ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.793.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 793/2019-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2019 o dovolání obviněného V. P. , narozeného XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2019, č. j. 4 To 131/2019-263, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 123/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný V. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 2. 2019, č. j. 3 T 123/2018-227, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, za což byl soudem prvního stupně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jen „odvolací soud“) proto projednal odvolání obviněného a v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově uznal obviněného vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin pak obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dlužno dodat, že v dané trestní věci šlo již o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2018, č. j. 3 T 123/2018-176, odvolací soud svým rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 4 To 17/2019-197, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí postupoval shora uvedeným způsobem proto, neboť na podkladu odvolání obviněného dospěl k závěru, že nelze bez pochybností dovodit, že objem obviněným poskytovaných drog přesáhl množství 15 g, a tedy hranici většího rozsahu ve smyslu §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a následně přistoupil k precizaci skutkové věty tak, aby tato již neobsahovala u jednotlivých svědků (s výjimkou svědkyně P.) konkrétní údaj o celkovém množství drogy poskytované jim obviněným v rozhodné době. Popis skutku obviněného tak po zásahu odvolacího soudu zní následovně:
s vědomím, že pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, která je zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) a byla uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a s účinností od 1. 1. 2014 je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů,
a ačkoli byl srozuměn s věkem níže uvedených odběratelů drogy pervitin,
a) od blíže nezjištěné doby měsíce října 2017 do měsíce prosince 2017 na různých místech ve XY – v lesíku na XY, pod různými blíže nezjištěnými mosty a na ul. XY, neoprávněně a s výjimkou dvou případů zdarma, poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu AAAAA, (pseudonym) s níž se v uvedeném období setkával k dodávkám pervitinu až dvakrát týdně a ve dnech setkání jí poskytl pervitin až třikrát, při každé dodávce v objemu tzv. „lajny“ obsahující nejméně 0,1g pervitinu,
b) nejméně od poloviny letních prázdnin roku 2017 až do 9. 11. 2017, na různých místech ve XY – nejprve na BČS ÖMV a poté již pouze v okolí objektu pivovaru, neoprávněně poskytl pervitin BBBBB (pseudonym), jemuž jednak nejméně ob den za částky od 200 Kč do 1 000 Kč prodal různé množství pervitinu, převážně 0,1 g až 0,2 g pervitinu za částku 200 Kč, a jednak po dobu jednoho týdne mu poskytoval nezjištěné množství pervitinu zdarma, a dále mu poskytl injekční stříkačku a návod, jak tuto drogu poprvé nitrožilně aplikovat,
c) od blíže nezjištěné doby letních prázdnin roku 2017 po dobu 3 měsíců nejpozději do konce měsíce listopadu 2017, na různých místech ve XY – vždy u řeky, neoprávněně CCCCC (pseudonym), bezúplatně poskytl v 10 případech 0,1 g pervitinu, tedy celkem 1 g pervitinu,
a to přesto, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2012, č. j. 16 T 20/2009-2826, pravomocným dne 5. 6. 2012, byl mimo jiné i za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 9. 2011 č. j. 5 T 13/2011-166, pravomocného dne 29. 12. 2011, odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, který vykonal dne 28. 4. 2017.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný namítá, že jeho odsouzení je postaveno toliko na výpovědi tří svědků a v dané trestní věci nejsou dány žádné jiné přímé nebo nepřímé důkazy, z nichž by bylo možné činit jakýkoliv závěr o jeho vině. Před soudy obou stupňů tak za této situace bylo opakovaně zdůrazňováno, že je třeba v rámci dokazování postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně, a to i vzhledem k věku svědků, skutečnosti, že tito jsou uživateli drog, jakož i s ohledem na rozpory v jejich výpovědích a zcela nestandardní výpověď svědkyně CCCCC. Dále obviněný tvrdí, že od počátku svého trestního stíhání svoji vinu popíral, průběh trestního řízení nijak nemařil a dožadoval se toliko slyšení tří svědků, kdy však tento jeho důkazní návrh zamítl jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, který se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný se naopak s odůvodněními zamítnutí jeho důkazních návrhů neztotožňuje, označuje je za spekulativní a namítá, že za celou dobu trestního řízení nebyl proveden ani jeden důkaz v jeho prospěch, ačkoliv skutkový stav věci v tomto směru doznal podstatných změn.
6. Podle obviněného tak řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí vykazuje zásadní procesní vady spočívající v neprovedení výslechu jím navržených svědků, resp. ve způsobu, jakým soudy obou stupňů odůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů. K tomu dále obviněný uvádí, že ačkoliv jsou jeho námitky procesního charakteru, mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku či na jiné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jím navržení svědci měli jeho vinu zcela vyvracet.
7. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), dle něhož obviněným vznášené námitky nelze podřadit pod jím uváděný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Obviněný totiž prostřednictvím své argumentace toliko zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů a namítá především nedostatečný rozsah provedeného dokazování s ohledem na zamítnutí jeho důkazních návrhů. Jak se však z napadených rozhodnutí podává, oba soudy nižších stupňů dostály své povinnosti zamítnutí důkazních návrhů obviněného patřičně odůvodnit, k čemuž státní zástupce odkázal na příslušné pasáže jejich rozhodnutí. Z těchto důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
9. Nejvyšší soud toliko dodává, že ačkoliv zaslal vyjádření státního zástupce k dovolání obhájci obviněného k jeho případné replice, tuto do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
11. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
12. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
13. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
14. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
15. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem spisu konstatuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jejím prostřednictvím obviněný pouze zpochybňuje jednotlivé skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. namítá jejich nesprávnost, a to s poukazem na neprovedení jím navržených důkazů, popřípadě hodnotící úvahy soudů nižších stupňů označuje (bez dalšího) za nesprávné. To však neznamená, že by se těmito námitkami obviněného Nejvyšší soud nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti obiter dictum nezabýval, neboť jsou to právě otázky dokazování a souvisejícího procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, které se dotýkají rovněž ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, jehož ochrany se Nejvyšší soud nemůže zřeknout toliko s odvoláním se na taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů (srov. shora uvedenou judikaturu).
17. Obviněný tak v prvé řadě namítá, že jeho odsouzení je postaveno toliko na výpovědi tří svědků, přičemž se domnívá, že v tomto případě soudy nižších stupňů nepostupovaly při hodnocení jejich svědeckých výpovědí dostatečně pečlivě, nezohlednily případné rozpory v jejich výpovědích a (zřejmě) nevěnovaly dostatečnou pozornost svědecké výpovědi svědkyně CCCCC.
18. Nejvyšší soud předně považuje za nutné připomenout, že prostřednictvím uvedených námitek se obviněný domáhá revize učiněných skutkových zjištění, případně přehodnocení ve věci provedených důkazů, čímž staví Nejvyšší soud do role soudu prvního stupně, kteréžto postavení mu však nepřísluší. V projednávané věci může proto Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem spisu toliko konstatovat, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů a jejich vyhodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovým zjištěním, která nelze označit za jakkoliv excesivní či extrémní. A to ani ve světle skutečnosti, že odvolací soud přistoupil ke korekci skutkového závěru soudu prvního stupně stran množství obviněným poskytnutého pervitinu, když skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně konkrétního množství pervitinu poskytnutého obviněným svědkům BBBBB a AAAAA nepovažoval za dostatečně prokázané.
19. K uvedenému je nadto třeba dodat, že obviněný sám žádnou vlastní argumentaci týkající se hodnocení svědeckých výpovědí ve svém dovolání nenabízí a ani nepoukazuje na konkrétní rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, na jejichž základu by mohl Nejvyšší soud učinit závěr o případných rozporech, jimiž se soudy nižších stupňů měly blíže zabývat, popřípadě, na základě kterých by bylo možné učinit případný závěr o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Není přitom úlohou Nejvyššího soudu dovolací argumentaci za obviněného, resp. jeho obhájce „domýšlet“.
20. Tuto obecnou námitku obviněného tedy Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou.
21. Druhá skupina dovolacích námitek obviněného se týká zamítnutí jeho důkazních návrhů soudem prvního stupně a následně i odvolacím soudem. Uvedená námitka tak směřuje k aplikaci doktríny tzv. opomenutých důkazů , kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud. Ve světle této doktríny je pak třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
22. Nejvyšší soud je přitom přesvědčen (a souhlasí tedy s názorem vysloveným státním zástupcem ve vyjádření k dovolání obviněného), že v projednávané trestní věci se jak soud prvního stupně, tak popřípadě i odvolací soud dostatečně a zároveň přesvědčivě vypořádaly s důkazními návrhy obviněného a náležitě odůvodnily, proč těmto následně nevyhověly.
23. In concreto ve vztahu k obviněným navrženému svědku P. P. je třeba říci, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích (dále jen „státní zástupkyně“) navrhla v rámci hlavního líčení provést důkaz přečtením úředního záznamu o podání vysvětlení dané osoby (č. l. 123), s čímž ale obviněný vyslovil v hlavním líčení nesouhlas ve smyslu §211 odst. 6 tr. řádu (srov. č. l. 158), a proto státní zástupkyně navrhla předvolání P. P. jako svědka. Tento se však k hlavnímu líčení nedostavil (č. l. 171), načež obviněný uvedl, že na jeho osobním výslechu trvá (státní zástupkyně naopak na slyšení dané osoby jako svědka již netrvala). Soud prvního stupně následně daný důkazní návrh zamítl jako nadbytečný s tím, že svědek v rámci přípravného řízení (úřední záznam o podání vysvětlení na č. l. 51 až 52) uváděl toliko své domněnky ohledně osoby obviněného a k věci samé neuvedl nic relevantního, kdy navíc jde o osobu opakovaně trestanou (bod 14. jeho rozsudku). Sluší se dodat, že soud prvního stupně se zabýval rovněž tvrzením obviněného o vlastnictví tetovacího strojku svědkem P. P. (ačkoliv jej dříve obviněný přisuzoval svědku BBBBB), k němuž uvedl, že daná skutečnost by popírala jeho tvrzení o motivaci svědka BBBBB a svědkyně AAAAA vypovídat v jeho neprospěch (daný tetovací strojek měl totiž obviněný prodat v zastavárně, a z tohoto důvodu jej měl následně svědek BBBBB napadnout).
24. Další důkazní návrh obviněného se týkal svědka M. L. (jeho provedení navrženo v podání obviněného na č. l. 203, opětovně na č. l. 257), jenž obviněný učinil „z důvodu doplnění a objasnění výpovědí“ , aniž by blíže specifikoval, o jakých skutečnostech by měl daný svědek konkrétně vypovídat. Tímto dalším důkazním návrhem se přitom soud prvního stupně zabýval v rámci hlavního líčení, když dospěl k závěru (poté, co konstatoval podstatný obsah přílohových trestních spisů týkajících se daného svědka), že není zřejmé, co by měla výpověď svědka M. L. z hlediska objasnění skutkového stavu věci přinést. Jediný poznatek, relevantní pro nyní projednávanou trestní věc, který soud prvního stupně z obsahu provedených důkazů učinil, byl, že daný svědek se společně s další navrhovanou svědkyní E. Š. nacházel ve Vazební věznici XY v téže době jako obviněný. Návrh na výslech svědka M. L. proto soud prvního stupně rovněž zamítl jako nadbytečný.
25. Konečně co se týče posledního důkazního návrhu obviněného, na který tento poukazuje v rámci svého podaného dovolání, totiž výslechu svědkyně E. Š., je třeba říci, že i tímto se soudy nižších stupňů velmi podrobně zabývaly, a to navzdory skutečnosti, že obviněný rovněž neuvedl, o jakých konkrétních skutečnostech důležitých pro objasnění dané trestní věci měla svědkyně vypovídat, a jeho zamítnutí následně zcela adekvátně odůvodnily. Konkrétně je třeba říci, že tento důkazní návrh obviněný opakovaně vznášel (č. l. 159, 171, 222) a podpořil jej i dopisem dané svědkyně (č. l. 217), k němuž (mimo jiné) v hlavním líčení uvedl, že „[t]ento dopis má objasnit moji nevinu. To je uvedeno v tom dopise. Kde konkrétně je to v tom dopise uvedeno, to já nevím, ale toho svědka tu chci prostě mít, aby mohl říct pravdu a vypovídat tu o charismatu těch svědků, co zde vypovídali.“ (č. l. 222). V návaznosti na uvedené se následně soud prvního stupně seznámil s obsahem trestních spisů týkajících se dané svědkyně, na jejichž základu zjistil, že tato byla pravomocně odsouzena pro drogovou trestnou činnost, avšak v dané trestní věci se nikdy nezmínila ani o obžalovaném, ani o žádném ze svědků, avšak současně nelze přehlédnout, že svědkyně se nacházela rovněž ve Vazební věznici XY, a to v téže době jako obviněný. Na základě těchto poznatků proto soud prvního stupně dospěl k závěru o nadbytečnosti daného důkazního návrhu, resp. jej de facto považoval za irelevantní (srov. bod 14. jeho rozsudku), přičemž s uvedeným závěrem se následně plně ztotožnil i soud odvolací, který zdůraznil, že tento je v podstatě nepřezkoumatelný, a proto i neakceptovatelný (viz body 11. a 12. jeho rozsudku).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že takto předestřené hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, které následně vyústily v odmítnutí důkazních návrhů obviněného, shledává jako dostatečně přesvědčivé a odůvodňující závěr o jejich nadbytečnosti, potažmo irelevantnosti (ve vztahu k předmětu dané trestní věci). Z hlediska své přezkumné činnosti jim proto nemá, nahlíženo právem obviněného na spravedlivý proces, co vytknout a dovolací argumentaci obviněného ani v tomto směru nevyhodnotil jako důvodnou.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyššímu soudu na tomto místě nezbývá než uzavřít, že s ohledem na posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného jako nedůvodných dospěl k závěru, že v dané trestní věci nejsou splněny podmínky pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2019, č. j. 4 To 131/2019-263. Z tohoto důvodu musel dovolání obviněného V. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.