ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.884.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 884/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 44 To 135/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 84/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 T 84/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako jediný jednatel společnosti Unitrade Company, s. r. o., se sídlem Praha 1 – Nové Město, Samcova 1177/1,
1) za zdaňovací období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2015 nesplnil svou zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně neodvedl za své zaměstnance Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu úhrn sražených záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků v celkové výši 53.700 Kč přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek finančních prostředků k jejich úhradě,
2) neplnil svou zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně neodvedl předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti na své zaměstnance Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, za období do 1. 3. 2011 do 31. 12. 2015 v celkové výši 54.811 Kč přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek finančních prostředků k jejich úhradě,
3) neplnil svou zákonnou povinnost a v rozporu s ustanovením §5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neodváděl průběžně předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, za období od 1. 12. 2011 do 31. 12. 2015 ve výši 32.847,67 Kč, a to přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a na bankovním účtu společnosti byl v této době dostatek finančních prostředků k jejich úhradě,
kdy takto úmyslně neuhradil shora uvedeným subjektům částku v celkové výši 141.358,67 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 44 To 135/2018, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného podle §241 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a nově rozhodl i o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž nesprávné právní posouzení činu spatřoval v tom, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplnil zákonné znaky trestného činu, neboť se rozhodnutí obou soudů opírala o dva neprověřené důkazy, a to o výpověď účetní T. L. a znalecký posudek. Účetní vypovídala pouze v počáteční fázi šetření do záznamu policie, v žádném vyšším stadiu šetření nebyla vyslechnuta a soudy obsah jejích údajů do tohoto záznamu převzaly. Obviněný vytýkal i to, že popřela, že by svoji výpověď formulovala tak, jak byla v úředním záznamu prezentována.
5. Ve věci zpracovaný znalecký posudek obviněný považoval za bezcenný, protože znalec již v úvodu upozornil, že nemá dostatečné podklady k jeho zpracování, a tedy že posudek nebude zcela relevantní.
6. Rovněž obviněný brojil proti tomu, že soud nepřihlédl k jeho situaci, že byl v trojjedinném postavení zaměstnavatele, zaměstnance i obviněného, a zejména však vytýkal, že výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno, že sám sobě neprovedl srážku své hrubé mzdy a že finanční prostředky, které neodvedl, použil v rozporu se zákonem pro jiné účely. Protože na základě důkazů, jež soudy opatřily, nebyl čin, jenž mu je kladen za vinu, řádně objasněn, není rozsudek spravedlivý, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a uložil odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl zaslán opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř., své vyjádření k dovolání Nejvyššímu soudu do doby konání neveřejného zasedání nezaslalo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
9. Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
13. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
14. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak své argumenty soustředil pouze proti provedenému dokazování, neboť za nedostatečné považoval, že soudy závěry o jeho vině opřely o výpověď svědkyně T. L., která byly vyslechnuta pouze ve formě úředního záznamu, a ze znaleckého posudku, v němž znalec označil podklady, na jejichž základě posudek podal, za nedostatečné. Rovněž vytýkal, že soudy řádně neobjasnily, že by za sebe platby neodvedl. Takové námitky směřují proti procesnímu postupu soudů, a netýkají se hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, protože obsahem podaného dovolání nebyly výhrady právní povahy, pro jejichž nápravu je uplatněný dovolací důvod určen.
15. Protože jde o výhrady proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud z těchto důvodů zásadně nemůže obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, neboť obviněným v dovolání uváděné okolnosti na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají. I přes tuto zásadu Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a pravidla podstatná pro dodržení zásad spravedlivého procesu. V tomto rámci jen pro úplnost mimo zákonem vymezené podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že z přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že soudy se svým povinnostem nezpronevěřily a všechny zásady zákonem stanovené pro správné zjištění skutkového stavu věci dodržely. Nebylo proto možné přisvědčit výhradám obviněného, který v dovolání naznačoval, že soudy skutek řádně neobjasnily a nezjistily všechny okolnosti, za nichž k činu, který mu je kladen za vinu, mělo dojít. Naopak podle odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí bylo možné shledat, že soudy obou stupňů vycházely z důkazů, které provedly zákonným způsobem a čin obviněnému kladený za vinu objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně).
16. Jen pro úplnost je vhodné uvést, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného, provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence vypracovaného znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA (č. l. 32 až 52). Měl k dispozici i materiály od zdravotní pojišťovny i správy sociálního zabezpečení, a další, jimiž důkaz rovněž provedl¸ přečetl i úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně T. L. (č. l. 23 až 26). Z uvedeného je zřejmé, že soud respektoval ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Podle výsledků provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že obviněný v rozhodném období, jak je ve skutku vymezeno, nesplnil svou zákonnou povinnost jako zaměstnavatel odvést za své zaměstnance daň, pojistné na zabezpečení a státní politiku v nezaměstnanosti a na zdravotní pojištění, a že jednal úmyslně, byť on sám byl jediným zaměstnancem. Tyto závěry vyplynuly ze všech uvedených důkazů a korespondovaly i částečným doznáním obviněného. To odpovídalo i obsahu výpovědi T. L., která v postavení osoby podávající vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., jež bylo soudem podle §211 odst. 6 tr. ř. přečteno, jako účetní společnosti obviněného popsala, že obviněného upozorňovala, že má společnost dluhy na povinných odvodech, které platit mohla, protože měla dostatek finančních prostředků. Tyto skutečnosti shodně vyplynuly i ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence vypracovaného znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA (č. l. 51). Soud na základě zmíněných důkazů vzal za prokázané, že obviněný, ač jeho společnost měla peníze, za osoby, které zaměstnával (tedy za sebe), zákonem stanovené platby vědomě neodvedl, a to ve výši, která je v popisu skutku uvedena (srov. strany 3 až 5 rozsudku).
17. Odvolací soud se s uvedenými skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a považoval je za správné a učiněné v souladu s výsledky provedeného dokazování. Rozsudek zrušil jen ve výroku o trestu a náhradě škody, avšak nesprávně o něm znovu rozhodl, čímž nenapravil vadu, že tyto nároky nelze v adhezním řízení uplatňovat, jak plyne např. ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod č. 52/1998-I), či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod č. R 22/2005-II). Je však třeba zmínit, že tento nedostatek v dovolání vytýkán nebyl, a proto podle zásady uvedené v §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud uvedené pochybení nemohl napravit (strana 4 rozsudku odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí považuje za nutné konstatovat, že netrpí obviněným vytýkanými nedostatky, protože je z jejich obsahu zřejmé, že se soudy zabývaly obhajobou obviněného, na niž reagovaly, a jeho výhradám věnovaly nutnou pozornost. Vadný nebyl ani postup při provedení důkazu výpovědí T. L., protože podle §211 odst. 6 tr. ř. mohl být úřední záznam pořízený podle §158 odst. 6 tr. ř. jako důkaz přečten, neboť s tím státní zástupkyně i obviněný souhlasili. Je vhodné k výhradě obviněného též dodat, že z provedeného dokazování neplyne zjištění, že by svědkyně popřela, že by své vysvětlení formulovala tak, jak je prezentováno, protože ani k takovému postoji neměla v rámci takto provedeného řízení možnost.
19. Pokud jde o skutková zjištění, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z něhož lze pro úplnost zmínit i znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence vypracovaného znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA. Podle svého vyjádření měl dostatek podkladů pro učiněné závěry a mohl mimo jiné ze mzdového listu pracovníka V. K. (jediného zaměstnance společnosti Unitrade Company) a z přehledu sociálního pojištění poskytnutého pražskou správou sociálního zabezpečení a z přehledu zdravotního pojištění poskytnutého Všeobecnou zdravotní pojišťovnou dospět ke zjištění, že obviněný v období 2011 až 2015 své daňové povinnosti jako zaměstnavatel neplnil.
20. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky, neboť rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy svůj procesní postup popsaly a dostatečně odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
21. Ze všech shora uvedených zjištění lze shrnout, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
22. Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
23. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu