ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1926.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1926/2018-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalovaným 1) M. M. , narozenému XY, bytem v XY a 2) I. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 97/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018, č. j. 19 Co 243/2017-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení
3.267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 53 C 97/2014-205, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 13. 2. 2014 (dále jen „Výpověď“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 19 Co 243/2017-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že Výpověď adresovaná žalobci, doručená jeho právní zástupkyni dne 14. 2. 2014, se dostala do sféry jeho dispozice nejpozději dne 18. 2. 2014, kdy proti ní podal námitky. Na základě toho dovodil, že počátek běhu dvouměsíční zákonné lhůty k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dle §2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) připadl na 18. 2. 2014 (nikoliv na 11. 3. 2014, kdy došlo k opětovnému doručení výpovědi přímo žalobci) a lhůta skončila dne 18. 4. 2014. Žaloba došlá soudu dne 30. 4. 2014 tak byla podána po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.
S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§570 odst. 1 o. z.) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018.
V projednávané věci byla Výpověď adresována žalobci a byla mu doručena prostřednictvím advokátky Evy Kantoříkové, přičemž není pochyb, že se dostala do sféry jeho dispozice a že se s ní seznámil nejpozději dne 18. 2. 2014, kdy proti ní podal písemné námitky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, nebo jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2140/2011). Pro posouzení doručení Výpovědi není právně relevantní ani skutečnost, že byla žalobci doručena opětovně dne 11. 3. 2014, neboť Výpověď jako hmotněprávní úkon se stala perfektní již 18. 2. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3067/2012). V souladu s ustálenou judikaturou je tak i závěr soudu, že žaloba došlá soudu dne 30. 4. 2014 byla podána po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §2290 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, nebo ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018).
K povaze námitek proti výpovědi z nájmu bytu lze pro úplnost dodat, že ze znění §2286 odst. 2 o. z. sice plyne, že nájemce by měl být poučen rovněž o svém právu vznést proti výpovědi námitky. Právo podat námitky, jejich dopad na podanou výpověď ani lhůtu k jejich podání však o. z. v části týkající nájmu bytu neupravuje, proto podání (či nepodání) námitek nájemcem nemá žádné právní následky, podání námitek není ani podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi a nemůže tudíž ovlivnit počátek běhu dvouměsíční lhůty k jejímu podání (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018).
Protože odvolací soud se svými závěry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti jeho rozhodnutí podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu