ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.471.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 471/2019-435
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 247/59, proti žalovanému L. N. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 138.939,80 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 409/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018, č. j. 21 Co 459/2017-363, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018, č. j. 21 Co 459/2017-363, v části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. srpna 2017, č. j. 4 C 409/2013-327, ve výroku II. ve znění, že se zamítá vzájemný návrh žalovaného v části, v níž se po žalobkyni domáhal vydání šesti kusů stahovacích motorových mříží a markýzy nad vstupem do nebytového prostoru s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá stahovací motorové mříže 6 ks, je povinna zaplatit mu částku 198.000,- Kč, a pro případ, že nemá markýzu nad vstupem do nebytového prostoru, je povinna zaplatit mu částku 12.000,- Kč, a dále v nákladovém výroku III., a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. srpna 2017, č. j. 4 C 409/2013-327, v části výroku II., jíž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného v části, jíž se po žalobkyni domáhal vydání šesti kusů stahovacích motorových mříží a markýzy nad vstupem do nebytového prostoru s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá stahovací motorové mříže 6 ks, je povinna zaplatit mu částku 198.000,- Kč, a pro případ, že nemá markýzu nad vstupem do nebytového prostoru, je povinna zaplatit mu částku 12.000,- Kč, a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha-východ.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 138.939,80 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu tam specifikovaných peněžitých pohledávek vyplývajících pro ni ze smlouvy o nájmu (ve znění pozdějších dodatků) „nebytového prostoru o výměře 205 m 2 v domě č. p. XY , č. or. XY , v ulici XY , k. ú. XY “ (dále jen „nebytový prostor“ a „dům“).
Po částečném zpětvzetí změněného vzájemného návrhu se pak žalovaný domáhal, aby mu žalobkyně zaplatila částku 391.757,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení). Z toho požadoval částku 51.249,- Kč z titulu nevrácené kauce, částku 15.411,- Kč z titulu neoprávněně vyúčtovaného nájemného z nebytového prostoru za období od 17. února 2010 do 31. října 2011 (dále jen „neoprávněně vyúčtované nájemné“), částku 17.083,- Kč z titulu „nespotřebovaného“ nájemného z nebytového prostoru uhrazeného za jeden měsíc předem (dále jen „nespotřebované nájemné“), částku 232.000,- Kč z titulu investic vnesených do nebytového prostoru (dále jen „investice“) a částku 76.014,- Kč z titulu neoprávněně uložené povinnosti nahradit žalobkyni náklady na vyklizení nebytového prostoru (dále jen „náklady na vyklizení“). Současně se domáhal, aby mu žalobkyně vydala „šest kusů stahovacích motorových mříží, elektrický kotel Entopex rok výroby 2008, markýzu nad vstupem do nebytového prostoru a alarm MC 1000, včetně otřesových a pohybových čidel“ (dále též jen „požadované věci“); pro případ, že tyto věci nemá, požadoval, aby mu zaplatila částky 198.000,- Kč, 21.000,- Kč, 12.000,- Kč a 35.000,- Kč.
Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) nejprve usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 4 C 409/2013-155, řízení o žalobě zastavil (v důsledku jejího zpětvzetí) a poté rozsudkem ze dne 3. srpna 2017, č. j. 4 C 409/2013-327, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 48.202,17 Kč (z titulu nevrácené kauce) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu vzájemný návrh žalovaného zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 12. února 2002 smlouvu o nájmu nebytového prostoru (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou za účelem provozu prodejny elektrotechniky a předváděcí síně. Nájemní smlouva obsahovala též ujednání, že náklady na úpravu nebytového prostoru nese nájemce, a materiál, který v rámci oprav, úprav a údržby v nebytovém prostoru zabudoval nebo nechal zabudovat, a který tvoří součást a příslušenství stavby, se stává vlastnictvím pronajímatele, přičemž nájemce nemá nárok na náhradu za úpravy předmětu nájmu, pokud nebude smluvními stranami výslovně písemně dohodnuto jinak (čl. 7 bod 7. Nájemní smlouvy). Společně s Nájemní smlouvou uzavřeli rovněž smlouvu o kauci. Kauce činila 51.249,- Kč a žalovaný ji odeslal na smluvený účet žalobkyně již dne 19. září 2001. Měla sloužit k zajištění úhrady splatných pohledávek, jež žalobkyni vznikly z titulu poškození nebytového prostoru či zařízení, společných prostor a společného zařízení v domě, a dále též jejich pohledávek na nájemném a službách spojených s užíváním nebytového prostoru. V případě jejího nevyužití k dohodnutému účelu měla být vyúčtována a vrácena žalovanému nejpozději do jednoho měsíce po skončení nájmu. Smlouvou o prodeji podniku z 21. září 2011 (dále jen „smlouva o prodeji podniku“) převedl žalovaný svůj podnik (jenž sestával z věcí movitých nacházejících se v nebytovém prostoru a z pohledávek a ostatních smluvních vztahů specifikovaných v přílohách k dané smlouvě) společnosti Famade Prague s.r.o. (dále jen „jmenovaná společnost“). Žalobkyně dopisem z 26. ledna 2012 adresovaným žalovanému i jmenované společnosti vypověděla nájemní poměr k nebytovému prostoru s jednoměsíční výpovědní dobou, která začne běžet dnem doručení výpovědi. Dne 23. března 2012 předala jmenovaná společnost nevyklizený nebytový prostor žalobkyni, čemuž žalovaný přítomen nebyl. Nad vstupem do nebytového prostoru se v té době nacházela markýza, zvenčí nebytového prostoru pak byly umístěny elektrické mříže. K 28. březnu 2012 odstoupila jmenovaná společnost od smlouvy o prodeji podniku z důvodu podstatného porušení této smlouvy žalovaným. Dne 15. října 2012 započetla žalobkyně (celou) kauci na pohledávky na nájemném a na úroky z prodlení z dlužného nájemného; mimo jiné šlo o pohledávky na nájemném za měsíce únor a březen 2012 a úroky z prodlení za měsíce říjen a listopad 2011 v celkové výši 48.202,17 Kč. Rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 5 C 374/2013-27 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soud v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 31 Co 35/2014-94), který nabyl právní moci 8. dubna 2014, Okresní soud Praha-východ uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 76.014,- Kč, představující náklady na vyklizení nebytového prostoru.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaný má nárok na vrácení kauce v částce 48.202,17 Kč, neboť v tomto rozsahu žalobkyně započetla kauci na pohledávku, jež jí svědčila vůči jmenované společnosti (proto, že vznikla v období, kdy jmenovaná společnost byla v postavení nájemkyně nebytového prostoru), a nikoli vůči žalovanému; jeho pohledávka na zbytek kauce, tj. co do částky 3.046,83 Kč, pak zanikla započtením vzájemných pohledávek účastníků. Dále rovněž dovodil, že – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – jsou promlčené pohledávky žalovaného na vydání neoprávněně vyúčtovaného nájemného (v částce 15.411,- Kč) a na vydání nespotřebovaného nájemného (v částce 17.083,- Kč) a v důsledku žalobkyní důvodně vznesené námitky promlčení je tudíž nelze žalovanému přiznat. Podle jeho názoru pak žalovanému nesvědčí právo na vydání (vrácení) nákladů na vyklizení (v částce 76.014,- Kč), jelikož povinnost nahradit tyto náklady žalobkyni mu byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím, jež soudu v této věci, tj. mimo systém zákonem připuštěných opravných prostředků, nepřísluší přezkoumávat. S odkazem na čl. 7. bod 7. Nájemní smlouvy a zásady autonomie vůle a pacta sunt servanda dospěl také k závěru, že žalovanému nesvědčí ani právo na vypořádání investic (tj. právo na zaplacení částky 232.000,- Kč). Poté se zabýval otázkou, zda má právo na vydání požadovaných věcí, ev. právo na peněžitou náhradu za ně. V této souvislosti zdůraznil, že podle čl. 7 bodu 7. Nájemní smlouvy platilo, že vlastnictvím pronajímatele se stává materiál, který nájemce zabudoval nebo nechal zabudovat v nebytovém prostoru, a který tvoří součást a příslušenství stavby; bylo proto zapotřebí především posoudit, zda se požadované věci staly součástí nebytového prostoru. Zde vycházel jednak z ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a jednak z přílohy č. 1 k zákonu č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni rozhodování. Uvedl, že podle zmíněné přílohy jsou za nedílnou součást domů, budov a staveb (stavebních děl) považovány zařízení a předměty, které z hlediska stavebního díla umožňují jeho funkci a účel, ke kterému je určeno; takováto zařízení a předměty musí být se stavebním dílem pevně spojena a nelze je demontovat, aniž by došlo ke znehodnocení funkce a účelu stavebního díla, a jsou zpravidla součástí celkové dodávky stavebního díla. Dodal, že pod uvedenou definici lze v daném případě podřadit rovněž zvenčí umístěné stahovací motorové mříže a markýzu nad vchodem, jež se v důsledku toho staly vlastnictvím žalobkyně. Současně shledal, že žalovaný v řízení neprokázal – ač poučen soudem podle ustanovení §118a o.s.ř. – existenci elektrického kotle Entopex rok výroby 2008 a alarmu MC 1000, resp. nepodařilo se mu tyto věci „dostatečně specifikovat tak, aby bylo nade vší pochybnost zřejmé, že tvořily součást předmětných nebytových prostor v době výpovědi nájmu, resp. v době jejich vyklizení…“ . Uzavřel, že za této situace není opodstatněný ani jeho požadavek na vydání požadovaných věcí, ev. Na peněžitou náhradu za ně.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 21 Co 459/2017-363, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného v části, v níž se po žalobkyni domáhal zaplacení částky 48.202,17 Kč (z titulu nevrácené kauce) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. – dále jen „měnící výrok I.“), a potvrdil v zamítavém výroku II. ve znění, že se zamítá vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 343.554,83 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, a současně v části, ve které se domáhal vydání „šesti kusů stahovacích motorových mříží, elektrického kotle Entopex rok výroby 2008, markýzy nad vstupem do nebytového prostoru a alarmu MC 1000, včetně otřesových a pohybových čidel, s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá stahovací motorové mříže 6 ks, je povinna zaplatit žalovanému částku 198.000,- Kč…, pro případ, že… nemá elektrický kotel Entopex rok výroby 2008, je povinna zaplatit žalovanému částku 21.000,- Kč…, pro případ, že… nemá markýzu nad vstupem do nebytového prostoru, je povinna zaplatit žalovanému částku 12.000,- Kč…, a pro případ, že… nemá alarm MC 1000, včetně otřesových a pohybových čidel, je povinna zaplatit žalovanému částku 35.000,- Kč…“ (výrok II. – dále jen „potvrzující výrok II.“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem. Z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ve vztahu k pohledávce na vrácení kauce v částce 48.202,17 Kč žalobkyně důvodně vznesla námitku promlčení, která není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dále pokládal, byť z odlišných důvodů, za (v konečném důsledku správný právní závěr o promlčení pohledávek na vydání neoprávněně vyúčtovaného nájemného (v částce 15.411,- Kč) a nespotřebovaného nájemného (v částce 17.083,- Kč). Současně se ztotožnil i s ostatními názory soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Z příčin tam podrobně rozvedených především nesouhlasil s právními názory týkajícími se promlčení části svých peněžitých pohledávek. Dále namítl, že jsou v rozporu s dobrými mravy ujednání Nájemní smlouvy o investicích, jež vnesl do nebytového prostoru. Podle jeho mínění je tomu tak zejména proto, že tyto investice vynaložil v důvěře v příslib žalobkyně, že mu nebytový prostor později převede do jeho vlastnictví; navíc šlo o investice nezbytné k tomu, aby ho bylo možné užívat ke sjednanému účelu. Kromě toho odvolací soud měl podle něj přihlédnout i k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu (prodělaná mrtvice) a tudíž k jeho snížené schopnosti vnímat psaný text a celkový kontext jednání. K tomu pak poukázal na právní názory vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 a Ústavního soudu ze 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Měl také za to, že zejména markýza, alarm a mříže jsou samostatné věci, snadno oddělitelné od nebytového prostoru, a to aniž by byl poškozen či dokonce znehodnocen. V této souvislosti též odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval úvahou o tom, zda po jejich oddělení může nebytový prostor (jako věc hlavní) „nadále sloužit samostatně“ ; jeho právní posouzení věci tudíž v tomto směru považoval za neúplné (zde se odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 97/2003). Navrhl, aby dovolací soud zrušil výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání žalovaného (dovolatele) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží); o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah zde nešlo. Okolnost, že dotčeným výrokem rozhodl odvolací soud o části nároku na vrácení kauce, který v původně uplatněné výši činil 51.249,- Kč (s příslušenstvím), je v tomto směru nerozhodná. Je tomu tak proto, že pokud odvolací soud na straně jedné změnil (výrokem I.) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně uvedeného nároku tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného v části, v níž se po žalobkyni domáhal zaplacení částky 48.202,17 Kč s příslušenstvím, a na straně druhé potvrdil jeho zamítavý výrok II. – mimo jiné – i ohledně částky 3.046,83 Kč s příslušenstvím (tj. ohledně zbývající části pohledávky na vrácení kauce), rozštěpil uplatněné právo na dva nároky se samostatným základem a přípustnost dovolání (podle §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 7. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 572/2006, z 20. června 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, či z 5. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018). K tomu lze jen dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku lze uvést následující. Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje proti části daného výroku, jíž odvolací soud rozhodl o nárocích na vrácení kauce v částce 3.046,83 Kč s příslušenstvím, na vydání (vrácení) nákladů na vyklizení (tj. částky 76.014,- Kč s příslušenstvím) a dále na vydání „elektrického kotle Entopex rok výroby 2008 a alarmu MC 1000, včetně otřesových a pohybových čidel, s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá elektrický kotel Entopex rok výroby 2008, je povinna zaplatit žalovanému částku 21.000,- Kč…, a pro případ, že… nemá alarm MC 1000, včetně otřesových a pohybových čidel, je povinna zaplatit žalovanému částku 35.000,- Kč…“. Proti této (relativně samostatné) části potvrzujícího výroku II. totiž dovolatel nijak nebrojil (žádným způsobem nezpochybnil skutkové ani právní závěry, na nichž spočívá dotčená část citovaného výroku) a pouze formálně naznačil, že dovolání i proti ní podává. Proti části potvrzujícího výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nárocích na zaplacení částky 15.411,- Kč (s příslušenstvím) z titulu neoprávněně vyúčtovaného nájemného a částky 17.083,- Kč (s příslušenstvím) z titulu nespotřebovaného nájemného, pak není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť žádný z těchto nároků se samostatným skutkovým základem není nárokem na peněžité plnění přesahujícím 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží); o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy zde nešlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. června 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Přitom i zde platí, že přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení odvolacího soudu.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti části potvrzujícího výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku na vypořádání investic v částce 232.000,- Kč s příslušenstvím.
Podle §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu (o nějž jde v tomto řízení), jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny právně relevantní okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do zásad autonomie vůle a pacta sunt servanda (smlouvy mají být plněny), jakým je závěr o absolutní neplatnosti smlouvy (§39 obč. zák.), neshledal dovolací soud za zjevně nepřiměřené, jestliže soudy nižších stupňů nepovažovaly ujednání obsažené v čl. 7 bod 7. Nájemní smlouvy za právní úkon odporující dobrým mravům; ostatně taková ujednání se běžně v takovýchto smlouvách (či dodatcích k nim) vyskytují a soudy z nich vycházejí. Zde je zapotřebí rovněž připomenout, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. nález Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku z 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006). Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti části potvrzujícího výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku na vypořádání investic v částce 232.000,- Kč s příslušenstvím.
Konečně dovolací soud posoudil přípustnost dovolání proti části potvrzujícího výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku na vydání „šesti kusů stahovacích motorových mříží a markýzy nad vstupem do nebytového prostoru s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá stahovací motorové mříže 6 ks, je povinna zaplatit žalovanému částku 198.000,- Kč…, a pro případ, že… nemá markýzu nad vstupem do nebytového prostoru, je povinna zaplatit žalovanému částku 12.000,- Kč…“ . Předně ani ve vztahu k dané části citovaného výroku nedovodil přípustnost dovolání pro řešení otázky neplatnosti ujednání obsaženého v čl. 7 bod 7. Nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (k tomu viz výklad uvedený v předchozím odstavci). Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je v uvedených souvislostech přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení otázky součásti věci (zde nebytového prostoru) ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad z obsahu spisu nevyplynula.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak (pro posuzovaný právní poměr, tj. pro řešení otázky nabytí vlastnictví k markýze a stahovacím motorovým mřížím podle čl. 7 bodu 7. Nájemní smlouvy, dále stanoveno jinak není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v daném – soukromoprávním – poměru je třeba posuzovat otázku součásti věci podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. (a to i proto, že v řízení nebylo ani tvrzeno /natož prokázáno/, že by účastníci použili v čl. 7 bodu 7. Nájemní smlouvy slovní spojení „součást stavby“ v jiném významu, než jaký mu přikládá citované ustanovení); odkaz soudů nižších stupňů na přílohu č. 1 k zákonu č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni rozhodování, tj. na právní předpis spadající do oblasti veřejného práva, byl nepřípadný.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se znehodnotila.
Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci jako hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích – na vzájemné sounáležitosti věcí a na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží”, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Uvedené teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v sešitě č. 10/2000 časopisu Právní rozhledy, z 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, na který v dovolání odkázal dovolatel, či nověji z 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, uveřejněném pod č. 131/2017 časopisu Soudní judikatura.
V posuzovaném případě zjištěný skutkový stav neskýtá v zásadě žádný podklad pro posouzení otázky součásti věci podle hledisek nastavených citovanou judikaturou. Závěr obou soudů, že zvenčí nebytového prostoru umístěné stahovací motorové mříže a markýza nad vchodem do nebytového prostoru jsou jeho součástí, je tak v podstatě nepřezkoumatelný. Měl-li snad odvolací soud (soud prvního stupně) za to, že takový závěr lze učinit již vzhledem k charakteristickým vlastnostem dotčených věcí, je zapotřebí zdůraznit, že ani markýzu ani stahovací motorové mříže nelze považovat za typickou, resp. neoddělitelnou součást nebytových prostor, sloužících jako prodejna elektrotechniky a předváděcí síň. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci zde tudíž dovolatel použil opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný v části potvrzujícího výroku II., jíž odvolací soud rozhodl o nároku dovolatele na vydání „šesti kusů stahovacích motorových mříží a markýzy nad vstupem do nebytového prostoru s tím, že pro případ, že žalobkyně nemá stahovací motorové mříže 6 ks, je povinna zaplatit žalovanému částku 198.000,- Kč…, a pro případ, že… nemá markýzu nad vstupem do nebytového prostoru, je povinna zaplatit žalovanému částku 12.000,- Kč…“ . Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v dotčené části citovaného výroku a závislém nákladovém výroku III. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak výrokem II. tohoto rozsudku dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu