ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1272.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1272/2019-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, za účasti E. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 213/2014, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 29 Co 388/2018-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Brože, CSc., advokáta se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2018, č. j. 60 C 213/2014-172, určil, že účastnice řízení a T. Č. nejsou podílovými spoluvlastnicemi ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“) a náleží jim náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), čímž nahradil výrok rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. město XY ze dne 22. 4. 2014, č. j. PÚ 9062/93 (výrok I.). Dále rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání účastnice řízení i T. Č. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 Co 388/2018-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a účastnici řízení a T. Č. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce účastnice řízení uplatnil k předmětným pozemkům restituční nárok podle zákona o půdě řádně a včas. Shledaly, že byl naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a p) zákona o půdě, neboť – i přes zápis vlastnického práva ve prospěch právního předchůdce účastnice řízení k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí - s těmito pozemky fakticky nakládal stát jako s vlastními (zastavěl je), a to bez právního důvodu. Uzavřely proto, že námitka vydržení vlastnického práva oprávněné osoby k předmětným pozemkům není důvodná, jelikož v restitučních sporech soud posuzuje pouze splnění podmínek pro restituci stanovených příslušným restitučním právním předpisem, jenž je speciálním ve vztahu k obecným předpisům. Dovodily rovněž, že je dána překážka vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě z důvodu jejich zastavěnosti a bezprostřední souvislosti se stavbou či nezbytné nutnosti k provozu stavby, pročež žalobě v plném rozsahu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, případně pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Domnívá se, že odvolací soud měl v řízení podle zákona o půdě jako předběžnou otázku posoudit otázku vlastnického práva účastnice řízení k předmětným nemovitostem existujícího na základě jiných právních skutečností. Odvolací soud se tudíž dle názoru dovolatelky měl věcně zabývat námitkou vydržení. Podotýká, že se jedná o výjimečný případ ve smyslu judikatury dovolacího soudu, v němž není právo na ochranu podle obecných předpisů odepřeno; na podporu svých tvrzení odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 (zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále klade otázku, zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu mohou revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku oprávněné osobě uznal vlastnické právo účastnice řízení, respektive jejího právního předchůdce, k předmětným pozemkům, čímž fakticky došlo k napravení křivdy, jež nastala v období minulého režimu. Je přesvědčena, že v důsledku řízení podle zákona o půdě nemůže být účastnici řízení jakožto oprávněné osobě způsobena nová křivda tím, že bude zbavena vlastnického práva rozhodnutím soudu, k čemuž připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, a ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03 (označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Vyjadřuje též přesvědčení, že v důsledku podání restituční žádosti nemůže dojít ke zhoršení právního postavení oprávněné osoby, což dle mínění dovolatelky znamená, že vlastnické právo účastnice řízení zapsané v katastru nemovitostí musí být zachováno, respektive nesmí být odňato v důsledku žádosti podané v její prospěch (ve prospěch jejího právního předchůdce). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že účastnice řízení (stejně jako druhá v řízení před soudy nižších stupňů vystupující účastnice řízení – T. Č.) je podílovou spoluvlastnicí předmětných pozemků, a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. město XY ze dne 22. 4. 2014, č. j. PÚ 9062/93, a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, případně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádřil nesouhlas s dovoláním účastnice řízení a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, jelikož účastnicí řízení nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom v případech, kdy byla nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a odůvodněn závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 občanského soudního řádu), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), přičemž i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004). Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů platí i v případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15).
Výše uvedený závěr nelze ovšem aplikovat mechanicky a formalisticky a za určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v případě, že restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů na základě zjištěného skutkového stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že se stát předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních prací) a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a původním vlastníkem byla uzavřena platná kupní smlouva, a tudíž zjevně došlo k naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a p) zákona o půdě. Od výše citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na posuzovaný případ, se tudíž soudy nižších stupňů neodchýlily. Dovolatelka a ani její právní předchůdce předmětné pozemky nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali), naopak jako vlastník daných nemovitostí se choval stát. Nelze rovněž pominout, že o důvodné pochybnosti právního předchůdce dovolatelky o správnosti evidence vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí svědčí též skutečnost, že právní předchůdce dovolatelky uplatnil nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě řádně a včas. Nadto, ujmul-li se stát držby předmětných pozemků realizací stavby, muselo k zastavění pozemků pozemní komunikací a parkovištěm dojít nutně až po převzetí (ve smyslu shora vylíčeném) nemovitostí státem, pročež jako korektní obstojí i úvahy soudů nižších stupňů stran existence překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů (tedy i na základě argumentace o vydržení vlastnického práva řešeném jako otázka předběžná) v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny, by navíc bylo obcházením ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek; k tomu srov. §11a zákona o půdě]. Ostatně sluší se připomenout, že závěr o překážce vydání předmětných pozemků z důvodu jejich zastavěnosti (a tudíž důvodnosti žaloby na negativní určení vlastnického práva účastnice řízení), je závěrem, k němuž se z hlediska vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. žádná argumentace dovolatelky nepřipíná. Popsaná překážka pro naturální restituci by sama o sobě bránila tomu, aby předmětné pozemky mohly být dovolatelce vydány (určeno vlastnické právo k nim).
Má-li dále dovolatelka za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce dosud neřešené [zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu mohou revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku oprávněné osobě uznal vlastnické právo účastnice řízení, respektive jejího právního předchůdce, k předmětným pozemkům], pak na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí a z logiky věci vzhledem k právní úpravě řízení podle části páté občanského soudního řádu ani záviset nemůže. Řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 až §250l o. s. ř.) není sice svou povahou řízením přezkumným, nicméně o věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jež již byla pravomocně rozhodnuta správním orgánem, rozhodují soudy z podnětu žaloby (§246 o. s. ř.) znovu. Přitom mohou rozhodnout – aniž by byly vázány skutkovým stavem zjištěným správním orgánem (§250e odst. 1 o. s. ř.) – o právní věci jinak, než rozhodl správní orgán, a tím částečně nebo zcela rozhodnutí správního orgánu nahradit (§250j odst. 1 a 2 o. s. ř.). Požadavek na zachování stavu navozeného (pro dovolatele příznivým) rozhodnutím správního orgánu tak v dovoláním vylíčených souvislostech nemůže být, dospěje-li soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu k jinému (odlišnému) závěru, respektován. Dovolání účastnice řízení z hlediska takto vymezeného důvodu přípustnosti dovolání tak není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezávisí na otázce, zda „je přípustné, aby byla v důsledku řízení dle zákona o půdě oprávněné osobě způsobena nová křivda.“ Ve prospěch účastnice řízení pak nevyznívá ani nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, neboť v citovaném nálezu se na rozdíl od nyní projednávané věci jednalo o případ, v němž účastník řízení neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník a jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční. Též s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, není napadené rozhodnutí v rozporu, neboť odvolací soud vycházel ze speciální úpravy restitučního zákonodárství a vzal v potaz veškeré relevantní aspekty posuzované věci, založené na zjištěných skutkových okolnostech.
Přisvědčit nelze polemice dovolatelky o zhoršení jejího právního postavení po podání žádosti o vydání předmětných pozemků, neboť svoji argumentaci buduje na ryze hypotetických, v řízení neprokázaných skutečnostech. V této souvislosti se jeví vhodným pouze podotknout, že požádala-li si oprávněná osoba o restituci daných nemovitostí, je zřejmé, že vlastnické právo oprávněné osobě k nárokovaným nemovitostem v době podání restituční žádosti buď vůbec nesvědčilo (v tomto ohledu je třeba odkázat na závěr vyjádřený ve výše označeném plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“) nebo oprávněná osoba měla důvodné pochybnosti o správnosti jí svědčící evidence vlastnického práva ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí; je tudíž vyloučeno, aby podáním restituční žádosti došlo ke zhoršení právního postavení žadatele.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu