ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3144.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 3144/2018-107
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva U aviatika , se sídlem Praha 1 – Staré Město, U Staré školy 115/2, IČO: 48031178, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem Praha 3, Chlumova 256/10, proti žalované M. S. , bytem XY, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 1107/15, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 46/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2018, č. j. 72 Co 427/2017-83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2018, č. j. 72 Co 427/2017-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. června 2017, č. j. 12 C 46/2016-58, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 115/20 o velikosti 4+1 nacházející se v šestém patře domu č. p. XY na adrese XY“ (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil zejména následující skutková zjištění. E-mailem ze dne 4. března 2011 žalobce (Bytové družstvo U aviatika – dále též jen „družstvo“) informoval žalovanou (členku družstva a nájemkyni předmětného /družstevního/ bytu), že datovou schránku využívá pouze ke komunikaci s orgány veřejné moci a nikoli rovněž k soukromoprávní korespondenci se svými členy. Žalovaná ho však přesto dopisem ze 17. října 2012 opětovně požádala, aby jí veškeré písemnosti zasílal do její datové schránky. Rozhodnutím představenstva z 24. října 2012 ji vyloučilo družstvo z řad svých členů (dále též jen „rozhodnutí o vyloučení z družstva“, resp. „Rozhodnutí“), přičemž toto rozhodnutí (resp. oznámení o jeho přijetí představenstvem) jí poté doručovalo formou doporučené zásilky s dodejkou na adresu předmětného bytu a jelikož při doručování nebyla zastižena, bylo jí dne 16. listopadu 2012 vhozeno do její poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí. Dopisem z 12. prosince 2012 informovala družstvo, že si dotčenou zásilku nestihla na poště včas vyzvednout, a požádala ho, aby jí písemnost, která byla obsahem zásilky, znovu doručilo, a to buď do její datové schránky či na adresu předmětného bytu. Proti rozhodnutí o vyloučení z družstva pak podala odvolání k členské schůzi družstva až dopisem z 31. srpna 2014 a družstvo jí dopisem z 18. září 2014 sdělilo, že byla již vyloučena a oznámilo jí i důvod vyloučení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především – s odkazem na ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) – dovodil, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalované (účinně) doručeno dne 16. listopadu 2012, kdy na základě oznámení o uložení zásilky obsahující Rozhodnutí objektivně nabyla možnost si dotčenou zásilku vyzvednout na poště a seznámit se tak s jejím obsahem; skutečnost, že této možnosti nevyužila, jde k její tíži (zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 72/2004 a 26 Cdo 864/2004). Zdůraznil, že i přes opakované žádosti neměla žalovaná právo na doručování písemnosti výhradně do datové schránky, neboť subjekty soukromého práva (jakým je i družstvo) nemají povinnost doručovat písemnosti jiným soukromoprávním subjektům prostřednictvím datové schránky (zde odkázal na ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a že na závěru o účinnosti doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva nemůže nic změnit ani její žádost (učiněná dopisem z 12. prosince 2012) o opětovné zaslání Rozhodnutí, jelikož dotčené rozhodnutí nabylo hmotněprávní účinky již prvním doručením, tj. k datu 16. listopadu 2012. Uzavřel, že nepodala-li pak žalovaná proti rozhodnutí o vyloučení z družstva odvolání k členské schůzi v zákonné lhůtě tří měsíců od uvedeného data (proti Rozhodnutí se odvolala k členské schůzi družstva až dopisem z 31. srpna 2014), její právo na odvolání uplynutím této prekluzivní lhůty zaniklo (§231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále jen „obch. zák.“); tím zároveň ze zákona (ex lege) zaniklo i její členství v družstvu a nájem předmětného (družstevního) bytu (§714 obč. zák.). Za této situace – poté, co z důvodů rozvedených v odůvodnění svého rozsudku neshledal, že by v daném případě šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy – žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2018, č. j. 72 Co 427/2017-83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení výpisem ze seznamu držitelů datových schránek z provedených důkazů rovněž zjistil, že v době doručování Rozhodnutí byla žalovaná evidována Ministerstvem vnitra České republiky jako držitelka datové schránky; jinak se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Předně – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1441/2009 – zdůraznil, že pro rozhodnutí o vyklizení předmětného (družstevního) bytu je podstatné posouzení, zda má žalovaná ještě zachovánu možnost zvrátit rozhodnutí o vyloučení z družstva. Poté konstatoval, že „při konkrétním doručení je zapotřebí vycházet z materiálního přístupu k doručování“ a že způsob doručení rozhodnutí o vyloučení člena z družstva sice není zákonem vymezen, je však zřejmé, že „k řádnému doručení dojde tehdy, jestliže byla vylučovanému členu poskytnuta možnost seznámit se s obsahem rozhodnutí, jímž došlo k jeho vyloučení, neboť jeho ochranou je právo podat proti němu odvolání (k členské schůzi družstva)“ . Dále uvedl, že „pakliže žalobce v dané věci ignoroval žádost žalované o doručování vzájemné korespondence prostřednictvím datových schránek, jichž byli v té době oba účastníci držiteli, a sporné rozhodnutí jí doručoval na adresu, která sice byla jejím trvalým bydlištěm, ale z obsahu spisu je patrné, že se v té době na této adrese nezdržovala, zůstalo nevyvráceno tvrzení žalované, že se o obsahu předmětného rozhodnutí nedozvěděla a tudíž nemohla využít svého práva podat proti němu případně odvolání“ . Dodal, že není přiléhavá argumentace soudu prvního stupně založená na právních názorech vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, neboť citovaná rozhodnutí řešila případy, kdy „odesílateli jednostranného právního úkonu byla známa pouze adresa bydliště adresáta“ ; v dané věci však „žalobci, který byl v rozhodné době držitelem datové schránky, bylo známo, že žalovaná má obtíže s přebíráním písemností v místě svého bydliště, pro což jej opakovaně žádala, aby při vzájemné komunikaci volil doručování prostřednictvím datové schránky“ . Vycházeje z řečeného uzavřel, že postupem, který zvolilo družstvo při doručování Rozhodnutí (doručování prostřednictvím držitele poštovní licence), nebylo žalované umožněno seznámit se s obsahem citovaného rozhodnutí již v listopadu 2012, jak dovodil soud prvního stupně; ve skutečnosti se o vyloučení z družstva dozvěděla „až při následné písemné komunikaci s žalobcem (tj. v roce 2014)“ . Za tohoto stavu shledal, že nejsou splněny předpoklady, za kterých lze žalované uložit povinnost k vyklizení předmětného (družstevního) bytu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Nesouhlasil se závěrem o neúčinnosti doručení Rozhodnutí (prostřednictvím držitele poštovní licence). Především zdůraznil, že pouze pro doručování v režimu občanského soudního řádu (o nějž však v tomto případě nejde) platí, že ten, kdo má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, má právo očekávat, že mu soud bude veškerá rozhodnutí, předvolání a jiné listiny doručovat v elektronické podobě do datové schránky (zde se odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2250/2015). Jde-li, jako v daném případě, o doručování hmotněprávních úkonů, pak žádný z možných způsobů doručování nemá přednost před ostatními a že všechny v úvahu přicházející možnosti doručení jsou rovnocenné; to platí i v případě, že adresát příslušného úkonu si zřídil datovou schránku. Žalovaná tak nemohla – i přes své opakované žádosti – důvodně očekávat, že dovolatel jí bude doručovat písemnosti výhradně do její datové schránky; to platí tím spíše, že ji již dříve (e-mailem ze 4. března 2011) vyrozuměl, že pro komunikaci s členy družstva bude i nadále využívat standardní způsob doručování zásilek. Podle jeho názoru je pak judikatura Nejvyššího soudu jednotná v tom, že je-li zásilka obsahující jednostranný hmotněprávní úkon doručována prostřednictvím pošty a adresát takového úkonu měl objektivně možnost na základě oznámení pošty si vyzvednout uloženou zásilku obsahující dotčený úkon a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, pak hmotněprávní účinky spojené s takto doručovaným úkonem nastaly v okamžiku, kdy adresát i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti nevyužil; tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon perfektním (zde – vedle rozhodnutí zmíněných již soudem prvního stupně – odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, z 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4835/2009, z 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3951/2009, z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011, z 20. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3186/2011, a ze 4. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015). Podle jeho názoru pak ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že zásilka obsahující rozhodnutí o vyloučení z družstva se dostala do dispoziční sféry žalované dne 16. listopadu 2012, kdy do její poštovní schránky na adrese předmětného bytu bylo vhozeno oznámení o uložení zásilky na poště. Je však zapotřebí se zabývat i tím, zda žalovaná na základě vhozeného oznámení také nabyla (objektivně) možnost se s Rozhodnutím seznámit; v tomto směru bylo ovšem na ní, aby v řízení tvrdila a prokázala, že jí v převzetí zásilky bránila překážka objektivní povahy; to však neučinila a tudíž v tomto směru neunesla příslušná procesní břemena. Vzhledem k tomu považoval dovolatel za zjevně absurdní konstatování, že „zůstalo nevyvráceno tvrzení žalované, že se o obsahu předmětného rozhodnutí nedozvěděla“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, příp. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek. Zejména uvedla, že „v právu by mělo obecně platit, aby jednání aktérů směřovala k reálnému doručení“ . Bylo pak jejím právem určit si způsob doručování, neboť toto „právo na doručovací sebeurčení“ je přirozenou součástí dispozitivity soukromého hmotného práva. S odkazem na nález Ústavního soudu, jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu z 28. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2734/2012, současně dovozovala, že i kdyby tomu tak nebylo, je nutno případnou otázku konkrétní možnosti adresáta seznámit se s jemu adresovaným úkonem vykládat nikoli formálně, nýbrž materiálně, a že uvedenou možnost v daném případě důkazně vylučuje již její „přípis… adresovaný žalobci bezprostředně po nedoručení“ (zde je míněn zřejmě dopis z 12. prosince 2012), ve kterém uvedla, že si jím doručovanou zásilku (tj. zásilku obsahující rozhodnutí o vyloučení z družstva) nestihla na poště včas vyzvednout; ostatně žalobce, který nesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného doručení, žádný jiný důkaz, který by „konkrétní možnost seznámit se“ dokládal, neoznačil. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky účinnosti doručení Rozhodnutí), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku účinnosti doručení Rozhodnutí dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva je tedy způsobilé přivodit zánik členství v družstvu pouze za předpokladu, že člen družstva proti němu nepodá odvolání k členské schůzi (shromáždění delegátů) do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení (§231 odst. 4 obch. zák.).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Adresátu lze zpravidla doručit jakýmkoliv způsobem, kterým se hmotněprávní úkon dostane do sféry jeho dispozice, např. prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna zásilku doručit, nebo osobním předáním druhé straně apod. (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněného pod č. 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 153/2008 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015, na něž v dovolání odkázal dovolatel). V případě, že jednostranný hmotněprávní úkon je doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má pak adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012). Protože obchodní zákoník nestanoví pro rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z družstva (§231 odst. 4 obch. zák.) co do jeho hmotněprávních účinků jiný právní režim, než je obsažen v občanském zákoníku (v §45 odst. 1 obč. zák.) jako (soukromo)právním předpisu obecné povahy (viz §1 odst. 2 obch. zák.), není důvod bránit se tomu, aby se shora uvedený výklad vztahoval i na ně (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 19. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3351/16/). Pro úplnost zbývá dodat, že v posledně uvedeném usnesení se Nejvyšší soud vypořádal rovněž s právními názory, které přijal Ústavní soud v nálezu ze dne 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13, jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu z 28. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2734/2012, tj. v nálezu, na nějž odkázala žalovaná ve vyjádření k dovolání.
Předně je zapotřebí přisvědčit dovolatelovu názoru, že nebyl povinen vyhovět žádosti žalované a veškeré písemnosti jí zasílat (výhradně) do její datové schránky. Je tomu tak proto, že tuto povinnost mu žádný právní předpis neukládal a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by mu ji ukládaly např. jeho stanovy. S ohledem na princip rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů (§2 odst. 2 obč. zák.) mu pak nemohla takovou povinnost jednostranně „uložit“ ani sama žalovaná; na tom nic nemění ani případná dispozitivnost rozhodné právní úpravy (k tomu viz ustanovení §2 odst. 3 obč. zák., podle nějž si sice účastníci občanskoprávních vztahů v zásadě mohou vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od zákona, avšak pouze dohodou). Lze tudíž konstatovat, že žalované nesvědčilo právo určit si, jak a kam jí má být doručováno, tj. jakési „právo na doručovací sebeurčení“ , jak to formulovala ve vyjádření k dovolání, a naopak družstvo bylo oprávněno doručit jí Rozhodnutí (resp. oznámení o jeho přijetí představenstvem) jakýmkoliv způsobem, jímž se dostane do sféry její dispozice, tj. i prostřednictvím držitele poštovní licence (zde České pošty, s. p.). Okolnost, že mu byla známa i jiná doručovací adresa (v tomto případě datová schránka, jíž bylo také držitelem), je v tomto směru nerozhodná; rozhodující je jen to, zda zvoleným způsobem doručování došla (ve smyslu shora citované judikatury) přepravovaná zásilka žalované. V této souvislosti nelze přehlédnout, že k teorii dojití, na níž je založeno ustanovení §45 odst. 1 obč. zák., se v poměrech souzené věci výslovně přihlásil také odvolací soud, pakliže konstatoval, že „k řádnému doručení dojde tehdy, jestliže byla vylučovanému členu poskytnuta možnost seznámit se s obsahem rozhodnutí, jímž došlo k jeho vyloučení“ . Navzdory tomu se však od uvedené teorie v konečném důsledku odchýlil, usoudil-li na neúčinné doručování prostřednictvím držitele poštovní licence z toho, že žalovaná „se o obsahu předmětného rozhodnutí nedozvěděla“ . Uvedené totiž nevypovídá nic o tom, zda – objektivně vzato – měla (alespoň) možnost se s ním seznámit . Navíc v tomto směru založil své rozhodnutí na nezpůsobilém základu, neboť jeho právní posouzení věci zde (nepřípustně) vychází z pouhého (byť snad „nevyvráceného“) skutkového tvrzení žalované (k tomu viz v podrobnostech odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4416/2009, a z 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněného pod č. 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného lze sice dodat, že ve vztahu k doručování Rozhodnutí žalované na adresu předmětného bytu v listopadu 2012 odvolací soud rovněž konstatoval, že „z obsahu spisu je patrné, že se v té době na této adrese nezdržovala“ . K uvedenému konstatování však nelze přihlížet, neboť na jedné straně nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o.s.ř. (viz §211 o.s.ř.), a na druhé straně jím odvolací soud činí skutkový závěr, jenž je ve skutečnosti v extrémním rozporu jak s provedenými důkazy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), tak i s vyjádřením samotné žalované, která v podání ze 17. ledna 2017 (viz vyjádření k žalobě na č. l. 32 a 33 spisu) výslovně uvedla, že v domě, v němž se nachází předmětný byt, bydlí (tj. se zde zdržuje), a že Rozhodnutí jí (tam) bylo možné kdykoliv předat (míněno zřejmě osobní předání). K tomu lze jen dodat, že poukaz žalované, obsažený ve vyjádření k dovolání, na její dopis z 12. prosince 2012 zde neobstojí, neboť z jeho obsahu vyplývá právě jen to, že družstvu sdělila, že si zásilku obsahující rozhodnutí o vyloučení nestihla na poště včas vyzvednout; v žádném případě jím však nebylo (nemohlo být) prokázáno, že se v době doručování uvedené zásilky na adrese předmětného bytu nezdržovala.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že není správný právní závěr o neúčinnosti doručení Rozhodnutí v listopadu 2012.
Mimo rámec řečeného zbývá – vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek – přičinit, že ustanovení §45 odst. 1 obč. zák. nesměřuje k reálnému doručení, jak se snad (mylně) domnívala žalovaná, nýbrž jeho účelem je – se zřetelem k teorii dojití, z níž vychází – rozdělení rizika mezi zúčastněné subjekty tak, že každý z nich odpovídá pouze za vlastní dispoziční sféru. S tím pak koresponduje též rozložení příslušných procesních břemen mezi účastníky řízení v tom smyslu, že jednající je povinen tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě hmotněprávního úkonu do sféry dispozice adresáta (tomuto požadavku dovolatel vyhověl již tím, že prokázal, že žalované doručoval Rozhodnutí formou doporučené zásilky s dodejkou na adresu předmětného bytu, a že dne 16. listopadu 2012 bylo vhozeno do její poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí). Adresát je pak povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, a dále např. již zmíněný nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu