit tak vlastníka věci k plnění bez jakéhokoliv právního důvodu. Posledně uvedenou situaci nelze při splnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku zpravidla řešit jinými právními prostředky než prostředky trestního práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní.
49. V posuzované trestní věci ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších instancí vyplývá, že důvod, proč obviněný věci poškozených zadržoval, spočíval v tom, že je tímto nutil, aby mu zaplatili dlužnou částku – pohledávku, kterou odkoupil od Z. P. a která vznikla z podnikání poškozené H. S. V úvahu by proto mohlo přicházet i to, zda v jednání obviněného lze spatřovat právě trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku. Na rozdíl od trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, jehož objektem je vlastnictví, popř. držba či jen faktické držení věci, je objektem trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku svoboda rozhodování. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.
50. V konkrétním případě měl podle zjištění soudů obviněný poškozené nutit, aby něco konali, tj. aby mu zaplatili dlužnou částku. Protože se tak nestalo násilím, ani pohrůžkou násilí, zůstává otázkou, zda tak nebylo učiněno pohrůžkou jiné těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může podle praxe soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství a rodinného života apod. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, jeho osobním zkušenostem, psychickému stavu apod.
51. Obviněný odmítal poškozeným vydat jejich movité věci, které pro ně představovaly nezanedbatelnou majetkovou hodnotu, navíc některé sloužily k výkonu podnikatelské činnosti poškozené H. S. Bude proto na soudu prvního stupně, aby zvážil a odůvodnil, lze-li takové jednání posoudit jako „pohrůžku těžké újmy“ ve smyslu zákonných znaků §175 odst. 1 tr. zákoníku.
52. Soudy obou nižších instancí nepostupovaly zcela správně ani při stanovení výše škody, kterou měl obviněný svým jednáním poškozeným způsobit a která mu byla uložena poškozeným nahradit, jak to naznačila již státní zástupkyně ve svém vyjádření. Již soud prvního stupně pochybil, jestliže od částky 344 938 Kč jakožto hodnoty předmětných věcí ke dni 8. 2. 2013 (tj. ke dni, kdy věci odejmul z dispozice poškozených) neodečetl hodnotu věcí ke dni 13. 11. 2013 (kdy dům prodal) v částce 80 269 Kč, jak byla vyčíslena znalcem ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady. Právě rozdíl mezi uvedenými finančními částkami představoval majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozených zmenšen, a tedy skutečně způsobenou škodu. Uvedené pochybení nalézacího soudu nenapravil ani odvolací soud, jenž se se stanovením výše škody ztotožnil, přičemž v rozporu se znaleckým posudkem poukázal na to, že „… pokud došlo k nějakému vrácení věcí poškozeným, tak ty byly převážně nepoužitelné a bezcenné“ (srov. stranu 19 odůvodnění jeho usnesení).
53. Nejvyšší soud bezezbytku nesdílí ani úvahy odvolacího soudu o společenské škodlivosti jednání obviněného, resp. o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě.
54. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117 a 118).
55. Zatímco nalézací soud se z tohoto hlediska jednáním obviněného vůbec nezabýval, soud druhého stupně na straně 18 odůvodnění svého usnesení v tomto směru uvedl (ovšem dosti obecně a s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nepřesvědčivě), že „ … v posuzované trestní věci použití prostředků tr. práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio nekoliduje. Na prvém místě možno konstatovat, že spáchání trestného činu v rámci civilněprávního vztahu není ničím neobvyklým … to, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilně právní úpravě, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace tr. práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. Tímto skutkem obviněný naplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Přehlédnout nelze ani fakt, jaká byla způsobena škoda na cizím majetku, která převyšuje výrazně zákonem stanovenou větší škodu. Tyto skutečnosti hovoří jednoznačně proti možnosti aplikace principu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio. Předmětné jednání obviněného tak zcela vybočilo z mantinelů práva civilního a dostalo se plně do oblasti tr. práva. Skutečnost, že se svých majetkových nároků ve formální rovině mohli poškození H. S. a V. S. domáhat též u civilního soudu, nezakládá důvod pro to, aby nemohl být uplatněn postih trestním právem .“
56. Jak již bylo uvedeno shora, ani v případě, že by v dané věci nebyly splněny všechny formální podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku, nebylo by možné zadržení věcí poškozených obviněným pokládat bez dalšího za „přisvojení si cizí věci“ z jeho strany, a bylo by nutno zvážit možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť občanské právo disponuje účinnými prostředky, jak takový spor vyřešit. Jestliže by bylo prokázáno, že obviněný tento institut použil pouze účelově pro svou obhajobu, a jeho jednání by naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu včetně subjektivní stránky, i za takové situace je třeba možnost, resp. vyloučení aplikace citované zásady odůvodnit pečlivěji a konkrétněji.
57. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností shledal, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a proto z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 370/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 2 T 6/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
58. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby upřesnil dosavadní skutková zjištění, náležitě se vypořádal s obhajobou obviněného, že jeho jednání bylo projevem zadržovacího práva, pečlivě se věnoval subjektivní stránce skutkové podstaty daného trestného činu s tím, že pokud dospěje k závěru o jejím naplnění, tuto výstižně vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině a podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze přitom vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést další důkazy, byť Nejvyšší soud v tomto směru žádné povinnosti nalézacímu soudu neukládá. Stejně tak bude třeba, aby již tento soud napravil shora zmíněné pochybení ve výroku o náhradě škody. A bude-li zvažovat možnost aplikace výše naznačené právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, musí se náležitě vypořádat se všemi zákonnými znaky tohoto trestného činu a nesmí přitom zapomenout, že i v takovém případě musí zvažovat zákonné podmínky pro použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. shora odstavce 53. a 54.).
59. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
60. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu