ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.774.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 774/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání obviněného M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 321/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, sp. zn. 64 T 42/2017, uznal obviněného M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 7. 10. 2016 v době od 16.34 hod. do 16.36 hod. při výjezdu z parkoviště OC Galerie Butovice, které se nachází na adrese R., P., úmyslně poškodil automatickou závoru zabraňující odjezdu vozidel bez vložení parkovacího lístku, a to tím způsobem, že závoru za použití fyzické síly rukama nadzvedl a následně zcela vytrhl z upevňovacího kloubu, přičemž poté z místa odjel, a svým jednáním tak způsobil poškozené společnosti Galerie Butovice s. r. o., IČ: 27199428, se sídlem Radlická 520, Praha 5, škodu poškozením závory ve výši 37 244 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč (třicet tisíc korun českých), vyměřený jako 150 (sto padesát) denních sazeb, přičemž denní sazba činí 200 Kč (dvě stě korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozené společnosti Galerie Butovice s. r. o., IČ: 27199428, se sídlem Radlická 520, Praha 5, škodu ve výši 37 244 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 321/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bedřicha Macourka dovolání (ve znění rovněž jeho doplnění na výzvu soudu prvního stupně), které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako úmyslný trestný čin.
5. V dalším textu svého podání (formulačně zcela shodném jako jeho odvolání) dovolatel rozvedl, že svoje podání směřuje do výroku o vině i trestu. Zdůraznil, že v žádném případě nevěděl, že může nadzvednutím automatické závory poškodit upevňovací šroub, a tím poškodit i celou závoru, přičemž poukázal na to, že v daném řízení bylo prokázáno, že když na předmětné parkoviště vjel, závora byla zvednutá vzhůru. Současně upozornil na soudem přehrané kamerové záznamy, na jejichž podkladě bylo jednak zjištěno, že vjel na parkoviště za vozidlem, které jelo před ním, a že závory byly funkční, a dále, že při výjezdu uchopil závoru za její konec, nadzvedl ji, následně mechanismus povolil, poté závoru přetlačil, tato se uvolnila, byla opřená o stojan a on odjel. Uvedl přitom, že jej celá událost velmi mrzí a je si vědom toho, že bude muset nahradit vzniklou škodu. Své jednání odůvodnil tím, že bylo „zkratkové“, neboť měl důležité obchodní jednání, a pokud by jej pracovník ostrahy pustil, zastavil by před závorou, aby mohla další vozidla projíždět, a doběhl by na velín pro parkovací lístek, což mu však bylo znemožněno. Dále považoval uložený peněžitý trest, vzhledem ke značné výši škody, kterou bude muset zaplatit, za nepřiměřeně vysoký. Ve svém doplnění dovolání zopakoval, že se domníval, že závora je pouze lehce položená na stojanu, a tuto z důvodu časové tísně chtěl jen nadzvednout, a že neměl v úmyslu ji zvedat násilím a způsobit škodu.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby bylo upuštěno od uložení trestu, protože samotné projednání věci a zaplacení náhrady škody splní účel trestního řízení.
7. Pro úplnost je vhodné uvést, že obviněný sám, tj. nikoli prostřednictvím obhájce (jeho výše jmenovaný obhájce ode dne 1. 4. 2018 nevykonává advokátní praxi a obviněný si žádného jiného obhájce nezvolil) učinil dne 3. 6. 2018, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání (tato mu uplynula dne 8. 1. 2018) u Obvodního soudu pro Prahu 5 podání, v němž jednak vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a dále doplnil dovolání podané prostřednictvím obhájce, k němuž upozornil na to, že je zkopírovanou verzí odvolání, a požádal, aby k němu bylo přihlédnuto jen zčásti.
8. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout dovolateli jednak ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, a dále ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. S ohledem na citovanou zákonnou úpravu je zřejmé, že uvedené podání samotného obviněného nemohlo být pro rozhodování Nejvyššího soudu relevantní.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznila, že dovolatel na podporu jím tvrzeného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poukázala na to, že jeho jednání bylo prokázáno výpověďmi svědků V. B. a M. H., z nichž vyplynulo, že obviněný, ačkoli byl prvně jmenovaným svědkem upozorněn na nutnost vyzvednutí parkovacího lístku a zaplacení částky 50 Kč, rozhodl se situaci řešit sám, a to nadzdvihnutím závory, přičemž musel být minimálně srozuměn s tím, že násilím může dojít k poškození zařízení. Dále uvedla, že jeho námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.
10. Státní zástupkyně navíc upozornila na to, že obviněný se ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Konstatovala však, že skutkové závěry soudu jsou naopak náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Uvedla, že dovolatelem uplatněné námitky jsou primárně skutkové povahy, neboť se jimi domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tyto pouze vykládá jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své výhrady. Takto pojaté námitky však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal prostřednictvím pošty vyjádření státní zástupkyně na vědomí obviněnému (bylo mu doručeno dne 18. 6. 2018; srov. §50 odst. 1 o. s. ř. per analogiam). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci (učiněné prostřednictvím obhájce) je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly (jak uvedla rovněž státní zástupkyně ve svém přiléhavém vyjádření) výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Obviněný totiž předložil vlastní verzi skutkového děje, podle níž poté, co vjel na předmětné parkoviště pod zvednutou závorou, z čehož dovodil oprávněnost svého vjezdu bez odebrání parkovacího lístku, případně nefunkčnost daného zařízení (i když ve svém podání si v posledně uvedeném tvrzení současně protiřečil, neboť v něm rovněž zmínil, že podle kamerových záznamů závory byly funkční), se domníval, že závora u výjezdu z parkoviště je pouze lehce položená na stojanu, a proto ji chtěl jen nadzvednout, přičemž tvrdil, že nevěděl, že ji tímto může poškodit, neměl v úmyslu zvedat ji násilím, a tedy ani způsobit škodu.
17. Takto koncipovanou dovolací argumentací se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost soudy učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) i naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a správnost právního posouzení daného skutku. Jím předložená skutková verze totiž byla v rozporu s těmi skutkovými zjištěními, jež na podkladě provedených důkazů – zejména kamerových záznamů a výpovědí svědků V. B. a M. H.– učinil soud prvního stupně a jimž přisvědčil i soud odvolací. Z kamerových záznamů (jejich vyhodnocení je založeno na č. l. 29 a 30 spisu) monitorujících jak příjezd obviněného na parkoviště, tak jeho výjezd z něj, je zcela zřejmé, že závory na místech vjezdu i výjezdu byly funkční. Z kamerového záznamu zachycujícího příjezd obviněného je patrné, že před vozidlem obviněného vjela ve směru do parkoviště dvě jiná vozidla, za prvním se závora spustila zcela dolů, za druhým ovšem nikoliv, neboť než toto projelo celou svou délkou pod závorou, přijel se svým vozidlem obviněný, jenž u stojanu na vjezdové lístky nezastavil, pokračoval dále v cestě a bezprostředně za tímto vozidlem projel pod zvednutou závorou (jež zůstala z důvodu předchozího průjezdu vozidla zvednutá a nestačila se vzhledem k bezprostřednímu průjezdu vozidla obviněného spustit dolů) do prostoru parkoviště; tato závora se až následně spustila opět zcela dolů. Z kamerového záznamu zachycujícího místo výjezdu z parkoviště je dále zjevné, že obviněný zde uchopil závoru za její konec oběma rukama, nadzvedl ji, a jelikož nešla samovolně zvednout, na závoru tlačil; následně mechanismus závory povolil, závora se uvolnila, obviněný ji přetlačil, zvedl a opřel o stojan, protože tato již očividně nedržela v mechanismu a bylo možné s ní manipulovat i mimo osu pohybu otevírání.
18. Ze zjištěného jednání obviněného jak již při vjezdu na parkoviště, tak při výjezdu z něj, je tudíž nade vší pochybnost zřejmá jeho ignorance pravidel vjezdu a výjezdu z předmětného parkoviště, jeho záměr tato obejít (patrný z jeho nechuti při vjezdu řádně odebrat parkovací lístek, resp. při výjezdu si dodatečně u ostrahy parkoviště vyzvednout náhradní lístek za současného zaplacení poplatku ve výši 50 Kč v důsledku jeho předchozího nerespektování pravidel při vjezdu na parkoviště), což se mu v případě vjezdu také podařilo, a agresivní způsob jeho chování poté, co zjistil, že v druhém případě již úspěšný nebude. Za těchto okolností se pak rozhodl řešit situaci zcela svémocně tak, že závoru zabraňující jeho výjezdu násilně zvedl, kdy na ni musel zatlačit tak, až ji vytrhl z upevňovacího šroubu, čímž její mechanismus povolil, a současně se tím poškodil. Z těchto skutečností nepochybně vyplývá, že obviněný vzhledem k nutnosti použití poměrně značné síly ke zvednutí závory musel být minimálně srozuměn s tím, že ji takovou manipulací může poškodit. Je vhodné rovněž připomenout, že obviněný tímto jednáním způsobil na závoře škodu ve výši přesahující sedminásobek škody nikoliv nepatrné (srov. ustanovení §228 odst. 1 a §138 odst. 1 tr. zákoníku).
19. Obhajoba dovolatele, že neměl v úmyslu zvedat závoru násilím a způsobit škodu, tudíž nejenže vychází z jiného skutkového děje, než jaký zjistily soudy obou nižších instancí, ale navíc je nedůvodná. Je třeba zopakovat, že obviněný však především neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 554/04).
21. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. strany 2 až 4 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 a 3). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
23. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítl, že peněžitý trest, jenž mu uložil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil rovněž soud odvolací, je nepřiměřeně vysoký, když v tomto směru poukazoval již na svou povinnost nahradit způsobenou škodu.
24. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
25. Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněnému byl totiž uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby].
26. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je doslovným opakováním námitek, které uplatnil ve svém odvolání, a rovněž v podstatě celé obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu