ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1566.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1566/2019-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, proti žalovanému L. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o zaplacení částky 74.074,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 C 84/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 19 Co 36/2018-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
5.324,- Kč k rukám JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 215 C 84/2010-195, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku
74.074,- Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 74.074,- Kč od 24. 6. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšeném o 7 procentních bodů (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 74.074,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout tím, že žalovaný v období od 14. 8. 2008 do 28. 4. 2009 neoprávněně užíval byt č. XY (respektive kancelář) v domě vlastněném žalobcem na ulici XY (dále „předmětný prostor“). Soud prvního stupně dovodil, že bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nemohlo na straně žalovaného na úkor žalobce vzniknout, jelikož žalovaný předmětný prostor, jenž byl ostatně nezpůsobilý k jakémukoli užívání, neužíval ani do něj žalobci neznemožňoval přístup a nebyl jedinou osobou, která by měla k dispozici klíče od předmětného prostoru. Navíc sám žalobce výměnou zámku od vchodových dveří zabránil v přístupu k předmětnému prostoru.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 19 Co 36/2018-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 53.603,- Kč (výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 13.491,- Kč (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu o nedůvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Názor soudu prvního stupně revidoval toliko ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, neboť nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo namístě v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšnému žalovanému náklady řízení nepřiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007 – tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Domnívá se, že důkazy předložené soudům nižších stupňů dokládají, že žalovaný bránil žalobci jako vlastníkovi v užívání předmětného prostoru, neboť žalovaný odmítal žalobci vydat klíče od tohoto objektu. Má za to, že soudy nižších stupňů měly přihlédnout rovněž k obsahu e-mailu ze dne 3. 10. 2008, jenž byl založen jako důkaz v trestním řízení ve spisu Policie ČR, a k názoru vyslovenému odvolacím soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 19 Co 419/2014. Podotýká, že bylo pouze na žalovaném, aby si sjednal připojení energií k předmětnému prostoru, považoval-li se za oprávněného nájemce. Dovolatel je, s ohledem na v dovolání blíže specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přesvědčen, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť se odvolací soud nedostatečně vypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání, ba dokonce vůbec neprovedl navržený důkaz o podaném vysvětlení na Policii ČR ze dne 30. 9. 2009. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v podrobném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné, pročež Nejvyššímu soudu navrhl dovolání odmítnout, nebo zamítnout. Odvolací soud podle žalovaného své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vypořádal se s provedenými důkazy i námitkami žalobce. Žalovaný zdůraznil, že předmětný prostor v domě žalobce v rozhodné době neužíval a užívat objektivně nemohl, neboť do něj neměl přístup, přičemž žalobci nijak aktivně nebránil v přístupu k jeho majetku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalobce není přípustné. Ač žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné dle mínění žalobce správné právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že žalovaný se nemohl na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Přiléhavost tudíž postrádají námitky, jimiž dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejména e-mailu ze dne 3. 10. 2018, dopisu ze dne 16. 3. 2009 a účastnické výpovědi žalovaného), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.). Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že odvolací soud není vázán tvrzeními účastníka přednesenými v odlišném řízení před jiným orgánem veřejné moci, nýbrž je oprávněn – za využití výsledků vlastního dokazování – dovodit o nastolené otázce samostatné závěry. Pokud jde o tvrzení žalobce, že odvolací soud nevzal za prokázané určité skutečnosti, jež vzal tentýž soud za prokázané v předešlém řízení mezi týmiž účastníky, je nutno podotknout, že právně závazný je výrok soudního rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (srovnej §159a o. s. ř., jakož např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 243/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaný předmětný prostor v rozhodném období nikterak neužíval, a naopak provedeným dokazováním nebylo postaveno najisto, že by žalovaný dosáhl na úkor žalobce jakožto vlastníka nemovitosti postavení detentora této jeho nemovitosti tím, že by předmětný prostor uzamkl a učinil jej tak přístupným jen pro sebe. Je tak zřejmé, že závěry uvedené v odkazovaném rozsudku dovolacího soudu na danou věc nedopadají.
Přiléhavost postrádá též argumentace dovolatele o dodávce energií jakožto vztahu mezi dodavatelem energií a nájemcem, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39.).
Neobstojí ani žalobcem vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz úředním záznamem Policie ČR o podaném vysvětlení ze dne 30. 9. 2009. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, pro které měl za prokázané, že v poměrech projednávané věci není možno považovat žalovaného za bezdůvodně obohaceného na úkor žalobce. Sluší se také zdůraznit, že dovolatel zjevně přehlíží, že žalovaný popíral pravdivost svých vyjádření provedených na Policii ČR, a tudíž soud prvního stupně postupoval správně, jestliže žalovaného vyslechl jako účastníka řízení. Jestliže totiž účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako účastníka řízení podle ustanovení §131 o. s. ř. (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Odvolací soud pak nepochybil, odkázal-li na odůvodnění jím přezkoumávaného rozhodnutí za současného nastínění vlastních nosných úvah (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/2012).
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá výroky I., II. a III. rozhodnutí odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu