ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1130.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1130/2019-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, b) Elektrárna Počerady, a. s. , se sídlem v Praze, Duhová 1444/2, identifikační číslo osoby 24288110, zastoupené A. P., obecnou zmocněnkyní, bytem XY, adresa pro doručování XY, c) Elektrárna Tisová, a. s. , se sídlem v Březové, Tisová 2, identifikační číslo osoby 29160189, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovaným 1) ČEPS, a. s. , se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, 2) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 80/2016, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. 25 Co 45/2017-517, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. 25 Co 45/2017-517, se ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní b), žalobkyní c) a žalovanou 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 12. 2016, č. j. 9 C 80/2016-286, zamítl námitku nedostatku pravomoci soudu, kterou vznesla žalovaná 2) v podání ze dne 13. 6. 2016 (výrok I.), a rozhodl, že vstup České republiky, jednající prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalovaných se nepřipouští (výrok II.).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhají po žalovaných zaplacení peněžitých částek v žalobě specifikovaných a svůj nárok zdůvodňují uzavřenými smluvními závazky mezi účastnicemi, a to ze dne 18. 12. 2012, o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013. S odkazem na porušení čl. VI. bod 6 smluv se domáhají vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít tím, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 v důsledku změny právní úpravy neměl operátor trhu, tj. žalovaná 2), právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla, kdy tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy, tj. žalovanou 1), z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Ustanovení §33 odst. 2 vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, bylo vyhláškou č. 438/2012 Sb. zrušeno bez náhrady ke dni 31. 12. 2012 a žalobkyně v rozhodném období (od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) i nadále příspěvek na podporované zdroje energie za tzv. lokální spotřebu odváděly.
Soud prvního stupně námitku žalované 2) ohledně nedostatku pravomoci soudu zamítl, když byl toho názoru, že s ohledem na předmět sporu, kdy se žalobkyně domáhají po žalovaných nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které dle žalobkyň spočívá v tom, že žalované přijímaly od žalobkyň peněžité plnění v situaci, kdy důvod k tomuto plnění, povinnost stanovená právním předpisem, byl bez náhrady od 1. 1. 2013 zrušen a žalované se ve smlouvách zavázaly, že změna právní úpravy bude ve smluvním vztahu reflektována, jde v předmětné věci o nárok, který spadá do projednávání soudu v občanském civilním řízení.
K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-345, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. o námitce nedostatku pravomoci soudu zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“) (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího (druhý až devátý výrok).
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že námitka nedostatku pravomoci soudu je důvodná. Uvedl, že žalobkyně svůj požadavek na peněžité plnění právně kvalifikují jako bezdůvodné obohacení, které podle žalobních tvrzení vzniklo žalovaným tím, že žalobkyně na základě smluv hradily žalované 1) jako jednu ze složek ceny cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů a žalovaná 1) účtovala příspěvek na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů za část spotřeby, která příspěvku nepodléhala. Žalované 1) tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající výši příspěvku na podporované zdroje energie za lokální spotřebu, žalované 2) pak ve výši odpovídající příspěvku na podporované zdroje energie za lokální spotřebu bez DPH.
Odvolací soud vyslovil, že žalobkyně učinily předmětem sporu požadavek na vrácení příspěvku na podporované zdroje energie s odkazem na §28 odst. 4, odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“), který dle tvrzení žalobkyň nebyla žalovaná 1) v období, které je předmětem sporu, oprávněna vybírat. Dle názoru odvolacího soudu jde v předmětné věci o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla (§17 odst. 7 písm. d/ zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů – dále jen „energetický zákon“), jehož předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 zákona č. 165/2012 Sb.). Odvolací soud uzavřel, že se jedná o spor vyplývající z poměrů soukromého práva, který podle zákona projednává a rozhoduje o něm jiný orgán než soud (§7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), a to ERÚ, jehož pravomoc je dána zákonem (§17 odst. 7 písm. d/ energetického zákona a §52 zákona č. 165/2012 Sb.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 4165/2017-494, k dovolání žalobkyně a) a žalobkyně c) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-345, ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými ve výrocích I., VIII. a IX. a dále pak ve výrocích II., IV., V. a VII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že k rozhodování o předmětném sporu je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.
Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. 25 Co 45/2017-517, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
Odvolací soud s odkazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem uzavřel, že k rozhodování o požadavku žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, a usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná 2) (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které nebyly dosud řešeny“. Konkrétně jde o otázky, zda pro určení pravomoci soudu nebo ERÚ je rozhodná povaha uplatněného nároku spojeného se státní podporou energie z obnovitelných zdrojů vyplývajícího z poměrů veřejného práva a zda pro určení pravomoci soudu nebo ERÚ je určující procesní postavení operátora trhu s elektřinou, tedy OTE a. s., který vykonává činnosti operátora trhu na základě licence udělené ERÚ. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když v předmětné věci je dle dovolatelky dána pravomoc ERÚ, a namítá, že rozhodující k učinění závěru o pravomoci je v řešené věci předmět sporu. Předmětem sporu je přitom posouzení, zda v relevantním období byly žalobkyněmi příspěvky na podporu obnovitelných zdrojů energie dle zákona č. 165/2012 Sb. hrazeny po právu, či nikoliv. Dovolatelka též namítá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když výrok napadeného rozhodnutí je v příkrém rozporu s odůvodněním rozhodnutí.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je patrno, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi ní a žalobkyněmi; částí výroku o pravomoci soudu týkající se žalované 1) se dovolací soud proto nezabýval. V části, v níž by dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu týkající se žalované 1), by ostatně nebylo dovolání subjektivně přípustné a dovolací soud by jej musel v této části odmítnout jako podané osobou neoprávněnou (243c odst. 3 a §218 písm. b/ o. s. ř.), když žalované jsou v postavení samostatných společníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.); i dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 604/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1513/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4641/2018).
K dovolání žalované 2) se ostatní účastníci dle obsahu spisu nevyjádřili.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované 2) rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka podaným dovoláním rozporuje závěr odvolacího soudu o pravomoci soudů rozhodnout předmětný spor. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, když odvolací soud posoudil otázku, zda má v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení pravomoc rozhodnout soud, nebo ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018, zabýval otázkou pravomoci ve sporu, v němž se žalobce (provozovatel distribuční soustavy) domáhal po žalovaném (operátorovi trhu) vrácení části příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie, který žalovanému zaplatil podle §28 zákona č. 165/2012 Sb., z důvodu, že v době od ledna do října 2013 právní předpisy výslovně neupravovaly otázku, zda má být příspěvek hrazen i ve vztahu k tzv. vlastní spotřebě, tedy z důvodu, že v relevantním období plnil povinnost uloženou mu zvláštním právním předpisem (co do základu povinnosti platit příspěvek), nikoliv ale ve správné výši, jinak řečeno, že o žalovanou částku přeplatil. Podstata sporu spočívala v posouzení, zda žalobce hradil příspěvky na podporu obnovitelných zdrojů energie dle zákona č. 165/2012 Sb. po právu, resp. ve správné výši. Dovolací soud se přitom ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o pravomoci ERÚ rozhodnout předmětný spor, přičemž vyložil, že právní kvalifikace žalované pohledávky žalobcem jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. K totožnému závěru o pravomoci ERÚ dospěl Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, kde posuzoval za obdobných okolností pravomoc rozhodnout spor o vydání bezdůvodného obohacení mezi provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu.
Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou přitom založena na závěrech rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), vyslovenými v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017.
V dané věci se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se žalobkyně (UNIPETROL RPA, s. r. o.) domáhala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, s odůvodněním, že pokud ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatel regionální distribuční soustavy, účtovala žalobkyni složku ceny za distribuci na podporu obnovitelných zdrojů energie (dále též „OZE“) a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též jen „KVET“) i za elektřinu, která nebyla dodána do její distribuční soustavy, činila tak bez právního důvodu. Tím získala bezdůvodné obohacení (případně způsobila škodu). Žaloba byla podána jak proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., tak i proti společnosti OTE, a. s. (věc posuzovaná v řízení pod sp. zn. Konf 45/2017), neboť vybraná složka ceny za distribuci byla této společnosti společností ČEZ Distribuce, a. s., v mezidobí převedena.
Zvláštní senát posuzoval, zda je předmětný spor sporem ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., dle kterého Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona. Peněžité plnění, jehož vrácení se žalobkyně v dané věci domáhá, bylo poskytnuto jako součást vyúčtování poskytnutých služeb distribuce elektřiny, tedy výlučně z důvodu smluvního vztahu mezi žalobkyní a společností ČEZ Distribuce, a. s. Zvláštní senát přitom dospěl k závěru o pravomoci ERÚ, když uzavřel, že pravomoc ERÚ dle ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.
Zvláštní senát ve svém rozhodnutí mj. vyložil, že jestliže zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. Konf 45/2017), jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud. Zdůraznil, že nelze opomenout fakt, že byla-li by pravomoc ERÚ omezena výlučně na případy, kdy některá ze smluvních stran nesplní svou povinnost poskytnout peněžité plnění sjednané na základě zákona č. 165/2012 Sb., otevíral by se tím prostor pro účelové jednání, označované jako forum shopping (výběr „místa“, kde bude spor řešen). Považoval-li by totiž žalobce za výhodnější, aby jeho spor byl projednán a rozhodnut soudem, mohl by požadovanou částku uhradit a nárokovat tak po druhé straně její zpětné vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Přestože by věcný základ sporu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. Konf 45/2017) zůstal stejný, jeho právní posouzení by bylo účelově odňato správnímu orgánu ve prospěch soudu v občanském soudním řízení. Takový postup je nepochybně zcela nežádoucí.
Konečně se zvláštní senát vymezil též ke své předchozí judikatuře, když konstatoval, že „nepřehlédl fakt, že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla otázka rozhodovací pravomoci v typově obdobných případech (tj. kdy právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva projednávají a rozhodují o nich jiné orgány než soudy v občanském soudním řízení ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř.) řešena vždy v souladu se shora vysloveným závěrem. Například z usnesení ze dne 19. 10. 2010, č. j. Konf 26/2010-12 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním na základě neplatné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) se zvláštní senát přihlásil k právnímu názoru vyslovenému již v usnesení ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, dle kterého ,[j]e-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení‘. Ke stejnému závěru dospěl zvláštní senát například i v usnesení ze dne 22. 1. 2015, č. j. Konf 24/2014-16 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo plněno na základě povinnosti uložené regulátorem správním rozhodnutím, které v důsledku následného rozhodnutí soudu pozbylo účinnosti). Zvláštní senát si byl této judikaturní linie při rozhodování v dané věci vědom a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Přestože výše citovaný právní názor považuje i nadále za hájitelný, nemohl pominout jeho nežádoucí dopady do praxe, kdy byly soudy v občanském soudním řízení nuceny rozhodovat spory, které byly z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty jen z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností). Takový stav je z důvodů výše popsaných nežádoucí. Z tohoto důvodu lze tedy zmiňovanou judikaturní praxi zvláštního senátu považovat za překonanou“.
S odkazem na závěry citovaného usnesení zvláštního senátu a s odkazem na závaznost rozhodnutí uvedeného senátu pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018 (stejně jako v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017), vyložil, že je nutno považovat za překonanou část dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., nýbrž pravomoc soudu v občanském soudním řízení (tj. že jsou překonány závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, kterým bylo dříve rozhodnuto v nyní řešené věci).
Nejvyšší soud též vzhledem k uvedené změně judikatorní praxe dodává, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014; ve vztahu k právu procesnímu a k závěrům rozhodovací praxe zvláštního senátu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017), což ovšem není případ právě projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené je tedy i v nyní projednávané věci třeba uzavřít, že k rozhodnutí předmětného sporu je dána pravomoc ERÚ ve smyslu ust. §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb.
Dovolatelka též namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když samotný výrok dovoláním napadeného rozhodnutí je v příkrém rozporu s jeho odůvodněním.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodnutí, mezi jehož výrokem a odůvodněním je věcný nebo logický rozpor, je nepřezkoumatelné, a tudíž stižené vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5109/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014).
Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí správně uvedl, že se zřetelem k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu zůstalo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, v právní moci, tedy rozhodnutím dovolacího soudu nedotčené, ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými. Dodal poté, že proto usnesení soudu prvního stupně opětovně přezkoumal pouze ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými, a uzavřel, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje „ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými“. V samotném výroku však odvolací soud uvedl, že „usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje“. Odvolací soud tedy své rozhodnutí zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud k postupu odvolacího soudu v této věci podotýká, že v dalším řízení bude odvolací soud rozhodovat k odvolání žalované 2) již jen o pravomoci rozhodnout předmětný spor ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyněmi a) a c), když ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými, jak výše uvedeno, již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, ve znění opravného usnesení.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je nesprávné a dovolání žalované 2) je důvodné. Z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní a), žalobkyní b) a žalobkyní c) zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu