ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1575.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1575/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání obviněného D. H. N., nar. XY v XY, občana Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 15 To 36/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 67/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. H. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 7 T 67/2017, byl obviněný D. H. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
obvinění D. H. N. a A. L. N. společně a po rozdělení činností ve spolupráci s dalšími osobami, v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 8. 2016 do 7. 3. 2017, v obci K., okres Kolín, v prostorách skladové haly na stavební parcele č. XY, bez řádného povolení a s cílem vypěstovat rostliny konopí setého s vysokým obsahem cannabinoidních látek, zřídili a následně provozovali chod pěstírny konopí setého tak, že za finančního přispění dalších osob zajistili pronájem a vybavili prostory, aby vytvořili příznivé pěstební podmínky pro rostliny, zajistili instalaci podružného rozvodu elektřiny a rozmístili zdroje tepla a světla, zajistili zeminu, hnojiva, sazenice konopí a další zařízení a pro rostliny potřebnou pěstební techniku, přičemž nejméně obviněný H. V. P. od ledna 2017 do zadržení a obviněný X. T. N. od 2. 2. 2017 do zadržení pečovali o rostliny konopí střihem, přihnojováním, zálivkou a simulací denní a noční doby, a všichni obvinění společným jednáním vypěstovali, sklidili a usušili rostliny konopí o celkové váze 82.791,84 g rostlinné sušiny s obsahem nejméně 8.463,51 g látky delta-9-tetrahydrocannabinol a z tohoto množství konopí o váze 76.291,84 g s obsahem nejméně 7.496,11 g látky delta-9-tetrahydrocannabinol obvinění N. D. H. a N. A. L., v úmyslu distribuovat dalším osobám, drželi ve 25 vakuovaných pytlích a dalších sáčcích obsahujících zejména okvětní části konopí setého v bytě č. 101 v ulici XY, v Praze 4, v bytě č. 23 v XY ulici v Praze 4, a v bytě č. 1 v XY ulici v Praze 4 a část sušeného konopí o váze 6.500 g s obsahem 967,4 g látky delta-9-tetrahydrocannabinol dne 2. 2. 2017 prodali v Praze 4 za částku 385.000,- Kč již pravomocně odsouzenému N. H. D., nar XY, a v úmyslu získat další rostlinnou sušinu konopí setého o váze nejméně 199,5 kg s obsahem nejméně 26,7 kg látky delta-9-tetrahydrocannabinol pěstovali v uvedené skladové hale dalších nejméně 2.810 ks rostlin konopí o celkové váze 61.640,3 g rostlinného materiálu obsahujícího 1.300,1 g látky delta-9-tetrahydrocannabinol, které dosáhly různého stadia růstu, když se jim je nepodařilo v důsledku zásahu Policie České republiky dne 7. 3. 2017 dopěstovat, sklidit, usušit a spolu s drženou sušinou dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění.
2. Za toto jednání byl obviněný citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 7 T 67/2017, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a dále podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku též trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 33.400 Kč.
3. Rozsudek krajského soudu napadl obviněný, a v jeho neprospěch též státní zástupce, odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce pak byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vrácení finanční hotovosti osobě P. T. H., zatímco odvolání obviněného bylo citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 15 To 36/2018, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto, tzn. že jinak zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. H. N. prostřednictvím ustanoveného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že napadá výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku o trestu vyhoštění na dobu neurčitou, tak, jak byl původně uložen v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Dle dovolatele vychází výrok o uloženém trestu vyhoštění z nesprávného hmotněprávního posouzení, a to jeho vztahu k synovi a jeho matce, neboť nelze souhlasit s tím, že za situace, kdy dané osoby spolu nežijí a nestýkají se, je vyloučen zájem na spojování rodin. Dovolatel sám o syna projevoval zájem, který však nebyl ze strany matky syna akceptován, což však do budoucna nevylučuje změnu stanoviska syna, jenž již nabyl zletilosti a na vztah k otci si může postupně názor vytvářet sám. Rovněž usnesením odvolacího soudu zdůrazňovaná bezpečnostní hrozba jeho osoby pro Českou republiku nevychází dle obviněného z konkrétních zjištění v rámci daného trestního řízení, jelikož se žádných jednání vůči jednotlivým českým občanům nedopustil, jeho aktivity směřovaly do vietnamské komunity, pročež je soudem zmiňované bezpečnostní riziko přinejmenším značně nadhodnocováno. Neuložení trestu vyhoštění by pak dle obviněného mohlo být projevem objektivního zhodnocení role jeho osoby v dané trestní věci, kdy jako první podrobně doznal své jednání, čímž odstartoval další doznání zbývajících spoluobviněných. Tyto skutečnosti však krajský soud opomíjel, případně zlehčoval ve snaze upřednostnit výpověď spoluobviněného A. L. N., jemuž bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k uplatněným námitkám uvedl, že obviněným zvolená dovolací argumentace neodpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu, když jím uplatněné výhrady, které směřovaly výhradně proti výroku o trestu, by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě (tj. ve smyslu uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští), nikoli pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením jsou stran výroku o trestu míněny jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (konkrétně pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu či nikoli), než otázky zvoleného druhu a výměry trestu. Přípustnost uložení trestu vyhoštění je nezbytné hodnotit vždy individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména v návaznosti na posouzení toho, zda jsou splněny zvláštní zákonné podmínky pro jeho uložení či nikoli. Námitku obviněného, že pro uložení trestu vyhoštění v jeho případě existovaly zákonné překážky, přitom považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou, neboť v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu uvedené v §80 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný není občanem České republiky, dopustil se velmi závažného protiprávního jednání, přičemž za drogový delikt byl odsouzen již v minulosti, a to německým Zemským soudem v Nürnberg – Fürth, když nyní projednávané trestné činnosti se dopustil nedlouho po svém propuštění z výkonu trestu. Uložení trestu vyhoštění přitom nebránily ani překážky uvedené v §80 odst. 3 tr. zákoníku, jež jsou dány alternativně, tzn. že uložení trestu vyhoštění brání existence i jen jedné z nich. Ačkoli to obviněný výslovně neuvedl, s ohledem na jím uplatněnou dovolací argumentaci lze dle státního zástupce dovodit, že za splněnou považoval podmínku uvedenou v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Zde uvedené podmínky přitom musí být vždy splněny kumulativně, což se však v případě obviněného, který má sice v České republice povolen trvalý pobyt do 29. 6. 2026, nicméně zde nemá legální pracovní ani sociální zázemí, nestalo. Naopak absence byť i jen jedné z těchto zákonných podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku dle vyjádření státního zástupce znamená, že trest vyhoštění pachateli uložit lze, nejsou-li dány ještě jiné zákonné překážky pro jeho uložení, což však v případě obviněného, který sám žádné jiné námitky nepřednesl, zjištěno nebylo. Za tohoto stavu, kdy obviněný je sice biologickým otcem J. D., nicméně se synem ani jeho matkou nežije, jako rodina spolu vůbec nefungují, tzn. že tvrzený vztah je ryze formální, shledává státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
7. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů.
10. K obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že soud prvního stupně své rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění založil na nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud předně konstatuje, že se v daném případě ze strany obviněného jedná o nesprávné označení zvoleného dovolacího důvodu, neboť uložení druhu trestu uvedeného v taxativním výčtu §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek pro jeho uložení, tedy uložení trestu vyhoštění bez ohledu na existenci vylučujících podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, představuje uložení nepřípustného druhu trestu, jež je samo o sobě samostatným dovolacím důvodem uvedeným §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Naopak obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (tedy týká-li se jiné otázky, jež nespočívá přímo v právní kvalifikaci žalovaného skutku), je v případě výroku o trestu, jak ostatně správně poukázal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, aplikovatelný toliko na otázky splnění či nesplnění podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu ve smyslu §43 a §45 tr. zákoníku, nikoli na případná pochybení co do druhu a výměry uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
11. Za daného stavu, respektujíc svoji povinnost vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu tak, aby byla naplněna článkem 4 Ústavy ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného věcně splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Vzhledem k výše uvedenému přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky vůči napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pod rámec nesprávně označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. věcně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit nelze.
12. Obviněný se v rámci uplatněných dovolacích námitek snažil prosadit závěr, že mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a to trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Nejvyšší soud má v této souvislosti za nutné uvést, že v případě trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na skutečnost, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení §80 odst. 1, 3 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
13. Z pohledu těchto alternativ pak Nejvyšší soud s ohledem na obviněným uplatněné námitky posuzoval obsahovou stránku jeho dovolání, kde své výhrady formuloval mimo jiné tak, že na území České republiky žije jeho syn, se kterým se sice v důsledku odmítavého stanoviska jeho matky nestýká, nicméně do budoucna nelze vyloučit změnu stanoviska syna, který si po dosažení zletilosti již může na vztah k otci postupně vytvářet názor sám, pročež mu nemohl být s ohledem na §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku takový druh trestu, spočívající v jeho vyhoštění na dobu neurčitou, uložen. V rámci tohoto závěru jde o dovolání věcně dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jde o dovolání z tohoto hlediska důvodné či opodstatněné.
14. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Z výše uvedeného je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny obecné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu uvedené v §80 odst. 1 tr. zákoníku, a teprve poté, co shledá jejich existenci, dále zkoumá, zda na straně obviněného nejsou dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, jež vymezují skutečnosti, při jejichž existenci nelze tento druh trestu uložit.
15. Z hlediska vymezeného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm poukazoval jednak na svůj vztah k synovi, který žije společně se svojí matkou v České republice, jakož i na skutečnost, že jím páchaná trestná činnost směřovala veskrze vůči vietnamské komunitě. Jádrem své dovolací argumentace obviněný učinil tvrzení, že má v České republice rodinné zázemí, pročež by jeho vyhoštěním došlo k zpřetrhání jeho rodičovských vazeb k synovi, resp. k maření zájmu syna na případný kontakt s otcem. Uložení trestu vyhoštění za situace, kdy zde žije jeho syn, u kterého nelze do budoucna vyloučit změnu stanoviska ve vztahu k jeho vztahu k otci, by tak bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
16. Z dikce ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyplývá, že trest vyhoštění nelze uložit za současného (kumulativního) splnění tří podmínek, a to pokud má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozhod. tr.). Na straně obviněného však v daném případě nedošlo k souběžnému splnění všech požadovaných podmínek, když bylo v řízení před soudy nižších stupňů jednoznačně prokázáno, že na území České republiky, byť zde pobývá již od září roku 1997, nemá pevné sociální zázemí v podobě legální pracovní činnosti či podnikatelských aktivit, přičemž ani jeho biologický vztah k synovi J. D., nar. XY, který žije s matkou na území České republiky, neodpovídá zákonné překážce v podobě zájmu na spojování rodin. Pouhá skutečnost, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to až do 29. 6. 2026, pak nemůže být sama o sobě hodnocena jako zákonná překážka pro uložení trestu vyhoštění. Obviněný sám v rámci podaného dovolání uvedl, že se svým synem a jeho matkou nežijí jako rodina, přičemž se synem, který již dosáhl zletilosti, se (vyjma dvou případů) ani nestýká, byť v důsledku odmítavé reakce ze strany jeho matky. Ve světle tohoto jeho vlastního vyjádření tak nelze jeho rodinné vztahy a vazby k synovi, které jsou ryze formální, příliš přeceňovat. Nadto nebyl před svým zadržením v České republice nikde řádně zaměstnán a nebylo ani zjištěno, že by se zde věnoval jakýmkoli legálním podnikatelským činnostem. V tomto ohledu přitom nelze pominout skutečnost, že obviněný byl již dříve pravomocně odsouzen, byť ve Spolkové republice Německo, a to 24. 9. 2013 za drogové delikty spočívající v nedovoleném obchodování s omamnými a psychotropními látkami a prekurzory nejenom pro vlastní potřebu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců. Všechny tyto skutečnosti tak svědčí o tom, že v případě obviněného nebyly splněny dvě ze tří kumulativních podmínek, pročež oběma soudům nižších stupňů nelze při uložení trestu vyhoštění (který představuje citelný, nikoli však nepřiměřený zásah do života obviněného ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 4/1996 a č. 13/1998 Sb. rozh. tr.) vytknout postup v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Samotná délka pobytu obviněného na území České republiky, a to ani ve spojení s povolením k trvalému pobytu a ryze formálním vztahem k již zletilému synovi zdržujícímu se na tomto území, nepředstavují překážku odporující zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, zajišťující právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, když nelze odhlédnout od závadového způsobu života, který obviněný v České republice dlouhodobě vedl.
17. Na podkladě výše uvedených zjištění a rozvedených skutečností tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v souladu s platnou právní úpravou, pokud ve smyslu podmínek vymezených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku na základě zjištěných poměrů obviněného neshledal naplnění všech okolností, jež by vylučovaly uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pročež odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
18. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím zkonstatoval, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno nutností chránit bezpečnost lidí a majetku, a to zejména s ohledem na charakter trestné činnosti, pro niž byl obviněný pravomocně odsouzen. Současně je třeba zdůraznit, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil nedlouho po svém předchozím odsouzení ve Spolkové republice Německo za trestnou činnost drogového charakteru. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je tak obviněnému uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou trestem zcela jednoznačně přípustným, vedeným zájmem na ochranu osob zdržujících se na území České republiky před případným dalším delikventním jednáním ze strany obviněného. Jelikož odvolací soud při ukládání testu uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou, nebyly obviněným uplatněné námitky shledány důvodnými.
19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou. V rámci podaného dovolání přitom nevznesl žádnou relevantní námitku, jíž by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonné důvody dovolání. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík