ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.104.2018.3
sp. zn. 27 Cdo 104/2018-460
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00, proti žalovanému V. A. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Mlnáříkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 186/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 12 Co 35/2017-401, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 12 Co 35/2017-401, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2016, č. j. 98 C 186/2011-340, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 98 C 186/2011-340, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky 295/19 - bytu nacházejícího se v 7. nadzemním podlaží v budově č. p. XY, bytovém domě v P., k. ú. XY, na pozemku parc. č. XY se spoluvlastnickým podílem id XY na společných částech domu a nebytových prostorách č. p. XY až XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec P. a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „byt“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 1. 2014, č. j. 98 C 186/2011-158, k odvolání žalobkyně zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 64 Co 394/2014-218, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně (dále jen „společnost“) vznikla 22. 9. 2004. Jejími zakladateli byli M. L. (dále jen „M. L.“), A. G. (dále jen „A. G.“) a žalovaný V. A. (dále společně též „zakladatelé“). Základní kapitál společnosti činí 200.000 Kč.
2) Dne 8. 3. 2011 převedli zakladatelé své obchodní podíly ve společnosti samostatnými smlouvami o převodech obchodních podílů na nabyvatele B. B. (dále jen „B. B.“). Téhož dne valná hromada společnosti rozhodla o jmenování B. B. druhým jednatelem společnosti; prvním jednatelem byl I. L. (dále jen „I. L.“), jenž vykonával svou funkci od 1. 6. 2009.
3) Společnost prodala kupní smlouvou ze dne 21. 7. 2011 byt, který do tohoto dne vlastnila, žalovanému za kupní cenu ve výši 900.000 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Za společnost při uzavírání kupní smlouvy jednal a tuto smlouvu podepsal P. S. (dále jen „P. S.“), jenž jednal na základě plné moci opravňující jej k převádění nemovitostí, bytů a nebytových prostor ve vlastnictví společnosti vystavené mu dne 2. 6. 2009 jednatelem I. L. Kupní cena byla dle smlouvy splatná zčásti ihned, a to jako „záloha“ ve výši 50.000 Kč, a ve zbývající části 850.000 Kč po předložení výpisu z katastru nemovitostí, z něhož by se podávalo, že došlo k vkladu vlastnického práva žalovaného k bytu; v případě pochybností o platnosti kupní smlouvy měl žalovaný právo druhou část kupní ceny u sebe zadržet. S ohledem na probíhající řízení nebyla částka 850.000 Kč společnosti žalovaným dosud uhrazena.
4) B. B. coby jediný společník společnosti odvolal I. L. z funkce jednatele „někdy v období mezi 21. 7. 2011 a 23. 8. 2011“.
5) Dne 1. 4. 2007 uzavřeli společnost a žalovaný smlouvu o půjčce, z níž se podává, že společnost si před podpisem smlouvy půjčila od žalovaného 880.000 Kč se splatností do 1. 4. 2011; v případě, že půjčka nebude vrácena zpět, měla být úročena úrokem 15 % ročně. Za společnost smlouvu podepsala tehdejší jednatelka M. L. (dále jen „smlouva o půjčce“).
6) „Dohodou o narovnání“ ze dne 14. 6. 2011 společnost (jednající jednatelem I. L.) uznala svůj dluh ze smlouvy o půjčce vůči žalovanému, přičemž celkový dluh (včetně úroků) vyčíslila ke dni uzavření dohody na 936.000 Kč. Společnost se s žalovaným dohodla, že neuhradí-li mu do 5. 7. 2011 částku 210.000 Kč, žalovaný se vzdá svého nároku vůči společnosti do výše 726.000 Kč za podmínky, že na něj společnost do 1. 8. 2011 převede vlastnické právo k bytu za cenu, „která se nebude zásadně lišit od ceny zjištěné na základě znaleckého posudku a se kterou budou souhlasit obě smluvní strany“ (dále jen „dohoda o narovnání“).
7) Dle znaleckého posudku znalkyně Ing. Jany Opočenské ze dne 10. 6. 2011, č. 42-2011-4056 (dále jen „znalecký posudek“), tzv. vyhlášková cena bytu stanovená dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, a vyhlášky Ministerstva financí č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ke dni 2. 6. 2011 činila 899.670 Kč. S ohledem na (výslechem znalkyně vysvětlenou) zjevnou početní chybu znalkyně měl soud za správnou cenu ve výši 902.320 Kč.
[4] Soud prvního stupně - poté, co dovodil, že společnost má na požadovaném určení naléhavý právní zájem - uvedl, že kupní smlouva byla z pohledu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „zcela perfektní“, což potvrzuje i vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí.
[5] Plná moc P. S. ze dne 2. 6. 2009 byla podle soudu prvního stupně nepochybně „vystavena“ jednatelem I. L.; i kdyby jmenovaný jednatel byl skutečně odvolán z funkce ještě před převodem vlastnického práva k bytu, na platnosti plné moci jím udělené P. S. v roce 2009 by to nic nezměnilo, jestliže tato nebyla ke dni uzavření kupní smlouvy společností odvolána.
[6] Jelikož v době uzavření kupní smlouvy plná moc udělená P. S. k prodeji bytu „objektivně existovala“, zmocněnec mohl kupní smlouvu jménem společnosti uzavřít. K překročení zmocnění tvrzenému společností nemohlo dojít, protože plná moc žádná omezení ohledně „znění uzavírané smlouvy na základě plné moci“ neobsahovala.
[7] Závěrem soud prvního stupně konstatoval (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008), že i kdyby si měli I. L. a P. S. při prodeji bytu „počínat více obratně a prozíravě“, porušení jejich povinností při správě majetku společnosti by nemělo za následek neplatnost kupní smlouvy, ale pouze vznik jejich odpovědnosti za případně vzniklou škodu.
[8] K odvolání společnosti Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Podle odvolacího soudu vyhodnotil soud prvního stupně kupní smlouvu správně jako „perfektní“ po právní stránce. K námitce společnosti, podle níž je kupní smlouva neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že P. S. jednal na základě plné moci udělené mu tehdejším jednatelem I. L., jež ho výslovně zmocňovala k prodeji nemovitostí, bytů a nebytových prostor a k podpisu všech souvisejících smluv; námitka zneužití plné moci P. S. je tedy nedůvodná.
[10] Tvrzení společnosti, že P. S. její byt prodal, ačkoli věděl, že nový jednatel a jediný společník B. B. již zaplatil za převody obchodních podílů, strany smluv o převodu si potvrdily vzájemnou bezdlužnost a společnost (resp. jednatel B. B.) s převodem bytu nesouhlasila, dle názoru odvolacího soudu nic neměnilo na tom, že plná moc P. S. byla platná, vystavená k tomu oprávněnou osobou a ke dni uzavření kupní smlouvy nebyla odvolána. K jejímu překročení ze strany zmocněnce proto nemohlo dojít. Tvrzení společnosti, že nevěděla o půjčce poskytnuté žalovaným a že smlouva o půjčce, jakož i dohoda o narovnání jsou padělky, zůstalo přes poučení soudu neprokázáno.
[11] Jednání I. L., v jehož důsledku společnosti odpadla povinnost k úhradě 726.000 Kč „na úrocích z prodlení a na smluvní pokutě“, shledal odvolací soud v souladu se zájmy společnosti. I. L. tímto způsobem vyřešil dluhy společnosti a nevystavil ji soudnímu sporu se žalovaným.
[12] A konečně, důvodnými neshledal odvolací soud ani námitky společnosti ve vztahu k částce uvedené ve znaleckém posudku. Soud prvního stupně z tohoto posudku, jenž stanoví cenu vyhláškovou, nikoli tržní, správně vyšel, když byl byt prodán - v souladu s dohodou o narovnání - za cenu, která se zásadně neliší od ceny zjištěné znalcem.
[13] Závěrem odvolací soud konstatoval správnost závěru soudu prvního stupně, podle něhož I. L. ani P. S. nejednali v rozporu s dobrými mravy.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalující společnost dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu; v řízení jsou nadto rozhodovány otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, konkrétně:
1/ zda uzavření kupní smlouvy dovolatelkou coby prodávající zastoupenou na základě „staré“ plné moci blízkým příbuzným jednatele (P. S. je zetěm I. L. a manželem zakladatelky a původní jednatelky dovolatelky M. L.) a žalovaným coby kupujícím, jenž je zakladatelem dovolatelky a osobou jednající ve shodě s I. L., M. L. a P. S., za kupní cenu prokazatelně neodpovídající obvyklé (tržní) ceně bytů v dané době a místě a bez předchozího souhlasu valné hromady dovolatelky je jednáním v souladu s §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“);
2/ zda je možné považovat prodej jediného majetku dovolatelky, na němž se podílely shora uvedené vzájemné provázané osoby, za prodej uskutečněný v souladu s §39 obč. zák. a za jednání v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. za situace, kdy:
k převodu bytu došlo za kupní cenu prokazatelně neodpovídající obvyklé (tržní) ceně, neboť převod byl realizován za tzv. vyhláškovou cenu, jež činila méně než 50 % tržní ceny bytu,
k převodu bytu došlo krátce poté, co zakladatelé společnosti převedli své obchodní podíly v dovolatelce na B. B. za částku 1.900.000 Kč s ujištěním, že majetek dovolatelky tvoří předmětný byt a není zatížen žádnými závazky (dluhy vůči třetím osobám, tj. včetně žalovaného), obsaženým přímo v textu smlouvy o převodu obchodního podílu (čl. 4 odst. 3), popírajícím existenci závazků ze smlouvy o půjčce a dohody o narovnání, a
žalovaný se snažil nezákonně převést jediný majetek dovolatelky na svou osobu a takto poškodit majetková práva její a jejího nového jediného společníka B. B.
[16] Dovolatelka namítá, že I. L., M. L., P. S. (osoby spjaté blízkými příbuzenskými vztahy - M. L. a P. S. jsou manželé, I. L. je otcem M. L.) spolu s žalovaným (jenž je spolužákem P. S. a jeho podnikatelským partnerem) „vylákali“ od B. B. (současného jediného společníka a jednatele dovolatelky) 1.900.000 Kč na úhradu částky, jež byla podmínkou pro uzavření smluv o převodech obchodních podílů v dovolatelce, jež měla být výlučným vlastníkem bytu a prostá jakýchkoliv závazků vůči žalovanému (což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy o převodu obsahující prohlášení o bezdlužnosti). Poté P. S. (jenž o okolnostech týkajících se převodů obchodních podílů věděl, neboť všechny zakladatele při převodech obchodních podílů zastupoval) jménem dovolatelky převedl vlastnické právo k bytu na žalovaného za cenu nižší než 50 % tržní ceny bytu, a to způsobem, díky kterému žalovaný reálně neuhradil dovolatelce žádnou peněžní částku, neboť si na povinnost platit kupní cenu pouze započetl své nedoložené a sporné pohledávky ze smlouvy o půjčce a dohody o narovnání (žalovaný neinformoval B. B. o existenci svých pohledávek vůči dovolatelce při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu).
[17] Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že neposuzoval projednávanou věc v kontextu ustanovení §196a obch. zák. a nesprávně posoudil otázky jednání I. L. s péčí řádného hospodáře, přiměřenosti kupní ceny bytu a aplikace §3 obč. zák., když jednání všech zúčastněných osob mělo za cíl poškodit majetková práva dovolatelky a B. B.
[18] Ustanovení §196a obch. zák. podle názoru dovolatelky přímo dopadá na projednávanou věc, neboť vlastnictví bytu bylo převedeno na žalovaného coby zakladatele dovolatelky a osobu jednající ve shodě s I. L. a P. S. Jak přitom plyne z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“), cena za převod majetku, na který dopadá §196a odst. 3 obch. zák., musí být stanovena jako cena tržní, jinak je daná smlouva absolutně neplatná.
[19] Za situace, kdy v projednávané věci absentuje souhlas společnosti s uzavřením kupní smlouvy v podobě formalizovaného rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady, se podle dovolatelky měl odvolací soud vypořádat i s judikaturou dovolacího soudu týkající se nutného souhlasu valné hromady s převodem majetku společnosti (v této souvislosti dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4636/2010).
[20] Ve vztahu ke shora vymezené druhé otázce dovolatelka uvádí, že Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně judikovaly, že výkon práva za účelem poškození jiného (zde dovolatelky a B. B.) je případem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, či nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15). V projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně otázkou rozporu nezákonného a neetického jednání žalovaného a dalších zúčastněných osob s dobrými mravy řádně nezabývaly a neposkytly dovolatelce potřebnou právní ochranu.
[21] S ohledem na výše uvedené tak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká i nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a nevypořádání se „se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo“, v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř.
[22] Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky, maje za to, že §196a obch. zák. na projednávanou věc nedopadá. Podle jeho názoru citované ustanovení dopadá na převody majetku společnosti na její zakladatele jen po dobu, co jsou tito zakladatelé společníky společnosti, přičemž on sám v době uzavření kupní smlouvy společníkem dovolatelky již nebyl; navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
[23] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné do 31. 12. 2013), podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Při vyhlašování rozsudku pak Nejvyšší soud postupoval v souladu s §243f odst. 5 a 6 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz část devátou, článek XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[24] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy (21. 7. 2011), tedy naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.
[25] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k posouzení výše předestřené otázky použití úpravy §196a obch. zák. na kupní smlouvu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[26] Dovolání je i důvodné.
[27] Podle §196a odst. 1 obch. zák. (akciová) společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[28] Z §196a odst. 3 obch. zák. plyne, že jestliže (akciová) společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
[29] Podle §196a odst. 4 obch. zák. se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem nebo dohledem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na evropském regulovaném trhu nebo zahraničním trhu obdobném regulovanému trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře.
[30] Z §135 odst. 2 obch. zák. se podává, že se ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a použijí (v poměrech společnosti s ručením omezeným) obdobně.
[31] Jestliže společnost s ručením omezeným úplatně převádí majetek v hodnotě alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni převodu na zakladatele, společníka nebo osobu jednající s ním ve shodě anebo na jednatele, člena dozorčí rady, prokuristu nebo jinou osobu, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osoby jim blízké, nebo na osobu jí ovládanou anebo osobu, se kterou tvoří koncern, musí být podle §196a odst. 3 obch. zák. hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je absolutní neplatnost smlouvy o převodu majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2761/2010 a ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011 a sp. zn. 29 Cdo 2018/2011).
[33] Nicméně, byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. V takovém případě není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní). Jinými slovy, předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá (v podrobnostech viz důvody R 67/2012 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1332/2013).
[34] V poměrech projednávané věci byla hypotéza §196a odst. 3 obch. zák. naplněna, neboť spornou kupní smlouvou dovolatelka převedla majetek (byt) v hodnotě zjevně převyšující jednu desetinu jejího upsaného základního kapitálu (200.000 Kč) na svého zakladatele (žalovaného). Úplatné převody majetku společnosti na zakladatele této společnosti přitom podléhají režimu §196a odst. 3 obch. zák. bez zřetele k tomu, že v době převodu již zakladatel společnosti není jejím společníkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[35] Naopak souhlasu valné hromady (jediného společníka) s převodem bytu nebylo v projednávané věci třeba, neboť k převodu došlo po více než 3 letech od vzniku dovolatelky.
[36] Jelikož odvolací soud neposuzoval platnost kupní smlouvy ve světle kritérií stanovených §196a odst. 3 a 4 obch. zák., když nezjišťoval, zda byl byt prodán za protiplnění odpovídající jeho tržní hodnotě (přičemž tzv. vyhlášková cena není z pohledu §196a obch. zák. nikterak významná), je jeho právní posouzení otázky platnosti kupní smlouvy neúplné, a tudíž i nesprávné.
[37] Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že dovolatelka uplatnila argumentaci rozporem kupní smlouvy s §196a obch. zák. až v dovolacím řízení (v nalézacím a odvolacím řízení namítala neplatnost kupní smlouvy z jiného důvodu). Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, či ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).
[38] Skutečnosti odůvodňující aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. na projednávanou věc se přitom podávají ze soudy provedených důkazů (skutečnost, že žalovaný je zakladatelem dovolatelky, plyne již ze smlouvy o převodu jeho obchodního podílu a výpisu z obchodního rejstříku) a dovolatelka je namítala již v řízení před soudem prvního stupně (nízká/nepřiměřená kupní cena).
[39] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky pouižítí úpravy §196a obch. zák., na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[40] V další fázi řízení soud prvního stupně nejprve posoudí soulad kupní smlouvy s §196a odst. 3 a 4 obch. zák. Při případném posuzování namítaného rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy soud nepřehlédne, že jestliže úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (např. poškození majetkové podstaty společnosti), je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák., a to nikoli pro rozpor s dobrými mravy, ale pro rozpor se zákonem, popř. jeho obcházení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009 či ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, a dále též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[41] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu