ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3485.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3485/2018-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Direct Marketing, a. s. , se sídlem v Bratislavě, Lamačská 22, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31377793, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované Česká pošta, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 4/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 42/2016-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 2 Cm 4/2014-215, žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek obchodní psaní ve znění z 8. 12. 2015, zamítl (bod I. výroku); žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se nekalosoutěžního jednání vůči žalobkyni a plnit svou zákonnou povinnost ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 29/2000 Sb. ve spojení s odstavcem 2 Poštovních podmínek žalované – ostatní služby, tzn. přijímat od žalobkyně podání zásilek obchodní psaní a uzavírat s ní tak poštovní smlouvy o poštovní přepravě těchto zásilek, zamítl (bod II. výroku); žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se nekalosoutěžního jednání vůči žalobkyni spočívajícího v zadržování zásilek obchodní psaní zákazníků žalobkyně, tzn. povinnosti žalované řádně doručovat i zásilky obchodní psaní zákazníků žalobkyně, zamítl (bod III. výroku); rozhodl o tom, že bod 2 Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 191 znějící: „…na základě předem uzavřené dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek – obchodní psaní (dále jen dohoda)“, bod 13 první odstavec Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 193 znějící: „Podávat zásilky lze jen na základě písemné dohody. V dohodě se uvádí pošta, která je podle dodavatele určena k předávání zásilek obchodní psaní, a zda je podavatelem požadován elektronický report o nedoručitelných zásilkách (dále jen elektronický report) a komu bude elektronický report předáván“ a věta druhá bodu 14 Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 194 znějící: „Způsob úhrady ceny a označení zásilek je stanoven v dohodě“, jsou neplatné (bod IV. výroku); žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti Poštovních podmínek žalované – ostatní služby, a to věty druhé bodu 15 na straně 194 znějící: „Podrobné pokyny pro tvorbu svazku obdrží podavatel při uzavření dohody“ a věty první bodu 18 na straně 195 znějící: „Na základě uzavřené dohody má podavatel možnost využít elektronický report“, zamítl (bod V. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod VI. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 42/2016-299, rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní zrušil a řízení o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek typu obchodní psaní zastavil (první výrok), v bodech II. a III. výroku, jimiž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se nepřebírání od žalobkyně zásilek typu obchodní psaní odesílatele Tesco Stores ČR a. s. nebo dalších odesílatelů, které splňují svou úpravou, rozměry, hmotností a obsahem poštovní podmínky žalované, anebo nedodávání takových zásilek typu obchodní psaní příjemcům do místa uvedeného v adrese zásilky a zdržet se zadržování zásilek typu obchodní psaní podaných žalobkyní za odesílatele Tesco Stores ČR a. s. nebo za jiné odesílatele, které splňují svou úpravou, rozměry, hmotností a obsahem poštovní podmínky žalované, potvrdil; v bodě IV. výroku jej změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti bodu 2 Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 191 znějícího: „…na základě předem uzavřené písemné dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek – obchodní psaní (dále jen dohoda)“, bodu 13 první odstavec Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 193 znějícího: „Podávat zásilky lze jen na základě písemné dohody. V dohodě se uvádí pošta, která je podle podavatele určena k předávání zásilek obchodní psaní, a zda je podavatelem požadován elektronický report o nedoručitelných zásilkách (dále jen elektronický report) a komu bude elektronický report předáván“ a věty druhé bodu 14 Poštovních podmínek žalované – ostatní služby na straně 194 znějící: „Způsob úhrady ceny a označení zásilek je stanoven v dohodě“, zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a dále také na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o věci samé, a to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v důsledku žalobkyní učiněného částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek typu obchodní psaní zastavil. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobkyně takovou osobou není v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem zrušen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a řízení o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek typu obchodní psaní zastaveno, neboť odvolací soud takto rozhodl pro částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní. Svým rozhodnutím v tomto rozsahu tedy žalobkyni procesní újmu nezpůsobil. V uvedené části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné též z hledisek objektivní povahy.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně předkládá dovolacímu soudu otázky, dle jejího názoru dosud dovolacím soudem neřešené:
a) Zda žalovaná jako držitel poštovní licence mohla odmítnout uzavřít poštovní smlouvu, k čemuž je povinna podle §4 odst. 2 zák. č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „ZPSL“), s odvoláním na své právo podle ust. §34 odst. 9 ZPSL k zásilkám, které u žalované podala (k poštovní přepravě) dovolatelka jménem a na účet odesílatele (zde společnosti Tesco Stores ČR a. s.) za situace, kdy (i) dovolatelka (jako tzv. konsolidátor poštovních zásilek) pouze sdružuje poštovní zásilky různých odesílatelů za účelem snížení poštovného a nemá tedy postavení provozovatele poštovních služeb (ve smyslu ust. §2 písm. c/ ZPSL) a současně (ii) tyto zásilky převzala dovolatelka od třetího subjektu, který je sice jak konsolidátorem poštovních zásilek, tak i provozovatelem poštovních služeb, avšak předmětné zásilky tento třetí subjekt nepřevzal k poštovní přepravě svou poštovní sítí v rámci své činnosti jako provozovatel poštovní služby, nýbrž byl odesílatelem pověřen, aby tyto zásilky jako konsolidátor podal jménem a na účet odesílatele k poštovní přepravě poštovní sítí žalované (tj. předmětné zásilky nebyly u třetího subjektu poštovně podány ve smyslu §2 písm. m/ ZPSL).
b) Zda se žalovaná tímto jednáním dopustila nekalé soutěže dle ust. §2976 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Tyto otázky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatelka přehlíží, že pro závěr odvolacího soudu o tom, že nelze vyhovět žalobě o zdržovacích nárocích nebylo rozhodující řešení otázky možné aplikace ust. §34 odst. 9 ZPSL a to, zda ve vytýkaném jednání žalované lze spatřovat nekalou soutěž ve smyslu ust. §2976 o. z., nýbrž zjištění, že po uzavření dohody o podmínkách podávání poštovních zásilek obchodní psaní ze dne 2. 5. 2017 (dále jen „Dohoda“) mezi účastníky již netrvá dovolatelkou vytýkané závadné jednání žalované a s ohledem na okolnosti věci ani nehrozí opakování takového jednání (viz bod 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Namítá-li dále v této souvislosti dovolatelka, že závěr odvolacího soudu, že „…žalovaná jako držitel poštovní licence nebyla ve smyslu §34 odst. 9 ZPSL ve znění účinném do 31. 12. 2015 povinna uzavřít poštovní smlouvu s žalobkyní, neboť předmětem této smlouvy mělo být dodání poštovních zásilek, které byly podány u jiného provozovatele poštovních služeb, a že tedy ve vytýkaném jednání žalované nelze spatřovat nekalou soutěž…“, je nesprávný a v rozporu s hmotným právem, pak přehlíží, že odvolací soud tento závěr nevyslovil, když v bodě 12. odůvodnění pouze odkazuje na závěry soudu prvního stupně, přičemž zde výslovně uvádí, že bez ohledu na jejich správnost nelze žalobě za stavu, který nastal v průběhu odvolacího řízení, vyhovět.
Dovolatelka zároveň svými námitkami týkajícími se povinnosti žalované uzavřít s dovolatelkou poštovní smlouvu k předmětným zásilkám zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a předkládá vlastní skutková tvrzení, když uvádí, že zásilky převzala od třetího subjektu (společnosti Mediaservis, s. r. o.), který byl odesílatelem (společností Tesco Stores ČR a. s.) pověřen, aby je jako konsolidátor podal jménem a na účet odesílatele k poštovní přepravě poštovní sítí žalované, a že tedy tyto zásilky nebyly u tohoto třetího subjektu podány ve smyslu ust. §2 písm. m) ZPSL. Soud prvního stupně přitom učinil skutkové zjištění, že předmětné zásilky u společnosti Mediaservis, s. r. o., jakožto provozovatele poštovních služeb, podány byly, a dále v tomto směru dodal, že pokud bylo dohodnuto, že u části zásilek bude společnost Mediaservis, s. r. o., vystupovat jako konsolidátor s tím, že tyto zásilky budou přepravovány prostřednictvím žalované, nebyla tato skutečnost v řízení prokázána (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak v této souvislosti odlišná skutková zjištění neučinil.
Uvedené námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, nemohou založit přípustnost dovolání. Takováto argumentace dovolatelky totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Předkládá-li dovolatelka dále otázku významu uzavření Dohody mezi účastníky pro dobrovolné upuštění od vytýkaného jednání ze strany žalované a uznání nároku ve vztahu k předmětným zásilkám z roku 2014, tj. za období před podpisem Dohody, nezakládá ani touto otázkou přípustnost dovolání. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s dovolatelkou namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011. Podle citovaného rozhodnutí mají zdržovací nároky preventivní povahu, protože směřují jak proti závadnému jednání, které rušitel již započal a dosud v něm pokračoval, tak proti jednání, u něhož vzhledem k soustavnosti hrozí, že v něm pokračováno bude. O jinou situaci jde, pokud k upuštění od závadného jednání dojde dobrovolně, např. po dohodě s žalobkyní, a bylo by tak možné předpokládat, že hrozba závadného jednání odpadla. Za situace, kdy odvolací soud hodnotil Dohodu mezi účastníky tak, že jejím uzavřením došlo k upuštění od vytýkaného jednání, není jeho závěr v rozporu s namítanou judikaturou.
Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dále vyslovil, že samotný závěr, že žalovaná sama upustila od závadného jednání, není postačující pro zamítnutí zdržovacího nároku. Odvolací soud však, co se týče posouzení hrozby opakování vytýkaného jednání, nevyšel pouze ze závěru, že žalovaná upustila od vytýkaného jednání, nýbrž zde dále hodnotil vztah dovolatelky a žalované založený Dohodou mezi nimi, a došel tak k závěru, že v projednávané věci nejde pouze o „prostý vztah škůdce a osoby dotčené jednáním nekalé soutěže, kdy by obavu z možného opakování závadného jednání bylo nutno vážit pouze ve vztahu ke skutečnosti, že škůdce od závadného jednání dobrovolně upustil, ale jde o vztah dvou obchodních partnerů, kdy uzavřenou Dohodou je deklarováno nejen upuštění od vytýkaného jednání, ale je jí deklarována i pokračující spolupráce obou subjektů“. Odvolací soud tak při posouzení, zda lze vyhovět zdržovacím nárokům dovolatelky za situace, kdy žalovaná již upustila od vytýkaného jednání, vyšel z jedinečných skutkových zjištění v projednávané věci. Při řešení předmětné otázky se přitom neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, ten totiž již v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011, uvedl, že předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, a dále, že pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017).
Dovolatelka také namítá rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33 (Vážný 13869). K závěrům tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, podle něhož „Ostatně již Nejvyšší soud Československé republiky ve svém rozhodnutí ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33 (Vážný 13869), objasnil, že pro rozhodnutí o zdržovacím nároku ve sporech z nekalé soutěže je podstatné, zda žalovaná strana akceptovala, že její jednání bylo nekalým soutěžním jednáním, a proto od něj dobrovolně upustila“.
Jedná se přitom o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu o nevyhovění zdržovacím nárokům dovolatelky založeno na zjištění, že mezi ní a žalovanou došlo k uzavření Dohody, kterou je deklarována jejich pokračující spolupráce, a nikoliv pouze na skutečnosti, že žalovaná jednostranně prohlásila, že neobnoví závadný stav, resp. že se zdrží vytýkaného závadného jednání do budoucna [jak tomu bylo v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33 (Vážný 13869)]. Nejvyšší soud tak ani zde neshledal dovolatelkou namítaný rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání dále plyne, že dovolatelka i své výhrady proti hodnocení významu uzavření Dohody mezi ní a žalovanou odvolacím soudem zakládá na kritice neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž odvolacímu soudu vytýká, že tato Dohoda neobsahuje závazek žalované, že nebude ve vytýkaném jednání pokračovat, a žalovaná v ní naopak deklaruje, že odmítne převzít jakékoliv zásilky, které převezme jiný provozovatel poštovních služeb. Dále uvádí, že Dohoda „není svým obsahem dohodou o narovnání“ a „v žádném svém ustanovení se žádným způsobem nedotýká předmětu soudního řízení, nikde na něj neodkazuje a ani jinak nezmiňuje“.
Dle rozhodovací praxe přitom platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), jde o skutkové zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002).
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Dovolatelka přitom přehlíží, že podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011) je pro vyhovění zdržovacímu nároku nutné prokázat, že v době vydání rozhodnutí ve věci samé závadné jednání trvá, nebo že důvodně hrozí jeho opakování. Namítá-li dovolatelka, že nebylo prokázáno, že po uzavření Dohody již nehrozí ze strany žalované opakování vytýkaného jednání v budoucnu, brojí také těmito námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž neuplatňuje způsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dovolatelkou uváděným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněným v časopisu Soudní judikatura pod č. 21/1997), neboť závěr odvolacího soudu, že dovolatelka pozbyla naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti části poštovních podmínek žalované v souvislosti s uzavřením Dohody mezi účastníky, se nijak neodchyluje od citovaného rozhodnutí, dle kterého určovací žaloba by měla místo mj. tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu. Pokud odvolací soud hodnotil uzavření Dohody tak, že postavení dovolatelky v předmětném právním vztahu nebylo dále nejisté, není tento závěr v rozporu s citovaným rozhodnutím. Přitom platí, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2196/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoliv dovolatelka odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 327/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo s těmito rozhodnutími v rozporu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu