ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2047.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2047/2019-408
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně A. P. , bytem XY zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Březince 1232/16, proti žalovanému M. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 294/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 268/2018-373, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 268/2018-373, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. března 2017, č. j. 20 C 294/2015-225, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 20 C 294/2015-225, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 4 v domě na adrese XY , o velikosti 49,28 m 2 , umístěnému ve třetím nadzemním podlaží“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“) a výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni jako členku XY, se sídlem XY, IČO: XY – dále jen „Družstvo“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.)
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 268/2018-373, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně rovněž následující skutečnosti. Manželství účastníků trvalo od 23. března 1985 do 20. ledna 2012, kdy bylo pravomocně rozvedeno. V roce 1993 se žalovaný od žalobkyně odstěhoval do předmětného bytu, který tehdy užívala jako nájemkyně její matka. Jelikož v té době spolu účastníci trvale nežili, po smrti matky žalobkyně přešlo právo nájmu bytu pouze na žalovaného. V roce 1999 však obnovili soužití a společně s dětmi se přestěhovali do domu v XY. Dne 5. června 2001 se konala ustavující členská schůze Družstva, jíž se účastnil žalovaný jako jeho člen. Kupní smlouvou ze dne 21. října 2002 Družstvo koupilo mimo jiné předmětný dům s právními účinky vkladu vlastnického práva k 29. listopadu 2002. Dne 15. ledna 2003 uzavřeli účastníci s Družstvem smlouvu o užívání předmětného bytu, který následně v období 1. října 2003 do 10. října 2015 pronajímali. Platby nájemného byly hrazeny nejprve ze společných prostředků, od roku 2014 je platí výlučně žalobkyně. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud dovodil, že v roce 1999, kdy účastníci obnovili trvalé soužití, se nájem žalovaného k předmětnému bytu (§685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“) změnil na společný nájem manželů ve smyslu §703 odst. 1 a 3 obč. zák. Nabytím vlastnického práva Družstva k předmětnému domu se toto právo transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu podle §703 odst. 2 obč. zák. Dodal, že smlouva o užívání družstevního bytu ze dne 15. ledna 2003 je však absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při posouzení uplatněného nároku vyšel z právní úpravy obsažené v zákone č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), postupoval odvolací soud – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015 – podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Jelikož dovodil, že v otázkách zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce bytu lze přijaté právní názory – z tam uvedených důvodů – pokládat za správné, vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítl, že při posouzení otázky vedení (obnovení) společné domácnosti odvolací soud nezohlednil všechny podstatné okolnosti, zejména nepřihlédl k vůli účastníků trvale žít ve spotřebním společenství, a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v roce 1999 obnovili trvalé soužití. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 14. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 683/2006, z 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, a z 10. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011. Dále odvolacímu soudu vytkl, že ani při rozhodování o tom, který z účastníků zůstane nadále nájemcem předmětného bytu a členem Družstva, nezohlednil všechna v úvahu přicházející hlediska, která vyplývají z judikatury dovolacího soudu (kupř. z jeho rozsudku z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, ze 4. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1175/2003 a z 27. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1407/2006). Omezil se totiž na hodnocení pouze dvou z nich (příčiny rozvratu manželství a získání a udržení majetkové hodnoty), a i ta posoudil chybně; není totiž pravda, že je to právě žalobkyně, kdo se větší měrou zasloužil o získání a udržení této majetkové hodnoty, a ani příčiny rozvratu manželství neleží výlučně (či převážně) na jeho straně. Konečně za rozporuplný považuje též závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o užívání předmětného bytu ze dne 15. ledna 2003 pro počáteční nemožnost plnění. Podle jeho názoru z něj totiž vyplývá, že k obnovení společné domácnosti mezi účastníky nedošlo. I kdyby tomu tak bylo, nevidí důvod, proč by žalobkyně nemohla uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu za situace, kdy by se právo společného nájmu bytu manželů transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Přitom shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Již na tomto místě však pokládá za potřebné zdůraznit, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 a contrario ). Napadá-li tudíž dovolatel závěr, že účastníci obnovili (v roce 1999) trvalé soužití, pouze rozsáhlou rekapitulací skutkového stavu a zpochybňováním způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. zakládá-li opačný závěr na odlišném skutkovém stavu, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 25. září 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018).
K dovolacím námitkám, že při rozhodování o tom, který z účastníků zůstane nájemcem předmětného bytu jako člen Družstva, odvolací soud nezohlednil všechna v úvahu přicházející hlediska, lze uvést následující.
Ustálená soudní praxe zastávala dlouhodobě názor, že ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patřilo k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza nebyla stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávaly soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezil v konkrétní věci ta hlediska, jež považoval za podstatná, vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, byla kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku z 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36/2000 časopisu Soudní judikatura, z 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž byl soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlížel jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Přitom hledisko zájmu nezletilých dětí mohlo převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohly další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 224/2000, uveřejněný pod č. 145/2001 časopisu Soudní judikatura, či z 26. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001).
V posuzovaném případě uvedená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, jelikož z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při zvažování, který z účastníků se stane výlučným nájemcem předmětného bytu jako člen Družstva, odvolací soud zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, jinak řečeno výstižně vymezil v úvahu přicházející hlediska a uvedl, zda (a z jakého důvodu) k nim přihlédl. Jelikož nebylo možno použít zákonem předpokládaná hlediska (účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel soudu nesdělil, zda některého z nich preferuje jako výlučného nájemce), z důvodu probíhajícího řízení o vypořádání společného jmění účastníků nebylo možno přihlédnout ani k jejich majetkovým poměrům a ani bytová potřeba nebyla relevantní (v předmětném bytě žádný z nich v současné době nebydlí), nezbylo než přihlédnout k zásluhám na získání a udržení majetkové hodnoty a také k příčinám rozvratu manželství. Jestliže odvolací soud s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu dovodil, že tato hlediska svědčí spíše žalobkyni, lze jeho rozhodnutí pokládat za souladné se shora vymezenou judikaturou, od níž se dovolací soud neodchyluje ani v této věci.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, či z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004). Stali-li se tudíž účastníci nejprve společnými nájemci předmětného bytu ve smyslu ustanovení §703 odst. 1 a 3 obč. zák. a následně se toto jejich právo transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely (§703 odst. 2 obč. zák.), nemohla být – v kontextu výše citovaných závěrů – k předmětnému bytu platně uzavřena další nájemní smlouva, a to ani týmiž osobami. Výrazem standardní soudní praxe je tudíž právní závěr, že smlouva o užívání družstevního bytu ze dne 15. ledna 2003 je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění; ani z tohoto důvodu tudíž nemůže být dovolání přípustné.
Napadené rozhodnutí však přesto neobstojí. Byť odvolací soud v otázkách zrušení práva společného nájmu bytu a který z účastníků bude jako člen Družstva jeho nájemcem správně postupoval podle dřívější právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015, na nějž odkázal), ve skutečnosti se v konečném důsledku od ní odchýlil, nerozhodl-li rovněž o vyklizovací povinnosti žalovaného a o bytové náhradě. Dovolací soud proto shledal z tohoto důvodu dovolání přípustným podle §237 o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §705 odst. 2 obč. zák. nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Podle §712 odst. 3 obč. zák. v případech podle §705 odst. 2 věty prvé postačí rozvedenému manželovi, který je povinen byt vyklidit, poskytnout náhradní ubytování; soud však z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodne, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt. V případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Již v rozsudku ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněném pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodování soudů o bytové náhradě po novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. je třeba považovat také za rozhodování o věci samé a nikoli za rozhodování o lhůtě k plnění. V rozsudku ze dne 21. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněném pod č. 29/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl, že z celkového pojetí úpravy zrušení společného nájmu bytu manželů podle ustanovení §705 odst. 1 a §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. a navazujícího ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., jímž se soud řídí při rozhodování o povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě, vyplývá, že jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o.s.ř.), a že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný. V rozsudku ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněném pod č. 59/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak v návaznosti na oba shora citované judikáty i na rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že tím, že soud rozhodne i bez procesních návrhů účastníků o vyklizení po zajištění bytové náhrady, vyjadřuje procesně regulérním způsobem závěr, že z právního předpisu vyplývá (ve shodě s ustanovením §153 odst. 2 o.s.ř. a ve vazbě na hmotněprávní úpravu, které k odůvodnění výroku o bytové náhradě užil) určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Rovněž v rozsudku ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněném pod č. 60/1997 v časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud – mimo jiné i ve vztahu ke sporům o zrušení práva společného nájmu bytu – uvedl, že v nich soud není při rozhodování o bytové náhradě vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o spory, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky, a které jsou ovládány potřebou umožnit soudu přizpůsobit své rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 308/2001, z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1909/2002, či z 11. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1077/2004) dovodil, že z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Soudní praxe (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu z 6. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1969/2003) se však ustálila též v názoru, že rozvedenému manželovi, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, může být podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na bytovou náhradu, která mu jinak přísluší ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný pod č. 3/2001 časopisu Soudní judikatura). Je-li v nalézacím řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu – i po zvážení hledisek obsažených v §3 odst. 1 obč. zák. – shledán důvod rozhodnout, že ten z účastníků, který nebyl určen nájemcem bytu, má právo na bytovou náhradu (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), pak je pro výrok o jeho povinnosti se z bytu vystěhovat a byt vyklidit až po zajištění příslušné bytové náhrady, který má oporu v ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., právně bezvýznamná okolnost, zda se v době rozhodování soudu v předmětném bytě zdržuje či nikoliv, popř. zda v něm má či nemá své věci.
Z citované judikatury je zřejmé, že naznačené otázky byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (resp. bývalého Nejvyššího soudu České republiky před 1. 1ednem 1993) vyřešeny jednoznačně způsobem, od něhož se odvolací soud, který o vyklizovací povinnosti dovolatele a o bytové náhradě nerozhodl, v souzené věci odchýlil.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu