ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.933.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 933/2019-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání obviněného S. P. , narozeného XY ve Slovenské republice, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 11. 2018, č. j. 68 To 177/2018-467, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 157/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného S. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný S. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 3. 2018, č. j. 2 T 157/2016-407, uznán vinným jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (jehož se dopustil společně s obviněným A. B.), a dále přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obviněný dopustil následovně:
1) S. P. a A. B. společně
v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 15. 2. 2016 v XY po předchozí telefonické dohodě obžalovaného A. B. s L. S., nar. XY, obžalovaný B. zajistil, že obžalovaný S. P. prodá L. S. nejméně 20 g pervitinu obsahujícího metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, kdy následně obžalovaný P. a B. převezli 82,08 g pervitinu, který měl u sebe obžalovaný P., osobním motorovým vozidlem zn. Mercedes Benz, reg. zn. XY, na ulici XY v XY, kde před vjezdem na fotbalový stadion, kde se kolem 20.35 hodin s L. S. setkali, byli však kontrolováni policejní hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Jeseník, přičemž obžalovaný S. P. sáček s 82,08 g pervitinu odhodil pod automobil, kde byl nalezen,
2) S. P. sám
dne 15. 2. 2016 v době nejméně od 17.00 hodin do 20.05 hodin po předchozím požití pervitinu obsahujícího metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, řídil osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, reg. zn. XY, nejméně z XY do XY, kde byl na ulici XY kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Jeseník a pro podezření na požití psychotropních látek byl vyzván k provedení testu Drugwipe 5S, který byl pozitivní na amfetamin, přičemž znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, provedeným rozborem krve odebrané dne 16. 2. 2016 v 00.15 hodin byla zjištěna přítomnost amfetaminu a metamfetaminu v takovém množství, které dle závěru z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vedlo ke stavu intoxikace metamfetaminem a amfetaminem, které se neslučuje se schopností bezpečně řídit motorové vozidlo, neboť z objektivního hlediska byly narušeny schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situace a koordinovat tak své jednání,
2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně obviněnému S. P. uložil podle §283 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to v trvání 2 (dvou) let. Spoluobviněnému A. B. soud prvního stupně za jím spáchaný přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uložil – za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku – souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, a to obviněný S. P. proti všem jeho výrokům a obviněný A. B. toliko proti výroku o trestu. V záhlaví označeným usnesením pak Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) odvolání obou obviněných zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. P. prostřednictvím svého tehdejšího obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že jednání popsaného v obžalobě se nedopustil, a tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení. V návaznosti na uvedené obviněný tvrdí, že v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů lze spatřovat mnoho nejasností a rozporů odporujících dikci §2 odst. 5 tr. řádu, a proto měl být zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Své odsouzení obviněný považuje za nezákonné a porušující jednak povinnost soudu prvního stupně a odvolacího soudu zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, dále princip presumpce neviny , jakož i jeho právo na spravedlivý proces.
5. Konkrétně obviněný postupu soudů nižších stupňů vytýká, že tyto uvěřily výpovědi spoluobviněného A. B., který měl dle obviněného osobní důvody na něj vinu „svalit“, a to mimo jiné proto, že spoluobviněný B. měl v dané době nastoupit výkon trestu odnětí svobody, narodilo se mu prý dítě a byl opakovaně trestán za drogovou trestnou činnost, kvůli čemuž se chtěl vyhnout svému dalšímu odsouzení. Obviněný dále brojí proti tomu, že soudy nižších stupňů přihlédly k výpovědi učiněné spoluobviněným B. v přípravném řízení, kdy tento důkaz nehodnotily v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, a to zvláště za situace, kdy navíc samotnou výpověď obviněného soudy odmítly jako účelovou, což ale nijak blíže přesvědčivě neodůvodnily.
6. Dále obviněný tvrdí, že co se týče účelu jeho cesty, tento náležitě objasnil ve své výpovědi (obviněný měl spoluobviněného B. odvézt do XY za účelem získání peněz na vrácení dluhu spoluobviněného B. obviněnému, přičemž k předání peněz svědkem S. mělo dojít ještě před zadržením obviněného policií), kterou však soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily. Uvedené pak obviněný ještě doplňuje tak, že nebyl věřitelem svědka S. a nikdy ani nic takového netvrdil, a proto jsou závěry soudů nižších stupňů v tomto směru zcela scestné a nezakládají se na provedeném dokazování.
7. Stran výpovědi svědka S. obviněný připomíná závěr odvolacího soudu (bod 15. jeho usnesení), podle něhož nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výpovědi daného svědka z přípravného řízení ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Proto za jediný použitelný důkaz považuje obviněný svědeckou výpověď svědka S. učiněnou až v rámci hlavního líčení, jejímž obsahem se následně v rámci dovolání podrobně zabývá, načež uzavírá, že soudy nižších stupňů nemohly v jeho trestní věci přihlížet k výpovědi svědka S. učiněné v přípravném řízení, avšak dle jeho přesvědčení tak přesto učinily a závěr o vině se zakládá právě na procesně nepoužitelné výpovědi daného svědka.
8. Pokud jde o dílčí část skutku týkající se sáčku s pervitinem, který měl obviněný odhodit pod vozidlo, namítá, že takový průběh skutkového děje nemá de facto oporu v provedeném dokazování, neboť sáček byl nalezen pod vozidlem v místě za spolujezdcem, na němž seděl spoluobviněný B., který se navíc pohyboval – na rozdíl od obviněného, který byl pod dozorem policisty – okolo vozidla volně. Dle obviněného pak pochybnosti vzbuzuje i samotný průběh silniční kontroly, neboť obviněný má za to, že provedení testu na drogy a prohlídka prostoru pod vozidlem není běžnou praxí a nikdo ze zasahujících policistů nebyl schopen popsat průběh celé události a uvést, jak se dozvěděli o přítomnosti sáčku s pervitinem pod vozidlem, a to za téměř nulové viditelnosti. S těmito zásadními skutečnostmi se přitom podle obviněného soud prvního stupně, ani odvolací soud, ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly.
9. Ve vztahu k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, jenž soudy nižších stupňů spatřovaly ve skutku uvedeném ad 2 v rámci skutkové věty, obviněný namítá, že daný závěr o tom, že před řízením motorového vozidla užil návykovou látku je nesprávný, neboť se tak stalo až bezprostředně poté a zcela náhodou. S uvedenou námitkou obviněného se přitom ani jeden ze soudů nijak nevypořádal, kdy navíc znalec z oboru toxikologie uvedl, že nelze jednoznačně určit, kdy danou látku obviněný užil. V takovém případě měly soudy nižších stupňů dle obviněného vycházet ze zásady in dubio pro reo a nepřičítat dané jednání obviněnému, ale naopak vyjít z jeho verze, kterou prezentoval od samého počátku řízení. Jestliže však v takové situaci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutek se stal tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jde podle obviněného o účelovou dezinterpretaci výsledků provedeného dokazování, jakož i o projev svévole v rozhodování daných soudů, který vyústil v netransparentnost a nedostatečnou odůvodněnost jejich napadených rozhodnutí.
10. Závěrem svého dovolání obviněný shrnuje svoji argumentaci s tím, že je přesvědčen, že v daném případě provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil, načež připomenul, že je to stát, kdo nese v trestním řízení důkazní břemeno, nikoliv obviněný, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyhledávat a provádět důkazy svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. Dále obviněný napadeným rozhodnutím vytknul nedostatek jejich odůvodnění, a tedy porušení §125 odst. 1 tr. řádu a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a zprostil jej podle §265m odst. 1 tr. řádu v plné rozsahu obžaloby, popřípadě přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V neposlední řadě obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265h odst. 3 tr. řádu o přerušení výkonu uloženého trestu.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud informoval, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu a k podanému dovolání obviněného se nevyjádří.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Obviněný v rámci dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
16. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
17. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
18. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť tyto směřují čistě do oblasti hodnocení provedených důkazů, čímž se míjí s obsahem tohoto dovolacího důvodu, který Nejvyšší soud podrobně ozřejmil výše. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě stručně uvádí, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do základních práv obviněného, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces. Také z tohoto důvodu nebyl dán důvod pro provedení přezkumu skutkových zjištění nižších soudů.
20. K argumentaci, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v podstatě pouze opakuje námitky, které uplatnil zejména v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č.l. 424-428 a 516-521), se kterými se však soudy obou stupňů zcela dostatečně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ [(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), které se však uplatní pouze za předpokladu, že dovolatel uplatnil relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými].
21. Jak již bylo uvedeno shora, z obsahu jednotlivých dovolacích námitek vyplývá, že obviněný těmito výhradně napadá soudy učiněná skutková zjištění, brojí proti hodnocení důkazů a proti postupu soudů v důkazním řízení jako takovém, rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a vytýká soudům obou stupňů nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Podstatou dovolání obviněného je tedy zejména prosazení vlastní verze skutkového děje, která se zásadně odlišuje od skutkového děje zjištěného na základě provedených a soudy hodnocených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu.
22. Navzdory skutečnosti, že obviněný uplatňuje argumentaci, která není obecně způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť ji nelze podřadit pod žádný trestním řádem stanovený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjištění skutkového stavu věci uvést, že soudy hodnotí shromážděné a provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné pravomoci. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu relevantní. Z hledisek dodržení práva na spravedlivý proces je tedy zásadní právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), kterému podle názoru Nejvyššího soudu soudy obou stupňů náležitě dostály. Nejvyšší soud se tak předmětnou věcí zabýval též z pohledu zachování práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného lze toliko hodnotit jako námitky skutkové povahy, které nedosahují úrovně odůvodňující zásah Nejvyššího soudu k realizaci práva obviněného na spravedlivý proces.
23. Nejvyšší soud na tomto místě tedy konstatuje, že uplatněným dovolacím námitkám obviněného nelze přisvědčit, neboť hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, které následně aproboval a doplnil soud odvolací, odpovídá požadavkům formulovaným §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. řádu. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tzv. extrémní nesoulad, který ostatně ani obviněný výslovně ve svém dovolání neuplatnil, nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018), což je i případ této trestní věci.
24. S ohledem na shora uvedené obsahové vyhodnocení podaného dovolání a obsah trestního spisu Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, které učinily na základě provedeného dokazování. Takto provedené dokazování poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného S. P. Ze skutkových zjištění, tak jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a ze kterých také vychází Nejvyšší soud, vyplývá, že obviněný S. P. je z předmětné trestné činnosti usvědčován konkrétními důkazy, a to především výpovědí obviněného A. B. z přípravného řízení (č. l. 115) ve spojení s výpovědí svědka L. S. u hlavního líčení (č. l. 350 – 351) a dalších procesně použitelných důkazů. Soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly též potřebnou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se v podstatě vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani postup odvolacího soudu, který v řízení o odvolání obviněného konstatoval, že pro přečtení svědeckých výpovědí svědka L. S. z přípravného řízení v hlavním líčení nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu a k obsahu těchto výpovědí svědka z přípravného řízení tak nelze při hodnocení důkazů a rozhodnutí ve věci samé jakkoliv přihlížet. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje zejména na rozsudek soudu prvního stupně (s. 3 až 7) ve spojení s usnesením odvolacího soudu (viz body 16 až 21), k nimž nevznáší žádné zásadní námitky.
V.
K návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí
25. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, tedy aby Nejvyšší soud přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu) však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela toliko v úvahu, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
26. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených závěrů dospěl k závěru, že dovolání obviněného S. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Z tohoto důvodu musel dovolání obviněného S. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Zároveň Nejvyšší soud dodává, že neshledal zákonné podmínky pro postup podle §265o odst. 1 tr. řádu, tedy pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo dovoláním obviněného S. P. napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.