ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3156.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3156/2019-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. F. , narozeného dne XY, bytem XY, proti povinnému J. W. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Dělnická č. 753/76, pro 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 4556/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 2018, č. j. 13 Co 169/2018-34, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 13 Co 169/2018-34, potvrdil usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 Nc 4556/2003-27, kterým soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude na straně oprávněné namísto M. F., narozené dne XY, zemřelé dne 10. 6. 2008, pokračováno s J. F., narozeným dne XY, bytem XY.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle §238a o. s. ř. dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolatel ve svém dovolání dovozuje jeho přípustnost „z ustanovení §238a, písm. d), §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“. Toto ustanovení však zakládá přípustnost dovolání proti takovým rozhodnutím, která nejsou dílem odvolacího přezkumu. Týká se jen těch procesních rozhodnutí, jimiž o tom, kdo je právním nástupcem, rozhodl (jako první) odvolací soud v průběhu odvolacího řízení. Jestliže však odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, jímž o procesním nástupnictví rozhodl již soud prvního stupně, posuzuje se přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1915/2018).
Dovolání není přípustné.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, odvozuje-li chybně přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) a nezvolil-li (proto) žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5626/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 2626/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016).
Nadto dovolací soud dodává, že dovolatel ve svém dovolání uvádí pouze námitky stran návrhu na zastavení exekuce, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, změny soudního exekutora a otázky promlčení nároku, na jejichž řešení však napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, Nejvyšší soud k nim proto nepřihlédl (srov. rov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2191/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 1485/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 605/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu