ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1092.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1092/2019-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lukavec , se sídlem v Lukavci, náměstí sv. Václava 62, identifikační číslo osoby: 45035938, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, České Budějovice, Prokišova 1202/5, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 25/2015, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018, č. j. 4 Co 214/2017-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 15 C 25/2015-135, rozhodl, že se žalobkyni vydávají části pozemku parc. č. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Kraj Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to pozemek parc. č. XY o výměře 1.458 m 2 a pozemek parc. č. XY o výměře 131 m 2 , dle geometrického plánu M. H. č. 660-5/2017, jenž je nedílnou součástí rozsudku (dále „předmětné pozemky“), čímž v uvedeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 8. 9. 2015, č. j. SPU 461338/2015/520100/R8344/RR9854 (výrok I.). Dále zamítl žalobu na vydání části pozemku parc. č. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Kraj Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY o výměře 341 m 2 , dle geometrického plánu M. H. č. 660-5/2017 (výrok II.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 33.557,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 4 Co 214/2017-170, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21.922,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok II.) a dále uložil účastnici řízení povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok III.).
Soudy nižších stupňů posuzovaly jedinou ve věci spornou skutečnost, a to, zda pozemek parc. č. XY obklopující domy č. p. XY a č. p. XY v obci XY tvoří s těmito domy funkční celek a zda je tudíž dán výlukový důvod upravený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Soud prvního stupně vyhověl eventuálnímu žalobnímu žádání o vydání částí pozemku parc. č. XY, které funkční souvislost s domy č. p. XY a č. p. XY nesplňují, dle oddělovacího geometrického plánu a žalobkyni vydal nově vytvořené pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Naopak u pozemku parc. č. XY dovodil, že výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je dán, neboť tento pozemek s domy č. p. XY a č. p. XY bezprostředně souvisí a je k jejich užívání nezbytný. Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – ztotožnil, přičemž dále konstatoval, že není přiléhavý odkaz účastnice řízení na tzv. areálovou judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jež se týkala skutkově odlišných věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, přičemž má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posouzení otázky vydání předmětných pozemků jako funkčního celku staveb domů č. p. XY a č. p. XY. Pozemky slouží k přístupu k oběma domům, tyto obklopují a tvoří jejich zázemí. Na nově vzniklém pozemku parc. č. XY, jenž byl žalobkyni vydán, se navíc nacházejí drobné stavby k oběma domům. Kromě toho, dle mínění dovolatelky jsou předmětné pozemky veřejným prostranstvím a žalobkyně na nich nebude moci plně realizovat své vlastnické právo a užívat je v souladu s účelem restituce historického církevního majetku. Rovněž odkazuje na ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. s využitím argumentu, že ke zmírnění majetkových křivd spáchaných na církevních právnických osobách slouží nejen naturální restituce církevního majetku, ale i přiznaná paušální finanční náhrada. Účastnice řízení navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že vydávané pozemky netvoří s domy ve vlastnictví třetích osob funkční celek, přičemž navíc posouzení otázky, zda určitá nemovitost je prvkem uceleného areálu, není posouzením právním, ale otázkou skutkovou. Má dále za to, že předmětné pozemky nejsou veřejným prostranstvím a ani veřejným statkem a jejich vydáním žalobkyni nevznikne tzv. holé vlastnictví. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání účastnice řízení odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 12. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se posouzení překážky pro vydání pozemku podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. zda pozemek tvoří funkční celek se stavbou, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelce lze v obecné rovině přitakat potud, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Jestliže ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ( mutatis mutandis srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud však principiální aplikovatelnost dřívějších závěrů rozhodovací praxe o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci nikterak nezpochybnil, právě naopak z nich důsledně vycházel, přičemž usoudil, že předmětné pozemky nejsou bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání staveb domů č. p. XY a č. p. XY na pozemku parc. č. XY z důvodu existence areálu ve shora uvedeném smyslu. Zpochybňuje-li pak dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost prvkem uceleného areálu (tedy v souvislostech řešené kauzy, zda zmiňované pozemky vykazují dostatečně úzkou vazbu na stavby obou domů), stejně jako argument o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, představují otázky nikoli právní, nýbrž skutkové, odpověď na něž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu podle účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).
Nadto nelze přehlédnout, že poukaz na skutečnost, že by pozemky měly být svým charakterem veřejným prostranstvím, přednesla dovolatelka teprve v dovolání [zohlednění řečené námitky dovolacím soudem pak brání ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., neboť se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností (v tomto směru srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013)].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatelky, že ke zmírnění majetkové křivdy žalobkyně může sloužit (při nevydání předmětných pozemků) finanční náhrada [ustanovením §15 odst. 2 písm. g) zákona č. 428/2012 Sb. pro Církev římskokatolickou určena částkou 47 200 000 000 Kč]. I když nelze pochopitelně vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, zcela zřejmě platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/206, a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Pokud účastnice řízení brojila dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu bez výslovného určení, že by jím napadala pouze některý z výroků, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu