ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4551.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4551/2018-228
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Městské části Praha – Nedvězí , se sídlem v Praze 10, Únorová 15/3, IČO: 00240516, zastoupené Mgr. Pavlem Fraňkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalované A. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 65/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 55 Co 184/2018-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 55 Co 184/2018-198, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 28 C 65/2017-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. XY, zahrada, o výměře 87 m ², a č ást pozemku parc. č. XY2, ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 15 m² (oddělená od pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 126 m², geometrickým plánem Geodetické kanceláře Nedoma & Řezníček s. r. o. ověřeným Ing. Janem Nedomou dne 7. 8. 2014, pod č. 25/2014), obojí zapsané na LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro město XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“ a „pozemek parc. č. XY“), jsou v jejím vlastnictví (výrok I.). Určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY je žalovaná (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 16. 2. 2017 a ze dne 4. 8. 2017 evidována jako vlastnice pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY. Žalovaná je pak podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 16. 2. 2017, ze dne 4. 8. 2017 a ze dne 27. 12. 2017 evidována jako vlastnice pozemku parc. č. XY, o výměře 367 m ², jehož souč ástí je stavba č. p. XY, a pozemku par. č. XY, zahrada, o výměře 970 m², obojí zapsané na LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro město XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“ a „pozemek parc. č. XY“). Na základě kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1981 nabyla žalovaná společně s manželem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů podíl o velikosti ½ na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, přičemž tento jí posléze připadl v souladu s dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 7. 12. 1984 do vlastnictví výlučného. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 27 D 1814/2007-55, získala podíl o velikosti 1/12 a zbývající podíl o velikosti 5/12 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY byl žalované darován smlouvou ze dne 18. 10. 2010. Na základě kupní smlouvy ze dne 26. 8. 1985 byl rodiči žalované prodán díl „d“ pozemku parc. č. XY, o výměře 26 m², Městskému národnímu výboru XY, coby právnímu předchůdci vedlejší účastnice žalobkyně (dále jen „Městský národní výbor“). Po prošetření vlastnictví k pozemku parc. č. XY ze dne 7. 11. 2016 bylo zjištěno, že ve sbírce listin Katastrálního úřadu pro město XY není uložena žádná listina, která by dokládala vlastnické právo žalované k tomuto pozemku. Vedlejší účastník žalovanou dopisem ze dne 20. 11. 2015 a ze dne 16. 3. 2016 požádal o majetkoprávní vypořádání, neboť pozemek parc. č. XY a část pozemku parc. č. XY, byly zaploceny společně s pozemky žalované. Žalovaná před soudem prvního stupně argumentovala tím, že o svém vlastnictví, jakož i vlastnictví právních předchůdců, k pozemku parc. č. XY byla vždy přesvědčena. Pozemek v souladu se stavebním povolením oplotila, v dobré víře jej udržovala a užívala jako pozemek vlastní. Žalovaná uvádí, že k nabytí pozemku došlo při vlastnických změnách učiněných z iniciativy Městského národního výboru na základě geometrického plánu z roku 1983, jímž byly změněny hranice pozemků, kdy díl „d“ pozemku parc. č. XY byl připojen k sousednímu pozemku a díl „e“ (dnešní pozemek par. č. XY) byl připojen sloučením ke zbývající části pozemku žalované parc. č. XY, přičemž tyto změny měly nastat současně. Uvedené potvrzují i katastrální mapy, ve kterých nebyl pozemek parc. č. XY zakreslen a jeho hranice byla součástí pozemku žalované parc. č. XY, jakož i skutečnost, že o tomto stavu nebyly přes 30 let žádné pochybnosti. Je toho názoru, že vlastnické právo k pozemku řádně nabyla, případně jej vydržela. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť je ke dni podání žaloby i rozhodnutí evidována v katastru nemovitostí jako vlastník, a rozhodnutím by tak byl deklarován pouze stávající stav. Na druhé straně žalovaná, která v průběhu řízení vznesla vzájemný a důvodný návrh, naléhavý právní zájem na určení má. Podle soudu prvního stupně se právní předchůdci žalované ujali držby pozemku parc. č. XY na základě směny pozemků uskutečněné v roce 1983 a pozemek drželi v dobré víře až do podání žaloby. Poznamenal, že i kupní smlouva může být putativním titulem držby, přičemž právní předchůdci žalované a i ona sama se držby chopili právě na základě této smlouvy. Nadto nebyla její držba v průběhu vydržecí doby jakkoliv zpochybněna. Soud proto žalobu zamítl a rozhodl způsobem popsaným výše.
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 55 Co 184/2018-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění dospěl odvolací soud k závěru, že námitka žalobkyně týkající se absence nabývacího titulu je s ohledem na zjištěný skutkový stav, celý průběh a formu jednání nedůvodná. Žalobkyni a vedlejší účastnici vytýká, že nikterak nezpochybnily iniciaci směny pozemků tak, jak ji popsala žalovaná. Poznamenal, že to byl právě Městský národní výbor, který v roce 1983 vytyčil hranice pozemků, když nechal vypracovat geometrický plán, dodal materiál na výstavbu plotu a tento následně zkolaudoval. Nadto byl vybaven odborným aparátem a bylo tak na něm, aby si osud svého majetku hlídal. Spornou podle odvolacího soudu zůstala pouze otázka, zda je vlastníkem pozemku parc. č. XY stále žalobkyně, nebo jej z titulu vydržení nabyla žalovaná. Zdůraznil, že faktické užívání pozemku žalovanou a jejími právními předchůdci od roku 1983 nelze mít za sporné. Neztotožnil se s argumentem vedlejší účastnice, že by si žalovaná pozemek parc. č. XY oplotila svévolně. Žalobkyni vytýká, že nevylíčila způsob majetkoprávního vypořádání a nevysvětlila, proč by jí rozhodnutí soudu pro účely samotného vypořádání „dalo větší sílu“. Podle odvolacího soudu zároveň nelze přehlížet argument žalované o samotné směně pozemků a jejím průběhu. Nesporným je podle odvolacího soudu také to, že po právní stránce záležitost nebyla dořešena. Tvrzení žalované je dále podpořeno tím, že žalobkyně ani vedlejší účastnice po dobu celého řízení nenamítaly jakékoliv svévolné jednání či bezdůvodné obohacení na straně žalované. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ve věci nebyl dán jediný objektivní důvod, který by jakýmkoliv způsobem zpochybňoval osobní užívání pozemků žalovanou a jejími právními předchůdci v souladu se zákonem. Na druhé straně se nicméně odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokojný stav trval až do podání žaloby, neboť ten trval do iniciativy žalobkyně v roce 2015. V závěru odvolací soud konstatuje, že v situaci, kdy bylo vyhověno návrhu žalované a určeno její právo ke spornému pozemku, bylo nadbytečné hodnotit právní zájem žalobkyně na určovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřuje přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První z nich je otázka existence alespoň domnělého právního titulu coby předpokladu vydržení. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by absence takového titulu nebyla na překážku vzniku dobré víry žalované. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, podle něhož se dobrá víra musí vztahovat ke všem okolnostem, a tedy i k právnímu titulu, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 či sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, podle nichž se oprávněná držba nemusí nutně opírat o existující právní důvod, nýbrž postačí i titulus putativus. Namítá, že žalované ani jejím právním předchůdcům žádný právní titul, na jehož základě by mohli být v dobré víře, že se stali vlastníky pozemků, nesvědčil. Uvádí, že kupní smlouvou ze dne 26. 8. 1985 právní předchůdci žalované prodali pouze díl „d“ pozemku parc. č. XY, ale nenabyli ničeho. Podle dovolatelky se tak nelze ztotožnit se závěry obou soudů, že šlo o směnu nebo koupi. Uvádí, že koupě pozemku parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY v roce 1986 byla plánována, nicméně k samotné realizaci již nedošlo. Podle dovolatelky je tak odvolacím soudem učiněný závěr v rozporu s judikaturou. Druhou z právních otázek pak představuje absence řádného odůvodnění rozhodnutí ohledně pozemku parc. č. XY. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zabývá toliko pozemkem parc. č. XY, místy se pak zmiňuje o sporném pozemku či sporných pozemcích. Rozhodnutí proto pokládá za nepřezkoumatelné, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že absence právního titulu, coby předpokladu vydržení, není na překážku vzniku dobré víry na straně žalované. Dovolání je v této části přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalovanou vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014 (jak uvádí sama žalovaná a jak uvažoval zřejmě také odvolací soud), postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dobrá víra držitele, takový stav, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ pak musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Dovolací soud především – ve vztahu k přezkumu právního hodnocení věci odvolacím soudem – uvádí, že za současného stavu nelze dospět k závěru o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Je-li v soudním řízení posuzována otázka možného nabytí vlastnického práva vydržením, musí být z rozhodnutí patrno, na základě čeho došlo k uchopení držby, kdy oprávněná držba začala, kdo ji vykonával a kdy mělo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením. Jinými slovy řečeno, musí být z rozhodnutí patrné všechny podstatné okolnosti, na základě kterých lze otázku vydržení posoudit jak z hlediska dobré víry, tak délky trvání držby a osoby držitele.
Tyto předpoklady podrobně rozvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 (dostupný na www.nsoud.cz ), kde uvedl : „Posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato zjištění: 1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců [rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1 176)]. 2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele. 3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu (k tomu se poznamenává, že pokud by právní předchůdce držitele sám právo vydržením nabyl, nebylo by možno dobu jeho držby započítat do doby držby nynějšího držitele – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby. Ovšem k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní). Jestliže pozemek užívá současně více osob, pak je třeba zvážit, která z nich je držitelem (nejde-li o spoludržbu jako obdobu spoluvlastnictví, není držba téže věci více osobami možná). Pak je třeba mj. zjistit, zda některý z uživatelů nevystupuje s jejich (byť konkludentním) souhlasem vůči ostatním jako vlastník věci. Důkaz o okolnostech zakládajících držbu leží na osobě, která se vydržení dovolává; pokud držbu věci či práva neprokáže, pak k vydržení nemohlo dojít a je nadbytečné zabývat se její dobrou vírou.“
Takové závěry se však z rozhodnutí odvolacího soudu vysledovat nelze. Odvolací soud uvádí faktickou chronologii majetkových záležitostí v dané věci tak, jak byla v průběhu řízení zjištěna; to však k posouzení případného vydržení v dané věci nedostačuje.
Stěžejní část rozhodnutí odvolacího soudu vychází z konstatování, že v roce 1983 mělo dojít ke směně částí dvou pozemků, která se fakticky realizovala tak, že díl pozemku právních předchůdců žalované převzal právní předchůdce vedlejší účastnice na straně žalobkyně oproti dílu, který převzali právní předchůdci žalované. Za nesporné odvolací soud považoval, že po právní stránce „tato záležitost dořešena nebyla“. Současně odvolací soud vyšel z toho, že iniciativu této směny vyvolal MNV XY ve svém vlastním zájmu, přičemž bylo na něm, aby „osud svého majetku sledoval tak, aby ho i v souladu se svojí vůlí realizoval“. Dále odvolací soud uvedl, že „je nepochybné, že nebyl dán jediný objektivní důvod, který měl jakýmkoliv způsobem zpochybňovat vlastnictví, resp. tehdy osobní užívání v souladu se zákonem, právních předchůdců žalované, a v důsledku následně uzavíraných smluv, případně výsledku dědického řízení i žalované“ s tím, že až do roku 2015 ani žalobkyně, ani vedlejší účastnice na její straně do tohoto pokojného stavu nezasáhly. Přestože takto formulovaný závěr odvolacího soudu naznačující, že nebyl dán důvod ke zpochybnění vlastnictví, by mohl směřovat i k úvaze o smluvním nabytí vlastnického práva, z předchozího poukazu na to, že „směnná záležitost nebyla dořešena“ a z následně uvedeného závěru, že „dobrá víra užívání sporného pozemku č. XY trvala od roku 1983, tedy více než 30 let, splnění podmínky užívání pozemku v dobré víře po dobu deseti let byla v souzené věci splněna“ lze usuzovat, že snad odvolací soud směřoval spíše k úvaze o vydržení vlastnického práva.
Ani tento závěr však nelze v dané věci postavit najisto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje žádné konkrétní právní posouzení věci opřené o zákonné ustanovení. Jestliže však odvolací soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 o. s. ř., lze snad usuzovat na to, že i odvolací soud uvažoval o naplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
V takovém případě však bylo nezbytné, aby odvolací soud vysvětlil své úvahy opírající se o absenci platného smluvního titulu k nabytí vlastnického práva a o možný putativní titul, a to tím spíše, že jednoznačné závěry v tomto směru neučinil ani soud prvního stupně. Ten totiž uvedl, že „žalovaná, resp. její právní předchůdci – rodiče manželé V. – předmětné nemovitosti drželi od roku 1983 v dobré víře, že jsou jejími vlastníky. Na základě směny pozemku, k němuž došlo v roce 1983 z iniciativy tehdejšího Městského národního výboru, se právní předchůdci žalované, tedy manželé V., ujali držby pozemku parc. č. XY v kat. území XY a tuto držbu v dobré víře realizovali oni, a posléze žalovaná až do doby podání žaloby“. Současně však soud prvního stupně uvedl, že „není pochyb o tom, že kupní smlouva může být putativním titulem držby. Na základě této smlouvy se chopila žalovaná (resp. její právní předchůdci) držby nejen pozemků, které skutečně nabyla, nýbrž i držby předmětného pozemku, který držela ona a její právní předchůdci po celou vydržecí dobu v dobré víře“.
Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého rozhodnutí při úvaze o vydržení uvažoval o důsledcích směnné smlouvy a o kupní smlouvě.
Odvolací soud se naproti tomu omezil na konstatování, že v roce 1983 „mělo dojít ke směně částí dvou pozemků, která se fakticky realizovala tak, že díl pozemku právních předchůdců žalované převzal právní předchůdce vedlejšího účastníka na straně žalobkyně oproti dílu, který převzali právní předchůdci žalované“. Je však otázkou, zda odvolací soud vůbec tuto úvahu o směnné smlouvě poměřoval myšlenkou putativního titulu, jestliže současně výslovně uvedl, že bylo nesporné, že „po právní stránce tato záležitost dořešena nebyla“. Jestliže by takové „nedořešení“ byla stranám známo již od počátku, jen velmi obtížně by bylo možné uvažovat o dobré víře, pokud by subjekty, které se měly podílet na směně, věděly, že k právnímu uzavření této směny nedošlo a vznikl pouze faktický, byť dlouhodobý, stav, na který poukazuje žalobkyně, a který také zdůrazňuje odvolací soud. To platí tím spíše, že v katastru nemovitostí není zapsaný tzv. duplicitní zápis, ale výlučné vlastnické právo žalobkyně.
Jestliže by snad tedy měla být směnná smlouva oním putativním titulem, musel by odvolací soud své závěry formulovat výrazně podrobněji a jednoznačněji zejména ve vztahu k okolnostem, z nichž by bylo možno dovozovat dobrou víru držitele.
Bez ohledu na výše uvedené by však rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo ani z dalšího důvodu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud považoval zjevně za správná, se podává postupný způsob nabývání vlastnického práva žalovanou. Žalovaná v průběhu řízení uváděla, že pozemek parc. č. XY je součástí pozemku parc. č. XY (dříve parc. č. XY), který nabyla spolu s pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v podílu ideální jedné poloviny, kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1981 od svých rodičů manželů V.; dále v podílu ideální jedné dvanáctiny v dědickém řízení po svém otci V. V., usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 s právní mocí ke dni 21. 4. 2008, a v podílu 5/12 darovací smlouvou od své matky J. V. ze dne 18. 10. 2010.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která odvolací soud zjevně považoval za správná, že kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1981 prodávající manželé V. a J. V. jako vlastníci rodinného domu č. p. XY, parcely č. XY – stavební o výměře 316 m² a parcely č. XY – zahrady o výměře 1001 m² v katastrálním území XY, prodávali do bezpodílového spoluvlastnictví kupujícím B. a A. P. (zeti a dceři) jednu polovinu rodinného domu č. p. XY s parcelou č. XY – stavební, a parcelu č. XY – zahradu v XY. Z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 7. 12. 1984 pak zjistil, že do výlučného vlastnictví A. P., rozené V., připadá polovina rodinného domu č. p. XY s parcelou č. XY – stavební a parcelou č. XY – zahradou v XY. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 27 D 1814/2007-55, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2008, vzal za prokázané, že žalovaná nabyla ½ na budově XY, č. p. XY – bydlení, postavené na stavební parcele č. XY v XY – XY, s podílem 1/12 na stavební parcele č XY a na pozemkové parcele č. XY – zahrada. Z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 10. 2010 bylo zjištěno, že J. V. jako dárce darovala žalované svůj podíl na rozsahu ideálních 5/12 domu č. p. XY na stavební parcele č. XY, pozemku stav. parc. č. XY a pozemku parc. č. XY. Z uvedeného tedy vyplývá jistá časová souslednost nabývacích titulů ve prospěch žalované.
Uvažují-li soudy v řízeních o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva i s přihlédnutím k držbě právních předchůdců držitele, vychází odvolací soud ze své ustálené judikatury potud, že nabytí vlastnického práva vydržením právním předchůdcem účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Tento závěr odráží argumentaci, podle které námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 2128/2005 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 3, str. 102 a násl.)].
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (uveřejněný v Souboru pod C 10 333)].
Tato východiska nalézací soudy nezohlednily, protože jak soud prvního stupně, tak také soud odvolací pouze konstatovaly dlouhodobou (více než třicet let trvající) držbu žalované a jejich právních předchůdců, aniž by jakkoliv konkretizovaly, kdo a ke kterému konkrétnímu datu vlastnické právo vydržením, a v jakém rozsahu, nabyl. Zohlednění těchto skutečností bylo namístě již proto, že z obsahu rozhodnutí nalézacích soudů se nepodává vyloučení nabytí vlastnického práva vydržením již na straně právních předchůdců žalované, jestliže odvolací soud konstatoval nezpochybněnou dlouhodobou držbu právních předchůdců žalované, která vlastnické právo nabývala postupně, mimo jiné v roce 2008 a 2010. Jestliže by pak již tito právní předchůdci vlastnické právo vydržením (ať již jenom v částečném rozsahu) nabyli, musely by se soudy zabývat buď tím, zda takto nabyté vlastnické právo bylo na žalovanou nějakým způsobem převedeno, případně zda následně splnila sama žalovaná podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením bez ohledu na držbu svých právních předchůdců. Takové posouzení by v dané věci bylo namístě tím spíše, že žalovaná od svých právních předchůdců nenabyla vlastnické právo jednorázově, ale na základě několika právních titulů v různých časových obdobích. U právních titulů z roku 2008, resp. 2010 (pokud by je bylo možné považovat za putativní tituly umožňující úvahu o vydržení vlastnického práva), je zřejmé, že ke dni podání žaloby (17. 2. 2017) by u nich nemohlo dojít k uplynutí běhu desetileté vydržecí doby, jestliže by se běh takové lhůty odvíjel od právní moci rozhodnutí vydaného v dědickém řízení (zde dovolací soud odhlíží od možného uchopení se držby v dřívější době po úmrtí zůstavitele, protože touto otázkou se v řízení nikdo nezabýval), resp. od uzavření kupní smlouvy. Rozhodnutí dědického soudu ani kupní smlouvu ze dne 18. 10. 2010 však odvolací soud jako případné putativní tituly vůbec neposuzoval, a proto k nim ani žádné závěry, které by mohl dovolací soud přezkoumat, neučinil. V této souvislosti pak dovolací soud pro úplnost dodává, že nelze vyloučit, že v dané věci pak bude možná nutné posuzovat splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva i z hlediska dopadu nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. To ostatně měl promítnout do svého rozhodnutí z hlediska vysvětlení, jaký význam má či naopak nemá na souzenou věc nabytí účinnosti tohoto zákona, již odvolací soud, jestliže uzavřel, že k narušení „pokojného stavu“ došlo až v roce 2015, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k té části rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok týkající se vzájemného návrhu žalované, byl uplatněn právem.
S tímto výrokem souvisí i ta část žalobního nároku, kterou se určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY domáhala již žalobkyně. V této části pak odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, který na požadovaném určení neshledal naléhavý právní zájem již proto, že žalobkyně je ohledně tohoto pozemku zapsaná jako jeho vlastnice, s argumentem, že „v situaci, kdy bylo vyhověno jejímu návrhu (myšleno vzájemnému návrhu žalované), tedy určeno její vlastnictví ke spornému pozemku, je již nadbytečné hodnotit právní zájem na určovací žalobě, neboť v případě úspěchu žalované v dané věci nemůže být přirozeně úspěšná žalobkyně.“ Jestliže zamítnutí žaloby žalobkyně v této části není opřeno o žádný jiný důvod a z výše uvedených důvodů neobstojí vyhovění vzájemnému návrhu žalované, je zřejmé, že nemůže obstát ani ta část potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, která se týká zamítnutí žaloby žalobkyně ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nijak v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k pozemku parc. č. XY, ohledně něhož bylo potvrzeno zamítnutí žaloby učiněné soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě procesní vadou, dovolatelka v této souvislosti obsahově vymezila otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Dovolací soud pak i v této otázce shledal dovolání přípustným a zároveň důvodným.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat
s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Nelze nicméně opomíjet závěr, k němuž dovolací soud ve své judikatuře dospěl a to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Samotná absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z §157 odst. 2 o. s. ř. je pak způsobilá založit důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V projednávaném případě však v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakákoliv zmínka o sporné části pozemku parc. č. XY, byť o tomto bylo ve výrokové části rozhodnuto. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze tudíž v intencích závěrů formulovaných ve shora citovaných rozhodnutích považovat za nepřezkoumatelné.
Byť soud prvního stupně při formulaci svých právních závěrů (bod 68 odůvodnění) výslovně pozemek parc. č. XY výslovně nezmiňuje, z obecné formulace „specifikovaných nemovitostí“, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva, lze snad usuzovat, že se jeho úvaha týká i tohoto pozemku. Důvodem pro zamítnutí žaloby pak zřejmě je, že na požadovaném určení neshledal soud prvního stupně naléhavý právní zájem proto, že žalobkyně je jako vlastnice pozemků, k nimž se domáhá určení vlastnického práva, zapsána v katastru nemovitostí.
Přestože pak dovolatelka v rámci podaného odvolání výslovně vyjádřila nesouhlas s názorem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, s touto námitkou se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal a ve svém rozhodnutí se vlastně ani o pozemku parc. č. XY v této souvislosti vůbec nezmiňuje.
I kdyby snad bylo možné usuzovat na to, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně i v této části vyjádřil odvolací soud souhlas s názorem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nebyl by takový závěr správný.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné v Souboru pod č. C 13 841)].
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5), a v usnesení ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4264/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), s tím, že žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Zpochybnění vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. 146/2 je v dané věci nesporné. Jestliže v rámci vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 18), kde odvolací soud výslovně uvádí, že je rozdílný stav katastrální a faktický, protože žalovaná sporné pozemky užívá, je zřejmé, že je relevantně zpochybněno tvrzené vlastnické právo žalobkyně. Tato spornost se projevuje již i tím, že žalobkyně s ohledem na nastalý stav nemůže vykonávat vlastnická práva ke své nemovitosti v celém rozsahu.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěry odvolacího soudu v daném případě v dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu