ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2507.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2507/2018-1268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) KNB Invest s. r. o. , IČO 27544869, se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 839, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, b) PONAPART spol. s r. o. , IČO 27494136, se sídlem v Pardubicích, V Ráji 2785, a c) MATEP s. r. o. , IČO 27500217, se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 184/65, proti žalovanému Statutárnímu městu Hradci Králové , IČO 00268810, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 74/2010, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 386/2016-1171, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 15 C 74/2010-232, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly zřízení věcného břemene vstupu a vjezdu motorovými vozidly kategorií L, M3, N3, O4, Ss a Sp3 na pozemky st. par. č. XY, XY a XY, v rozsahu stanoveném geometrickým plánem A. L. č. 1248-98/2011, a to ve prospěch vlastníka stavby č. p. XY na stavební parcele č. XY a staveb bez čísel popisných a evidenčních na pozemcích stavebních parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrálního pracoviště XY. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 21 Co 49/2013-245, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 15 C 74/2010-862, žalobu - tehdy již také žalobkyně c) - opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Následně Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 386/2016-1171, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhaly zřízení věcného břemene vstupu a vjezdu na pozemky žalovaného, neboť tvrdily, že nemají zajištěný přístup ze společného pozemku parc. č. XY a žalobkyně a) z pozemků v jejím vlastnictví na veřejně přístupnou komunikaci. Soud prvního stupně nejprve žalobu zamítl s tím, že mají zajištěný přístup přes pozemky par. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, na nichž se nachází veřejné přístupná účelová komunikace a místní komunikace (alternativní cesta). Odvolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně se dostatečně nezabýval zjištěním, zdali je alternativní cesta vhodná k přístupu vozidel žalobkyň, případně jaké náklady by si zpřístupnění vyžádalo. Soud prvního stupně následně žalobu opětovně zamítl, neboť dospěl k závěru, že přístup po alternativní cestě je dostatečný; k příjezdu všech vozidel, která jsou třeba k hospodaření na nemovitostech žalobkyň, alternativní cesta již nyní vyhovuje. Toto rozhodnutí odvolací soud potvrdil, a to po doplnění skutkového zjištění, že napojení pozemku žalobkyně a) na alternativní cestu je technicky možné a současně levnější, než zřízení nezbytné cesty na pozemcích žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2017 podává žalobkyně a) – dále také „dovolatelka“ – dovolání, čítající 50 stran, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně závisí na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatňuje zejména tyto námitky: Odvolací soud nerespektoval svůj dřívější právní názor a druhé rozhodnutí tak bylo překvapivé – v prvním rozhodnutí uvedl, že je třeba zabývat se možností úpravy alternativní cesty, zatímco v druhém rozhodnutí se odmítl zabývat námitkami dovolatelky s tvrzením, že námitky směřující k úpravě alternativní cesty nejsou pro rozhodnutí významné. Dovolatelka zpochybňuje rovněž závěr o tom, že propojení jejího pozemku s alternativní cestou je možné a náklady nepřesáhnou zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaného. Zpochybňuje také závěr o tom, že alternativní cesta je přístupná pro všechna vozidla s výjimkou vozidel kategorie O4, stejně jako závěr o tom, že pro posouzení věci není významná přítomnost dopravního značení B4 (zákaz vjezdu nákladních vozidel) a nesouhlasná vyjádření některých orgánů samosprávy a státní správy. Namítá rovněž, že odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř.; protože soud prvního stupně k posouzení nákladů na propojení alternativní cesty s pozemky dovolatelky neprováděl žádné důkazy, měl odvolací soud napadené rozhodnutí zrušit (k tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu). Odvolací soud měl také porušit poučovací povinnost zakotvenou v §118a odst. 3 o. s. ř., když dovolatelku nevyzval k doplnění důkazů po provedení znaleckého posudku Petra Brodského; odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je poučení namístě také v případě, že důkaz není způsobilý prokázat sporné tvrzení nebo nevedl k prokázání tvrzení navrhujícího účastníka a unesení důkazního břemene. Závěrem dovolatelka namítá vady řízení spočívající jednak v tom, že odvolací soud neprovedl některé navržené důkazy, jednak v tom, že odvolání projednal jiný senát, než senát příslušný podle rozvrhu práce. Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soud prvního stupně zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné, nejde o právní otázky v judikatuře dosud neřešené a napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f o. s. ř.). ‚Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných‘ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul podrobnější argumentaci k tvrzením z hlediska přípustnosti dovolání zjevně nevýznamným.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dané věci dovolatelka uvádí v rozsáhlém textu a na různých místech (a nepříliš pregnantně) tvrzené důvody přípustnosti dovolání, žádný z nich však přípustnost nezakládá. Jádro dovolání spočívá ve skutkových námitkách, ev. námitkách k provádění dokazování, které se snaží podat takovou formou, aby je bylo možno označit za otázky právní (viz str. 13 a násl. dovolání). Na str. 17 pak klade jako dosud neřešenou otázku, zda při zřizování nezbytné cesty má soud přistupovat stejně k obci (městu) jako k soukromému subjektu, a zda má přihlížet k veřejnému zájmu na zřízení cesty, a zda má brát do úvahy zájmy subjektů, které nejsou účastníky řízení.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Dovolací soud opakovaně poukázal na §1 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., deklarující nezávislost uplatňování práva soukromého na právu veřejném (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1135/2018). I když je tu – obecně – veřejný zájem na tom, aby pozemky nezůstaly zcela bez přístupu (viz např. rozsudek ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009), v občanském soudním řízení se uplatňují soukromá práva (viz 7 o. s. ř.); veřejnoprávní korporace mají v těchto vztazích rovné postavení, jako jiné subjekty. „Vlastnické právo je nepochybně právem soukromým a vztah dvou vlastníků, kteří navzájem zasahují do svého právního postavení, nepozbývá nic ze své soukromoprávní podstaty pod vlivem faktu, že je jedním z nich Česká republika, neboť ačkoli ani v poměrech soukromého práva není možné zcela odhlédnout od jejích postavení vykonavatele veřejné moci, principiálně platí, že coby vlastník má stát stejná práva a povinnosti jako vlastníci ostatní. Vlastnické právo státu, který se ve vztazích soukromého práva pokládá za právnickou osobu, tak v zásadě požívá rovnocenné ochrany jako vlastnické právo jiných osob i v rovině ústavního pořádku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016). To samozřejmě platí i pro obec.
Má-li žalobkyně za to, že na omezení vlastnického práva, resp. dalším zpřístupnění cesty je dán veřejný zájem, pak – za situace, že v této věci nejsou splněny soukromoprávní předpoklady pro její zřízení – musí volit cestu veřejného práva.
K ochraně zájmů třetích osob v řízení slouží institut vedlejšího účastenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03); ostatně pro tyto osoby, pokud se nezúčastnily řízení, není rozhodnutí závazné. „Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06). K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2173/2015); to znamená, že přípustnost dovolání nelze opřít o tvrzení, že byla (údajně) způsobena újma třetím osobám. Tyto osoby musí hájit svá práva samy jako účastníci řízení.
Obecně k zřízení nezbytné cesty
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1135/2018).
K překvapivosti napadeného rozhodnutí a možnosti přístupu z alternativní cesty
Napadené rozhodnutí krajského soudu není překvapivé. Odvolací soud v prvním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně zabývat se tím, je-li vůbec možné využít alternativní cestu pro všechny požadované typy vozidel, případně jaké úpravy vozovky by si zprůjezdnění vyžádalo (č. l. 247, poslední odstavec odůvodnění). V dalším řízení před soudem prvního stupně však bylo zjištěno, že hospodaření na nemovitostech žalobců nevyžaduje přístup všemi požadovanými typy vozidel, přičemž pro vozidla nutná k hospodaření na nemovitostech žalobců je alternativní cesta vyhovující bez úprav. Tato skutková zjištění učinila otázku dalších úprav alternativní cesty bezpředmětnou a odvolacímu soudu za této situace nelze vytýkat závěr, podle něhož by vypořádání těchto námitek nemohlo mít vliv na právní posouzení věci.
Pokud dovolatelka zpochybňuje samotný závěr odvolacího soudu ohledně použitelnosti alternativní cesty k průjezdu všech vybraných vozidel vyjma vozidel kategorie O4, jedná se o skutkové zjištění, jímž je dovolací soud vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Totéž se týká otázky nákladů na propojení pozemku žalobkyně a) s pozemky tvořícími alternativní cestu.
K omezení přístupu na alternativní cestu
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že přítomnost svislé dopravní značky B4 (zákaz vjezdu nákladních automobilů) na začátku alternativní cesty není pro posouzení věci významná, neboť dovolatelka pomíjí podstatnou skutečnost, že dopravní značka obsahuje dodatkovou tabulku E13 (mimo dopravní obsluhy), která dovolatelku opravňuje k vjezdu. Současně právě dopravní značení odráží zájmy, které dovolatelka zjevně považuje za opomenuté v odvolacím řízení a které podle jejího názoru využívání alternativní cesty brání (vliv dopravy na technický stav komunikace, bezpečnost provozu či dopad na životní prostředí); v zájmu dopravní obslužnosti však byla z tohoto zákazu po zohlednění všech veřejných zájmů učiněna výjimka.
Ostatně dovolatelka k této otázce nevymezuje důvod dovolání, tedy neuvádí, proč považuje právní názor odvolacího soudu ohledně přítomnosti zákazového dopravního značení za nesprávný (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K námitce porušení ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelka se opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4066/2007, z něhož dovozuje nemožnost odvolacího soudu provést samostatně dokazování ke skutečnostem, k nimž před soudem prvního stupně dosud žádné dokazování provedeno nebylo. Takto obecný závěr, který by byl použitelný v nyní projednávané věci, však z uvedeného rozhodnutí nevyplývá; šlo o specifickou situaci překvapivé změny rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2142/2009, či ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). I v případě rozsáhlého dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, rozsudek ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, nebo usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávně dovolatelka vykládá rovněž závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, z něhož dovozuje povinnost soudu poučit účastníky podle §118a odst. 3 o. s. ř. vždy, když navržený důkaz nevedl k prokázání tvrzené skutečnosti. Takový výklad z dovolatelkou citovaného rozhodnutí nevyplývá.
Poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. je projevem zásady, podle níž soud má vést účastníky k objasnění skutkového stavu věci (§6 o. s. ř.); má zabránit vydání rozhodnutí bez zjištění skutkového stavu pouze na základě pravidel o dělení důkazního břemene. Judikatura je proto ve shodě na tom, že poučení podle §118a odst. 3 se týká pouze neobjasnění rozhodujících skutkových okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2011). Nicméně v nyní projednávané věci nešlo o situaci, v níž by skutková okolnost rozhodná pro právní posouzení věci zůstala neobjasněna; naopak, výše nákladů na zpřístupnění alternativní cesty byla spolehlivě zjištěna, ovšem odlišně než jak tvrdila dovolatelka. Na takovou situaci se však poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. nevztahuje, a odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K neprovedení některých důkazů a k nesprávnému obsazení senátu odvolacího soudu
Nesprávné obsazení soudu je vadou zakládající tzv. zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Zmatečnosti však nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud k nim přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné – §242 odst. 3 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přiměřeně použitelné i za současné právní úpravy; dále třeba usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1298/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4649/2014). Jako náprava tu slouží žaloba pro zmatečnost (viz §241aodst. 1 ve spojení s §229 odst. 1 o. s. ř.).
Stejně je tomu v případě neprovedení dovolatelkou navržených důkazů; jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud k ní však přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Závěrem dovolací soud uvádí, že již před soudem prvního stupně nebylo mezi stranami sporné, že k pozemkům žalobců vede jiná přístupová cesta. Sporná byla pouze její využitelnost – žalobci tvrdili, že lze projet nanejvýše s osobním automobilem, žalovaný tvrdil, že lze projet i s nákladním automobilem (č. l. 219). Protože v dalším řízení bylo za pomoci znaleckého zkoumání postaveno na jisto, že alternativní příjezdová komunikace je využitelná pro všechna požadovaná vozidla s výjimkou kategorie O4 a lze ji propojit s pozemkem dovolatelky (odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, jak k takovému skutkovému zjištění dospěl), není závěr o tom, že nejsou dány podmínky pro zřízení nezbytné cesty, zjevně nepřiměřený. Ostatně z průběhu celého sporu je zřejmá snaha dovolatelky dosáhnout pouze výhodnějšího spojení. Ilustrativní je v tomto směru výrok z jednání dne 20. 6. 2016: „Není rovněž pravda, že by žalobci pro sebe pouze žádali pohodlnější spojení. Žádají spojení, které je smysluplnější – desítky metrů v případě stávající tzv. faktické cesty oproti stovkám metrů v případě alternativní cesty“. Určité obtíže spojené s méně „smysluplnou“ přístupovou cestou nemohou bez dalšího převážit zájem na ochraně vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku, a to ani tehdy, je-li vlastníkem sousedního pozemku veřejnoprávní korporace; nezbytnou cestu lze povolit pouze v případě, že možnost řádného hospodaření na nemovitosti bez přístupu je zcela vyloučena (§1029 odst. 1. o. z.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu