ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.138.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 138/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné S.A. ZIEGLER FRANCE , společnosti se sídlem ve Francouzské republice, 59223 Roncq 1, Avenue Konrad Adenauer, zastoupené Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, proti povinnému J. N. , narozenému dne XY, podnikajícímu pod názvem XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, pro 130 585,95 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 EXE 2115/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. června 2018, č. j. 5 Co 252/2018-135, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 15 EXE 2115/2015-111, zastavil řízení o návrzích povinného na odklad a zastavení exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 9. 2015, č. j. 15 EXE 2115/2015-38, u soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, pod sp. zn. 038 EX 780/15-44. Řízení bylo zastaveno z důvodu překážky věci rozhodnuté, neboť povinný podal podle zjištění soudu totožný návrh, o kterém bylo již rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 15 EXE 2115/2015-53, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 Co 934/2016-76 (dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 929/2017-98, odmítnuto).
Odvolací soud usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 5 Co 252/2018-135, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; ztotožnil se s právním závěrem v otázce existence překážky věci rozhodnuté (§159a odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále vesměs „o. s. ř.“), jelikož povinný v posledním návrhu neuvedl žádné nové skutečnosti ke svým poměrům. Uvedl dále, že prováděnou exekuci nelze považovat za zjevně bezúspěšnou, byla-li doposud činností exekutora vymožena částka 121 668,20 Kč.
Povinný v podaném dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) s upřesněním, že soudy obou stupňů se odmítly jeho návrhem věcně zabývat, neboť odvolací soud v řízení o prvním návrhu povinného na zastavení exekuce takový návrh označil za předčasný, nebyla-li ještě skončena přípravná fáze exekučního řízení, a druhý (nyní posuzovaný) návrh zase považuje za neprojednatelný pro překážku věci rozhodnuté. Přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále vesměs „o. s. ř.“, staví dovolatel na předpokladu, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 4396/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 4450/2009.
Oprávněná se k dovolání povinného vyjádřila podáním ze dne 8. 11. 2018 tak, že je považuje za účelové, snažící se odvrátit exekuci, na jejímž provedení oprávněná nadále trvá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Právní závěry Nejvyššího soudu, na nichž povinný vymezuje hledisko přípustnosti dovolání a k nimž přiřazuje konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jsou relevantní za situace, kdy soud rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, má soud povinnost rozhodnout o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže tomuto návrhu exekutor nevyhoví (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, a ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008); k tomu si vyžádá zprávu exekutora, které kroky hodlá učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem. Obdobný závěr představuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 4450/2009, podle něhož podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., soud si od exekutora vyžádá zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota a jaké jsou náklady exekuce, a dále stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce; na podkladě takto zjištěných skutečností pak posoudí důvodnost návrhu. Také (v neposlední řadě) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 4396/2011, zásadně připouští možnost zastavení exekuce na základě §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §52 ex. řádu, jestliže průběh výkonu rozhodnutí naznačuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však zároveň v obecné rovině vyplývá, že věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, usnesení ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 6. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témžeexekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000).
Rozpor s výše uvedenými závěry dovolacího soudu o způsobu rozhodování ve věci návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. by tak bylo možno namítat pouze tehdy, jestliže byl (je) posuzován po skutkové stránce nový návrh na zastavení exekuce, resp. došlo k zahájení řízení o návrhu, o němž je exekuční soud povinen věcně rozhodnout. Zkoumaná věc takovým případem není, neboť při porovnání návrhů dovolatele na zastavení exekuce ze dne 8. 12. 2015 a ze dne 2. 10. 2017 je zjevné, že navrhovatel žádná nová tvrzení ke svým poměrům nenabízí (návrhy obsahují totožné formulace či celé věty, naopak přítomen není jakýkoli údaj o případné změně poměrů dovolatele či odkaz na skutečnost, že uběhlo delší časové období od započetí přípravné fáze exekučního řízení). Neobstojí ani námitka, že o návrzích povinného nebude věcně rozhodnuto, neboť první návrh povinného byl tímto způsobem vyřízen (se zřetelem k tehdejšímu rozhodnému skutkovému stavu) a povinnému je pro futuro možnost navrhnout zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. - za podmínky vylíčení nikoli bezvýznamné změny poměrů - zachována. Rozhodnou změnu může ostatně přivodit i činnost exekutora, který ukončí přípravnou fázi exekučního řízení s výsledkem, že není možno povinnému postihnout majetek v rozsahu, jenž by stačil k pokrytí nákladů exekučního řízení.
K případným vadám řízení před odvolacím soudem či před soudem prvního stupně by dovolací soud přihlédl pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); dovolatel své námitky v tomto smyslu ani neformuloval.
Hlediskem ustanovení §237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatel nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání) a dovolací soud proto bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu