ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4674.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4674/2017-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně KEVINT – Inter, spol. s r.o., se sídlem v Králově Dvoře, Tovární 389,
PSČ 267 01, IČO 25795520, zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou 766/58, PSČ 160 00, proti žalované HASS Hroby s.r.o., se sídlem v Radeníně, Hroby 1, PSČ 391 55, IČO 26038340, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, PSČ 500 02, o zaplacení částky 3 624 849,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1399/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 13 Cm 1399/2011-178, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 3 574 849,60 Kč s úroky z prodlení, řízení o částku 50 000 Kč s úroky s prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 4. 2006 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanou jako kupující smlouvu nazvanou „Smlouva o obchodní spolupráci“. V čl. 2 odst. 1 této smlouvy bylo uvedeno, že „Předmětem smlouvy je úzká součinnost prodávajícího a kupujícího v oblasti obchodu s vyřazenou technikou a nepotřebným materiálem vojenského charakteru, zakoupením tohoto zboží od MO ČR a následně prodávanému kupujícímu“. Prodávající se na vlastní náklady zúčastňuje vyhlašovaných obchodních veřejných soutěží organizovaných Ministerstvem obrany na vyřazený a nepotřebný movitý majetek Ministerstva obrany, kde výběr do soutěže jednotlivých druhů tohoto zboží a jeho nabídkové ceny řeší v součinnosti s kupujícím [čl. 3 odst. 1 písm. a) smlouvy]. Po oznámení Ministerstva obrany - Odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem o výsledku soutěže a podepsání příslušných kupních smluv s Ministerstvem obrany a včasném zaplacení faktur vystavených Ministerstvem obrany prodávající organizuje v součinnosti s kupujícím odběr tohoto zboží v termínech stanovených v kupních smlouvách [čl. 3 odst. 1 písm. b) smlouvy]. Prodávající provede administrativní převzetí (protokoly o předání a převzetí) uvedeného zboží a v místě odběru zpracuje harmonogram jeho odběru. Pro kupujícího k odběru zboží v jednotlivých odběrných místech písemně vydá plnou moc [čl. 3 odst. 1 písm. c) smlouvy]. Přechod zboží do vlastnictví kupujícího nabývá dnem převzetí a odběru z odběrného místa [čl. 4 odst. 1 písm. b) smlouvy]. Prodávající po podepsání kupních smluv s Ministerstvem obrany (ONNM) neprodleně vystaví pro-forma faktury za prodej tohoto zboží a doručí je poštou na adresu kupujícího. Cena prodávaného zboží se rovná ceně zboží, za kterou bylo prodávajícím zakoupeno [čl. 6 odst. 1 písm. a) smlouvy]. Tato smlouva se uzavírá na dobu určitou, pěti let. Může být měněna či doplňována pouze písemnými oboustranně dohodnutými, postupně číslovanými dodatky, které se stávají dnem jejich podpisů nedílnou součástí této smlouvy [čl. 7 odst. 1 písm. a) smlouvy].
Žalobkyně coby kupující s Českou republikou – Ministerstvem obrany coby prodávajícím uzavřela kupní smlouvy týkající se prodeje nepotřebného majetku státu v tomto rozsahu: 11 kupních smluv v roce 2006 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 15 062 544 Kč), 26 kupních smluv v roce 2007 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 66 949 501 Kč), 10 kupních smluv v roce 2008 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 4 532 784 Kč).
Žalobkyně vystavila žalované fakturu č. 017/06 ze dne 25. 9. 2006 znějící na částku 938 926,70 Kč představující „provizi za zprostředkování obchodu vojenského materiálu“, fakturu č. 01/07 ze dne 2. 2. 2007 znějící na částku 465 354,50 Kč představující „provizi za zprostředkování obchodu vojenského materiálu“, fakturu č. 13/07 ze dne 30. 4. 2007 znějící na částku 982 115,00 Kč za „zprostředkování prodeje společnostem Autotransport Roudnice, s.r.o., KOVOSTEEL, s.r.o., Plynostav Pardubice Holding a.s., Excalibur Army, s.r.o.“, fakturu č. 42/07 za „zprostředkování prodeje zboží společnostem OKX Hydraulik, V. Z., F. M.“, fakturu č. 53/07 ze dne 30. 9. 2007 znějící na částku 654 500 Kč za „zprostředkování prodeje společnosti Excalibur Army“, fakturu č. 32/06 ze dne 23. 9. 2008 znějící na částku 654 500 Kč za „zajišťování prodeje zboží“, fakturu č. 11/09 ze dne 13. 11. 2009 znějící na částku 273 700 Kč za „zajišťování prodeje zboží“, č. 07/10 ze dne 27. 7. 2010 znějící na částku 3 474 850 Kč představující „provizi za zprostředkování zboží dle smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 1. 4. 2006“.
Z výše uvedeného žalobkyně na žalované požaduje celou částku 3 474 850 Kč týkající se faktury č. 07/10 a částku 100 000 Kč představující část vyfakturované částky 273 700 Kč týkající se faktury č. 11/09.
Žalobkyně vzala zpět žalobu co do částky 50 000 Kč s úroky z prodlení týkající se faktury č. 02/10.
Soud prvního stupně dovodil, že když předmětem obchodu žalobkyně s Českou republikou byla i vojenská speciální vozidla, obrněná vozidla, tanky, bojová letadla, zbraňové systémy, rakety, zbraně a náboje, u kterých musel zájemce doložit licenci k držení a skladování zbraní společně s povolením obchodu s vojenským materiálem se zahraničím, je vyloučeno, aby žalobkyně mohla v souladu s právem nakupovat toto zboží pro jiný subjekt, který by se tak bez dalšího stal vlastníkem tohoto zboží. Soud prvního stupně odkázal na §31 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Jestliže v daném případě uzavírala Česká republika s žalobkyní kupní smlouvy i na základě toho, že měla zjištěno, že žalobkyně coby kupující splňuje vyhlášené podmínky obchodní veřejné soutěže, potom je nutně neplatnou komisionářská smlouva, na základě níž by se měl stát vlastníkem prodávaného zboží někdo jiný (prodávajícímu neznámý a jím nevybraný), aniž by tato smlouva důsledně nerozlišovala mezi zbožím podléhajícím licenci a zbožím ostatním a výslovně se netýkala pouze zboží ostatního. Je vyloučeno, aby platnost komisionářské smlouvy, která z hlediska svého obsahu nerozlišuje mezi zbožím podléhajícím licenci a ostatním zbožím, mohla být hodnocena zpětně podle toho, jaké zboží předmětem posléze uzavíraných kupních smluv bylo.
Soud prvního stupně nemohl přehlédnout ani „vývoj“ tvrzení žalobkyně ohledně údajně uzavřené komisionářské smlouvy, kdy nejprve předmětné nároky uplatnila ze smlouvy o spolupráci z 1. 4. 2006, v níž byl údaj o ujednání o odměně za zprostředkování prodeje zjevně zfalšován, poté začala tvrdit, že „konkrétní podoba součinnosti účastníků a nového právního stavu vznikla později“, z toho důvodu se na začátku května 2006 uskutečnila schůzka obou smluvních stran, při které se dojednaly nové podmínky obstarávání obchodních záležitostí žalobkyní ve prospěch žalované a uzavřela se nová smlouva – smlouva komisionářská. V této ústní smlouvě byla sjednána i úplata ve výši 8 % ceny převzatého a zaplaceného zboží žalovanou. Následně začala žalobkyně tvrdit, že komisionářkou smlouvou je písemná smlouva o spolupráci ze dne 1. 4. 2006 a že osmiprocentní úplata vyplývá z obchodních zvyklostí, které mezi účastníky panovaly. Jejich existenci dovozoval z toho, že mu žalovaná v souvislosti s uskutečněnými obchody v roce 2006 odměnu ve výši 8 % zaplatila.
Písemná smlouva ze dne 1. 4. 2006 neumožňuje závěr, že se jedná o komisionářkou smlouvu; v tomto směru by muselo být prokázáno, že vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy za odlišných podmínek, splňující všechny zákonné znaky komisionářské smlouvy, a že tedy smlouva o obchodní spolupráci byla simulovaným a komisionářská smlouva zastřeným úkonem. To prokázáno nebylo. Sama žalobkyně ohledně „směřování vůle účastníků“ tápe. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli komisionářkou smlouvu, je zřejmé, že žalobkyně právo na úplatu ve smyslu §577 obchodního zákoníku mít nemůže.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, rozsudek soudu prvního stupně v prvním a třetím odstavci výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil tak, že dospěl k závěru, že pokud předmětem obchodu žalobkyně s Ministerstvem obrany byla i vojenská speciální vozidla, obrněná vozidla, tanky, bojová letadla, zbraňové systémy, rakety, zbraně a náboje, u kterých musel zájemce doložit licenci k držení a skladování zbraní společně s povolením obchodu s vojenským materiálem se zahraničím, je vyloučeno, aby žalobkyně mohla v souladu s právem nakupovat toto zboží pro jiný subjekt, který by se tak bez dalšího stal vlastníkem tohoto zboží. Tímto postupem však soud prvního stupně pochybil. Podle odvolacího soudu je problémem přezkoumávaného rozhodnutí to, jak soud hodnotil provedené důkazy; své rozhodnutí založil na nesprávném procesním postupu při realizaci zásady volného hodnocení důkazů. Svůj závěr, že je vyloučeno, aby žalobkyně mohla v souladu s právem nakupovat toto zboží pro jiný subjekt, jelikož neměl „licenci“, je založen na neúplném a nesprávném posouzení věci. Z provedeného dokazování je zřejmé, že předmětem obchodu s Ministerstvem obrany nebyl jen vojenský materiál, na který je třeba licence, ale i zcela běžný materiál, který byl Ministerstvem obrany odprodáván jako nepotřebný (např. mopedy), na nákup kterého licence nebylo třeba a oba účastníci měli tedy stejný přístup k soutěžím. Pokud tedy soud bez bližšího odůvodnění v rozporu s provedeným dokazováním uvedl, že žalobkyně nemohla v souladu s právem nakupovat zboží ze soutěží u Ministerstva obrany pro jiný subjekt, jelikož neměla „licenci“ a k dalším důkazům bez bližšího hodnocení nepřihlédl, případně je opominul, nepostupoval správně.
Odvolací soud soudu prvního stupně uložil vyjasnit skutková tvrzení žalobkyně tak, aby bylo bez pochyb zřejmé, co má být předmětem žaloby, tedy jaký konkrétní nárok žalobkyně uplatňuje, z jakých obchodů s Ministerstvem obrany, které měla pro žalovanou sjednat, se domáhá odměny v tvrzené sjednané výši 8 %.
Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, aby bylo zřejmé zejména: kdo sjednal dohodu o odměně 8 %, kterého dne, zda tato dohoda byla vázána na dobu platnosti smlouvy o spolupráci, jaká byla sjednána splatnost odměny (s ohledem na požadavek žalobkyně na úroky z prodlení), jaké obchody v jaké hodnotě žalobkyně pro žalovanou s Ministerstvem obrany sjednala a zda si zboží z těchto obchodů žalovaná převzala (s ohledem na to, že nárok na odměnu mohl vzniknout pouze z převzatého zboží a s nepřevzatým zbožím mohla dále disponovat sama žalobkyně – čl. 5c smlouvy). Soud prvního stupně měl také případně přihlédnout k ustanovení §587 obchodního zákoníku, pokud žalobkyně jako komisionář prokáže jednání ve prospěch žalované jako komitenta, ale nepodaří se jí prokázat tvrzenou „sjednanou“ výši odměny. Rovněž měl posoudit, zda předcházející praxe zavedená mezi účastníky (tedy platba 8% „provize“), která byla soudem zjištěna z provedeného dokazování, by nemohla být případně onou přiměřenou úplatou podle §587 odst. 1 obchodního zákoníku. Též měl přihlédnout k tomu, že obsahem smlouvy o spolupráci ze dne 1. 4. 2006 je fakticky závazek žalobkyně prodat zboží nakoupené od Ministerstva obrany podle pokynů žalované za stejnou cenu, za jakou jej nakoupila (tedy bez jakéhokoliv zisku) s tím, že veškeré náklady spojené s účastí ve výběrovém řízení u Ministerstva obrany, nákupem i prodejem nesla žalobkyně, což není zcela standardní podnikatelský záměr.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí podle jejího názoru na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod dovolání spatřuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytkla, že zcela opomenul vypořádat se s její námitkou promlčení, kterou vznesla ve svém vyjádření k odvolání a poté znovu při jednání dne 24. 4. 2017; odvolací soud neprovedl žádné právní hodnocení této skutečnosti a nikterak svůj postup neodůvodnil, přitom námitka promlčení učiněná po změně žaloby připuštěné soudem dne 22. 5. 2015 je relevantním procesním úkonem žalované, kterým se měl odvolací soud zabývat, a to před všemi případnými ostatními úvahami uplatněnými v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, a ze dne 13. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, podle nichž je možné vznést námitku promlčení do pravomocného skončení celého občanského soudního řízení. Současně dovolatelka zdůraznila, že bylo judikaturou dovozeno, že v případě připuštění změny žaloby dochází k takové situaci, jako by byla žaloba podána znovu. Podle dovolatelky tedy nedošlo podáním původní žaloby dne 2. 9. 2011 ke stavení jednotlivých lhůt (ani ke stavení běhu promlčecí lhůty) a nelze než konstatovat, že nárok žalobkyně vycházející po připuštěné změně žaloby dne 22. 5. 2015 ze smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 1. 4. 2006 je promlčen. V této souvislosti poukázala žalovaná na rozhodnutí ze dne 16. 7. 2013, č. j. 23 Cdo 3200/2011.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla více procesních pochybení, kterými dospěl k závěru o nezbytnosti zrušit rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka především nesouhlasí s tím, že by měl soud prvního stupně znovu poučovat žalobkyni podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., když k takovému poučení v průběhu prvostupňového řízení opakovaně došlo a žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran svých tvrzení. Odvolací soud nechal zcela bez jakéhokoliv hodnocení závěr soudu prvního stupně o tom, že se v řízení žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření komisionářské smlouvy, stejně jako sjednání výše provize. Žalovaná nevidí žádný důvod, pro který by žalobkyni měla být poskytnuta opětovná možnost doložit svá tvrzení, a proč by tedy žalobkyně měla být soudem prvního stupně opětovně poučována. Odvolací soud se navíc v rámci svého právního posouzení velmi kuse zaměřil pouze na jeden (navíc podpůrný) argument soudu prvního stupně, a sice na argument neplatnosti případné komisionářské smlouvy, jejímž předmětem by byl nákup zboží pro jiný subjekt, který by nebyl držitelem licence k držení a skladování zbraní společně s povolením obchodu s vojenským materiálem se zahraničím, aniž by bylo rozlišeno, že režimu takové smlouvy podléhá pouze zboží ostatní, a tedy jiný subjekt by se tak stal vlastníkem zboží, včetně zboží vojenského, bez ohledu na to, zda by měl licenci. Názor odvolacího soudu o tom, že závěr soudu prvního stupně je založen na nesprávném právním posouzení věci, není správný, neboť soud prvního stupně vzal v potaz, že předmětem smlouvy je i materiál, který lze od Ministerstva obrany koupit i bez nutnosti držení licence. Podle žalované odvolací soud zvýhodnil žalobkyni na úkor dovolatelky a došlo tak k prolomení zásady koncentrace řízení v neprospěch dovolatelky, jehož důsledkem je porušení principu rovného zacházení s účastníky řízení; odvolací soud se měl podle dovolatelky odchýlit od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že k vymezení přípustnosti dovolání se již opakovaně vyjádřil, srov. především usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda v důsledku připuštění změny žaloby došlo k situaci, jako by byla žaloba podána znovu, a tudíž ke stavení běhu promlčecí lhůty nedošlo k okamžiku podání původní žaloby, ale až připuštěním změny žaloby. Tato otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť předmětnou otázkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a na jejím posouzení není napadené rozhodnutí závislé.
Pokud dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když zvýhodnil žalobkyni na úkor žalované a došlo k prolomení zásady koncentrace řízení v neprospěch žalované, jehož důsledkem je porušení principu rovného zacházení s účastníky řízení, nejsou tyto námitky způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná jednak neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí, nýbrž pouze odvolacímu soudu vytýká procesní postup a polemizuje s jeho právními závěry, a současně dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, je k nyní posuzované věci skutkově nepřiléhavé.
Odvolací soud se však odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozsudku ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, či rozsudku ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015), když neposuzoval důvodnost námitky promlčení, kterou žalovaná uplatnila v průběhu odvolacího řízení. Pro řešení této právní otázky je dovolání žalované přípustné.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, připomenul, že „zastává názor, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu ‚neúplné apelace‘ (§205a, §211a o. s. ř.).“
Odvolací soud ve svém rozhodnutí v nyní posuzované věci nereflektoval skutečnost, že žalovaná uplatnila námitku promlčení, resp. se nezabýval její důvodností a nevypořádal se tedy s tím, zda v důsledku jejího uplatnění došlo k zániku nároku žalobkyně či nikoli, ačkoliv byl povinen tak učinit. Jestliže se odvolací soud v této situaci uplatněnou námitkou promlčení nezabýval, resp. k ní bez dalšího nepřihlížel, je jeho právní posouzení věci neúplné, tedy nesprávné a je v rozporu s citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Protože je dovolání žalované přípustné, přihlížel Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. též k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ačkoliv odvolací soud v napadeném kasačním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně vyjasnit zejména skutková tvrzení žalobkyně tak, aby bylo bez pochyb zřejmé, co má být předmětem žaloby, jaký konkrétní nárok žalobkyně uplatňuje, z jakých obchodů s Ministerstvem obrany, které měla pro žalovanou sjednat, se domáhá odměny v tvrzené sjednané výši 8 %, a v této souvislosti mu uložil především vyzvat žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., z jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobkyně jsou nedostatečná, resp. nedostatečně vyjasněná, a proč tato tvrzení současně nemohla být doplněna v odvolacím řízení.
K poučovací povinnosti odvolacího soudu podle §118a o. s. ř. se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud, když např. v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015, shrnul, že „z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). Měl-li odvolací soud za to, že soud první stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť žalobce dosud v důsledku absence poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedl všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, bylo jeho povinností žalobce postupem podle §213b odst. 1 a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit. … Ačkoliv odvolací soud formálně odkázal na §219a odst. 2 o. s. ř., z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nedostatku poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (a ústící v neúplně zjištěný skutkový stav). Tedy že rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jak však plyne z §213b odst. 2 o. s. ř., jakož i z výše označené judikatury Nejvyššího soudu, vadou řízení (pro kterou je nutno rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit) je porušení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně pouze tehdy, vyplyne-li potřeba doplnit skutková tvrzení či označit důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu.“
V rozsudku ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4514/2010, Nejvyšší soud vyložil, že jinou vadu řízení ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. představuje „nesplnění poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř., která je založena na objektivním principu, a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil. Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je ovšem vadou řízení jen tehdy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§213b odst. 2 o. s. ř.). Jiný postup než kasace rozhodnutí soudu prvního stupně přichází v úvahu jen v případě, že účastník řízení na řádné poučení, poskytnuté mu podle §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem, nereagoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2004 pod číslem 49).“
V prvním výše citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil obecně k obsahu poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., když uvedl, že „k tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní slouží poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout ve věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka ani o tom, že by bylo nepravdivé (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).“
Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí nezmínil jakékoliv pochybení ze strany soudu prvního stupně stran poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., přičemž z napadeného rozhodnutí se nepodává ani závěr, že důvod kasačního rozhodnutí představuje nedostatečné poučení ve smyslu §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu. Pokud by odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nesplnil řádně poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. a přesto zamítl žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, měl ve smyslu výše citovaných závěrů poučit v příslušném rozsahu žalobkyni sám. Pouze pokud by nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. spočívalo v odlišném právním náhledu na věc ze strany odvolacího soudu, bylo by na místě z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Závěr odvolacího soudu o povinnosti soudu prvního stupně poučit žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, zda odvolací soud ukládá soudu prvního stupně, aby poučil žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu, či z důvodu, že žalobkyně v důsledku poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (v takovém případě měl odvolací soud žalobkyni poučit sám). Pouze v těchto dvou případech je možno poučit účastníka řízení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aniž by došlo k porušení koncentrace řízení podle §118b o. s. ř.
Právní názor na věc ze strany odvolacího soudu se přitom z napadeného rozhodnutí nepodává. Ač odvolací soud naznačil, v jaké části se s právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně neztotožňuje, svůj jednoznačný (odlišný) právní závěr v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil. Z napadeného rozhodnutí se podává pouze to, že podstatou výtek adresovaných soudu prvního stupně je nesprávný postup při hodnocení důkazů, když podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil tak, aby dostál §132 o. s. ř.
V důsledku shora popsané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zatížil odvolací soud své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 první věty o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu